Šlápnout si

Vařila jsem oběd. Vymyslela jsem si dost složité jídlo a moc mě bavilo všechno to loupání, krájení, spařování, míchání, pražení a zapékání. Tváře mi hořely, bylo mi horko, bosky jsem vířila kuchyní, rádio hrálo dost nahlas, na plotně to prskalo a syčelo, trouba hučela a vzduchem se rozlévaly všelijaké libé vůně. Česnek, máta, rozmarýn, citrón, smažící se cibule. Vtom zazvonil zvonek.

Odstavila jsem pánev s cibulkou mimo oheň, zběžně jsem si otřela ruce do utěrky a neochotně běžela otevřít. Naštěstí to byl jen pošťák s balíčkem. Dlouho mne nezdržel. Předal mi zásilku, nasál vůni, která se prodrala za mnou do předsíně, uznale se usmál a odporoučel se. Když už byla cibulka v bezpečí, neodolala jsem a otevřela balíček. Roztrhla jsem tlustou obálku a z ní vypadla v bublinkové fólii zabalená knížka. „Aha. Tu jsem si objednala před čtrnácti dny,“ napadlo mě, „skoro jsem už zapomněla.“ Položila jsem knížku na stůl, papírovou obálku strčila do koše a bublinkovou fólii jsem hodila ke koši na zem. Co kdyby se mi na něco ještě hodila? Mohla bych na ni například očistit zeleninu, uvažovala jsem v duchu. Pak jsem se zase zabrala do vaření.

Pobíhala jsem vesele od sporáku ke dřezu, všechno se mi to pěkně vařilo a peklo. Prostírala jsem na stůl, leštila skleničky a skládala ubrousky.  Jak jsem se tak pohybovala podél kuchyňské linky, podařilo se mi šlápnout na odhozenou bublinkovou fólii. Ucítila jsem pod nohou něco měkkého, co tiše prasklo. Lekla jsem se. „Co to bylo? Co jsem to rozšlápla?“  Podívala jsem se na zem a ulevilo se mi. Praskací bublinky!

Jako děti jsme je vždycky s požitkem praskaly jednu po druhé, když nám tatínek kousek té fólie daroval, ale šlápnout si? To mě ještě nikdy nenapadlo! A tak jsem tu pohozenou fólii pěkně narovnala a šlápla jsem si ještě jednou. Zase to tak měkce potichoučku zapraskalo.  Zkusila jsem to znovu a pak ještě jednou. Potěšení! No ne?