Byli jsme tuhle na návštěvě
u přátel na venkově. Bydlí na starém statku s velkou zahradou, stodolou,
polem a kouskem lesa. Na dvoře chovají různá domácí zvířata, na poli a zahradě
pěstují různé plodiny. U nich i obyčejné brambory s mlékem chutnají jinak
než ve městě. Je to úplně luxusní pokrm. A maso? Ani se neptejte. Smažený
králík z domácího chovu je fakt lahůdka. Děti se po obědě hned hrnuly ven
na dvůr, protože chtěly vidět králíky, slepice a prasátko. My jsme vyšli na
zahradu a tam pod slunečníkem jsme pili kávu a povídali jsme si. Slyšeli jsme
vzrušené výskání dětí, asi honily kočku. Paní domu se o těch potvůrkách
vyjádřila docela pohrdlivě.
Vzpomněla jsem si na naši
sousedku. Tato ovdovělá bělovlasá dáma, žije ve svém malém útulném bytě, plném
starožitností a vzpomínek s jedinou společnicí. Černou, žlutookou kočkou
Klotyldou. Žijí si spolu v náramné shodě. Společně se vyhřívají na zahradě
na sluníčku, když svítí, a v hlubokém křesle u okna, když prší. Společně
poslouchají Smetanu a Vivaldiho, pokud zrovna náhodou v televizi nedávají
nějaký krásný romantický film nebo detektivku s Hercule Poirotem. Obě milují
grilované kuřátko a šlehačku. Obě mají vytříbený cit pro eleganci a obě nosí
černý kožich. Pravda, paní sousedka jen v zimě. Nikdo to neví, ale
Klotylda rozumí lidské řeči. Sousedka mi to jednou prozradila, když jsme se
pokoušely spočítat, kolik té kočce může být let. Ráda jí to věřím. Ona má svou
kočku moc ráda. Když kočičce není dobře, její paní s ní jede k panu
doktorovi. Má svůj osobní pelíšek, misku na mléko a různé roztomilé hračky. Ta
kočka má velkou cenu.
Naši známí, ta rodina, co
bydlí na statku na venkově, mají koček několik. Jejich počet je proměnlivý. Čas
od času je jich jen pár, pak zase úplný houf. Možná se navštěvují
s kočkami od sousedů, kdoví... Dovnitř do stavení kočky nesmějí, pohybují
se volně po dvoře, po zahradě a přespávají na půdě. Občas dostávají mléko nebo
nějaké zbytky do starého pekáče, který stává na dvoře pod přístřeškem. Jinak se
musí o svou potravu postarat samy. Asi to dělají, protože vyhuble nevypadají. Patří
k hospodářství, ale nikdo se jimi nijak zvlášť nezabývá. Možná některá má své
vlastní jméno, ale většinou o nich mluví jako o univerzálních Mickách a Mourcích.
Jsou tu, ale když některá z koček zmizí, nikdo si z toho nedělá
hlavu. Ne že by je domácí neměli rádi, ale jsou to jen kočky. Nemají žádnou
cenu.
Přitom pravděpodobně i tyhle
kočky dovedou rozumět lidské řeči. Docela jistě by mohly mlsat grilované
kuřátko nebo šlehačku a poslouchat u toho Smetanu nebo Vivaldiho. Ale nikdo to
o nich neví, nikdo se jimi nezabývá. Je rozdíl v těch kočkách?
Navenek vypadají stejně. Štíhlá,
pružná těla, hebká srst, jiskrné oči, hedvábné vousky. Tam rozdíl není. Asi to
nebude ani tím, co žerou, kde spí a s čím si hrají. Tak proč Klotylda je
zvíře nesmírné ceny a proč Micky a Mourkové žádnou cenu nemají? Dlouho jsem o
tom přemýšlela a do mých úvah se pletly i jiné věci. Třeba opuštěné nechtěné
děti, osamělí staří lidé... proč někdo cenu má a někdo ne? Já myslím, že rozdíl
je v množství lásky, kterou do nich někdo vložil. Co milujeme, má pro nás
cenu. Kde je náš poklad, tam je i naše srdce.
Klotylda to asi dobře ví.
Žádné komentáře:
Okomentovat