Líbí se mi, když předměty, které používám, ještě něco
říkají. Když předměty, jimiž se zdobím, mají i svůj obsah. Něco, jako mé
soukromé prohlášení, tajemství, připomínka něčeho důležitého. Četla jsem, že
Madeleine Allbrightová nosila brože s poselstvím. Někdy docela drsným,
jindy výhrůžným. Jejím brožím nemusel každý rozumět, ale ona tím byla posílena
ve svých postojích. Mohla si připomínat: „Tomuhle věřím. Toto propaguji. Toto
je mé poselství.“ Musím se přiznat, že takové nošení šperků mi imponuje. A mám
ráda rozluštitelná tajemství.
Nedělám to automaticky, ale čas od času se mi stane, že
hledám obsah, nějaké poselství, určitý význam toho, co dělám nebo proč něco
nosím. Nedávno jsem byla zaujata báječnými brožemi vytvořenými z ciferníků
starých hodinek. Bylo jich spousta, měla jsem na výběr plnou krabici. Nadšeně
jsem se tím pokladem probírala. Materiálem k výrobě broží se staly
ciferníčky z různých starých hodinek různých tvarů, s čísly arabskými i
římskými některé dokonce zcela bez číslic jen s orientačními body.
Vyhlížely pestře, protože byly větší i menší, kulaté i obdélníkové, starožitné
i klasické. Všechny potáhli průhlednou pryskyřicí a vespod je opatřili
brožovými můstky. Nemohla jsem odolat. Brala jsem do rukou jednu po druhé,
obdivovala jsem jejich dávnou eleganci a zkoušela jsem si představit, kdo je
asi nosíval, když ještě ukazovaly čas. Musela jsem si aspoň jednu vyzkoušet.
Připnula jsem si na svetr nejdřív jednu krásnou brož v bílé barvě. Původně
byla pánskými hodinkami. Možná je nosil nějaký prošedivělý distingovaný lékař
či důstojný soudce. Také mohly zdobit zápěstí pana profesora s bílým
plnovousem. Klasický kulatý ciferník se zlatými číslicemi zářil do daleka, ale
nějak to nebylo ono. Něco vadilo. Buď byl příliš malý, nebo byl příliš bílý,
nebo jsem ho na svetru připnula na špatné místo a ciferník tam vyhlížel příliš
osaměle. Nejspíš ode všeho trochu. Mně se ale přesto nechtělo se ho vzdát, tak
jsem si k němu na zkoušku připnula ještě jeden, pro změnu kulatý černý
ciferník. Ten se zdál vyzařovat ženskost a eleganci. Maličké černé hodinky se
zlatými čárkami místo číslic jsem si nedovedla představit nikde jinde, než na
útlém zápěstí nějaké opravdové dámy. Nahlížela na ně, když psala dopisy, nebo
když na procházce svírala vodítko svého psíka. Třeba byla pyšná na své krásné
hodinky, když gestikulovala při rozhovorech, a ony odrážely světlo. Jaký asi
používala řemínek? Ach, tolik příběhů slibovaly ty dvě brože. Bylo to ono. Ty
dva ciferníky patřily k sobě.
Dvě brože? Proč ne? Tahle kombinace vypadala roztomile,
praštěně i vtipně zároveň. Dva ciferníky vedle sebe, černý a bílý. Co to
vypovídá? To byla skutečná výzva. Napadalo mne toho mnoho, ale nic z toho
nebylo pro rychlé veřejné zdůvodnění, proč nosím zrovna tyhle dvě brože zároveň.
Ale jedna věc mi přišla hluboká a důležitá pro mne osobně. Nosím své hodinkové
brože na znamení něčeho, co si chci často připomínat. Říkám jimi sobě a
každému, koho to bude zajímat: „Mám dost času.“
Žádné komentáře:
Okomentovat