Přezkoušení

„A jak probíhalo přezkoušení?“ „Jak často vás zkoušeli?“ „Bylo to před komisí nebo zkoušel jen jeden učitel?“ „Věděli jste, z čeho vás budou zkoušet?“ „Báli jste se?“ Takové a podobné otázky padají, kdykoli v tématu domácí vzdělávání zavadíme o pololetní povinné přezkušování.

Jak často

Přezkoušení je nařízeno dvakrát ročně. To znamená, že se jedná o jakési pololetní zkoušky, které jsou podkladem pro vysvědčení. Probíhá podle dohody s učitelem buď jednorázově - to znamená, že přezkoušení ze všech předmětů proběhne na jeden zátah během jednoho odpoledne, nebo dvojfázově. To když si rodiče se zkoušejícím učitelem dohodnou dva (nebo více termínů) a předměty si rozdělí do dvou (nebo více) porcí.

Na jednorázovém přezkoušení je výhodné, že to máte rychle za sebou a je od toho pokoj. Nicméně ve vyšších ročnících, kdy přibývá předmětů, se jedná o náročnou operaci.  Přezkoušení je únavné a nervově vyčerpávající, protože je toho moc a trvá to dlouho. Rozdělíme-li předměty do dvou skupin a přezkoušení proběhne v etapách, je to do jisté míry úlevné. Ovšem zase je třeba prožít si nervy a trému dvakrát.

Kdo

Přezkoušení vede učitel, který má dítko v kompetenci. Většinou se jedná o učitele, který právě vyučuje stejnou třídu a má tedy o učivu probíraném v daném ročníku nejlepší přehled. Má taky nejlepší srovnání, jak se daří stejně starým dětem učivo zvládat.

Jedné kamarádce se stalo, že při přezkoušení ji přezkušující paní učitelka kárala, že jsou se synkem moc vpředu. On se totiž sám a bez pomoci naučil číst už v pěti letech a v prvním pololetí první třídy ho nebavilo slabikovat, což ovšem paní učitelka vyžadovala. Nu ano, stává se, že učitel přesně nepochopí smysl domácího vzdělávání, ale s tím musí rodič počítat.

Někdy si na přezkoušení například z cizího jazyka přizve příslušně aprobovaného učitele.

Jak probíhalo přezkoušení

Při přezkušování se nepoužívají žádné zvláštní metody. Z češtiny diktát a doplňovací text, hlasité čtení a rozhovor o přečteném. Z matematiky běžná písemka, případně ústní počítání. Z prvouky, později vlastivědy a přírodovědy mívá učitel připraveny testy k vyplňování, případně otázky k ústnímu pohovoru. Kromě toho si žák přinese s sebou na přezkoušení všechny záznamy o domácí práci.

V praxi to znamená, že s sebou vlečete všechny sešity, učebnice, pracovní listy, záznamy o projektech, všechny výkresy, krabice ručních prací a také všechny výsledky pracovních činností, které je možné převážet. Vlastnoručně pečené sušenky, malované hedvábí, keramické pokusy, dekorované sklenice nebo vzorky vyšívání. Ty výsledky výukových procesů, které se transportovat nedají, si prozíraví rodiče fotografují a fotografie pak předvádějí jako součást dokumentace o vzdělávání.

Hudební výchovu jsme předváděli i bez vyzvání, protože byla náhodou silnou stránkou naší rodiny. Dcery si vždycky připravily nějaké vystoupení se zpěvy, tanci i hrou na hudební nástroje. Občas sehrály nějakou dramatickou scénku nebo loutkové minipředstavení s vlastnoručně vyrobenými loutkami. Přezkoušení z tělocviku jsme zažili jen jednou a byla to legrace. Stačilo, že jsme potvrdili, že děti chodí do Sokola a další důkazy už nikdo nevyžadoval. (Když pak holky chodily do normální školy, žasly nad fyzickou nezdatností některých svých spolužaček. „Co v té škole v tělocviku celých těch pět let dělali?“ ptala se dcera, když zjistila, že spolužačky nepřeskočí kozu.)

Jako důležitou vidím dobrou komunikaci se zkoušejícím zejména kvůli obsahu probíraného učiva. Pokud používáte doma jiné učebnice, než ve škole (a je pravděpodobné, že tomu tak bude), může být obsah učiva zejména u vlastivědy v jednotlivých pololetích zcela odlišný. Podobně také v předmětu cizí jazyk nemusí ladit probíraná slovíčka.

Báli jste se?

Jasně, že jsme měli trému. Děti takovou tu normální, jako před každým jiným vystoupením, a já jako učitelka naprosto hroznou. Nejen, že jsem prožívala napětí, jak to děti zvládnou, ale tížila mne i zodpovědnost, zda obstojí má práce. V počátečních letech, kdy domácí vzdělávání bylo právně v naší zemi pouze v pozici ověřovacího experimentu, jsem cítila i zodpovědnost za celý projekt. Nechtěla jsem mu udělat ostudu, a tak poškodit šance dalších rodin na dobrodiní domácího vzdělávání.

Dáváte i pětky?

Nesvádí domácí vzdělávání k přílišné shovívavosti rodičů – učitelů k dítěti – žákovi? Nejsou snad naopak domácí učitelé neúměrně přísní, když jim chybí srovnání se zbytkem třídy? Jak vůbec hodnotit prospěch, úroveň znalostí, zájem o předmět nebo úpravnost krasopisu v domácí škole? Jsou pro takový typ vzdělávání známky vůbec důležité? Jsou užitečné? Jakou vlastně mají funkci? Nesou stejný význam jako v běžné školní výuce?

Známky

Samozřejmě, že doma je to jiné. Velmi brzy jsme poznali, že známky jsou pramalou motivací, když není s kým soutěžit. Při hodnocení se naplno projevil rozdíl mezi školou – učivo se probere, procvičí, vyzkouší a jde se dál. Doma se učivo učí tak dlouho, až se naučí.

Rozdíl je v přístupu učitele (což mohu posoudit, jelikož jsem profesí učitelka, která si učila své děti doma). Ve škole učitel probere látku. I kdyby se rozkrájel, není v jeho moci probírat, opakovat a procvičovat učivo s každým jednotlivě tak dlouho, až všichni pochopí. Prostě to ve škole není možné a nic to neříká o kvalitě učitele. Doma je to jiné. Učitel hledá, jak látku vysvětlit, jak ji aktualizovat či přiblížit, aby dítě pochopilo, osvojilo si ji a umělo použít.  Zkoušení tudíž nabývá svého původního významu – prostě se zjišťuje, jestli dítě chápe. Ztrácí svou hrozivost, protože, pokud se vyzkoušením zjistí, že nepochopilo, nepamatuje si, neví, vysvětlí se, zopakuje znovu, případně se hledá jiný způsob, jak látku předat.

Slovní hodnocení

Hodnocení slovní, nikoli číselné je podstatně výstižnější a při domácím vzdělávání se hojně používá. Učitel má možnost vyjádřit, co se dítě naučilo na rozdíl od minulého stavu. Lze pochválit, povzbudit a zároveň poukázat na možnosti zlepšení. Na takové vymazlené hodnocení ve škole při hromadné výuce nemůže mít učitel kapacitu.

Obrázkové hodnocení

Někdy je nejvýstižnější hodnocení nakreslit. Týká se především písemných projevů například v písankách. Vzpomínám si, že když moje žákyně kroutily obloučky, smyčky a první psací písmenka, největší odměnou jim byl obrázek něčeho hezkého – zvířátka, dobrůtky, kytičky. (A pamatuju, jak jednou byla písemná práce mé žákyňky tak odbytá, že jsem pod její nahrabané řádky nakreslila slepici nohama vzhůru. Zabralo to, už nikdy nechtěla mít v sešitě nic podobného.)

Kritéria

Rodič má možnost hodnotit prospěch svého dítěte v širších souvislostech. Když naše dcera napsala ve druhé třídě do testu z prvouky v odpověď na otázku, jaké jsou nezbytné životní podmínky živočichů, že potřebují: slunce, vzduch, vodu, potravu a svobodu, já jako učitelka jsem jí pyšně poklepala na rameno. Ta holka něco pochopila. Ve škole by nejspíš dostala dvojku.

Pracovní činnosti

„A to jste se učili opravdu každý den?“ ptají se často maminky a nevěřícně u toho kroutí hlavou. „Co když se vám nechtělo?“ zkoušejí mne nachytat tatínkové. Každý si totiž dovede představit takový ten zamračený deštivý den, kdy se nikomu nechce vylézat z postele, každého tak trochu pobolívá hlava a na žádné vědy nebo umění není nálada. Nebo naopak den jako lusk, kdy člověka z postele tahá sluníčko za oknem, ptáci se rvou u krmítka a doma u učení by zůstával jen zapšklý morous.

Tak v takových situacích může výuku zachránit předmět nazvaný pracovní činnosti. Jeho úkolem je naučit děti něčemu praktickému. Ve škole je to trochu obtížné, protože školy většinou na nějaké praktické činnosti nebývají vybaveny. Nářadí mívá leda tak pan školník a do školní kuchyně se nesmí. Zato doma!

Domov je ideální dílna

Domov je pro výuku praktických činností zcela ideálním místem. Když o tom začnete uvažovat, zjistíte, že například vaření vyžaduje poznatky z biologie, fyziky, chemie, matematiky a nakonec i výtvarné výchovy. Kde jinde, než v domácí kuchyni by mohl člověk zjistit, že špenát se nevyrábí někde v mrazírnách jako směs nějakých bílkovin, vlákniny, železa a zeleného barviva, ale že je to lupení, které roste z hlíny. Troufám si opovážlivě tvrdit, že násobilka sedmi je stejně důležitá jako dovednost uvařit polívku z pytlíku. (Na vlastní oči jsem totiž viděla trapné rozpaky mladého sedmnáctiletého muže, který si s návodem na sáčku nevěděl rady.)

Kdykoli tedy nastaly okolnosti teoretické výuce nepříznivé, vydali jsme se do kuchyně, na zahradu, do sklepa něco kutit nebo prostě ven. Učili jsme se obsluhovat všechny možné domácí spotřebiče pračkou počínaje, přes vysavač, myčku, domácí pekárnu, troubu, všelikými mixéry konče. Učili jsme se vařit polívku, péct sušenky, míchat salátovou zálivku, důkladně čistit boty. Na zahradě jsme probírali rytí, hrabání, sázení, setí, pletí i sklízení.

Vyráběli jsme roztodivné kýče školní. Vánoční kvězdičky z hliníkových kalíšků od vyhořelých čajových svíček, střapce a bambule ze zbytků vlny, osobitá přáníčka jako koláže z nejrůznějších materiálů, lepenkoví andělíčci nebo velikonoční kraslice. Vytvořili jsme ovšem i v rámci mozartovského projektu rokokovou Mozartovu paruku z proužků bílého kartonu. Malovali jsme na sklo i na hedvábí, vyšívali jsme a aranžovali kytky. Měli jsme tím většinou postaráno o dárky pro celou širokou rodinu (ovšam až po pololetním přezkoušení, kde jsme se svými výrobky náležitě chlubili).

Venku se lze také učit

Když v naší domácnosti řádili dělníci a něco opravovali, vyrazili jsme učit se ven. Vlastně jsme chodili na exkurze. Do knihovny a k hasičům, na úřad a na poštu. Všude k nám byli velmi milí, jen co jsme přiznali, že jsme domácí škola na exkurzi. Všichni žasli a ptali se na tytéž věci… no, jako se ptáte vy.

V učivu prvouky je totiž část učiva s názvem Svět okolo nás. Učí se tam o poště, o úřadech, obchodech, lékařích a tak. V učebnici nuda. Ale v terénu? To se nedá zapomenout.

Zkoušli jsme prostorovou představivost a kreslili plány oblíbeného parku. Učili jsme se o rodném městě tím, že jsme procházeli jeho ulice, vypravovali si o tom, jak vypadaly před deseti, padesáti nebo dvěma sty lety, navštěvovali jsme památná místa a historické budovy. Jedno léto jsme vyhlásili projekt zkoumání městských kašen. Kreslili jsme je, umisťovali do plánu města, zkoumali jejich historii a zajímavé příběhy, popisovali je a z těchto materiálů vznikla kniha. Naše školní kniha. Podobnou jsme vyrobili o radniční věži nebo o kašně na hlavní třídě.

Velmi záhy jsem zjistila, že domácí vzdělávání je vlastně životní styl. Všechno, co se doma i jinde děje, poslouží s příhodným komentářem jako učební látka. Kdekoli jsme byli, něco jsme pozorovali, rozebírali, vysvětlovali, počítali nebo jinak zkoumali. Běžná cesta do samoobsluhy se mohla stát výzkumným úkolem, procházka po parku laboratorní prací z prvouky nebo přírodovědy. Učili jsme se vlastně všude a pořád. Ani jsme sama netušila, co všechno vlastně vím. A co jsem nevěděla, to jsme společně nastudovali. I to je kus vzdělání – zjistit, že nikdo neví všechno, ale je důležité vědět, kde potřebné informace hledat.

Co rozvrh?

„Měli jste v domácí škole taky rozvrh?“ ptaly se mě často maminky. „A co domácí úkoly? Kdy jste je dělali?“ tázaly se jiné. „Jak dlouho jste se denně učili?“ zněla další z častých otázek. „Jak vůbec vypadal váš denní rozvrh?“ dotazovali se nakonec skoro všichni. No my jsme to měli tak…

Když jsme začínali a já jsem ještě neměla žádné zkušenosti s domácí výukou, přenesla jsem prostě školu domů. Stanovila jsem si rozvrh, pravidelně jsem střídala předměty, snažila jsem se dodržovat délku vyučovací hodiny a délky přestávek… ale nějak to nebylo ono. Moje prvňačka se vždycky nevydržela plně soustředit celých čtyřicet pět minut. Nebylo divu, vždyť mé učitelské oko na ní spočívalo celou tu dobu. Nebylo nikoho jiného, kdo by mohl nahlas číst, u tabule počítat nebo být vyvolán, než ona sama. Zatímco ve škole je učitelova pozornost rozptýlena mezi více dětí, sólově každé z nich pracuje jen pár minut během vyučovací hodiny, aby se všechny vystřídaly, doma je to jiné.

Uvažovala jsem, že pokud v hodině čtení ve škole může jedna žákyně nahlas číst třeba tři minuty a dostane se na ni za hodinu jednou, maximálně dvakrát, doma čte patnáct minut. Výuka je daleko intenzivnější, což znamená, že jsme dříve hotové, ale také rychleji unavené. A tak jsem to změnila.

Vyučovací čas jsem dělila spíš podle obsahu než podle času. Pokud žákyně dobře četla a zvládla látku pro ten den za patnáct minut, šly jsme na další učivo. Pokud byla svěží a chtělo se jí pracovat, dělaly jsme jen kratičké pauzy, pokud bylo vidět, že je unavená, poslala jsem ji na chvíli na dvůr skákat přes švihadlo nebo aspoň na balkon udělat pár dřepů a dosypat krmítko ptákům. To ale ještě nebylo všechno.

Jednou jsem přemýšlela, jak zajímavě zopakovat všechnu látku z matematiky, a tu mě napadl projekt. Vymyslela jsem, nakreslila a napsala pracovní listy, které týkaly námluv u princezny Delicie. V nich se podařilo skloubit učivo všech předmětů – kreslení, psaní, počítání, čtení i prvouka. Tím jsme s pravidelným střídáním předmětů skončily nadobro. Na projektu jsme pracovaly asi měsíc. Denně jsem se večer bavila vymýšlením dalších úkolů, vystřihovala, lepila, dokreslovala a psala zadání. Učivo v praxi! To bylo ono.

Celý náš den tedy vypadal asi takto: ráno jsme začínaly mezi osmou a půl devátou, pracovat jsme vydržely nejdéle do oběda včetně vydatné přestávky na svačinu, cvičení na klavír a flétničku a nějaké té tělocvičné aktivitě. A to ani nemluvím o předmětu s názvem Pracovní činnosti. Ale o tom příště.

Domácí úkoly jsme v domácí škole neměly. Nebylo jich zapotřebí. Odpoledne jsme věnovaly kroužkům, oddílům, baletům, výtvarkám, dramaťákům, hudebkám a dalším aktivitám s dalšími dětmi. O sociálním růstu, vlivu kolektivu a takových věcech se rozepíšu někdy příště.

Noc kostelů

O noci kostelů se dějí různé věci. Například Brnem jezdila zvláštní tramvaj, v níž každou hodinu jeden z pozvaných hostů odpovídal na otázky moderátorů i cestujících. Mezi hosty (biskupem, senátorem a holičem) jsem byla i já.
Ptali se mne na víru, na můj vztah ke kostelům, na oblíbené knihy, na to, jak odpočívám. Nejzvláštnější otázky byla, jestli znám někoho v Čejkovicích.
Bylo to hezké.

Hodinky na ruce

S mnoha mými kamarádkami si povídáme o tom, jak vnímáme Boží blízkost. Jak se přesvědčujeme o tom, že Bůh je a že o nás ví. Někdy prožíváme situace podobné, někdy se navzájem překvapujeme. Za sebe musím říct, že jsem často z podobných svědectví dojatá. Slzy mi vstoupí do očí a cítím mrazení v zádech. Vzpomínka na to, co vyprávěla moje kamarádka, mi bývá posilou, když mně samé je těžko a zdá se mi, že Bůh na mne pozapomněl a je někde daleko.

Posledně jsme se potkaly s Janou na ulici. Bylo to večer, šeřilo se. Nevím už, která z nás šla z práce a která z místní samoobsluhy, a také je to jedno. Náhodně jsme na sebe narazily a vyměnily jsme si takové ty běžné více méně zdvořilé otázky typu: Jak se máš? Co rodina? Co budeš dělat večer? Jen chvilku jsme si povídaly, už jsme byly obě unavené a obě jsme byly na cestě domů. Jana mi najednou se zvláštním svitem v očích řekla: „Musím ti ještě něco říct. Stalo se mi něco nádherného.“

Jasně, že jsem to chtěla slyšet. A Janu by asi nikdo nezastavil. Vyprávěla mi, jak byla o víkendu na nějakém školení nebo konferenci. Spali v hotelu. Večer už chtěla jít do postele, převlékla se do pyžama, ale nešla jí rozepnout spona na náramkových hodinkách. Nějak se zasekla. Jana se s tím mordovala, avšak marně. Nešlo to. Cítila se trochu trapně, protože spolubydlící už taky chtěla jít spát, jenže Jana nemohla zhasnout, protože potmě by to bylo ještě horší. „Podívej,“ odhrnula si rukáv halenky a ukázala mi své velké oválné hodinky na masivním stříbrném náramku, „jsou velké, a v noci mi překážejí.“ Dál se pokoušela rozepnout sponu hodinek, ale nemohla s ní pohnout. Jiným způsobem si hodinky sundat nedokázala. Na to, aby je převlékla přes zápěstí, byly příliš těsné. Dokonce měla pocit, že ji začínají tlačit. Šla tedy do koupelny, aby spolubydlící mohla už zhasnout, a ona aby mohla pokračovat ve svém snažení. Byla docela zoufalá. Nakonec ji napadlo, že by se mohla pomodlit, aby jí Bůh pomohl tu sponu rozepnout. Sotva svou prosbu vyslovila, naposledy zkusila hodinky rozepnout. Spona se s jemným cvaknutím úplně hladce rozevřela.

„Došlo mi, že Bůh byl tak blízko mne, že mi rozepnul hodinky na ruce,“ uzavřela Jana své vyprávění, „těsně u mne, rozumíš?“ Polilo mne horko. „Tomu věřím,“ vyhrkla jsem a v očích mě pálily slzy. „Málem jsem v té hotelové koupelně brečela. To ti byl tak zvláštní pocit. A pak jsem si vzpomněla, že když jsem odjížděla, manžel mi požehnal slovy, abych byla Bohu blízko. No pak jsem brečela doopravdy.“ Usmívala jsem se a dýchala zhluboka, protože jsem se nechtěla rozplakat na ulici. Objala jsem Janu a poděkovala jí, že mi svěřila něco tak krásného.

„Tak ať je ti Bůh blízko,“ požehnala mi na cestu domů. „Jenže já hodinky moc nenosím,“ chtěla jsem v rozpacích zlehčit tu chvíli a ukazovala jsem jí holé zápěstí. „Neboj se, on si nějaký způsob najde,“ smála se Jana a měla jako obvykle pravdu.

Jak hořká je hořká čokoláda

Chutná mi hořká čokoláda. Vždycky jsem měla raději hořkou než mléčnou. Tu beru na milost, jedině, když jsou v ní celé lískové oříšky. Ale bílou fakt nemusím. Vůbec mi nechutná. Není to vlastně ani čokoláda. Od té doby, kdy jsem ochutnala tu opravdu hořkou – tak sedmdesát procent kakaa, se mé chuťové buňky nastavily na tuhle kvalitu a jinou čokoládu nemusím. Nepotřebuji jíst něco jen tak sladkého. Buď pořádně hořká čokoláda nebo nic. Jednou o Vánocích mi kamarádka darovala esenci všech hořkých čokolád – devadesát procent kakaa! Nádherně zabalenou v papírovém kartonu a ve zlatém plastovém pouzdru. Na celofánové fólii vytiskli varování, že před ochutnáním této superčokoládové pochoutky je potřeba připravit chuťové vnímání spotřebitele nejprve malou dávkou čokolády s menším, avšak alespoň sedmdesátiprocentním podílem kakaa, pak pokračovat osmdesátiprocentní čokoládou a teprve potom je náš jazýček schopen libě ocenit devadesát procent kakaa.

Myslela jsem si, že to je pro změkčilce, co debužírují tak akorát Milku. Já, která jsem takový čokoládový labužník, to přece dávno nepotřebuju. A tak jsem si jednou po obědě kousek té černočerné tabulky uloupla a strčila do pusy. Nevím, co jsem čekala, určitě však ne to, co jsem ucítila. Úplně hořkou chuť! To nebylo vůbec, ale vůbec sladké! Jestli jsem si někdy myslela, že čokoláda je sladká, byla jsem úplně naivní. Krutý omyl! Skoro čistá čokoláda chutná čistě hořce. Musím přiznat, že jsem se s tímto poznáním vyrovnala v ústraní a bez hlasitých projevů. Po celé odpoledne jsem cítila na patře intenzivní chuť kakaa. A to prosím z jednoho malinkého kousíčku čokolády! Bylo to velmi příjemné.

Druhého dne jsem už byla připravená na tu zprvu nechutnou chuť, ale chtěla jsem mít zase celé odpoledne v puse čokoládově. Jenže tentokrát to už tak hrozné nebylo. Postupně jsem si zvykla. Už mi to tak strašné nepřipadá. Jasně, nejím to každý týden (ani měsíc), je to vzácnost. Ale je to vždycky velmi intenzivní zážitek. Něco mi to připomíná.

Zprvu šok, nečekaná hořkost, jakoby zklamání, ale potom se to zdá jako lákavá možnost: Že by to bylo takhle? Ono to chutná, pozor, ono to není nechutné, to tak jenom zpočátku nepřitažlivě vypadalo, ono je to skvostné, intenzivní,vznešené, nezvyklé a výborné! To všechno ostatní je taky dobré, ale tohle je jedinečné.

Už vím, připadá mi to jako setkání s Božím jednáním. Zpočátku vůbec nechápu – tohle že má být Bůh? Ten, kdo způsobil, že jsem pochopila, jak nemožná jsem? Jak nesmyslně hospodařím se svým časem? Marně se snažím zakrýt, že dělám věci podle svého a ignoruju jeho pokyny (to jako bych zkoušela sójovou pochoutku). Pak přestanu uhýbat a řeknu si dobrá, ať je to hořké, jak chce, já to vydržím. Přijmu jeho názor, podrobím se mu a pak to přijde a je to úplně stejné - zprvu šok, nečekaná hořkost, jakoby zklamání, ale potom se to zdá jako lákavá možnost: Že by to bylo takhle? Ono to chutná, pozor, ono to není nechutné, to tak jenom zpočátku nepřitažlivě vypadalo, ono je to skvostné, intenzivní,vznešené, nezvyklé a výborné! To všechno ostatní je taky dobré, ale tohle je jedinečné.

Víte, proč mám tak ráda hořkou čokoládu? Nejen proto, že mi chutná. Ona mi připomíná jeden skvostný paradox. Hořká čokoláda už ve svém názvu nese protiklad – jak může sladkost jako čokoláda být hořká? Jak může jednání milujícího Boha někdy bolet? Když cucám kousíček skutečně hořké čokolády, ráda o tom přemýšlím.

Strašně rychle to uteklo

Nedávno jsme si večer telefonovaly s jednou kamarádkou. Povídaly jsme si o životě, o dětech, o výchově, o domácnosti, o tom, jak to zvládáme a nezvládáme. O tom, co bychom si přály, o čem sníme. Jestli se trefujeme do skutků, které pro nás Pán Bůh chystá, jak rozumíme jeho vedení a tak. Prostě takový normální rozhovor. Pak mne pozvala do jejich sboru do klubu maminek. Dostala totiž na starosti sestavování programu, a tak u mne objednala přednášku na téma Jak přežít mateřskou dovolenou. Zasmála jsem se, když mi řekla to téma. Napadlo mě, že vlastně ani nevím, jak jsem svou mateřskou dovolenou přežila. Tak strašně rychle to uteklo.

Když jsem položila sluchátko, zůstala jsem tiše sedět ve spoře osvětlené kuchyni. Holky jsou už v postelích, čtou si. Jak se to stalo, že si samy čtou? Jak to přišlo, že vyrostly do takové samostatnosti? Nepotřebují už kojit, aby se ponořily do blaženého nevědomí, ani uspat lahvičkou řídké kaše. Nebrečí, že nesedím u jejich postýlek, dokud neusnou. Nevyžadují dokonce ani pohádku na dobrou noc. Ještě pusinku a přitulit, to jo. Nedá se nic dělat, jsou už velké. Tak strašně rychle to uteklo. Jak já jsem tu svou mateřskou dovolenou přežila? Co těm maminkám řeknu?

Hlavně musím říct, že se nedá mluvit o přežívání. Já jsem si všechny ty roky pěkně užila. Vychutnala jsem si tu dobu až do dna. To je ono! Musím jim říct, že důležité je: Užít si ji.

Nebrat tohle životní období jako provizorium, jako přechodný stav, který chceme mít rychle za sebou. Ono to tak samozřejmě je. Je to přechodný stav a budeme ho mít rychle za sebou. Ale zároveň je to stejně plnohodnotný kus života jako jakékoli jiné období. Možná jen uteče nejrychleji ze všech.

Těhotenství trvá devět měsíců. To je docela dlouhá doba. Dítě už sice máme, ale ještě je nevidíme. Chystáme si dupačky, košilky, zavinovačky. Sháníme plínky a půjčujeme postýlku. Přemýšlíme, kde budeme přebalovat, kam dáme kočárek. Ale máme taky příležitost připravit samy sebe, své životní cíle a priority. Těhotenstvím začíná nekonečné období přehodnocování. Chce se mi spát, ale dítě potřebuje… Chtěla bych si číst, ale dítě… Ráda bych se šla projít jen tak po obchodech nebo s kamarádkou na kafe, jenže… nemohu. Mám totiž na práci něco důležitějšího. Mám na starosti nového člověka. Můžu naprosto zásadním způsobem ovlivnit jeho život. Ono to v procesu málokdy tak vypadá. V letu dní si člověk vůbec nevšimne všech okolností. V běhu dní pozoruju jen chuchvalec úkolů, činností, předmětů a vět. Najednou jsem zaměstnána v mnoha funkcích a pracovních pozicích. Jsem samostatnou hospodyní s povinnostmi kuchařky, uklízečky, pradleny, zásobovačky, nákupčí, dekoratérky, snad i zahradnice a švadleny. Samozřejmě jsem se stala kojnou, zdravotní sestrou, vychovatelkou, učitelkou, cvičitelkou, herečkou, plavčicí, výtvarnicí,  možná i oddílovou vedoucí. K tomu všemu mám na starosti svou část rodinného rozpočtu a spravuji rodinný archiv. Jsem manažerkou své vlastní domácnosti, já řídím chod tohoto podniku. Mateřství se stalo mým hlavním zaměstnáním a taky mou hlavní službou. Je to náročná práce, která vyžaduje specialistku. To já jsem. Je tak trochu jedno, co jsem byla předtím. Teď jsem máma na plný úvazek.

Každý dneska už ví, jak může dítě pošramotit na celý život, není-li začátek jeho života bezpečný, pokojný a laskavý. Co specialistů je zapotřebí, když se ten začátek nevychytá? Doktoři, psychiatři, policisté, protialkoholní a detoxikační jednotky, pastorační pracovníci, vězeňská služba a co já vím, co ještě… Těm všem já maminka můžu ušetřit práci, udělám-li tu svou pořádně. Mezi přebalováním, vařením kašiček, taháním kočárku a převlékáním poblinkaného mimina to tak samozřejmě nevypadá, ale já tady tímhle vším bez zbytečných řečí a nějakých okázalostí buduju příští generaci. Stavím základy nového člověka. Pomáhám mu najít jeho životní určení a svou láskou a péčí betonuju citové základy jeho osobnosti. Ten nový člověk bude na celý život ovlivněn mým příkladem. Nikdo to z něj nevymaže. Vždycky bude vzpomínat, jak to neb ono dělala maminka. Do konce života si bude pamatovat vůni mých buchet, podle chuti mých polévek bude hodnotit všechny polévky světa, mou elegancí bude poměřovat všechny další ženy, které v životě potká, podle mého vztahu s manželem bude budovat své manželství, podle mého vztahu s Bohem se bude odvíjet jeho duchovní život.

Možná je to nejdůležitější úkol mého života. Možná mě Pán Bůh nechal vystudovat tu vysokou školu hlavně proto, abych byla dostatečně kvalifikovaná matka. Možná že to, co považuju za důležitou a opravdovou práci v nějaké třídě, kanceláři, laboratoři nebo studiu, se svým významem ani zdaleka nevyrovná tomu všemu, co dělám během mateřské dovolené. Možná jsem kvůli těmto několika měsícům na světě…

Musím to těm maminkám říct. Aby se soustředily a nenechaly se obelhat. Teď je ten důležitý čas. Teď na tom právě záleží. Vůbec nejde o to, jak přežít tři nebo čtyři roky doma s malým dítětem. Jde o to, že tato doba je možná nejdůležitějším časem naší rodiny a moje práce je nenahraditelná a nedocenitelná.

Jdu se podívat na dcery. Ta mladší už spí. Knížku o Pipi Punčochaté odložila na poličku, v náručí svírá plyšovou kočičku a tiše oddychuje. Starší právě dočetla kapitolu. Protahuje se a z výšky své palandy mi opusinkuje celý obličej. Musím jí to samozřejmě vrátit. Zhasínám a jdu zapsat, co mi Pán Bůh pošeptal.

Z knihy Co Bůh šeptá maminkám, Postilla 2005, 2. vydání KNA 

Driftování

Každý, kdo viděl divadelní hru Járy Cimrmana Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem, si jistě vzpomene na rozkošnou scénu s driftováním. Účastníci výpravy vysvětlují jednomu ze členů, co to driftování je (magnetismem přitahované ledové kry se pohybují poháněny proudem vody směrem k pólu). Ten jim to moc nevěří, tváří se pochybovačně: „Kdybychom jeli, rozráželi bychom vítr, drncalo by to nebo by se aspoň míhala okolní krajina…“ A když se ostatní dohadují, jak asi dlouho budou ještě driftovat, než dosáhnou pólu, prohlásí: „Tak to vám teda nezávidím.“ Přitom všichni stojí na téže kře, plující v ledovém oceánu.

My všichni jsme driftováni magnetismem smrti k věčnosti. Víme o tom, ale tváříme se, že se nás to netýká. „Já tedy driftovat odmítám.“ Jsme směšní jako ten Varel Frištenský, hrdina Cimrmanovy hry. Stojíme na ledové kře, která zvolna ale nevyhnutelně směřuje k pólu smrti.

Podivujeme se, jak to, že nic nedrncá. „Jaké šediny?“ ptáme se a vybíráme nový odstín barvy na vlasy. Vrtíme hlavou, že ani nerozrážíme vzduch. „Slabost stáří? Neznám. Kupuju si Geriavit farmaton.“

Kdybychom driftovali, aspoň krajina kolem nás by ubíhala… „Že někteří z našich spolužáků už umřeli? Měli prostě smůlu. Mě se to netýká,“ krčíme rameny.

Ale my všichni jsme driftováni magnetismem smrti k věčnosti. Víme o tom, ale kdybychom si to připustili, žebříčky hodnot našeho života by se možná obrátily vzhůru nohama. Nový model kozaček, kvůli kterému jsem dva měsíce dělala samé přesčasy a ani jednou jsem nebyla s dětmi sbírat kaštany. Pravidelné návštěvy u kosmetičky, kvůli nimž jsem přibrala to vedlejší zaměstnání, a pak jsem půl roku neměla čas navštívit mámu. 

Člověk může umřít kdykoli, ale jak roste od dospělosti ke zralosti, měl by s tím už asi počítat. Nikdo z nás neví, kdy přijde ta jeho hodina. Jak mi přibývají léta, víc na mne doléhá doporučení, abych nenechávala nad svým hněvem zapadnout slunce. Méně vtipná a více pravdivá mi připadá věta, že dobře vychované děti jsou tím nejlepším penzijním připojištěním.

Taky se mě stále více dotýká jeden příběh z bible. Ten o muži, jemuž se mimořádně bohatě urodilo na poli. Velice se z toho radoval a plánoval, jak postaví nové a větší stodoly. Těšil se, jak si pak bude užívat, odpočívat, radovat se. Ale Bůh mu řekl: „Blázne! Ještě této noci si od tebe vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi připravil?“ Tak se stane tomu, kdo si hromadí poklady a není bohatý v Bohu. Náš život totiž není zajištěn tím, co vlastníme.

Chci mít svůj poklad v nebi. (Nevíte, jaká je tam úroková sazba?)

Brusinky, KNA 2012

Rozhovor pro KULT

Člověka většinou motivuje k psaní vlastní záliba ve čtení knih, v literatuře. Jak to bylo u Vás? Co bylo tím hlavním podnětem, že jste začala psát vlastní texty?

Od malinka mne lákalo vyjadřovat se slovem. Svou první knihu – bohatě ilustrovanou kovbojku jsem s kamarádkou napsala asi ve čtvrté třídě.  Po vysoké škole jsem pracovala v redakci časopisu Opus musicum a tam jsem se naučila většinu toho, co o psaní vím. Psaní mě těší, je to svého druhu rozkoš. Vychutnávat na jazyku slova, aby co nejpřesvědčivěji předala mou myšlenku, řadit je za sebe ve vhodném rytmu, aby text zněl jako hudba, spřádat nitky příběhu, aby jeho pointa dávala smysl, to je velké potěšení.

Píšete hodně o sobě, svých nejbližších. Procházejí Vaše povídky, úvahy, fejetony (auto)cenzurou?

Moje první kniha vznikla sebráním mých rozhlasových  fejetonů. Psala jsem je pro Radio 7 pro pořad Zadáno pro dámy, který byl určen maminkám na mateřské. Byla jsem v té době taky na mateřské, a tak jsem psala o tom, co jsem sama prožívala. Zjistila jsem, že psát o sobě má podivuhodnou sílu. Prožívala jsem a prožívám samozřejmě totéž, co jiné ženy. Ovšem tím, že o svých příhodách a myšlenkách píšu, stávají se i pro ty ostatní ženy něčím cenným, něčím, o čem se dá psát. Jejich život tím získává na hodnotě. Skoro všechno, co napíšu a nějak se to týká mých blízkých,  jim dávám přečíst. Nevzpomínám si, že by něco neprošlo.

Vašimi čtenářkami jsou především ženy, máte ale ohlasy také od mužů?

Ach ano! Mnoho mužů mi soukromě sdělilo, že si nad mými příběhy poplakali. Děkují mi, že trochu pochopili, jak my ženy uvažujeme. Někteří kupují mé knížky svým manželkám nebo maminkám, aby se taky dokázaly dívat na svět jako já. Dojímá mne to, stydím se a jsem vděčná.

Láká Vás coby spisovatelku vyzkoušet nějaký zcela nový literární žánr?

Lákalo by mne napsat nějaký pěkný román. Nebyl by to tedy zcela nový literární žánr, ale byl by nový pro mne. Bude to chtít vymezit si na psaní pravidelný psací prostor. Fejetony se píší snadno, jsou krátké a většinou když sednu k počítači, mám už v hlavě srovnané, jak to asi bude. Psát román je jiná práce a bude chtít větší kázeň.

Vystudovala jste na Pedagogické fakultě češtinu a hudební výchovu. Nakolik si myslíte, že je jejich výuka ve školách důležitá pro rozvoj mladého člověka směrem k zálibě v umění, kultuře?

Pokud se česká literatura a umělecké výchovy vyučují dobře, jsou samozřejmě velice důležitým přínosem pro formování dětí ať už jako tvůrců nebo poučených konzumentů kultury a umění.  Často však vidíme, že tyto školní předměty děti od kultury a umění spíše odpuzují, protože jsou vyučovány necitlivě, nešikovně, školometsky.

Jak vzpomínáte na práci korepetitorky v divadle Na provázku?

Ráda vzpomínám na některé lidi, ale nebyla to práce pro mne.

Co Vás přivedlo k tomu, že jste si otevřela vlastní knihkupectví a galerii? Šlo se o dávný sen, nebo jste k tomu rozhodnutí „dozrála“?

V životě by mě nenapadlo, že já budu mít knihkupectví! Po mateřské a osmi letech domácího vzdělávání dětí jsem hledala nějaký kratší pracovní úvazek a oslovili mne z knihařství a knihkupectví.  Do dvou let po nástupu jsem stála před otázkou, zda celý obchod převezmu nebo si budu hledat něco jiného.  Bála jsem se, ale můj muž mne velice podpořil, a tak jsem to vzala. Ukázalo se, že mi to docela jde a že mne to velmi baví. Ráda vybírám knížky, zvláště ty dětské, ráda si povídám s lidmi a nabízím jim, co by se jim mohlo líbit, a ráda doplňuju knižní sortiment drobnými dárky. Velkou slunnou kancelář jsem přeměnila v galerii, kde každý měsíc pořádám novou výstavu a vernisáže bývají příjemnými setkáními lidí v hezkém prostředí. Nemám ráda účetnictví a všechny úřednické disciplíny, které se k té práci vážou, ale každá živnost má svoje. Moje práce mi dává svobodu a tu bych za nic nevyměnila.

Podle čeho vybíráte umělce, které v galerii prezentujete?

Mým hlavním kritériem, podle něhož hodnotím nabízené dílo, je můj instinkt. Hlas Ducha svatého, chcete-li. Některé výstavy pořádám proto, že mne osloví dílo, někdy je to ode mne gesto podpory umělci. Věřím, že umění má klást otázky a dávat naději.

Ráda píšete o potěšeních, která život přináší. Co Vás naposledy potěšilo v brněnském kulturním životě?

V nedávné době jsem se na Špilberku pokochala výstavou obrazů Pavla Čecha. U obrazu Odchod Jaroslava Foglara jsem se rozplakala.  Silný dojem jsem si odnesla z koncertu Marty Kubišové v Sonu.  Nikdy dřív jsem ji neslyšela naživo a měli jsme s manželem dojem, že jí to dlužíme. Byl to nádherný zážitek. Tak vitální, přesvědčivá a pokorná žena. Člověk však v jejím zpěvu nevnímá pouze hudební kvalitu, ale i všechno, čím v životě prošla, jaké postoje udržela, co dokázala obětovat. Nemohu se nezmínit o Janáčkově Její pastorkyni v Janáčkově divadle, o skvělých varhanních koncertech festivalu Bachův varhanní podzim, o koncertech staré hudby, jak je pořádá B. M. Willi v konventu Milosrdných bratří... je toho spousta, co mne potěšuje. Teď se už těším na otevřené zahrádky kaváren, to je taky městská kultura, ne?

http://www.kult.cz/divadlo-kino-hudba/detail/297408