Driftování

Každý, kdo viděl divadelní hru Járy Cimrmana Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem, si jistě vzpomene na rozkošnou scénu s driftováním. Účastníci výpravy vysvětlují jednomu ze členů, co to driftování je (magnetismem přitahované ledové kry se pohybují poháněny proudem vody směrem k pólu). Ten jim to moc nevěří, tváří se pochybovačně: „Kdybychom jeli, rozráželi bychom vítr, drncalo by to nebo by se aspoň míhala okolní krajina…“ A když se ostatní dohadují, jak asi dlouho budou ještě driftovat, než dosáhnou pólu, prohlásí: „Tak to vám teda nezávidím.“ Přitom všichni stojí na téže kře, plující v ledovém oceánu.

My všichni jsme driftováni magnetismem smrti k věčnosti. Víme o tom, ale tváříme se, že se nás to netýká. „Já tedy driftovat odmítám.“ Jsme směšní jako ten Varel Frištenský, hrdina Cimrmanovy hry. Stojíme na ledové kře, která zvolna ale nevyhnutelně směřuje k pólu smrti.

Podivujeme se, jak to, že nic nedrncá. „Jaké šediny?“ ptáme se a vybíráme nový odstín barvy na vlasy. Vrtíme hlavou, že ani nerozrážíme vzduch. „Slabost stáří? Neznám. Kupuju si Geriavit farmaton.“

Kdybychom driftovali, aspoň krajina kolem nás by ubíhala… „Že někteří z našich spolužáků už umřeli? Měli prostě smůlu. Mě se to netýká,“ krčíme rameny.

Ale my všichni jsme driftováni magnetismem smrti k věčnosti. Víme o tom, ale kdybychom si to připustili, žebříčky hodnot našeho života by se možná obrátily vzhůru nohama. Nový model kozaček, kvůli kterému jsem dva měsíce dělala samé přesčasy a ani jednou jsem nebyla s dětmi sbírat kaštany. Pravidelné návštěvy u kosmetičky, kvůli nimž jsem přibrala to vedlejší zaměstnání, a pak jsem půl roku neměla čas navštívit mámu. 

Člověk může umřít kdykoli, ale jak roste od dospělosti ke zralosti, měl by s tím už asi počítat. Nikdo z nás neví, kdy přijde ta jeho hodina. Jak mi přibývají léta, víc na mne doléhá doporučení, abych nenechávala nad svým hněvem zapadnout slunce. Méně vtipná a více pravdivá mi připadá věta, že dobře vychované děti jsou tím nejlepším penzijním připojištěním.

Taky se mě stále více dotýká jeden příběh z bible. Ten o muži, jemuž se mimořádně bohatě urodilo na poli. Velice se z toho radoval a plánoval, jak postaví nové a větší stodoly. Těšil se, jak si pak bude užívat, odpočívat, radovat se. Ale Bůh mu řekl: „Blázne! Ještě této noci si od tebe vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi připravil?“ Tak se stane tomu, kdo si hromadí poklady a není bohatý v Bohu. Náš život totiž není zajištěn tím, co vlastníme.

Chci mít svůj poklad v nebi. (Nevíte, jaká je tam úroková sazba?)

Brusinky, KNA 2012