Tříkrálová sbírka

Zazvonil zvonek u domovních dveří. Kdo to může být? Navečer  už byla venku úplná tma. „Nikoho přece nečekáme,“ ujišťovala jsem sama sebe, když jsem tápala temnou předsíní k vypínači světla. Byla jsem docela unavená z práce, těšila jsem se na klidný večer, že si s dcerami uvaříme horkou čokoládu a budeme si povídat nebo číst nebo něco takového, podobně poklidně domáckého. Na žádnou návštěvu jsem skutečně neměla náladu.

Zmáčkla jsem automaticky bzučák u domovních dveří a zvonícího návštěvníka vpustila do chodby domu. Otevřela jsem dveře bytu a vyčkávala, kdo vystoupá těch pár schodů z ulice k nám do přízemí. Ozvalo se cupitání, nějaký šum a před mýma užaslýma očima se objevila trojice malých chlapečků v bílých hábitech s velkými černými kříži a s papírovými korunkami na hlavě. Tři králové!

Hoši se postavili do řady vedle sebe, mrkli po sobě, ten prostřední, o pár pohlavků vyšší než ostatní, a tedy asi nejstarší z nich, kývl. Spustili písničku o třech králích, co přicházejí zdaleka a vinšují všechno dobré. Zpívali krásně čistě. Byla jsem potěšená. Opřela jsem se o dveře a se zalíbením jsem si vyslechla písničku do konce. Když dozpívali, ten nejvyšší z králů mi ještě přednesl naučenou gratulaci do nového roku. Pak se všichni tři uklonili. Usmívala jsem se a pochválila je. Oni na mě hleděli a čekali. Trochu jsem zrozpačitěla. Co mám udělat? Aha, chtělo by to odměnu, napadlo mne. Z kabelky jsem vyštrachala peněženku a vysypala jsem si drobné do dlaně. Mohlo to být tak třicet korun. Dala jsem jim je všechny. Zdvořile poděkovali a odešli. Koukala jsem se za nimi, jak vycházeli z domu, a měla jsem dojem, že na ně venku někdo dospělý čeká. „To je dobře, že nejdou sami,“ napadlo mě.

Zavřela jsem dveře od bytu, v kuchyni jsem si postavila na čaj a přemítala jsem o kráse lidových tradic, které lze, jak vidno, uchovávat i ve městě. Uvařila jsem čaj a odnesla jsem si konvici s šálkem do pokoje. Ještě než jsem se stačila napít, zazvonil zvonek u domovních dveří. Za nimi stáli další tři kluci v bílém s korunkami na hlavách. Taky se postavili, taky po sobě mrkli a taky spustili písničku o třech králích, co jdou zdaleka. Zpívali krásně, čistě a navíc ještě trojhlasně! Dostali padesátikorunu, kterou jsem našla v kapse.

Než jsem čaj dopila, zvonili ještě jednou. Pokaždé malí tmaví chlapečci, kteří zazpívali písničku, popřáli do nového roku a pak čekali odměnu. Pokaždé na ně venku někdo dospělý čekal. Těm posledním jsem řekla, že už tu byli před nimi dvakrát. „No, to byl určitě strýc Géza s klukama, paní. A ten nejmenší byl můj brácha, my jsme mu ho půjčili,“ bezelstně vykládal jeden z chlapečků. „A vy děláte nějakou tu tříkrálovou sbírku?“ zeptala jsem se, protože jsem si vzpomněla na jakýsi článek v novinách. „Ne, paní. My sbíráme na sebe,“ ujistil mě chlapeček a rozloučil se. „Táta na nás venku čeká, víte?“ a odhopkali po schodech na ulici. A stejně, ti druzí zpívali nejlíp.

Vánoce

O Vánocích jsme byli spolu. Po hektickém předvánočním prosinci jsem se ráda věnovala takovým disciplínám jako degustaci vaječných koňaků, odpolednímu spánku, malým procházkám, divadelnímu představení Louskáčka a dalším potěšením.
Rýmu s kašlem jsem chytila až na Silvestra.

Dárek pro tatínka

S tatínkem a dárky bylo vždycky těžké pořízení. Buď sám nevěděl, co si vlastně přeje, nebo si přál něco, co mu Karolínka nemohla vyrobit ani koupit, i kdyby vynaložila všechny své úspory. Ovšem když už pro něj Karolínka něco vyrobila, mohla si být jistá, že její dárek bude chovat ve vážnosti. Například záložku do knihy, kterou mu namalovala k narozeninám, když jí byly asi tak tři roky, používal stále. Nakreslila na ni samu sebe a tatínka, jak spolu jdou na procházku. Karolínce připadala legrační. „Takoví hlavonožci,“ smála se, když záložku objevila v jedné zlusté knize, co tatínek zrovna četl. Dnes už samozřejmě dokázala kreslit daleko krásnější obrázky a za svůj dávný výtvor se tak trochu styděla. Nabízela tatínkovi, že mu nakreslí jinou a lepší záložku, ale on to odmítl. „Ne ne, Karolínko, děkuji, ale nechci. Tahle záložka mi bude vždycky připomínat, jaká jsi byla, když jsi byla tak malá. Namaluj mi něco jiného.“

„Hm, to se snadno řekne, namaluj mi něco jiného. Jenže co? Tatínkovi pomalovat sklenici na čaj nemá žádnou cenu, protože tatínek pije čaj nejraději z velkého buclatého hrnku. Záložku už jednu má a jinou nechce. Co bych pro toho tatínka mohla jenom vyrobit?“ mudrovala Karolínka. Trápila se tou otázkou kolik dní. Chtěla tatínkovi svým dárkem ukázat, jak ho má ráda. Mohla by se samozřejmě poradit s maminkou a ta by jistě nějaký nápad měla, jenže maminka měla před Vánocemi strašně moc práce. Sedala k počítači vždycky už brzy ráno, dříve než Karolínka vstávala. A řešila ty své překlady a korektury ještě dlouho potom, co šla Karolínka spát. Také se s maminkou nechtěla radit proto, že by jí tím prozradila, že i ona, malá Karolínka bude letos poprvé dávat vánoční dárky.

Ptala se holek ve škole, ale ony takové starosti neměly. Žádné dárky totiž rodičům nedávaly. Tvrdily, že jsou na to ještě malé, aby dávaly dárky. Karolínka se tím cítila samozřejmě výjimečná. Ona dárky dávat chtěla. Jednak proto, že se na to cítila dost velká, jednak proto, že potřebovala nějak zahladit ten špinavý pocit, který v ní vyvolávaly výčitky svědomí.

„Možná bych mohla zajít za babičkou,“ napadlo Karolínku jednou odpoledne, když se vracela z hudební školy a brouzdala po náměstí kolem osvětlených a svátečně nazdobených výkladů. Ale hned ten nápad zavrhla: „Kdepak babička, ta by mě přesvědčovala, že dárky nosí Ježíšek. A já už nejsem žádné mimino.“ Zastavila se před výlohou papírnictví. Prohlížela si vystavené zboží a dumala o dárcích. Její zrak spočinul na dárkových krabičkách, sáčcích a arších vánočního balicího papíru. Vánoční balicí papír! „No ano, ten budu potřebovat. Maminčinu sklenici přece musím do něčeho hezkého zabalit.“ Rozhodla se vstoupit do obchodu a v kapse přitom mačkala svou malou peněženku. Měla v ní celé své úspory.

V obchodě moc lidí nebylo. Jen dvě staré dámy si vybíraly vánoční pohlednice a jedna maminka s malým dítětem si prohlížela psací soupravy. Slečna prodavačka se na Karolínku vlídně usmála: „Co by sis přála?“ Karolínka úplně zapomněla, že vlastně původně chtěla koupit vánoční balicí papír a vyhrkla to, o čem celou dobu přemýšlela: „Sháním dárek pro tatínka a nevím, co by to mělo být.“ „Aha,“ zamyslela se slečna, „podíváme se.“ Pak sahala do poliček a šuplátek a ukazovala Karolínce různé věci. Plnicí pera, diáře, poznámkové sešity, pravítka, těžítka, ale nic z toho nepřipadalo Karolínce jako to pravé. Byla už z toho nesvá, že odmítá všechny návrhy hodné slečny. Až docela naposledy se slečna nešťastné Karolínky zeptala: „Kreslíš ráda?“ Karolínka horlivě pokývala hlavičkou. „Mám tu jeden dárek, který bys musela sama dokončit,“ vyprávěla prodavačka a hledala v přihrádkách police za sebou. „Bude to ovšem dost práce a nevím, jestli to stihneš. Musela bys nakreslit dvanáct obrázků,“ s těmi slovy položila na pult před Karolínku nástěnný kalendář.  Byly v něm natisknuty všechny názvy měsíců a čísla dnů, ale tam, kde mívají kalendáře obrázek, byl vždycky jen bílý obdélník. Místo pro vlastní obrázek. „Vidíš?“ ukazovala slečna prodavačka, všude je prázdné místo, které budeš muset zaplnit. Troufneš si na to?“ A Karolínka věděla, že tohle je přesně to pravé. Radostně poskočila a vytáhla peněženku. Peníze jí stačily na kalendář a ještě i na dva archy vánočního balicího papíru. Byl krásně červený s bílými zvonečky a rolničkami. Celá šťastná se vracela domů. Kalendář schovala do tašky k notám, takže vůbec nebyl vidět a roli papíru se jí podařilo zastrčit dozadu za šaty v její skříni v pokojíčku. „Dvanáct obrázků, to je spousta práce, ale já to zvládnu,“ těšila se Karolínka a v duchu už rozvrhovala, co na který měsíc nakreslí.

Z knihy Vánoční přání, KNA 2013

Zpátky domů

Nejsem si jistá, jestli tentokrát není mé doporučení zajímavé knížky trochu mimo. Ne že bych si nebyla jistá tím titulem, to ne, zaručeně je to kniha, kterou s dobrým svědomím doporučuju. Jen si nejsem jistá, že adresuju svůj knižní tip správným čtenářům. Nicméně to přesto zkusím. Budu totiž doporučovat kuchařku.

Nebojte se, nejsem z této knihy tak nadšená kvůli receptům a nebudu vás nenápadně motivovat, abyste se pokoušeli vařit nebo péct. O recepty tu vlastně skoro ani nejde (ačkoli jsou praktické a docela jednoduché). Jsem nadšená z textů, které se vlastně vaření přímo netýkají. Kuchařka se jmenuje Zpátky domů, napsala ji Hana Michopulu a je báječná. Takhle krásně vyvedená knížka se spoustou barevných fotografií by se mohla nazývat manifestem konzervativních hodnot, prohlášením rodičovské odpovědnosti či deklarací svobody ženy v praxi. Oč jde? Vysvětlím.

Hana Michopulu pracovala jako šéfredaktorka slavného časopisu o vaření a byla velmi úspěšná. Jak sama přiznává v úvodu své knihy, její časopis psal o poctivém domácím vaření, bio surovinách a zdravém stravování, avšak ona sama (stejně jako její kolegyně) se živily rychlým občerstvením, na domácí vaření nikdy neměla čas, a tak je šidila polotovary. Zastavila ji jedna poznámka jejích dětí. Pochybovaly totiž o tom, že by maminka dokázala sama upéct narozeninový dort. V krátké době na to její děti onemocněly a musely dodržovat přísnou dietu. Co na to maminka – úspěšná šéfredaktorka? Zůstala doma, aby vařila.

Návrat do domácí kuchyně pro ni znamenal návrat k jiným hodnotám. Příprava pokrmů dostala najednou ještě další rozměr než jen nasycení hladového žaludku, stala se vyznáváním lásky, potvrzováním rodinné či přátelské vzájemnosti, obdarováním. Je příjemné a osvobozující číst o tom, že dort nemusí být přesně symetrický a poleva dokonale hladká a lesklá. Předpokládá se, že se možná trochu sveze našišato a poleva bude vyhlížet lehce upatlaně. To ale vůbec nevadí. Neděláte to přece jako soutěž tvořivosti. Vaření je pro radost. Autorka předvídá, že ne každého může vaření lákat hned na plný úvazek. Proto nezapomíná na výstražná upozornění. Zkusit vařit neznamená připoutat se k plotně a na všechno ostatní zapomenout. Třeba vás zláká jediná disciplína, jediné jídlo, které ovládnete dokonale a originálně jako nikdo jiný. Možná se stanete specialistou na víkendové snídaně. Budete připravovat jediné jídlo v týdnu, ovšem tak brilantně a tvořivě, že si všichni budou myslet, jak skvěle vaříte. Vaření také znamená být spolu. Pohromadě v jedné kuchyni, olizovat lžíce od polevy a smát se… takové vzpomínky tvoří rodinnou historii, v takových chvílích je možné hovořit o všem. V takové chvíli je domov více domovem a láska má své hmatatelné vyjádření.

Člověk by nečekal, že kuchařská kniha velmi jasně a zpříma připomene, na čem v životě vlastně záleží.

Michopulu, Hana: Zpátky domů, Smart Press 2007.

Karolínka a Mikuláš

Toho večera, bylo to zrovna na svátek svatého Mikuláše, se prudce ochladilo a část nezbedného šedivého mráčku se snesla na zem jako mrznoucí mrholení. Byla hustá mlha. Karolínka se odpoledne vracela domů z hudební školy, nastavovala tvář padající mlze a potichu se smála, jak ji jemné kapičky dopadající vody lechtaly na obličeji. Jakoby jí jemňoučké studené prstíčky ťukaly na čelo a na tváře a na nosík. Chvíli tak stála, ale pak se chtěla podívat na kostelní věž, aby zjistila, kolik je hodin.

Věž však vůbec nebyla vidět. Karolínka se vyděsila, že kostelní věž zcela zmizela. Viděla jen hustou bílou mlhu. Dokonce ani jejich domek na konci ulice nebyl zřetelně vidět. Jakoby postupně pomalu mizel za bílou záclonou. Všude na dohled se oči zabořily do bílé. Co se to jen mohlo stát? Celý svět se jí ztrácel před očima, všechno tonulo v bílé mlze. Kostel na kopci nebyl vidět už vůbec a některé vzdálenější domy také neviděla. Aby tak ještě zmizel i jejich dům! Rozběhla se poplašeně ulicí. Horečnatě přemýšlela. Maminka bude doma, ta se neztratí. Tatínek se bude vracet z práce, ale tatínek nezabloudí, ten se nikdy neztrácí, ten trefí vždycky. Ale co Mikuláš? Dneska večer měl přece všechny domy obcházet svatý Mikuláš a roznášet dětem dárky. Najde všechny domy? Nemine zrovna jejich ulici, když zmizela i kostelní věž? Co se to s tím světem stalo?

 Doběhla domů celá vyděšená a hned v předsíni volala na maminku: „Věž, věž! Kostelní věž zmizela i s hodinama!“ Maminka se jí nevysmála. Seděla v křesle a při světle stojací lampy něco zašívala. Jen zdvihla hlavu od práce a zeptala se: „To je tak hustá mlha?“ Karolínka si uvědomila, že to asi bude tou mlhou a jen přisvědčila, že ano, že mlha je moc hustá. „Snad k nám Mikuláš v té mlze trefí,“ zauvažovala ustaraně holčička, „já se ho musím na něco důležitého zeptat.“

Celý den se těšila, že večer přijde Mikuláš. Nejen kvůli dobrotám, které od něj vždycky dostávala, nebo kvůli slavnostní a tajemné atmosféře, letos se Karolínka nemohla dočkat ještě z jiného důvodu. Tajně si totiž hýčkala velké vánoční přání. Velice toužila po tom, aby na Vánoce padal sníh. Vždycky se jí líbilo, jak z šedého nebe chumelí tisíce a tisíce něžných sněhových vloček.

Bude letos na Vánoce sněžit? Karolínka velice toužila, aby na Vánoce napadla spousta sněhu. Přála si, aby bezútěšná zahrada zmizela v závějích, aby šedé střechy zakryly sněhové peřiny, aby holé větve stromů ozdobily legrační bílé čepice a aby mohla sledovat stopy ptáků v bílém pokryvu na dvoře pod oknem. Vyptávala se každého, kdo by o tom mohl něco vědět, ale všichni krčili rameny. Možná bude na Vánoce sněžit, možná až po nich. Kdo ví? Karolínka každého rána neklidně zkoumala oblohu. Tak co? Bude to dneska? Denodenně sledovala na teploměru, který tatínek připevnil ke kuchyňskému oknu, jestli už mrzne, jestli už bude moci padat sníh. Ale modrá tyčinka nikdy neklesala pod nulu víc než o jeden dva dílky a sníh stále nepřicházel.

„Zeptám se svatého Mikuláše, až k nám přijde,“ napadlo Karolínku. „Jako světec by o takových tajemných záležitostech snad mohl něco vědět. Svatí přece mají něco společného s nebem,“ rozvažovala a úplně se zapomněla bát čertů, kteří s Mikulášem přece také chodívají a kvůli nimž mívala vždycky dřív celý ten svátek zkažený. „Zeptám se ho, však on mi něco odpoví,“ pevně si umínila holčička a chystala se na večer.

Karolínka si oblékla čisté tričko a svou sváteční červenou sukýnku, aby na svatého Mikuláše udělala dojem. Dokonce si ani nezapomněla vzít bačkorky. Babička ji totiž často škádlila právě kvůli bačkorám a Mikuláši. „Když je nebudeš nosit, on k vám ani vůbec nepřijde,“ říkávala babička s takovým zvláštním úsměvem. Karolínka neměla bačkorky ráda. V punčoškách se tak dobře klouzalo po naleštěné podlaze a bez bačkorek se daleko lépe tančilo. Někdy si je schválně zapomínala obout. Jak se ovšem blížil ten den, kdy měl Mikuláš přijít, snažila se ze všech sil na ně nezapomenout. Třeba je to opravdu důležité a tomu hodnému svatému na nich kdovíproč záleží. Tentokrát se cítila zvlášť dobře připravená. Básničku uměla, bačkorky nosila alespoň poslední týden opravdu každý den, žádného škraloupu nebo průšvihu si nebyla vědoma.  Těšila se na dárky, které pro ni bude mít ten hodný svatý ve své nůši, to jistě, ale letos to bylo ještě jiné. Nutně potřebovala informaci o sněhu. Snad stihne přijít ještě dřív, než půjde Karolínka spát. Děsila se, aby se jí nestalo to, co některým jejím kamarádkám – Mikuláš je navštívil až pozdě v noci, takže ho vůbec neviděly. O jeho návštěvě svědčil pouze balíček s dobrotami, který jim nechal za oknem. Ostatně tak prý to dělával za dávných časů, že nechával dárky za oknem.

Najednou ji něco napadlo. „Maminko, myslíš, že Mikuláš přijde taky k naší sousedce? Vždyť paní Vomáčková už je dávno babička,“ zeptala se Karolínka maminky. Ta chvíli uvažovala a pak odpověděla: „Já myslím, že ne.“ „To on Mikuláš k babičkám nechodí?“ ujasňovala si holčička situaci, „a není jim to líto?“ Maminka přisvědčila, že by mohlo být. „A maminko, nemohli bychom si zahrát na Mikuláše a něco jí dát za okno? Ona to přece nepozná, že jsme jí to dali my…“ Mamince se ten nápad líbil. Dohodly se, že společně připraví malý mikulášský balíček a večer, až se setmí, jej nějak nenápadně doručí za okno domku paní Vomáčkové. „Nejlepší bude dát jí to za okno ložnice. To vede do zahrady, a tak si svého dárku všimne, až půjde večer spát,“ navrhovala maminka a roztřepala pěkný plátěný sáček, který našla ve spíži. Společně jej naplnily sušeným ovocem, ořechy a přidaly malou hořkou čokoládu, protože o své sousedce věděly, že ji má ráda. Karolínka přidala obrázek Mikuláše s dlouhým bílým vousem a vysokou červenou čepicí. Nakonec sáček zavázaly červenou mašlí. Byly připraveny.

„Dáš jí to za okno sama?“ zeptala se maminka, „nebudeš se bát?“ Karolínka se trochu bála, protože co kdyby v tom hustém šeru a mlze narazila na opravdového Mikuláše? Statečně ovšem prohlásila, že to zvládne. „Vždyť je to jenom kousek zahradou,“ utěšovala spíš sebe než maminku. Obula si boty a vyrazila. Za chvilku byla zpět a s rozzářenýma očima hlásila, že sáček postavila na okno ložnice paní Vomáčkové tak, „že si určitě všimne, až půjde zatahovat na noc závěsy.“ „Ty moje Mikuláško,“ pohladila ji maminka po tváři, „mám z tebe radost.“

Za malou chvíli pak přišel opravdový Mikuláš. Všechny čerty tentokrát nechal venku za dveřmi, což Karolínku opravdu potěšilo. Sice tam výhrůžně chrastili řetězy a mumlali něco temného ve své čertí řeči, ale byli za dveřmi, Karolínka je neviděla, a tak se jich ani tolik nebála. Přednesla nacvičenou básničku o zimě, přiznala se, že nenosila celý rok bačkorky poctivě, ale teď v posledním týdnu, co je opravdu už zima, je fakt nosila každý den.

Svatý Mikuláš uznal, že byla hodná, pochválil ji za básničku a vytáhl pro ni z nůše na zádech velký sáček plný ovoce a sladkostí, ale o sněhu jí nemohl říci nic. Když si totiž dodala odvahy, zatahala svatého muže za červený rukáv a nesměle se zeptala: „Svatý Mikuláši, nevíš, jestli bude na Vánoce sněžit?“ Ten vysoký muž se jen hezky usmál a odpověděl pokrčením ramen. Taky to nevěděl.

Karolínka seděla večer v postýlce ve svém tmavomodrém pyžamku s malinkými bílými puntíky a líčila tatínkovi, který jí přišel dát ještě pusu na dobrou noc, jak si s maminkou hrály na Mikuláše. „To jsem zvědavá, co bude paní sousedka říkat, až ten sáček objeví,“ těšila se Karolínka, „ale nesmíš jí to říct! Kdyby se prozradilo, že jsme to byly my s maminkou, nebyla by to žádná hra,“ nařizovala tatínkovi. Ten se smál a sliboval, že paní Vomáčkové určitě nic neprozradí. „A tati,“ přitiskla se k tatínkovi důvěrně, „můžu se tě na něco zeptat?“ Tatínek přisvědčil. „Že to nebyl opravdový svatý Mikuláš, že to byl pan Novotný od tebe z práce? Jak jsme u něj byli na jaře pro sazenice…“ „Ty má chytrá hlavičko,“ smál se tatínek, „já mu to říkal, že už jsi moc velká a že tě letos už asi neoblafne,“ vysvětloval tatínek, „jenže on si nedal říct. Mikuláš je jeho životní role.“ „Hm, to je od něj hezké, že chce být jako svatý Mikuláš. Ono je to vlastně moc zábavné,“ rozumovala Karolínka, „když jsme dneska s maminkou chystaly ten balíček pro paní sousedku, bylo to moc prima. A když jsem jí ho nesla na okno, cítila jsem se úplně jako veliká. Ani jsem k tomu nepotřebovala ten mikulášský hábit,“ zachichotala se holčička.

Najednou si však vzpomněla ještě na něco a smutně si povzdychla: „Neví to ani svatý Mikuláš, ačkoli když to byl pan Novotný, tak to ani vědět nemohl,“ stěžovala si tatínkovi, „a já si tak moc přeju, aby na Vánoce sněžilo.“ Tatínek si jako vždy věděl rady: „Co kdyby ses za sníh pomodlila? O sněhu přece rozhoduje Pán Bůh, nikdo jiný.“ Karolínka vyskočila radostí. „No jasně, že mě to nenapadlo. Kdo jiný?“ A hned to udělala.

z knížky Vánoční přání, KNA 2014

Sdílené potěšení

Šly jsme takhle včera s naší Aničkou po ulici. Ona kráčela do školy, já do práce. Vykračovaly jsme si pěkně spolu jako dvě velké holky, trochu jsme švitořily, trochu už jsme každá myslela na to, co ji dnešního dne kde čeká. 

Blížily jsme se ke křižovatce s širší a hlavnější ulicí, po které jezdí i tramvaje, když tu náhle jsme obě strnuly a jednohlasně vykřikly: „Jé! Dívej! Vánoční stromečky!“

Kolem totiž přejel náklaďák plný vánočních stromků a mířil zřejmě do centra města, aby zásoboval prodejce. Obě jsme se naplno rozesmály. Radostí, že už je to jisté, že už opravdu co nevidět budou Vánoce. Veselím, že obě jásáme jako malé děti a projevujeme to stejným způsobem. Úplně fyzicky jsem cítila, jak se máme rády – bylo to takové hřejivé teplo, které se šířilo odněkud z hrudníku až ke konečkům palců u nohou. Moc krásný pocit. Skutečné potěšení!

Na další křižovatce jsme se rozloučily letmým políbením a lehkým objetím a pokračovaly každá svou cestou. Anička do školy, já do práce. Přetrvávající teploučké tetelení ještě stále zahřívalo mou dušičku a já jsem si uvědomila, jak je to hezké,  moci nějakou malou radost s někým sdílet. Jedno staré přísloví říká, že sdílená bolest je poloviční a sdílená radost dvojnásobná. Myslím, že tak nějak to bude.

Zkuste se tedy tento týden o svou radost z čehokoli s někým podělit. i kdyby to měla být prodavačka u pokladny v samoobsluze, s níž se poradujete, že rohlíky jsou pěkně čerstvé, nebo v chodbě u schránek s pošťákem, že toho má teď před Vánoci moc, což je krása, protože tak můžeme vědět, že se lidi přece jen ještě mají rádi, když si píšou. Určitě na něco přijdete, když to budete hledat. A pak se pozorujte, jestli to budete mít jako já: takové hřejivé teplo, které se šíří odněkud z hrudníku až ke konečkům palců u nohou. Moc krásný pocit. Skutečné potěšení!

Spokojený večer

Docela často se mi stává, že se večer zastavím uprostřed pokoje, kuchyně nebo koupelny a usilovně přemýšlím, co je ještě potřeba udělat. Pověsit prádlo? Sundat suché ze sušáku? Vyžehlit? Nebo snad přerovnat prádelník? Co jsem to dělala předtím, než jsem se zamotala do těch prádelních starostí? Kam jsem co nesla nebo pro co jsem šla? Zdá se mi, že toho mám nějak moc.

Občas takhle večer přemítám, do které z prací, které na mne volají ze všech možných koutů mé domácnosti, bych se měla ještě pustit, abych se živá odplazila do postele. Mám u toho takové ztracenecké pocity, jako že jsem vlastně nic za ten den nestihla, že jsem promarnila svůj čas, že bych ještě potřebovala stihnout spoustu věcí. Ale většinou už nemám moc energie, abych se do něčeho pouštěla, dokonce často nemám sílu, ani abych dokončila, co mám právě rozdělaného. Například jdu věšet vyprané prádlo, ale po cestě si všimnu, že kytky potřebují zalít, postavím koš s prádlem k sušáku a jen odskočím pro konvičku s vodou. U dřezu si všimnu odložených špinavých hrnků, tak je zlehka opláchnu a postřehnu, že utěrky jsou už pěkně špinavé, tak je vezmu a nesu do koše se špinavým prádlem a… tak nějak to bývá. Pak stojím v koupelně a přemýšlím, co jsem to dělala předtím, než jsem myla hrnky, šla pro vodu… aha! Chtěla jsem věšet prádlo! Takhle to přece nemá být.

Jak to, že si dovolím domnívat se sama o sobě, že jsem toho za den stihla málo vykonat? Kdyby se někdo odvážil mi něco takového říct do očí, se zlou by se potázal. Pěkně nahlas bych mu vyjmenovala všechny práce od rána do večera. Tak proč pořád nemám dost? Jdu pak spát nespokojeně a přitom vlastně objektivně nemám žádný důvod. Musím se sebou jednat jako s cizím. To je nápad! Budu na sebe jako na cizího.

Dověšela jsem vyprané prádlo a pak jsem šla přes všechna ta volání nezalitých kytek, rozházených polštářků na pohovce, prachu na zrcadle i nedbale zastrčených knih v knihovně ke svému psacímu stolu a vzala si podélný trhací bloček, do kterého obvykle zapisuju nákupy a úkoly. Zhluboka jsem se zamyslela a pokusila jsem se vybavit si, co všechno jsem od rána dělala. Co mě napadlo, to jsem zapsala. Bylo toho na stránku a půl. Tak. To by pro dnešek stačilo. Zítra je taky den. Dneska už se pracovat nebude. Zasloužím si hezký odpočinkový večer.

Spokojeně jsem si vlezla do vany s detektivkou – ale to už je zase jiné potěšení. 

Franta není důkaz

My holky, co se už dlouho známe, se občas scházíme někde v kavárně. Třeba tady. Potřebujeme spolu probrat všechny novinky, mluvíme o knížkách, co jsme četly, o práci, o manželích, o dětech, prostě si potřebujeme pokecat.

Jedna z nás, Vlaďka, se nedávno vdala. Je až nesnesitelně šťastná. Její Franta je dokonalost sama. Je to měsíc po svatbě a ještě pořád jí nosí ráno kávu do postele, každou neděli ji zve na oběd do restaurace, uklízí po sobě špinavé ponožky, šeptá jí do ouška sladké nesmysly a často jí nechává v kabelce malé sladkosti jako překvapení. Tvrdila nám, že se přesvědčila o Boží dobrotě, protože Bůh jí dal za muže jejího Frantu. No bodejť, novomanželka. Všechny jsme dojatě povzdechly: „To je hezké...“

„No jo,“ odvážila jsem se říct, „ale co až tě tvůj Franta naštve? Nemysli si, že se to nemůže stát. Třeba ne letos. Ale za rok, za dva, za deset let...? Co pak bude důkazem Boží dobroty?“ Vlaďka se rozpačitě usmívala, ale ostatní holky se rozjely.

„Co kdyby tě opustil? Normálně by si našel jinou. Mé kamarádce Daně se to stalo a jaká to byla láska, když se brali...“ zavzpomínala Mirka. „Nebo si představ, že by třeba onemocněl a umřel. Pak bude Bůh zlý?“ zeptala se na konec Julie. To byly vážné námitky. Nebylo možné je přejít jen jako odbočku v konverzaci a dál se lehce a nezávazně bavit. Všechny jsme cítily, že jsme se dostaly až k jádru našich životů. Jaké místo má manžel a jaké Bůh? Vděčíme manželovi za to, že prožíváme Boží dobrotu? Nebo vděčíme Bohu, že smíme prožívat dobrotu svého manžela? Slepice nebo vejce? A čistě hypoteticky: Přestal mě Bůh mít rád, když láska mého muže ochládá? Je protivný manžel Božím trestem?

Naše přátelské setkání se rázem změnilo v teologickou konferenci. Zvažovaly jsme argumenty, poměřovaly Božím slovem, přely jsme se o slovíčka v různých překladech bible. Tváře nám porudly zaujetím, jak jsme vášnivě diskutovaly. Bylo už pozdě, když jsme slavnostně vyhlašovaly výsledky disputací. Za svitu svíčky to vypadalo tak tajemně, důležitě a romanticky závažně. Musely jsme sepsat na věčnou paměť, na co jsme přišly. Zdálo se nám to totiž nesmírně podstatné.

Za prvé jsme si ujasnily, že Bůh je vždycky a jenom dobrý.

Za druhé jsme vyřešily, že láska manželova s tou Boží souvisí jenom podle toho, jak oni dva se milují. Pokud se podle stavu manželství formuje vztah k Bohu, není to v pořádku. Opačně (tedy že vztah s Bohem ovlivňuje ostatní vztahy) to platí bez výjimek.

A za třetí jsme slavnostně a nezrušitelně vyhlásily, že Franta není důkaz.

Nečekané začátky

Barbora za mnou do obchodu chodívá vždycky v pátek. Má to po cestě z práce na zkoušku pěveckého sboru. Bývá to ke konci mé pracovní doby. Na chviličku si příjemně popovídáme, co my, co naše dospělé děti, co mužové, ona si koupí nějakou drobnost, zasmějeme se své marnotratnosti, a pak ona běží do zpěvu a já domů. Tentokrát však přišla ve čtvrtek.

„Copak se děje?“ zeptala jsem se překvapeně. „Ale měla jsem tady cestu kolem,“ mávla tak nějak neurčitě rukou a složila narvané nákupní tašky na zem. Vypadala ztrhaně. „Stalo se něco?“ „Představ si, Pepu vyhodili z práce,“ vyhrkla, jako by tu zprávu už dál nedokázala udržet. „Jen tak? Na hodinu?“ „Jo. Manažeři to tak mívají ve smlouvě.“ Posadila se a tvářila se nešťastně. „To je mi líto,“ zmohla jsem se pouze na tohle neslané nemastné vyjádření. Barbořin Pepa byl vysoce postavený manažer, vydělával balík, ale Bára byla na všechno sama. On by byl ve svém zaměstnání i spal, což možná i párkrát udělal, zatímco Bára vychovala tři děti, vedla pohostinnou domácnost a své zaměstnání zcela přizpůsobila manželově kariéře. Dovedla jsem pochopit, že pro něj je to opravdová katastrofa. Ale pro Báru? Pohlédla jsem do tváře mé kamarádky a zeptala jsem se: „Chceš panáka? Mám tu portské.“ Usmála se a kývla. „Dneska bezpodmínečně.“ Nalila jsem nám oběma, ačkoli to jinak nedělávám. „Na nový život,“ pozvedla jsem sklenku.

Bára si cucla temně rudé voňavé tekutiny a uvolněně se opřela. „Vlastně to není žádná katastrofa. Máme něco našetřeno, děcka jsou už samostatný, akorát Pepa přišel o smysl života.“ Zeptala jsem se, jestli to nějak výrazně změní její osobní život. A Bára se rozjasnila. Od dopoledne, co se tu zprávu dozvěděla, nemyslí na nic jiného. Ano, Pepy je jí líto, ale jeho pracovního místa ani trochu. A hlavně cítí se volná. Nebude už muset sedět na úřednické židli ve firmě svého manžela. Dohodil jí tu práci, protože je pečlivá a svědomitá a protože děti byly tehdy ještě malé. Její místo znamenalo stabilní slušný příjem a nenáročnou práci. A taky nudu, jednotvárnou monotónnost k uzoufání. „Možná se bude chtít stěhovat do jiného města,“ zasnila se Bára, „sice by mně chybělo všechno to, na co jsem už zvyklá, kamarádky, ten sbor tady, ale upřímně – možná je to poslední šance v životě začít něco nového.“

„Co bys tak chtěla dělat? Víš, kdyby to bylo jenom na tobě, bez ohledu na cokoli,“ zajímalo mne. „Doufám, že to bude bez zbytečných ohledů,“ zasmála se Bára a já ji náhle málem nepoznávala. „Syn už je dospělý dávno a je načase, aby se osamostatnil. Bydlet s námi doma je pro něj až moc pohodlné. No a holky? Barunka studuje v Německu, ta se už těžko vrátí natrvalo domů a Jindřiška pořád básní o Africe.“ „Kde se v ní berou takové dobrodružné sklony?“ podivila jsem se. „To bude mít nejspíš po mně, taky jsem chtěla odjet do Afriky. Na misii, dělat tam nějakou sociální práci, učit děti nebo tak něco, jenže jsem poznala Pepu, vzali jsme se, měli tři děti a bylo po snech. Teď už bych si na Afriku netroufala, ale pořád ještě vím, co bych chtěla dělat. Víš, co mě nejvíc láká? Hospice, domovy důchodců, prostě cokoli se seniory.“ „Budu ti držet palce,“ slíbila jsem jí a musela jsem dodat: „Jsem na tebe pyšná.“ „No já jsem věděla, že mě pochopíš. Ostatní si budou myslet, že jsem se zbláznila.“

Dopily jsme portské, Bára sebrala své nákupní tašky, dala mi letmou pusu na tvář a odešla domů. Potěšovat manžela a vstříc novým začátkům.

Překvapivé potěšení

Nikdy bych nevěřila, že to někdy řeknu. Kdyby byl mi někdo tvrdil něco podobného, pomyslela bych si, že je to nesmysl. Nikdy jsem se netajila tím, že žehlení nepatří k mým oblíbeným domácím pracím. Nebavilo mě, ani když jsem žehlívala plínky naší Aničky (ach, jaké mám staré dítě, pamatuje látkové plínky) a z té nudné práce jsem si udělala zajímavý výzkum. Pokoušela jsem se vyžehlit a složit plínku za použití co nejméně pohybů. Bylo to legrační.

Dodnes se snažím žehlení se co možná vyhnout. Já toho vlastně ani moc k žehlení nemívám. Pokud se mi podaří prádlo dobře pověsit a po usušení hezky složit, žádné žehlení není zapotřebí. Jediné, co nedokážu obejít, jsou ubrusy a kapesníky. Ubrusy jsou má osobní úchylka. Mám ráda textilní ubrus, i když se snadno pokecá a musí se prát. Přece nebudeme kecat na holý stůl? Látkové kapesníky používá u nás doma hlavně můj muž. Nevím proč, ale papírové nemá rád. Naštěstí jich má velkou zásobu z dob, kdy se ještě látkové kapesníky často dávaly jako vánoční dárek. Dostával je od většiny příbuzných a tak jich má dost. Se žehlením proto není třeba spěchat, počkám si vždycky, až se jich nahromadí víc, aby to žehlení vůbec stálo za to.

Na výstavě o hospodyňkách v muzeu jsem si prohlížela staré žehličky. Vypadaly spíš jako zbraně než jako nástroje k rovnání prádla. Žhavily se vkládáním uhlíků, které se vybíraly z kamen. Jakmile vychladly, zase bylo potřeba je přendat do kamen a nahradit čerstvě žhavými. Vzpomněla jsem si, že moje babička mi kdysi dávno vyprávěla o takovém žehlení. Říkala, že to bylo hrozné. Uhlí a čistě vyprané prádlo nikdy nešlo moc dobře dohromady. Na skoro už dokonale vyžehlené povlečení, ubrus nebo sváteční zástěru vždycky spadla nějaká ta saze z rozžhaveného uhlí. Mohlo se to prát, škrobit, bělit a sušit znovu. Taky prý bylo dost obtížné regulovat teplotu žehličky. Ještě si vzpomínám, jak si babička stěžovala, že žehlení bylo prací pro opravdu silné paže. Žehličky tohoto typu byly totiž dost těžké.

Celou cestu domů z muzea jsem na to musela myslet. Jakým obrovským technickým vývojem žehlička prošla? Nejenže ji nepotřebuju plnit žhavým uhlím, aby hřála, a riskovat, že si vyprané prádlo hned zase umažu, protože mám báječnou lehkou elektrickou, nepotřebuju ani předem všechno kropit, protože moje žehlička je napařovací. Tohle kdyby babička viděla! Jak by žasla! Možná by potom žehlila ráda. A já? Přijela jsem domů, vytáhla žehlicí prkno, naplnila nádobku žehličky vodou a pustila jsem se do žehlení hromádky kapesníků, nastřádané za kdoví kolik týdnů. Není ono v tom dnešním žehlení taky kus potěšení?