Zazvonil zvonek u domovních dveří. Kdo to může být? Navečer už byla venku úplná tma. „Nikoho přece nečekáme,“ ujišťovala jsem sama
sebe, když jsem tápala temnou předsíní k vypínači světla. Byla jsem docela
unavená z práce, těšila jsem se na klidný večer, že si s dcerami
uvaříme horkou čokoládu a budeme si povídat nebo číst nebo něco takového,
podobně poklidně domáckého. Na žádnou návštěvu jsem skutečně neměla náladu.
Zmáčkla jsem automaticky bzučák u domovních dveří a
zvonícího návštěvníka vpustila do chodby domu. Otevřela jsem dveře bytu a
vyčkávala, kdo vystoupá těch pár schodů z ulice k nám do přízemí.
Ozvalo se cupitání, nějaký šum a před mýma užaslýma očima se objevila trojice
malých chlapečků v bílých hábitech s velkými černými kříži a
s papírovými korunkami na hlavě. Tři králové!
Hoši se postavili do řady vedle sebe, mrkli po sobě, ten
prostřední, o pár pohlavků vyšší než ostatní, a tedy asi nejstarší z nich,
kývl. Spustili písničku o třech králích, co přicházejí zdaleka a vinšují
všechno dobré. Zpívali krásně čistě. Byla jsem potěšená. Opřela jsem se o dveře
a se zalíbením jsem si vyslechla písničku do konce. Když dozpívali, ten
nejvyšší z králů mi ještě přednesl naučenou gratulaci do nového roku. Pak
se všichni tři uklonili. Usmívala jsem se a pochválila je. Oni na mě
hleděli a čekali. Trochu jsem zrozpačitěla. Co mám udělat? Aha, chtělo by to odměnu,
napadlo mne. Z kabelky jsem vyštrachala peněženku a vysypala jsem si
drobné do dlaně. Mohlo to být tak třicet korun. Dala jsem jim je všechny.
Zdvořile poděkovali a odešli. Koukala jsem se za nimi, jak vycházeli
z domu, a měla jsem dojem, že na ně venku někdo dospělý čeká. „To je dobře,
že nejdou sami,“ napadlo mě.
Zavřela jsem dveře od bytu, v kuchyni jsem si postavila
na čaj a přemítala jsem o kráse lidových tradic, které lze, jak vidno,
uchovávat i ve městě. Uvařila jsem čaj a odnesla jsem si konvici s šálkem
do pokoje. Ještě než jsem se stačila napít, zazvonil zvonek u domovních dveří.
Za nimi stáli další tři kluci v bílém s korunkami na hlavách. Taky se
postavili, taky po sobě mrkli a taky spustili písničku o třech králích, co jdou
zdaleka. Zpívali krásně, čistě a navíc ještě trojhlasně! Dostali padesátikorunu, kterou jsem našla v kapse.
Než jsem čaj dopila, zvonili ještě jednou. Pokaždé malí
tmaví chlapečci, kteří zazpívali písničku, popřáli do nového roku a pak čekali
odměnu. Pokaždé na ně venku někdo dospělý čekal. Těm posledním jsem řekla, že
už tu byli před nimi dvakrát. „No, to byl určitě strýc Géza s klukama,
paní. A ten nejmenší byl můj brácha, my jsme mu ho půjčili,“ bezelstně vykládal
jeden z chlapečků. „A vy děláte nějakou tu tříkrálovou sbírku?“ zeptala
jsem se, protože jsem si vzpomněla na jakýsi článek v novinách. „Ne, paní. My
sbíráme na sebe,“ ujistil mě chlapeček a rozloučil se. „Táta na nás venku čeká,
víte?“ a odhopkali po schodech na ulici. A stejně, ti druzí zpívali
nejlíp.
Žádné komentáře:
Okomentovat