Kdo supluje?

„Co když rodič, který vyučuje, onemocní? Jak se to pak řeší?“ uvažovala svědomitá maminka o možných nástrahách domácího vzdělávání a chtěl mít ve všem jasno. „Ve škole se přece vždycky nějak suplovalo a se zameškanou látkou se dělala velká věda,“ vzpomínala na svá dětská školní léta. „Kdo supluje doma?“ zeptala se nakonec.

Vážná dlouhodobá nemoc

Samozřejmě, že v případě vážné dlouhodobé nemoci, která výrazně naruší chod celé rodiny, je nutné zvážit, nemělo-li by dítě jít do školy. Nedovedu si představit, že by rodič, na kterém by zůstala zátěž zabezpečení celého chodu rodiny včetně vydělávání peněz, mohl ještě stihnout domácí vzdělávání. Snad by mohl vypomoci některý z prarodičů nebo známá rodina, kde také učí stejně staré dítě doma. Ale jít do školy není žádná tragédie. Když to nejde, nejde to.

Běžná chřipka

Ovšem běžná banální chřipka, z níž se učitel za týden vystůně, je báječná modelová situace pro výuku disciplíny, kterou normální škola nemá a mít ani nemůže. Totiž péče o nemocného. Podle mne je jasnou součástí prvouky hned v několika tematických oblastech – rodina, lidské tělo a také zdraví a hygiena.

Naučit se, jak pečovat o nemocného, to je přece velmi důležité! A kde jinde vás to naučí než právě v rodině? Nemoc na vlastní kůži je taky dobrá, ale je-li učitel tak laskavý, že onemocní sám…!? Lepší situaci bychom si z hlediska názornosti výuky ani nemohli přát.

Péče

Děti s nadšením převzaly roli autority. Kontrolovaly, jak beru léky, kolikrát jsem si kapala do nosu a mám-li dostatečný přísun vitamínů. Vařily mi čaj, loupaly mandarinky, nařizovaly odpočinek a doporučovaly spánek. Když mi už bylo trochu líp, nahlas mi četly, hrály na nástroj, zpívaly nebo tančily. K nezapomenutelným zážitkům, které k uzdravování z chřipky vřele doporučuji, patří loutkové divadlo hrané dětmi. Dodnes si pamatuju, jak jsem při jejich verzi pohádky o Popelce brečela smíchy.

Samozřejmě také musely převzít některé mé povinnosti jako například vaření. Myslím, že ta jejich česnečka byla dokonce léčivá, a za to, jak prostíraly stůl, jsem jim napsala do deníčku jedničku z výtvarné výchovy. Tehdy také triumfovaly nad tatínkem, protože věděly, jak se obsluhuje pračka, nebo kde máme doma žehličku.

Samostatnost a zodpovědnost

Jistě, že kromě nových přechodných povinností v domácnosti a úkolů spojených s péčí o mne také plnily školní povinnosti. Samy si volily předmět a vybíraly cvičení, které pak vypracovaly. Byly poctěny důvěrou, s níž jsme na ně spoléhali, že své úkoly neodbudou, i když pracují samostatně bez učitelského dohledu.

Tato situace byla také báječným důvodem k rozhovorům o zodpovědnosti a smyslu vzdělávání. Neučí se přece proto, abych já byla spokojená, nebo proto, aby měly v žákovské knížce dobré známky. To není ten důvod. Učí se, protože vzdělaný člověk může v životě obstát lépe. V případě mé nemoci skutečně obstály. A suplování? Nebylo zapotřebí.

Dloooouhé prázdniny

„Dodržovali jste v domácí škole prázdniny přesně nebo jste se učili pořád?“ ptala se mne jednou jedna úzkostlivá maminka, která uvažovala, že by taky učila doma. Taková otázka mě málem urazila! Domácí škola je přece lepší než škola obyčejná, nemůže tedy krátit volno, svátky a prázdniny. To by byla školou jednoznačně horší, ne?

Jiná efektivita práce

Vzhledem k tomu, že styl práce doma s jedním, dvěma nebo třemi žáky (početnější rodiny jsou opravdu výjimkou) je velmi odlišný od pracovního pořádku ve třídě, kde se počítá s větším množstvím žáků, je domácí práce nesporně efektivnější. Jen si to představte.

V hodině čtení v běžné třídě o dvaceti žácích se k hlasitému čtení jedno dítě dostane tak jednou, dvakrát za hodinu. Pokud už čte dobře, přijde na řadu ještě méněkrát, protože přece musíme více procvičovat čtení s těmi slabšími žáky. Ze čtyřiceti pěti minut školní vyučovací hodiny je žák aktivní tři až čtyři minuty. Doma to vypadá jinak. Žák přečte kus textu za deset minut. Celou dobu byl aktivní a ještě ušetřil třicet pět minut času.

S takovým přístupem jsme doma věnovali přímé výuce v prvních dvou třech ročnících dvě tři hodiny denně. Učili jsme se čtyři dny v týdnu, protože v pátek býval celodenní tělocvik. Ani později jsme nepotřebovali pro výuku více než čtyři hodiny denně.

Svátky

Svátky jsme dodržovali svědomitě, protože pro nás vždy byly učební látkou. Vyprávěli jsme si o důvodu jejich slavení, o jejich historii, folklórních zvyklostech, náboženském nebo společenském pozadí a jiných souvislostech.

Prázdniny

Jak už jsem psala v odpovědi na jinou otázku, naše prázdniny začínaly v průměru o dva měsíce dříve než ty školní. Co jsme dělali v tom ušetřeném čase? Inu, víte, učili jsme se, jenže to vypadalo, jakoby nic.

V prosinci jsme se museli chystat na Vánoce. Vzhledem k bohatým mimoškolním aktivitám obou dcer to bylo vždycky období nabité vystoupeními, večírky, besídkami, přehrávkami a podobnými kratochvílemi. Všude tam zpívaly, hrály, tančily a vystavovaly produkty své umělecké činnosti. (Byly aktivní v předmětech čeština, hudební výchova, tělesná výchova a výchova výtvarná.) Protože v období domácího vzdělávání jsme neměli nikdy dost peněz, většinu dárků jsme vlastnoručně vyráběli (což se týkalo pracovních činností a výchovy výtvarné).

Pekli jsme doma cukroví a u toho jsme využívali a procvičovali poznatky z matematiky. Já jsem se totiž nikdy nemohla rozhodnout, z jaké dávky těsta budeme péct třeba vanilkové rohlíčky, a víte, kolik je to přepočítávání? A ještě ty převody jednotek!

U nás doma se vždycky hodně četlo a dcery to odkoukaly. Staly se nadšenými návštěvnicemi knihovny a spoustu volného času trávily s hlavou zabořenou v knize. Přečetly tedy mnoho knih, které poutavou formou vyprávěly učivo, s nímž se později setkaly ve vlastivědě nebo v literatuře.

V květnu a dalších letních měsících jsme se většinou věnovali zkoumání přírody, pozorování ptáků, práci na zahradě, výletům a psali jsme knihy. Vybrali jsme si buď některou historickou pozoruhodnost ve městě jako například městskou radnici nebo historickou kašnu na hlavní třídě a pokusili jsme se najít informace o vzniku, výstavbě, autorech a historii. Pak jsme objekt zájmu kreslili, popisovali a z obrázků a textů jsme pak sestavili knihu. Jedny letní prázdniny jsme se věnovali průzkumu fontán, kašen a vodních prvků ve městě. Zakreslovali jsme je do mapy, popisovali a kreslili. Co všechno jsme se přitom naučili! Ale byla to spíše zábava, opravdová škola hrou.

Divadelní představení

Nezanedbatelnou kapitolou našich domácích prázdniny byly dramatické produkce. Nedivte se, maminka je češtinářka! Nadchnout dcery pro divadlo nebylo vůbec obtížné. Hrát pohádky, to bylo něco! Společně jsme vybraly nějaký námět, holky si ho samy zpracovaly do scénáře, vymyslely a vyrobily si kostýmy i rekvizity. Pak se projevily jejich speciální rysy. Starší pohodlně vklouzla do role režisérky a vášnivě komandovala svou mladší sestru, z níž se vyklubala pozoruhodná komická herečka. Společně připravily scénu, vyrobily vstupenky, plakáty i osobní pozvánky a ty roznesly sousedům v domě. U nás bydlí totiž většinou starší lidé a ti rádi přijali pozvání na divadelní představení ať už u nás doma nebo na společném dvoře.

Sama jsem žasla nad samostatností a tvořivostí vlastních dětí. Jejich obrazotvornost a bujná fantazie mě dojímaly a smála jsem se na celé kolo, jak byly vtipné.

Není divu, že tak začátkem srpna se dcery znuděné třetím měsícem prázdnin začaly opatrně vyptávat, jestli bychom si nemohly jen tak něco zlehka opakovat. Když jsem odporovala, že škola začíná až v září, umluvily mne.

Vysvědčení

„A dostávali jste v domácí škole taky vysvědčení?“ ptala se mne jedna maminka, která zrovna řešila se svým synkem nějaké potíže ohledně tohoto úředního dokumentu.  Za pomoci tatínkova skeneru se pokusil o drobnou revizi pololetního archu. „A to ty známky vám dali podle přezkoušení?“ než jsem stačila odpovědět, napadlo ji ještě: „A jak vám to vysvědčení dali? A jak jste to oslavili?“

Dostávali

Samozřejmě, že jsme v domácí škole dostávali vysvědčení. Jen pro nás mělo menší význam, než pro běžné školáky. Jednak to pro nás rodiče nebylo žádné překvapení, protože známky navrhuje vyučující. Odpadlo tedy známé napětí, jak to nakonec dopadne, jestli se úča smiluje, a přece jen dá tu jedničku, když průměr kolísá mezi jedničkou a dvojkou. A jednak v domácí škole známky nehrají zdaleka takovou roli jako ve škole běžné.

V domácí škole se totiž učíte, abyste učivo ovládli a uměli je prakticky používat. Jasně, že se v domácí škole zkouší! Jenomže když se zkoušením zjistí, žák neumí, hledá se způsob, jak se to naučit. Neopustíme látku, kterou jsme nezvládli. Ve škole je to jinak. Tam je často výsledek zkoušení ovocem náhody, nálady a nevyzpytatelných okolností. Známky pak bývají stigmatem žáka. Máš špatné známky? Jsi hloupý. Máš samé jedničky? Jsi výjimečně inteligentní. Tak tomu ale přece není.

Kdo je vydal

Vysvědčení vždy vydává žákova kmenová škola, tedy ta, kde byl přezkoušen. Na přezkoušení rodiče vezou návrh hodnocení podle výsledků pololetní práce doma. Přezkoušením se známky potvrdí nebo revidují. Hodnocení může být slovní nebo klasické číselné.

Neslavili

Nijak jsme vysvědčení neslavili. Vzhledem k tomu, že domácí vzdělávání je daleko efektivnějším procesem, nežli tomu je ve školních budovách, dostavovali jsme se na pololetní přezkoušení se značným časovým předstihem. Z látky prvního pololetí jsme se nechávali přezkoušet někdy koncem listopadu, druhé pololetí jsme uzavírali koncem dubna, nanejvýš začátkem května. S látkou i jejím procvičením jsme byli hotovi, ve školách ještě byl docela klid a paní učitelky na nás měly čas. Slavili jsme tedy úspěšné přezkoušení. Pamatuju si, že jsme se vždycky po zkouškách stavovali v cukrárně u školy. Doma nás čekala slavnostní večeře a pyšná hlášení babičkám. Než přišlo vysvědčení (podle předpisů se nesmí vydávat dříve než poslední školní den), měli jsme za sebou spoustu další práce, nových zážitků i poznatků. Ten školní papír byl už něco tak starého, že nikdy nevzbudil větší pozornost. Někdy nám ho hodná paní učitelka poslala poštou, někdy jsme si pro ně museli zajít. Máme je všechna, ale nechyběla by nám.

Vysvědčení v domácí škole nemá zdaleka takový význam, jako pro běžné školáky.

Přezkoušení

„A jak probíhalo přezkoušení?“ „Jak často vás zkoušeli?“ „Bylo to před komisí nebo zkoušel jen jeden učitel?“ „Věděli jste, z čeho vás budou zkoušet?“ „Báli jste se?“ Takové a podobné otázky padají, kdykoli v tématu domácí vzdělávání zavadíme o pololetní povinné přezkušování.

Jak často

Přezkoušení je nařízeno dvakrát ročně. To znamená, že se jedná o jakési pololetní zkoušky, které jsou podkladem pro vysvědčení. Probíhá podle dohody s učitelem buď jednorázově - to znamená, že přezkoušení ze všech předmětů proběhne na jeden zátah během jednoho odpoledne, nebo dvojfázově. To když si rodiče se zkoušejícím učitelem dohodnou dva (nebo více termínů) a předměty si rozdělí do dvou (nebo více) porcí.

Na jednorázovém přezkoušení je výhodné, že to máte rychle za sebou a je od toho pokoj. Nicméně ve vyšších ročnících, kdy přibývá předmětů, se jedná o náročnou operaci.  Přezkoušení je únavné a nervově vyčerpávající, protože je toho moc a trvá to dlouho. Rozdělíme-li předměty do dvou skupin a přezkoušení proběhne v etapách, je to do jisté míry úlevné. Ovšem zase je třeba prožít si nervy a trému dvakrát.

Kdo

Přezkoušení vede učitel, který má dítko v kompetenci. Většinou se jedná o učitele, který právě vyučuje stejnou třídu a má tedy o učivu probíraném v daném ročníku nejlepší přehled. Má taky nejlepší srovnání, jak se daří stejně starým dětem učivo zvládat.

Jedné kamarádce se stalo, že při přezkoušení ji přezkušující paní učitelka kárala, že jsou se synkem moc vpředu. On se totiž sám a bez pomoci naučil číst už v pěti letech a v prvním pololetí první třídy ho nebavilo slabikovat, což ovšem paní učitelka vyžadovala. Nu ano, stává se, že učitel přesně nepochopí smysl domácího vzdělávání, ale s tím musí rodič počítat.

Někdy si na přezkoušení například z cizího jazyka přizve příslušně aprobovaného učitele.

Jak probíhalo přezkoušení

Při přezkušování se nepoužívají žádné zvláštní metody. Z češtiny diktát a doplňovací text, hlasité čtení a rozhovor o přečteném. Z matematiky běžná písemka, případně ústní počítání. Z prvouky, později vlastivědy a přírodovědy mívá učitel připraveny testy k vyplňování, případně otázky k ústnímu pohovoru. Kromě toho si žák přinese s sebou na přezkoušení všechny záznamy o domácí práci.

V praxi to znamená, že s sebou vlečete všechny sešity, učebnice, pracovní listy, záznamy o projektech, všechny výkresy, krabice ručních prací a také všechny výsledky pracovních činností, které je možné převážet. Vlastnoručně pečené sušenky, malované hedvábí, keramické pokusy, dekorované sklenice nebo vzorky vyšívání. Ty výsledky výukových procesů, které se transportovat nedají, si prozíraví rodiče fotografují a fotografie pak předvádějí jako součást dokumentace o vzdělávání.

Hudební výchovu jsme předváděli i bez vyzvání, protože byla náhodou silnou stránkou naší rodiny. Dcery si vždycky připravily nějaké vystoupení se zpěvy, tanci i hrou na hudební nástroje. Občas sehrály nějakou dramatickou scénku nebo loutkové minipředstavení s vlastnoručně vyrobenými loutkami. Přezkoušení z tělocviku jsme zažili jen jednou a byla to legrace. Stačilo, že jsme potvrdili, že děti chodí do Sokola a další důkazy už nikdo nevyžadoval. (Když pak holky chodily do normální školy, žasly nad fyzickou nezdatností některých svých spolužaček. „Co v té škole v tělocviku celých těch pět let dělali?“ ptala se dcera, když zjistila, že spolužačky nepřeskočí kozu.)

Jako důležitou vidím dobrou komunikaci se zkoušejícím zejména kvůli obsahu probíraného učiva. Pokud používáte doma jiné učebnice, než ve škole (a je pravděpodobné, že tomu tak bude), může být obsah učiva zejména u vlastivědy v jednotlivých pololetích zcela odlišný. Podobně také v předmětu cizí jazyk nemusí ladit probíraná slovíčka.

Báli jste se?

Jasně, že jsme měli trému. Děti takovou tu normální, jako před každým jiným vystoupením, a já jako učitelka naprosto hroznou. Nejen, že jsem prožívala napětí, jak to děti zvládnou, ale tížila mne i zodpovědnost, zda obstojí má práce. V počátečních letech, kdy domácí vzdělávání bylo právně v naší zemi pouze v pozici ověřovacího experimentu, jsem cítila i zodpovědnost za celý projekt. Nechtěla jsem mu udělat ostudu, a tak poškodit šance dalších rodin na dobrodiní domácího vzdělávání.

Dáváte i pětky?

Nesvádí domácí vzdělávání k přílišné shovívavosti rodičů – učitelů k dítěti – žákovi? Nejsou snad naopak domácí učitelé neúměrně přísní, když jim chybí srovnání se zbytkem třídy? Jak vůbec hodnotit prospěch, úroveň znalostí, zájem o předmět nebo úpravnost krasopisu v domácí škole? Jsou pro takový typ vzdělávání známky vůbec důležité? Jsou užitečné? Jakou vlastně mají funkci? Nesou stejný význam jako v běžné školní výuce?

Známky

Samozřejmě, že doma je to jiné. Velmi brzy jsme poznali, že známky jsou pramalou motivací, když není s kým soutěžit. Při hodnocení se naplno projevil rozdíl mezi školou – učivo se probere, procvičí, vyzkouší a jde se dál. Doma se učivo učí tak dlouho, až se naučí.

Rozdíl je v přístupu učitele (což mohu posoudit, jelikož jsem profesí učitelka, která si učila své děti doma). Ve škole učitel probere látku. I kdyby se rozkrájel, není v jeho moci probírat, opakovat a procvičovat učivo s každým jednotlivě tak dlouho, až všichni pochopí. Prostě to ve škole není možné a nic to neříká o kvalitě učitele. Doma je to jiné. Učitel hledá, jak látku vysvětlit, jak ji aktualizovat či přiblížit, aby dítě pochopilo, osvojilo si ji a umělo použít.  Zkoušení tudíž nabývá svého původního významu – prostě se zjišťuje, jestli dítě chápe. Ztrácí svou hrozivost, protože, pokud se vyzkoušením zjistí, že nepochopilo, nepamatuje si, neví, vysvětlí se, zopakuje znovu, případně se hledá jiný způsob, jak látku předat.

Slovní hodnocení

Hodnocení slovní, nikoli číselné je podstatně výstižnější a při domácím vzdělávání se hojně používá. Učitel má možnost vyjádřit, co se dítě naučilo na rozdíl od minulého stavu. Lze pochválit, povzbudit a zároveň poukázat na možnosti zlepšení. Na takové vymazlené hodnocení ve škole při hromadné výuce nemůže mít učitel kapacitu.

Obrázkové hodnocení

Někdy je nejvýstižnější hodnocení nakreslit. Týká se především písemných projevů například v písankách. Vzpomínám si, že když moje žákyně kroutily obloučky, smyčky a první psací písmenka, největší odměnou jim byl obrázek něčeho hezkého – zvířátka, dobrůtky, kytičky. (A pamatuju, jak jednou byla písemná práce mé žákyňky tak odbytá, že jsem pod její nahrabané řádky nakreslila slepici nohama vzhůru. Zabralo to, už nikdy nechtěla mít v sešitě nic podobného.)

Kritéria

Rodič má možnost hodnotit prospěch svého dítěte v širších souvislostech. Když naše dcera napsala ve druhé třídě do testu z prvouky v odpověď na otázku, jaké jsou nezbytné životní podmínky živočichů, že potřebují: slunce, vzduch, vodu, potravu a svobodu, já jako učitelka jsem jí pyšně poklepala na rameno. Ta holka něco pochopila. Ve škole by nejspíš dostala dvojku.

Pracovní činnosti

„A to jste se učili opravdu každý den?“ ptají se často maminky a nevěřícně u toho kroutí hlavou. „Co když se vám nechtělo?“ zkoušejí mne nachytat tatínkové. Každý si totiž dovede představit takový ten zamračený deštivý den, kdy se nikomu nechce vylézat z postele, každého tak trochu pobolívá hlava a na žádné vědy nebo umění není nálada. Nebo naopak den jako lusk, kdy člověka z postele tahá sluníčko za oknem, ptáci se rvou u krmítka a doma u učení by zůstával jen zapšklý morous.

Tak v takových situacích může výuku zachránit předmět nazvaný pracovní činnosti. Jeho úkolem je naučit děti něčemu praktickému. Ve škole je to trochu obtížné, protože školy většinou na nějaké praktické činnosti nebývají vybaveny. Nářadí mívá leda tak pan školník a do školní kuchyně se nesmí. Zato doma!

Domov je ideální dílna

Domov je pro výuku praktických činností zcela ideálním místem. Když o tom začnete uvažovat, zjistíte, že například vaření vyžaduje poznatky z biologie, fyziky, chemie, matematiky a nakonec i výtvarné výchovy. Kde jinde, než v domácí kuchyni by mohl člověk zjistit, že špenát se nevyrábí někde v mrazírnách jako směs nějakých bílkovin, vlákniny, železa a zeleného barviva, ale že je to lupení, které roste z hlíny. Troufám si opovážlivě tvrdit, že násobilka sedmi je stejně důležitá jako dovednost uvařit polívku z pytlíku. (Na vlastní oči jsem totiž viděla trapné rozpaky mladého sedmnáctiletého muže, který si s návodem na sáčku nevěděl rady.)

Kdykoli tedy nastaly okolnosti teoretické výuce nepříznivé, vydali jsme se do kuchyně, na zahradu, do sklepa něco kutit nebo prostě ven. Učili jsme se obsluhovat všechny možné domácí spotřebiče pračkou počínaje, přes vysavač, myčku, domácí pekárnu, troubu, všelikými mixéry konče. Učili jsme se vařit polívku, péct sušenky, míchat salátovou zálivku, důkladně čistit boty. Na zahradě jsme probírali rytí, hrabání, sázení, setí, pletí i sklízení.

Vyráběli jsme roztodivné kýče školní. Vánoční kvězdičky z hliníkových kalíšků od vyhořelých čajových svíček, střapce a bambule ze zbytků vlny, osobitá přáníčka jako koláže z nejrůznějších materiálů, lepenkoví andělíčci nebo velikonoční kraslice. Vytvořili jsme ovšem i v rámci mozartovského projektu rokokovou Mozartovu paruku z proužků bílého kartonu. Malovali jsme na sklo i na hedvábí, vyšívali jsme a aranžovali kytky. Měli jsme tím většinou postaráno o dárky pro celou širokou rodinu (ovšam až po pololetním přezkoušení, kde jsme se svými výrobky náležitě chlubili).

Venku se lze také učit

Když v naší domácnosti řádili dělníci a něco opravovali, vyrazili jsme učit se ven. Vlastně jsme chodili na exkurze. Do knihovny a k hasičům, na úřad a na poštu. Všude k nám byli velmi milí, jen co jsme přiznali, že jsme domácí škola na exkurzi. Všichni žasli a ptali se na tytéž věci… no, jako se ptáte vy.

V učivu prvouky je totiž část učiva s názvem Svět okolo nás. Učí se tam o poště, o úřadech, obchodech, lékařích a tak. V učebnici nuda. Ale v terénu? To se nedá zapomenout.

Zkoušli jsme prostorovou představivost a kreslili plány oblíbeného parku. Učili jsme se o rodném městě tím, že jsme procházeli jeho ulice, vypravovali si o tom, jak vypadaly před deseti, padesáti nebo dvěma sty lety, navštěvovali jsme památná místa a historické budovy. Jedno léto jsme vyhlásili projekt zkoumání městských kašen. Kreslili jsme je, umisťovali do plánu města, zkoumali jejich historii a zajímavé příběhy, popisovali je a z těchto materiálů vznikla kniha. Naše školní kniha. Podobnou jsme vyrobili o radniční věži nebo o kašně na hlavní třídě.

Velmi záhy jsem zjistila, že domácí vzdělávání je vlastně životní styl. Všechno, co se doma i jinde děje, poslouží s příhodným komentářem jako učební látka. Kdekoli jsme byli, něco jsme pozorovali, rozebírali, vysvětlovali, počítali nebo jinak zkoumali. Běžná cesta do samoobsluhy se mohla stát výzkumným úkolem, procházka po parku laboratorní prací z prvouky nebo přírodovědy. Učili jsme se vlastně všude a pořád. Ani jsme sama netušila, co všechno vlastně vím. A co jsem nevěděla, to jsme společně nastudovali. I to je kus vzdělání – zjistit, že nikdo neví všechno, ale je důležité vědět, kde potřebné informace hledat.

Co rozvrh?

„Měli jste v domácí škole taky rozvrh?“ ptaly se mě často maminky. „A co domácí úkoly? Kdy jste je dělali?“ tázaly se jiné. „Jak dlouho jste se denně učili?“ zněla další z častých otázek. „Jak vůbec vypadal váš denní rozvrh?“ dotazovali se nakonec skoro všichni. No my jsme to měli tak…

Když jsme začínali a já jsem ještě neměla žádné zkušenosti s domácí výukou, přenesla jsem prostě školu domů. Stanovila jsem si rozvrh, pravidelně jsem střídala předměty, snažila jsem se dodržovat délku vyučovací hodiny a délky přestávek… ale nějak to nebylo ono. Moje prvňačka se vždycky nevydržela plně soustředit celých čtyřicet pět minut. Nebylo divu, vždyť mé učitelské oko na ní spočívalo celou tu dobu. Nebylo nikoho jiného, kdo by mohl nahlas číst, u tabule počítat nebo být vyvolán, než ona sama. Zatímco ve škole je učitelova pozornost rozptýlena mezi více dětí, sólově každé z nich pracuje jen pár minut během vyučovací hodiny, aby se všechny vystřídaly, doma je to jiné.

Uvažovala jsem, že pokud v hodině čtení ve škole může jedna žákyně nahlas číst třeba tři minuty a dostane se na ni za hodinu jednou, maximálně dvakrát, doma čte patnáct minut. Výuka je daleko intenzivnější, což znamená, že jsme dříve hotové, ale také rychleji unavené. A tak jsem to změnila.

Vyučovací čas jsem dělila spíš podle obsahu než podle času. Pokud žákyně dobře četla a zvládla látku pro ten den za patnáct minut, šly jsme na další učivo. Pokud byla svěží a chtělo se jí pracovat, dělaly jsme jen kratičké pauzy, pokud bylo vidět, že je unavená, poslala jsem ji na chvíli na dvůr skákat přes švihadlo nebo aspoň na balkon udělat pár dřepů a dosypat krmítko ptákům. To ale ještě nebylo všechno.

Jednou jsem přemýšlela, jak zajímavě zopakovat všechnu látku z matematiky, a tu mě napadl projekt. Vymyslela jsem, nakreslila a napsala pracovní listy, které týkaly námluv u princezny Delicie. V nich se podařilo skloubit učivo všech předmětů – kreslení, psaní, počítání, čtení i prvouka. Tím jsme s pravidelným střídáním předmětů skončily nadobro. Na projektu jsme pracovaly asi měsíc. Denně jsem se večer bavila vymýšlením dalších úkolů, vystřihovala, lepila, dokreslovala a psala zadání. Učivo v praxi! To bylo ono.

Celý náš den tedy vypadal asi takto: ráno jsme začínaly mezi osmou a půl devátou, pracovat jsme vydržely nejdéle do oběda včetně vydatné přestávky na svačinu, cvičení na klavír a flétničku a nějaké té tělocvičné aktivitě. A to ani nemluvím o předmětu s názvem Pracovní činnosti. Ale o tom příště.

Domácí úkoly jsme v domácí škole neměly. Nebylo jich zapotřebí. Odpoledne jsme věnovaly kroužkům, oddílům, baletům, výtvarkám, dramaťákům, hudebkám a dalším aktivitám s dalšími dětmi. O sociálním růstu, vlivu kolektivu a takových věcech se rozepíšu někdy příště.

Noc kostelů

O noci kostelů se dějí různé věci. Například Brnem jezdila zvláštní tramvaj, v níž každou hodinu jeden z pozvaných hostů odpovídal na otázky moderátorů i cestujících. Mezi hosty (biskupem, senátorem a holičem) jsem byla i já.
Ptali se mne na víru, na můj vztah ke kostelům, na oblíbené knihy, na to, jak odpočívám. Nejzvláštnější otázky byla, jestli znám někoho v Čejkovicích.
Bylo to hezké.

Hodinky na ruce

S mnoha mými kamarádkami si povídáme o tom, jak vnímáme Boží blízkost. Jak se přesvědčujeme o tom, že Bůh je a že o nás ví. Někdy prožíváme situace podobné, někdy se navzájem překvapujeme. Za sebe musím říct, že jsem často z podobných svědectví dojatá. Slzy mi vstoupí do očí a cítím mrazení v zádech. Vzpomínka na to, co vyprávěla moje kamarádka, mi bývá posilou, když mně samé je těžko a zdá se mi, že Bůh na mne pozapomněl a je někde daleko.

Posledně jsme se potkaly s Janou na ulici. Bylo to večer, šeřilo se. Nevím už, která z nás šla z práce a která z místní samoobsluhy, a také je to jedno. Náhodně jsme na sebe narazily a vyměnily jsme si takové ty běžné více méně zdvořilé otázky typu: Jak se máš? Co rodina? Co budeš dělat večer? Jen chvilku jsme si povídaly, už jsme byly obě unavené a obě jsme byly na cestě domů. Jana mi najednou se zvláštním svitem v očích řekla: „Musím ti ještě něco říct. Stalo se mi něco nádherného.“

Jasně, že jsem to chtěla slyšet. A Janu by asi nikdo nezastavil. Vyprávěla mi, jak byla o víkendu na nějakém školení nebo konferenci. Spali v hotelu. Večer už chtěla jít do postele, převlékla se do pyžama, ale nešla jí rozepnout spona na náramkových hodinkách. Nějak se zasekla. Jana se s tím mordovala, avšak marně. Nešlo to. Cítila se trochu trapně, protože spolubydlící už taky chtěla jít spát, jenže Jana nemohla zhasnout, protože potmě by to bylo ještě horší. „Podívej,“ odhrnula si rukáv halenky a ukázala mi své velké oválné hodinky na masivním stříbrném náramku, „jsou velké, a v noci mi překážejí.“ Dál se pokoušela rozepnout sponu hodinek, ale nemohla s ní pohnout. Jiným způsobem si hodinky sundat nedokázala. Na to, aby je převlékla přes zápěstí, byly příliš těsné. Dokonce měla pocit, že ji začínají tlačit. Šla tedy do koupelny, aby spolubydlící mohla už zhasnout, a ona aby mohla pokračovat ve svém snažení. Byla docela zoufalá. Nakonec ji napadlo, že by se mohla pomodlit, aby jí Bůh pomohl tu sponu rozepnout. Sotva svou prosbu vyslovila, naposledy zkusila hodinky rozepnout. Spona se s jemným cvaknutím úplně hladce rozevřela.

„Došlo mi, že Bůh byl tak blízko mne, že mi rozepnul hodinky na ruce,“ uzavřela Jana své vyprávění, „těsně u mne, rozumíš?“ Polilo mne horko. „Tomu věřím,“ vyhrkla jsem a v očích mě pálily slzy. „Málem jsem v té hotelové koupelně brečela. To ti byl tak zvláštní pocit. A pak jsem si vzpomněla, že když jsem odjížděla, manžel mi požehnal slovy, abych byla Bohu blízko. No pak jsem brečela doopravdy.“ Usmívala jsem se a dýchala zhluboka, protože jsem se nechtěla rozplakat na ulici. Objala jsem Janu a poděkovala jí, že mi svěřila něco tak krásného.

„Tak ať je ti Bůh blízko,“ požehnala mi na cestu domů. „Jenže já hodinky moc nenosím,“ chtěla jsem v rozpacích zlehčit tu chvíli a ukazovala jsem jí holé zápěstí. „Neboj se, on si nějaký způsob najde,“ smála se Jana a měla jako obvykle pravdu.

Jak hořká je hořká čokoláda

Chutná mi hořká čokoláda. Vždycky jsem měla raději hořkou než mléčnou. Tu beru na milost, jedině, když jsou v ní celé lískové oříšky. Ale bílou fakt nemusím. Vůbec mi nechutná. Není to vlastně ani čokoláda. Od té doby, kdy jsem ochutnala tu opravdu hořkou – tak sedmdesát procent kakaa, se mé chuťové buňky nastavily na tuhle kvalitu a jinou čokoládu nemusím. Nepotřebuji jíst něco jen tak sladkého. Buď pořádně hořká čokoláda nebo nic. Jednou o Vánocích mi kamarádka darovala esenci všech hořkých čokolád – devadesát procent kakaa! Nádherně zabalenou v papírovém kartonu a ve zlatém plastovém pouzdru. Na celofánové fólii vytiskli varování, že před ochutnáním této superčokoládové pochoutky je potřeba připravit chuťové vnímání spotřebitele nejprve malou dávkou čokolády s menším, avšak alespoň sedmdesátiprocentním podílem kakaa, pak pokračovat osmdesátiprocentní čokoládou a teprve potom je náš jazýček schopen libě ocenit devadesát procent kakaa.

Myslela jsem si, že to je pro změkčilce, co debužírují tak akorát Milku. Já, která jsem takový čokoládový labužník, to přece dávno nepotřebuju. A tak jsem si jednou po obědě kousek té černočerné tabulky uloupla a strčila do pusy. Nevím, co jsem čekala, určitě však ne to, co jsem ucítila. Úplně hořkou chuť! To nebylo vůbec, ale vůbec sladké! Jestli jsem si někdy myslela, že čokoláda je sladká, byla jsem úplně naivní. Krutý omyl! Skoro čistá čokoláda chutná čistě hořce. Musím přiznat, že jsem se s tímto poznáním vyrovnala v ústraní a bez hlasitých projevů. Po celé odpoledne jsem cítila na patře intenzivní chuť kakaa. A to prosím z jednoho malinkého kousíčku čokolády! Bylo to velmi příjemné.

Druhého dne jsem už byla připravená na tu zprvu nechutnou chuť, ale chtěla jsem mít zase celé odpoledne v puse čokoládově. Jenže tentokrát to už tak hrozné nebylo. Postupně jsem si zvykla. Už mi to tak strašné nepřipadá. Jasně, nejím to každý týden (ani měsíc), je to vzácnost. Ale je to vždycky velmi intenzivní zážitek. Něco mi to připomíná.

Zprvu šok, nečekaná hořkost, jakoby zklamání, ale potom se to zdá jako lákavá možnost: Že by to bylo takhle? Ono to chutná, pozor, ono to není nechutné, to tak jenom zpočátku nepřitažlivě vypadalo, ono je to skvostné, intenzivní,vznešené, nezvyklé a výborné! To všechno ostatní je taky dobré, ale tohle je jedinečné.

Už vím, připadá mi to jako setkání s Božím jednáním. Zpočátku vůbec nechápu – tohle že má být Bůh? Ten, kdo způsobil, že jsem pochopila, jak nemožná jsem? Jak nesmyslně hospodařím se svým časem? Marně se snažím zakrýt, že dělám věci podle svého a ignoruju jeho pokyny (to jako bych zkoušela sójovou pochoutku). Pak přestanu uhýbat a řeknu si dobrá, ať je to hořké, jak chce, já to vydržím. Přijmu jeho názor, podrobím se mu a pak to přijde a je to úplně stejné - zprvu šok, nečekaná hořkost, jakoby zklamání, ale potom se to zdá jako lákavá možnost: Že by to bylo takhle? Ono to chutná, pozor, ono to není nechutné, to tak jenom zpočátku nepřitažlivě vypadalo, ono je to skvostné, intenzivní,vznešené, nezvyklé a výborné! To všechno ostatní je taky dobré, ale tohle je jedinečné.

Víte, proč mám tak ráda hořkou čokoládu? Nejen proto, že mi chutná. Ona mi připomíná jeden skvostný paradox. Hořká čokoláda už ve svém názvu nese protiklad – jak může sladkost jako čokoláda být hořká? Jak může jednání milujícího Boha někdy bolet? Když cucám kousíček skutečně hořké čokolády, ráda o tom přemýšlím.