Svatý Valentýn

Jak mi v bytě opadalo jehličí a uklidila jsem i poslední zbytky vánoční výzdoby, rozhlédla jsem se po kalendáři, co bychom tak teď mohli slavit. Do Velikonoc je ještě moc daleko... Možná jsem se ani nemusela dívat do kalendáře. Stačilo by kouknout do výloh obchodů. Ty by mě navigovaly celkem jistě. Jasným povánočním hitem obchodníků je svatý Valentýn.

Jedním z mých celoživotních hesel je slavit cokoli, jen když najdu proč. Proti valentýnskému svátku v podstatě nic nemám, klidně bych slavila, ale nevím, co se vlastně slaví. Romantická milenecká láska? Něco jako Romeo a Julie? Co o tom Valentýnovi říkají legendy? Je jich víc, ale mně se líbila tahle: Ve zlých dobách císaře Claudia II. bylo zakázáno oddávat snoubence, protože ženatí muži byli prý špatní válečníci. A císař potřeboval kvalitní armádu. Ovšem Valentýn si zřejmě uvědomoval, kam to povede.

Pamatuju si ještě, jaké to bylo, když jsem se zamilovala a můj milovaný po mně toužil. Bylo to jako oheň. Nemohla jsem myslet na nic jiného než na to, jak zase budeme spolu. V noci jsem nemohla usnout, dokud jsem si ve vzpomínkách nepřehrála všechny momenty našeho dnešního setkání a v představách neprožila znovu a znovu každé objetí, pohlazení nebo polibek. Každé slovo, každý pohled, úsměv nebo dotek měly zvláštní význam, jemuž jsme rozuměli jen my dva. Bylo tak těžké se loučit, byť jen na několik hodin do příštího setkání. Jak bolestně jsem se vzdalovala jeho něžným rukám. Jak byl život krásný a bohatý, protože v něm byl on. Všechno se mi dařilo, všechno jsem dělala s větší chutí než dřív, protože každým splněným úkolem jsem byla blíž budoucnosti. Budoucnosti s tím, koho jsem tak  vášnivě milovala. Nemohli jsme se dočkat, až budeme dokonale svoji, dokonale jedno, až budeme nerozlučitelně jako muž a žena. Když jsme se nemohli vzít, bylo nám to jedno. Naši spalující vášeň nic nemohlo zastavit. Zhřešili jsme. Není divu, tehdy jsme ještě neznali Krista, nerozuměli jsme svatosti manželství a mysleli jsme si, že když to spolu myslíme vážně, že to stačí. Nestačí. Způsobili jsme si tím hodně bolesti a trápení. Později jsme se vzali a své tehdejší sliby věrnosti jsme nikdy neporušili, ale stejně jsme start svého společného života pokazili.

Valentýn zřejmě tato rizika znal. Nejspíš věděl, že hříchem si člověk nejen působí bolest na zemi, ale taky věčnou ztrátu nebe, což je mnohem horší. A tak přes císařský zákaz oddával snoubence, aby nehřešili. Ale přišlo se na to a pak ho za trest popravili.

Jestliže o tomhle je svátek svatého Valentýna, to beru. Tomu totiž z vlastní zkušenosti rozumím. Valentýn byl borec. Teď už jen zbývá vymyslet, jak to oslavit. Něco jsem si nastudovala, a tak něco vím. Od 14. století se pořádaly hostiny pro celou rodinu – totiž všechny milované (kteří – dodávám já – by bez manželství možná nebyli). To se mi líbí, hostina může být. Od 16. století si milovaní dávali malé dárečky. Třeba anonymní milostné lístky, sladkosti, šperky, květiny. To se mi taky líbí. Skočím koupit čokoládu. Co jsem nikde nečetla, ale co po hostině a dárečcích musí nutně následovat, je jasné – vášnivá manželská noc.

Ten svátek není o romantické lásce. Je o manželství. Krásného Valentýna.

Káva do postele

Přiznávám, že potěšení, o němž chci dneska psát, je pro mne skutečně sváteční. Mívám ho jednou nanejvýš dvakrát do roka. Jedním z možných termínů je svátek svatého Valentýna v půlce února (nebo nejbližší sobota či neděle k tomu datu) a druhá možnost, že by mne toto potěšení potkalo, je přesně půlka letních prázdnin, kdy mám narozeniny. Proto je mi tak vzácné a tolik si užívám, když nastane ten den. 

Potěšení spočívá v tom, že mi někdo ráno, ještě než vstanu, přinese šálek kávy do postele. Znamená to, že mne probudí jemné cinkání lžičky o vnitřek šálku s horkou kávou. Jedno z nejsladších probuzení, co znám. V obou jmenovaných termínech mi kávu do postele nosí dcery. Od manžela by to bylo taky krásné a on by to pro mne jistě i rád udělal, jenže skoro nikdy se neprobudí tak časně, aby vstal dříve než já. Určitě je mu to líto, ale mužně nedává nic najevo.

Holky se přihrnou ve svých župáncích časně ráno potichoučku do ložnice, lehce cinkají lžičkou v šálku a rozjařeně se chichotají z radosti nad tím, jak se jim to povedlo. Já se probudím (nebo to předstírám), posadím se a ony mi urovnají za zády polštáře, abych se mohla pohodlně opřít. Pak mi podají šálek s kávou a uhnízdí se někde poblíž, aby si mohly vychutnat mé potěšení. Já opatrně upíjím, protože káva je horká, mžourám po nich a jsem blažená.  Manžel spící vedle mne pootevře jedno oko, když zjistí, že se po něm ještě nic nechce, zase je zavře a tváří se, že tam vlastně vůbec není. Doufá, že se mu podaří ještě chvíli spát.

My holky to chápeme. Jakmile dopiju kávu, vylezu z postele, taky si obleču župan a všechny tři odejdeme do kuchyně. Tam už bývá na stole prostřeno k vydatné snídani. Usadíme se ke stolu, brebentíme spolu, plánujeme si, co budeme slavnostního dělat a pomalu líně snídáme. Časem se k nám připojí táta a výjimečný den se rozběhne naplno.

Unavená galeristka

V úterý byla vernisáž. Po sobotní autogramiádě zpěvníku Písniček pro kluky to bylo dost brzo. Ráno jsem zjistila, že nemám umyté skleničky. Tří krabic špinavých skleniček, co trčely pod stolem, se laskavě ujala paní správcová Inka a nechala je projet svou myčkou. Zachránila mě!
Plakát zvoucí kolemjdoucí na vernisáž, jsem tvořila na poslední chvíli ručně. Pan Jurka chtěl mít zahajovací proslov za každou cenu na galerii, kam se všichni nemohli vejít. Hudebnice se stěhovaly z rohu do rohu, jak si nemohly vybrat, kde budou hrát a tahaly s sebou kvůli violoncellu rohožku plnou kamínků. Hosté nečekali na přípitek a vrhali se na skleničky hned, jak přišli.
Myslela jsem, že to bude katastrofa. Ale všechno dobře dopadlo. Lidí přišlo opravdu hodně, paní malířka jen zářila, protože přišli ti, které má ráda a dostala spoustu květin, proslov měl pointu a spád, hudba byla přiměřená jak co do délky, tak i k obsahu výstavy. Až na jednu rozbitou skleničku - úspěšný večer.

Skulina v čase

„Kdybych měla aspoň půlhodinku pro sebe,“ drtila jsem mezi zuby trochu bezmocně a trochu naštvaně. Připadala jsem si skoro jako v době, kdy byly děti ještě malé a nemohla jsem se od nich nikam hnout. Do práce, z práce, rychle domů, všechno stihnout, uvařit, uklidit, vyprat a pověsit prádlo, zalít kytky, podepsat žákovskou, vyřídit vzkazy, zajít na poštu, nezapomenout koupit něco holkám na svačinky... neustálý proud nějakých úkolů a práce. Skoro jako bych neměla čas volně dýchat.

Jak jsem to dělala tehdy? Matně si pamatuju, že se mi vcelku dařilo najít skulinu v odpoledni, kdy bylo potřeba odvést jednu dceru do výtvarky a pro druhou zajít do školky, nakoupit, skočit na poštu a zvládnout i to všechno ostatní. Vzpomínám si, že jsem přesně plánovala co, jak a kdy. Například když se mi podařilo vyjít s jednou holčičkou do výtvarky, hudebky nebo cvičení o něco malinko dřív a pro druhou do školky jsem se dostavila o něco malinko později, vznikla skulina v čase. Malinká, tak nanejvýš půl hodiny. Ale dobrá půlhodinka!

V této časové skulině jsem nestíhala ani poštu ani spořitelnu ani nákupy. Kdepak! To by byla špatně využitá skulina, to by vlastně ani žádná skulina nebyla, jednalo by se o úplně normální provoz. Já jsem chodívala do kavárny. Dala jsem si kávu nebo černý čaj s mlékem, možná jsem krátce prolítla noviny anebo nějaký časopis, ale nejčastěji jsem listovala svým vlastním diářem, rovnala si myšlenky a jen tak koukala a snila. Jak tohle bývaly terapeutické chvíle!

Rázem jsem totiž přestávala být tou uštvanou maminou s nákupní taškou po boku. Stávala jsem se... já nevím, kým vlastně, nepřemýšlela jsem o tom tehdy, ale nejspíše sama sebou. Tou holkou, kterou uvnitř pořád jsem, i když zvenčí se časem trochu proměňuju. Pokaždé jsem pak chvátala tu do školky, tu do kroužku pro děti a cítila jsem se velmi osvěžená. Chvilka u kávy mi pomáhala připomenout si, že existuje ještě i jiný svět, než mé každodenní vyběhané stezky a přeplněné přesné časové rozvrhy.

Ano, tohle mi chybí. Jsem tak organizovaná, že to až není hezké. Bude to chtít objevit nějakou skupinu v čase. A když ji neobjevím, budu si ji muset vyrobit. Půlhodina se v odpoledni ztratí jako nic. Aspoň jednou týdně...

Už vím, jak to udělám. Předem si vyhlídnu někde na cestě k domovu příhodně položenou útulnou kavárnu. Z práce odejdu přesně. Nic jiného po cestě nebudu zařizovat. Žádné pochůzky, žádné nákupy, nic takového. Zajdu na kávu nebo čaj s mlékem jako za starých časů. Možná si krátce prolítnu noviny, možná budu listovat svým diářem a rovnat si myšlenky. Nejspíš ale budu jen tak koukat a snít. Domů přijdu o trošku později, ale myslím, že si toho nikdo ani nevšimne. Já se ale budu cítit osvěžená. Budu o trochu víc tou holkou, která se skrývá uvnitř. Sama sebou.

Důkaz lásky

„To tedy nebyl dobrý nápad,“ blesklo mi hlavou, když jsme už čtvrt hodiny čekali na servírku, abychom si objednali snídani. Přinutila jsem manžela, aby se mnou šel na snídani do kavárny jako za starých časů. Nutně jsem si s ním potřebovala promluvit jinde, než doma. Chyběl mi totiž a měla jsem dojem, že se mi schválně vyhýbá. Nehádali jsme se, ale vzdalovali jsme se. Jakoby se nic nedělo, všechno se automaticky udávalo stejně jako vždycky, ale to na tom bylo právě to nejhorší. Něco se vytratilo.

Vím, že můj muž nechodí rád do podniků, které nezná, a tak jsem zvolila kavárnu, v níž jsme před lety oslavili svou stříbrnou svatbu a kde jsme mínili slavit dceřinu svatbu, kdyby z ní bývalo nesešlo. Chtěla jsem, aby se cítil bezpečně a dobře. Plánovala jsem, že si dáme něco dobrého s výbornou horkou kávou. Obsluha nám diskrétně naservíruje dobroty a my v pěkném prostředí si budeme moci od srdce promluvit. Manžel si připomene, jaké to někdy bývalo a třeba se mu zasteskne po starých dobrých časech, kdy jsme takhle spolu sedávali nad šálky kávy, a bude je chtít vrátit. Ale servírka zmateně pobíhala po kavárně, jako by se ještě neprobudila po flámu, kávu nám přinesla studenou nejdřív jednomu, po deseti minutách druhému, croissant jen jeden, protože byl poslední. Každou minutu se chodila za něco omlouvat, takže jsme si ani nemohli nerušeně povídat. Začínala jsem být zoufalá. Manžel hlasitě dával najevo svou nespokojenost. Srdce se ve mně svíralo.  Zase je všechno špatně, vybrala jsem špatně croissanty, protože je nemají, vybrala jsem špatnou kavárnu, protože je tu zima a servírka je nemožná, měla jsem špatný nápad chodit na snídani ven, protože to bude drahé a přitom to za to nestojí a vůbec - jsem nemožná.

Rozplakala jsem se. Bylo mi v tu chvíli jedno, že se servírka zase omlouvá tentokrát za nefungující kotel topení. Bylo mi strašně líto, že můj pokus nevyšel. Mezi vzlyky jsem se pokoušela manželovi vysvětlit, proč jsem chtěla jít na snídani. Jak moc mi chybí. Jak postrádám naše společné chvíle, naše procházky, naše návštěvy kaváren, kdy jsme si povídali o spoustě věcí.  Jak je můj život bez jeho přátelství pustý. Slzy mi kapaly do drobečků po croissantu a hromádka posmrkaných papírových kapesníků na stole rostla. Třásla jsem se zimou i rozrušením. Byla jsem zoufalá. Navíc jsem měla pocit, že jak to všechno tak trvalo, blíží se čas, kdy musím odejít do práce. Takhle jsem si to nepředstavovala.

„Mám určitě rozmazané oči a už musím jít,“ roztřeseným hlasem jsem ukončila svůj monolog. Pokusila jsem se papírovým kapesníčkem si poťupat pod očima, kde jsem tušila roztékající se řasenku. Manžel mi vzal kapesníček z ruky a řekl: „Ukaž.“ Něžně mi otřel tváře a hleděl na mě jinak. Zaplatili jsme a vyšli z kavárny. Pronesl pár vtipných poznámek na adresu servírky. Parodoval její popletené omluvy a já se rozesmála. Doprovodil mě až do práce. Otevřela jsem obchod, všude rozsvítila a zapnula počítač. Naštěstí žádný zákazník nepřicházel. Rozpačitá po tom výlevu jsem manželovi ukazovala nové zboží, zajímavý obraz, knihu známého autora a nakonec jsem otevřela i vitrínu se šperky. „Koukni, ten je krásný,“ nasadila jsem si na prst prsten s velkým modrozeleným opálem v masivní stříbrné obrubě. Manžel si přitáhl mou ruku a soustředěně si prsten prohlížel. „Chtěla bys ho?“ zeptal se a tázavě se na mne podíval. „To víš, že jo, „zasmála jsem se, „jenže je děsně drahý.“ „Kolik?“ Řekla jsem sumu. Můj šetrný manžel bez mrknutí oka podržel mou ruku ve svých. „Nech si ho, ať máš důkaz. Jsem rád, že ti chybím.“

Já chrápu!

Ráno jsem se probudila neochotně. Měla jsem pocit, že jsem se celou noc budila. Že by špatné sny? Ráno si své sny nikdy nepamatuju. Pokoušela jsem si vzpomenout, ale jediný vjem, který jsem si dokázala vybavit, byla vzpomínka, jak mě cosi stále ruší a nenechá zabořit se do útěšných hlubin spánku.

V koupelně jsem se snažila něco udělat s opuchlýma očima a doufala jsem, že mi šálek kávy pomůže nějak se vzpamatovat. Popíjela jsem ten horký nápoj a pohledem jsem bezcílně bloudila po stránkách novin. Písmenka nedávala žádný smysl. Připadala jsem si nehmotně i zatěžkaně zároveň. Za chvíli se do kuchyně připotácel i můj muž. Vypadal hrozně. „Taky jsi špatně spal?“ zeptala jsem skomírajícím hlasem. „Jo,“ zahuhlal. „Já taky,“ svěřovala jsem se, „pořád jsem se něčím budila, ale nevím, co to bylo. Možná zlé sny…“ „Ne. To jsem byl já,“ opáčil můj muž. „Ty?“ užasla jsem. „To tys mě budil? A proč?“ Nemohla jsem pochopit takové sdělení. Vždyť budit druhého ze spaní je úplné záškodnictví, projev nepřátelství. „Proč jsi mě budil, prosím tě?“ S úžasem vykulenýma očima jsem očekávala odpověď. Muž si ve svém obrovském ranním hrnku zalil horkou vodou směs kávovin, opatrně dolil mlékem a pak se konečně otočil tváří ke mně. „Chrápala jsi.“

Spadla mi brada. „Cože? Já? To nedělám. Já přece nechrápu,“ snažila jsem se pochopit hrůzu celého sdělení. „Ale jo, chrápeš. A mě to budilo. Tak jsem tě chtěl taky probudit, aby ses otočila a aby to přestalo.“  Zmateně jsem se bránila: „Ale jak to, přece já nikdy, to není možné!“ Zlobný výraz ve tváři mého muže mě hrozně překvapil. „Chrápala jsi a já jsem nemohl spát. Rušilo mě to. Musíš s tím něco udělat,“ stěžoval si. Ohromeně jsem se pokusila ospravedlnit: „Já to přece nedělám schválně. To bys ty měl vědět nejlíp.“

Můj muž totiž chrápe přímo virtuózně. Hluboce, hlasitě, rytmicky a často. Protože chrápal odjakživa, nikdy mi to nijak zvlášť nevadilo. Zvykla jsem si. Většinou usínám první, a tak když on začne chrápat, už spím. Probudím se málokdy. Když je nejhůř, strčím si do uší ucpávky. Mám je v šuplíčku nočního stolku jako samozřejmost. Můj muž prostě spí hlasitě. Nemůže za to. Tak jak to, že mě teď obviňuje? Co všechny ty noci, kdy jsem já snášela jeho chrápání? To přece není fér! Nahlas jsem neřekla nic.

Celý den jsem se trápila. Tak já chrápu. To je hrozné. Co jen s tím budu dělat? Jak se napravím? Možná je to tím, že jsem trochu nastydlá. Možná bych měla, než mě to přejde, jít spát jinam. Kam ale půjdu spát? Do kuchyně na matraci pro návštěvy? Ale jestli chrápu opravdu tak hlasitě, jak říkal, tak mě bude stejně slyšet i z kuchyně. To je nemožná situace. Ne, já jsem nemožná. Ruším svého muže ve spaní a on se na mne zlobí. Ublíženě jsem se litovala, než mi to došlo.

Já přece nejsem špatná kvůli tomu, že někdy v noci chrápu. Za chrápání nikdo nemůže. Ani já to nedělám vědomě nebo dokonce schválně. Nemám proč se cítit provinile, omlouvat se za to nebo se stěhovat do kuchyně. Večer v posteli jsem před spaním sladce řekla svému muži: „Kdybych tě náhodou svým chrápáním zase rušila, vezmi si matraci do kuchyně. A už mě nebuď.“

Hloupí ptáci

Ležela jsem za bílého dne v posteli a koukala z okna. Vrátila jsem se z práce hrozně unavená. Nebyla to zdravá únava po fyzické práci, co mne sklátilo na lože. Cítila jsem se vyčerpaná zevnitř. Jakoby někdo ze mne vybral všechnu mou energii. Vyslechla jsem dnes několik žen, které si přišly koupit knížku nebo náušnice, a vylily přitom na mne tolik žalu a bolesti, že jsem to skoro nemohla unést. Těšila jsem se domů a doufala, že při nějaké nenáročné domácí práci najdu zase rovnováhu. Dokázala jsem se však jen schoulit pod deku a tupě zírat oknem. Na nic jiného jsem neměla sílu.

Můj zrak bloumal po žluté fasádě protějšího domu. Solidní nájemní dům postavený někdy za první republiky. Žádné sošky, plastiky nebo ozdobné sloupky, nic zbytečného, ale vlastně je to docela hezká snad i elegantní budova. Originální cihlový pás se táhne mezi přízemím a prvním patrem, nad ním v pravidelných rozestupech velká trojdílná okna s výraznými římsami a hluboké lodžie. Může se tam příjemně bydlet. „Možná bych měla umýt okna, abychom líp viděli do ulice,“ napadlo mě a pokusila jsem se zdvihnout. Jenže tíha, která na mně ležela, byla tak ohromná, že jsem zase bezmocně klesla.

Nejhorší je, že většinu svých bolestí si ty ženy způsobují samy. Zamotávají se do sítí polopravd, zámlk a lží, budují pevnosti tabu. Nedorozumění pak bobtná a houstne, až je z něj takové bahno, že se nedá ani dýchat. Strach a dobré úmysly ruku v ruce s pohodlností a neodpuštěním dílo zkázy dokonají. Pak už je vyloučeno o problému mluvit a jakkoli ho vyřešit. Pak trpí a trápí se. Pak pláčou a bědují. A mohou si za to samy. Já klesám pod tíhou jejich bezmoci a přitom by stačilo tak málo. Jen roztrhnout sítě lží.

Můj pohled zaujal nějaký pohyb. Jednu z lodžií překryli drátěným pletivem, aby ochránili balkon před nevítanými holuby. Hloupí ptáci přesto pořád naletují na síť, pochodují po římse a snaží se proniknout za síť. Dobrovolně lezou do pasti. Jednou jsme pozorovali holuba, kterému se to podařilo. Tloukl sebou o napjatou síť zevnitř balkonové lodžie a zoufale mával křídly ve snaze ji prorazit. Pár ostatních holubů poletovalo zmateně kolem a poplašeně vrkali. Jak holuby nemám nijak zvlášť v lásce, tomuhle jsem moc přála, aby se dostal ven. Vypadalo to tak strašně zoufale, že mi ho bylo líto. Snad se mu to povedlo, protože druhý den už tam nebyl. Pokud ovšem neleží mrtev na podlaze lodžie. Teď ovšem nějaký zoufalec bílé barvy hledal možnost, jak se dostat dovnitř. Zobákem tahal za uvolněný cíp pletiva v pravém dolním rohu těsně nad římsou zděného balkonu. A dařilo se mu to. Zbystřila jsem. „Hloupej holube, nelez tam, nedostaneš se ven!“ vykřikla jsem, jako by mě za zavřeným oknem mohl slyšet. Znechuceně jsem se obrátila na polštáři tak, abych neviděla oknem. Na to se přece nebudu dívat.

Pak mě napadlo, že ty ženské jsou často podobné hloupým ptákům. Někdy jsem i volala, varovala, aby nelezly do sítě, ale slyšely mě? Poslechly mě? Jistěže ne. Chodí si stěžovat až pak, až je pozdě. Můžu jim potom sice předhazovat, že jsem to říkala, ale nemá to žádnou cenu. Nemám řešení. Ani pro holuby, ani pro ty zoufalé ženy. Můžu se jen modlit. A tak jsem to udělala. Pak jsem asi na chvilku zdřímla. Když jsem se probrala, holubi se namlouvali na římse okna a moje tíha byla pryč.

Chcete si to zapsat?

Chcete si to zapsat? Pořádám kurzy psaní pro kohokoli, kdo má chuť vyzkoušet své vyjadřovací schopnosti formou psaného slova.

Kurzy se budou odvíjet ve třech etapách.

První etapa nese označení deník (neboli blog). V ní se zaměříme na základy stylistiky, slovní zásobu, zmapování disciplíny psaní. Cílem je srovnat si myšlenky a umět je vyslovit. Půjde o záznamy soukromého rázu bez ambicí na zveřejňování.

Druhá etapa se jmenuje dopis. Postoupíme k vyšší úrovni srozumitelnosti a barevnosti vyjadřování, cílem bude předat sdělení druhé osobě. Budeme se učit využívat psaného jazyka jako nástroje komunikace.

Ve třetí etapě s názvem článek budeme formulovat své myšlenky pro případné zveřejnění. Osaháme si některé kratší publicistické formy a budeme trénovat přesnost a plastičnost ve vyjadřování.

Časový rozpis:

1. etapa - deník 4. 2., 11. 2., 18. 2.

2. etapa - dopis 3. 3., 10. 3., 18. 3.

3. etapa - článek 31. 3., 7. 4. 14. 4.

Cena jedné etapy je 1800,-

Tyto tři etapy na sebe volně navazují, je však možné se přihlásit do kterékoli jednotlivě.

Zájemci mohou psát na h.pinknerova@volny.cz

Sváteční procházky

Dárky