Ležela jsem za bílého dne v posteli a koukala
z okna. Vrátila jsem se z práce hrozně unavená. Nebyla to zdravá
únava po fyzické práci, co mne sklátilo na lože. Cítila jsem se vyčerpaná
zevnitř. Jakoby někdo ze mne vybral všechnu mou energii. Vyslechla jsem dnes několik
žen, které si přišly koupit knížku nebo náušnice, a vylily přitom na mne tolik
žalu a bolesti, že jsem to skoro nemohla unést. Těšila jsem se domů a doufala,
že při nějaké nenáročné domácí práci najdu zase rovnováhu. Dokázala jsem se
však jen schoulit pod deku a tupě zírat oknem. Na nic jiného jsem neměla sílu.
Můj zrak bloumal po žluté fasádě protějšího domu. Solidní
nájemní dům postavený někdy za první republiky. Žádné sošky, plastiky nebo
ozdobné sloupky, nic zbytečného, ale vlastně je to docela hezká snad i
elegantní budova. Originální cihlový pás se táhne mezi přízemím a prvním
patrem, nad ním v pravidelných rozestupech velká trojdílná okna s výraznými
římsami a hluboké lodžie. Může se tam příjemně bydlet. „Možná bych měla umýt
okna, abychom líp viděli do ulice,“ napadlo mě a pokusila jsem se zdvihnout.
Jenže tíha, která na mně ležela, byla tak ohromná, že jsem zase bezmocně klesla.
Nejhorší je, že většinu svých bolestí si ty ženy způsobují
samy. Zamotávají se do sítí polopravd, zámlk a lží, budují pevnosti tabu.
Nedorozumění pak bobtná a houstne, až je z něj takové bahno, že se nedá
ani dýchat. Strach a dobré úmysly ruku v ruce s pohodlností a
neodpuštěním dílo zkázy dokonají. Pak už je vyloučeno o problému mluvit a
jakkoli ho vyřešit. Pak trpí a trápí se. Pak pláčou a bědují. A mohou si za to
samy. Já klesám pod tíhou jejich bezmoci a přitom by stačilo tak málo. Jen
roztrhnout sítě lží.
Můj pohled zaujal nějaký pohyb. Jednu z lodžií překryli
drátěným pletivem, aby ochránili balkon před nevítanými holuby. Hloupí ptáci
přesto pořád naletují na síť, pochodují po římse a snaží se proniknout za síť.
Dobrovolně lezou do pasti. Jednou jsme pozorovali holuba, kterému se to
podařilo. Tloukl sebou o napjatou síť zevnitř balkonové lodžie a zoufale mával
křídly ve snaze ji prorazit. Pár ostatních holubů poletovalo zmateně kolem a
poplašeně vrkali. Jak holuby nemám nijak zvlášť v lásce, tomuhle jsem moc
přála, aby se dostal ven. Vypadalo to tak strašně zoufale, že mi ho bylo líto. Snad
se mu to povedlo, protože druhý den už tam nebyl. Pokud ovšem neleží mrtev na
podlaze lodžie. Teď ovšem nějaký zoufalec bílé barvy hledal možnost, jak se
dostat dovnitř. Zobákem tahal za uvolněný cíp pletiva v pravém dolním rohu
těsně nad římsou zděného balkonu. A dařilo se mu to. Zbystřila jsem. „Hloupej
holube, nelez tam, nedostaneš se ven!“ vykřikla jsem, jako by mě za zavřeným
oknem mohl slyšet. Znechuceně jsem se obrátila na polštáři tak, abych neviděla
oknem. Na to se přece nebudu dívat.
Pak mě napadlo, že ty ženské jsou často podobné hloupým
ptákům. Někdy jsem i volala, varovala, aby nelezly do sítě, ale slyšely mě?
Poslechly mě? Jistěže ne. Chodí si stěžovat až pak, až je pozdě. Můžu jim potom
sice předhazovat, že jsem to říkala, ale nemá to žádnou cenu. Nemám řešení. Ani
pro holuby, ani pro ty zoufalé ženy. Můžu se jen modlit. A tak jsem to udělala.
Pak jsem asi na chvilku zdřímla. Když jsem se probrala, holubi se namlouvali na
římse okna a moje tíha byla pryč.
Žádné komentáře:
Okomentovat