„To tedy nebyl dobrý nápad,“ blesklo mi hlavou, když jsme už
čtvrt hodiny čekali na servírku, abychom si objednali snídani. Přinutila jsem
manžela, aby se mnou šel na snídani do kavárny jako za starých časů. Nutně jsem
si s ním potřebovala promluvit jinde, než doma. Chyběl mi totiž a měla
jsem dojem, že se mi schválně vyhýbá. Nehádali jsme se, ale vzdalovali jsme se.
Jakoby se nic nedělo, všechno se automaticky udávalo stejně jako vždycky, ale
to na tom bylo právě to nejhorší. Něco se vytratilo.
Vím, že můj muž nechodí rád do podniků, které nezná, a tak
jsem zvolila kavárnu, v níž jsme před lety oslavili svou stříbrnou svatbu
a kde jsme mínili slavit dceřinu svatbu, kdyby z ní bývalo nesešlo. Chtěla
jsem, aby se cítil bezpečně a dobře. Plánovala jsem, že si dáme něco dobrého
s výbornou horkou kávou. Obsluha nám diskrétně naservíruje dobroty a my
v pěkném prostředí si budeme moci od srdce promluvit. Manžel si připomene,
jaké to někdy bývalo a třeba se mu zasteskne po starých dobrých časech, kdy
jsme takhle spolu sedávali nad šálky kávy, a bude je chtít vrátit. Ale servírka
zmateně pobíhala po kavárně, jako by se ještě neprobudila po flámu, kávu nám
přinesla studenou nejdřív jednomu, po deseti minutách druhému, croissant jen
jeden, protože byl poslední. Každou minutu se chodila za něco omlouvat, takže
jsme si ani nemohli nerušeně povídat. Začínala jsem být zoufalá. Manžel hlasitě
dával najevo svou nespokojenost. Srdce se ve mně svíralo. Zase je všechno špatně, vybrala jsem špatně
croissanty, protože je nemají, vybrala jsem špatnou kavárnu, protože je tu zima
a servírka je nemožná, měla jsem špatný nápad chodit na snídani ven, protože to
bude drahé a přitom to za to nestojí a vůbec - jsem nemožná.
Rozplakala jsem se. Bylo mi v tu chvíli jedno, že se
servírka zase omlouvá tentokrát za nefungující kotel topení. Bylo mi strašně
líto, že můj pokus nevyšel. Mezi vzlyky jsem se pokoušela manželovi vysvětlit,
proč jsem chtěla jít na snídani. Jak moc mi chybí. Jak postrádám naše společné
chvíle, naše procházky, naše návštěvy kaváren, kdy jsme si povídali o spoustě
věcí. Jak je můj život bez jeho
přátelství pustý. Slzy mi kapaly do drobečků po croissantu a hromádka
posmrkaných papírových kapesníků na stole rostla. Třásla jsem se zimou i rozrušením.
Byla jsem zoufalá. Navíc jsem měla pocit, že jak to všechno tak trvalo, blíží
se čas, kdy musím odejít do práce. Takhle jsem si to nepředstavovala.
„Mám určitě rozmazané oči a už musím jít,“ roztřeseným
hlasem jsem ukončila svůj monolog. Pokusila jsem se papírovým kapesníčkem si
poťupat pod očima, kde jsem tušila roztékající se řasenku. Manžel mi vzal
kapesníček z ruky a řekl: „Ukaž.“ Něžně mi otřel tváře a hleděl na mě
jinak. Zaplatili jsme a vyšli z kavárny. Pronesl pár vtipných poznámek na
adresu servírky. Parodoval její popletené omluvy a já se rozesmála. Doprovodil
mě až do práce. Otevřela jsem obchod, všude rozsvítila a zapnula počítač.
Naštěstí žádný zákazník nepřicházel. Rozpačitá po tom výlevu jsem manželovi
ukazovala nové zboží, zajímavý obraz, knihu známého autora a nakonec jsem
otevřela i vitrínu se šperky. „Koukni, ten je krásný,“ nasadila jsem si na prst
prsten s velkým modrozeleným opálem v masivní stříbrné obrubě. Manžel
si přitáhl mou ruku a soustředěně si prsten prohlížel. „Chtěla bys ho?“ zeptal
se a tázavě se na mne podíval. „To víš, že jo, „zasmála jsem se, „jenže je
děsně drahý.“ „Kolik?“ Řekla jsem sumu. Můj šetrný manžel bez mrknutí oka
podržel mou ruku ve svých. „Nech si ho, ať máš důkaz. Jsem rád, že ti chybím.“
Žádné komentáře:
Okomentovat