Ráno jsem se probudila neochotně. Měla jsem pocit, že jsem
se celou noc budila. Že by špatné sny? Ráno si své sny nikdy nepamatuju.
Pokoušela jsem si vzpomenout, ale jediný vjem, který jsem si dokázala vybavit,
byla vzpomínka, jak mě cosi stále ruší a nenechá zabořit se do útěšných hlubin
spánku.
V koupelně jsem se snažila něco udělat s opuchlýma
očima a doufala jsem, že mi šálek kávy pomůže nějak se vzpamatovat. Popíjela
jsem ten horký nápoj a pohledem jsem bezcílně bloudila po stránkách novin.
Písmenka nedávala žádný smysl. Připadala jsem si nehmotně i zatěžkaně zároveň.
Za chvíli se do kuchyně připotácel i můj muž. Vypadal hrozně. „Taky jsi špatně
spal?“ zeptala jsem skomírajícím hlasem. „Jo,“ zahuhlal. „Já taky,“ svěřovala
jsem se, „pořád jsem se něčím budila, ale nevím, co to bylo. Možná zlé sny…“
„Ne. To jsem byl já,“ opáčil můj muž. „Ty?“ užasla jsem. „To tys mě budil? A
proč?“ Nemohla jsem pochopit takové sdělení. Vždyť budit druhého ze spaní je
úplné záškodnictví, projev nepřátelství. „Proč jsi mě budil, prosím tě?“
S úžasem vykulenýma očima jsem očekávala odpověď. Muž si ve svém obrovském
ranním hrnku zalil horkou vodou směs kávovin, opatrně dolil mlékem a pak se
konečně otočil tváří ke mně. „Chrápala jsi.“
Spadla mi brada. „Cože? Já? To nedělám. Já přece nechrápu,“
snažila jsem se pochopit hrůzu celého sdělení. „Ale jo, chrápeš. A mě to
budilo. Tak jsem tě chtěl taky probudit, aby ses otočila a aby to
přestalo.“ Zmateně jsem se bránila: „Ale
jak to, přece já nikdy, to není možné!“ Zlobný výraz ve tváři mého muže mě
hrozně překvapil. „Chrápala jsi a já jsem nemohl spát. Rušilo mě to. Musíš
s tím něco udělat,“ stěžoval si. Ohromeně jsem se pokusila ospravedlnit:
„Já to přece nedělám schválně. To bys ty měl vědět nejlíp.“
Můj muž totiž chrápe přímo virtuózně. Hluboce, hlasitě,
rytmicky a často. Protože chrápal odjakživa, nikdy mi to nijak zvlášť nevadilo.
Zvykla jsem si. Většinou usínám první, a tak když on začne chrápat, už spím.
Probudím se málokdy. Když je nejhůř, strčím si do uší ucpávky. Mám je v
šuplíčku nočního stolku jako samozřejmost. Můj muž prostě spí hlasitě. Nemůže
za to. Tak jak to, že mě teď obviňuje? Co všechny ty noci, kdy jsem já snášela
jeho chrápání? To přece není fér! Nahlas jsem neřekla nic.
Celý den jsem se trápila. Tak já chrápu. To je hrozné. Co
jen s tím budu dělat? Jak se napravím? Možná je to tím, že jsem trochu
nastydlá. Možná bych měla, než mě to přejde, jít spát jinam. Kam ale půjdu
spát? Do kuchyně na matraci pro návštěvy? Ale jestli chrápu opravdu tak
hlasitě, jak říkal, tak mě bude stejně slyšet i z kuchyně. To je nemožná
situace. Ne, já jsem nemožná. Ruším svého muže ve spaní a on se na mne zlobí.
Ublíženě jsem se litovala, než mi to došlo.
Já přece nejsem špatná kvůli tomu, že někdy v noci chrápu.
Za chrápání nikdo nemůže. Ani já to nedělám vědomě nebo dokonce schválně. Nemám
proč se cítit provinile, omlouvat se za to nebo se stěhovat do kuchyně. Večer
v posteli jsem před spaním sladce řekla svému muži: „Kdybych tě náhodou
svým chrápáním zase rušila, vezmi si matraci do kuchyně. A už mě nebuď.“
Žádné komentáře:
Okomentovat