„Kdybych měla aspoň půlhodinku pro sebe,“
drtila jsem mezi zuby trochu bezmocně a trochu naštvaně. Připadala jsem si
skoro jako v době, kdy byly děti ještě malé a nemohla jsem se od nich
nikam hnout. Do práce, z práce, rychle domů, všechno stihnout,
uvařit, uklidit, vyprat a pověsit prádlo, zalít kytky, podepsat žákovskou,
vyřídit vzkazy, zajít na poštu, nezapomenout koupit něco holkám na svačinky...
neustálý proud nějakých úkolů a práce. Skoro jako bych neměla čas volně dýchat.
Jak jsem to dělala tehdy? Matně si pamatuju,
že se mi vcelku dařilo najít skulinu v odpoledni, kdy bylo potřeba odvést
jednu dceru do výtvarky a pro druhou zajít do školky, nakoupit, skočit na poštu
a zvládnout i to všechno ostatní. Vzpomínám si, že jsem přesně plánovala co,
jak a kdy. Například když se mi podařilo vyjít s jednou holčičkou do
výtvarky, hudebky nebo cvičení o něco malinko dřív a pro druhou do školky jsem
se dostavila o něco malinko později, vznikla skulina v čase. Malinká, tak
nanejvýš půl hodiny. Ale dobrá půlhodinka!
V této časové skulině jsem nestíhala ani
poštu ani spořitelnu ani nákupy. Kdepak! To by byla špatně využitá skulina, to
by vlastně ani žádná skulina nebyla, jednalo by se o úplně normální provoz. Já
jsem chodívala do kavárny. Dala jsem si kávu nebo černý čaj s mlékem, možná
jsem krátce prolítla noviny anebo nějaký časopis, ale nejčastěji jsem listovala
svým vlastním diářem, rovnala si myšlenky a jen tak koukala a snila. Jak tohle
bývaly terapeutické chvíle!
Rázem jsem totiž přestávala být tou uštvanou
maminou s nákupní taškou po boku. Stávala jsem se... já nevím, kým
vlastně, nepřemýšlela jsem o tom tehdy, ale nejspíše sama sebou. Tou holkou,
kterou uvnitř pořád jsem, i když zvenčí se časem trochu proměňuju. Pokaždé jsem
pak chvátala tu do školky, tu do kroužku pro děti a cítila jsem se velmi
osvěžená. Chvilka u kávy mi pomáhala připomenout si, že existuje ještě i jiný
svět, než mé každodenní vyběhané stezky a přeplněné přesné časové rozvrhy.
Ano, tohle mi chybí. Jsem tak organizovaná, že
to až není hezké. Bude to chtít objevit nějakou skupinu v čase. A když ji
neobjevím, budu si ji muset vyrobit. Půlhodina se v odpoledni ztratí jako
nic. Aspoň jednou týdně...
Už vím, jak to udělám. Předem si vyhlídnu
někde na cestě k domovu příhodně položenou útulnou kavárnu. Z práce
odejdu přesně. Nic jiného po cestě nebudu zařizovat. Žádné pochůzky, žádné
nákupy, nic takového. Zajdu na kávu nebo čaj s mlékem jako za starých
časů. Možná si krátce prolítnu noviny, možná budu listovat svým diářem a rovnat
si myšlenky. Nejspíš ale budu jen tak koukat a snít. Domů přijdu o trošku
později, ale myslím, že si toho nikdo ani nevšimne. Já se ale budu cítit
osvěžená. Budu o trochu víc tou holkou, která se skrývá uvnitř. Sama sebou.
Žádné komentáře:
Okomentovat