Ranní sklenice vody

Ráno někdy bývá tou nejhorší částí dne. Všechny úkoly, které je třeba zdolat, se tyčí jako neprostupná hradba, jako pohoří s vrcholy v mracích. Člověk se někdy cítí už předem poražen, bez energie a potřebných sil a neschopen všechno zvládnout. Hodně lidí, co já vím, bolí břicho trémou už ráno v posteli. Hrůza! Právě teď, hned zrána potřebujeme malou soukromou radost. Na posilnění.

Malou ranní radostí bude sklenice vody vypitá na lačný žaludek. Může být obyčejná z kohoutku v koupelně, může to být nějaká minerálka. Jak chcete. Důležité je uvědomit si, že teď děláte něco velmi důležitého pro sebe a všechny, které se vám podaří dnešního dne potkat.

Sklenice vody na lačno osvěží váš přes noc dehydrovaný organismus. (Víte, kolik litrů vody tělo přes noc vypotí?) Dostatek tekutin se projeví na hezké pleti i vlasech. (Víte, kolik ušetříte za kosmetiku, botoxové injekce a plastické operace?)

Sklenice vody na lačno nastartuje trávicí procesy, takže vzdaluje nebezpečí obávané zácpy. (Víte, že rakovina střeva začíná úpornými a častými zácpami?) Nemáte-li zácpu, nebudete popudliví.

Osvěžující chuť vody způsobí, že všechny ostatní chuti vaší snídaně vám budou připadat zřetelnější, barevnější. Možná dokonce způsobí, že dostanete hlad. Kdo se ráno nenasnídá, pomlsává během dne, protože nemá dost sil a potřebuje doplnit energii. Má pak špatně rozvržený příjem potravin a tloustne.

Vidíte? Jedna obyčejná sklenice vody ve správný čas znamená, že hned zrána jste udělali velké věci pro své zdraví, vzhled i náladu. 

Nemáte radost?

Padající list

Nádherný podzimní den. Slunko svítí, auta vesele jezdí, lidé procházející pod mým oknem jsou oblečení nalehko jen v tričkách s krátkými rukávy. Dokonce i pejsek, kterého páníček venčí na trávníku přes ulici, se nadšeně honí za padajícími kaštany. Listí už skoro zežloutlo, část už opustila stromy, poletuje vzduchem nebo obarvuje zelený trávník na žluto. Takový veselý den.

I já budu mít veselý den. Dneska se od rána do večera nezastavím. Jako včera a jako zítra. Jsou to teď takové aktivní dny. Všichni jsou ohromně výkonní, činorodí, plní nápadů. Já taky. Celý den jsem v jednom letu. Snídám v běhu, obědvám v chůzi, většinou dělám tři věci najednou. Mám pocit, že jsem ohromně důležitá, když jsem tak strašně vytížená. Nekoukám, nelelkuju, pracuju, a to usilovně. Vždy ve střehu, stále k dispozici. Chrlím nápady, jsem spolehlivá i zábavná, šířím dobrou náladu. Všechno stihnu, skoro nic nezapomenu. Nedá se nic dělat, jsem prostě zdatná a mám z toho radost!

Zůstala jsem chvilku stát u pootevřeného okna a zahleděla jsem se na zežloutlou korunu lípy přes ulici. Z vrcholku její nejvyšší větve se uvolnil jeden drobný žluťoučký lístek a pomalým klouzavým letem se snášel v ladných kruzích k zemi. Už už se blížil k zemi, ale poryv vánku ho znovu podebral, pozvedl a poponesl o kousek výš a lístek vykroužil ještě další plavný oblouk, ještě další půvabnou piruetu. Ve slunečních paprscích zazářila jeho zlatá barva. Byla to tak veselá a zároveň jaksi tichá podívaná. S napětím jsem hleděla na smělou dráhu jeho letu a nedokázala jsem odpoutat svůj pohled. Jak dlouho ještě poletí? Kam dopadne? Jakou ještě figuru zatančí ten žluťásek?

Okouzleně jsem pozorovala let lístečku, dokud hladce nepřistál mezi jiným listím na trávě. Nejspíš to byla jen krátká chvíle, ale mně se zdálo, že trvala hodně dlouho. Všechny mé veledůležité povinnosti byly zapomenuty, celá moje super výkonnost byla odsunuta někam na vedlejší kolej. Pocítila jsem krátký okamžik intenzivního štěstí. Jakoby se celý svět zastavil ve svém pracovním chvatu a tvořivém třeštění a každý zároveň se mnou pozoroval, jak se jeden maličký lupínek lípy snáší pomalu k zemi. Všechno ztichlo, dokud nezmizel ve žlutavém koberci. Pak se pozvolna znovu ozval ruch ulice, všichni začali někam spěchat, telefony se rozdrnčely, auta troubila, děti na sebe pokřikovaly a všechno bylo jako dřív.

Vydechla jsem úlevou, jako když to ve filmu dobře dopadlo, a zatoužila jsem prostát takhle u okna celé dopoledne a pozorovat padající listí. Představovala bych si, že jejich houpavé obloučky znázorňují něco jako životní osudy. Mohla bych s otevřenýma očima snít. Strašně se mi chtělo ulpět pohledem na něčem drobném a nepodstatném a zastavit se. To by bylo potěšení... avšak pracovní povinnosti se už zase neúprosně hlásily o slovo, i můj telefon zvonil a bylo třeba se probrat a dát se do práce. Přesto však tahle malá tichá chvíle zanechala zřetelný otisk v mé duši.

Zkuste také na chvilku nerušeně postát u okna nebo na ulici a navzdory vší usilovné práci si plně vychutnat okamžik padajícího podzimního listí. Je to potěšení.

Je neděle a prší

Ráno jsem se vzbudila a chvilku bezradně uvažovala, co je za den. Musím rychle vstávat nebo mám čas? Co mě dneska čeká? Škvírou v nedbale zatažených závěsech jsem za oknem zahlédla kývající se větve stromu lesklé deštěm. Aha. Je neděle a prší. Natočím si vlasy.

Co mě to napadlo? Vlasy jsem si nenatáčela už spoustu let. Kde se vzala ta myšlenka, jež mi tak jasně a zřetelně vyvstala s uvědoměním toho, že je neděle a já nic nutného nemusím? Natočit si vlasy. Je to taková zdlouhavá operace s nejistým výsledkem. Budu vypadat líp nebo hůř? Zaváhala jsem, mám-li se dál tím nápadem zaobírat, ale něco na něm bylo tak podivně lákavého, že jsem si vzala župan a šla přemýšlet do kuchyně.

Proč bych to dělala, když vlastně nikam nejdeme? Nepotřebuju vypadat upraveněji než jindy. Ten čas by se dal využít i jiným způsobem. Prospěšnějším. Něco někde vyleštit nebo uklidit. Něco uvařit nebo upéct. Nebo si něco přečíst? Neměla bych se spíše věnovat něčemu užitečnému? Kdypak jsem se já naposledy zabývala něčím tak zbytečným, jako je natáčení vlasů? Ani nepamatuju. Proč mě to teď napadá? Znamená to snad, že bych měla víc myslet na sebe?

V tom to možná bude. Když jsem byla mladá holka, trávila jsem péčí o svůj zevnějšek určitě víc času než dnes.  V koupelně v nejhořejší polici, na kterou bez židle nedosáhnu, mám ve velké plastové krabici schované důkazy. Mezi sáčky s  natáčkami různých velikostí tam odpočívá kulma klasická i kulma plotýnková. Nedávno jsem něco hledala a v zoufalství jsem se podívala i tam nahoru. Pobaveně jsem pak dcerám předváděla, co se v dřívějších dobách používalo k tvarování vlasů. No ano, opravdu jsem si tímhle zařízením kadeřila vlasy. Holky nevěřícně a taky pobaveně braly do rukou mé růžové kulmovací zařízení a já jsem nechápala, kde jsem na to brala čas. No ale v čem je problém? Vždyť teď čas mám. Je neděle a venku prší. Třeba bych si skutečně mohla natočit vlasy. Nebo konečně použít tu pleťovou masku, co jsem dostala zdarma k nákupu. Nebo si trochu pohýčkat pokožku na nohou voňavým olejem, který jsem si koupila ve víře, že mi udělá dobře. Možná je skutečně správná doba zase trochu víc hledět na sebe než na službu rodině nebo jiné veledůležité věci. Teď bych možná zase mohla být veledůležitá já.

A tak jsem se rozhodla. Jak už vím, v určitém věku přestává být krása samozřejmostí a je zapotřebí na ní trochu popracovat. Provádět něco jako pravidelnou údržbu. Zkusila jsem si naplánovat jednou týdně delší čas na „leštění karosérie“ a pokud to jen trochu půjde, dostat se večer do koupelny dřív, než padám únavou a na nějaké složitosti kromě běžné hygieny už došly síly. Rozhodla jsem se ukrojit z toho času, který jsem po léta věnovala domácnosti, dětem a všemu nutnému, co provoz rodiny vyžadoval, něco pro sebe. Vždyť už mě tolik nepotřebují. A já jsem velká holka.

Natočila jsem si vlasy. Všichni mi doma říkali, jak mi to sluší, jak vypadám roztomile a jak bych to měla dělat častěji. Tak jo. Platí. I když nebude pršet a nebude neděle.

Nečekané začátky

Barbora za mnou do obchodu chodívá vždycky v pátek. Má to po cestě z práce na zkoušku pěveckého sboru. Bývá to ke konci mé pracovní doby. Na chviličku si příjemně popovídáme, co my, co naše dospělé děti, co mužové, ona si koupí nějakou drobnost, zasmějeme se své marnotratnosti, a pak ona běží do zpěvu a já domů. Tentokrát však přišla ve čtvrtek.

„Copak se děje?“ zeptala jsem se překvapeně. „Ale měla jsem tady cestu kolem,“ mávla tak nějak neurčitě rukou a složila narvané nákupní tašky na zem. Vypadala ztrhaně. „Stalo se něco?“ „Představ si, Pepu vyhodili z práce,“ vyhrkla, jako by tu zprávu už dál nedokázala udržet. „Jen tak? Na hodinu?“ „Jo. Manažeři to tak mívají ve smlouvě.“ Posadila se a tvářila se nešťastně. „To je mi líto,“ zmohla jsem se pouze na tohle neslané nemastné vyjádření. Barbořin Pepa byl vysoce postavený manažer, vydělával balík, ale Bára byla na všechno sama. On by byl ve svém zaměstnání i spal, což možná i párkrát udělal, zatímco Bára vychovala tři děti, vedla pohostinnou domácnost a své zaměstnání zcela přizpůsobila manželově kariéře. Dovedla jsem pochopit, že pro něj je to opravdová katastrofa. Ale pro Báru? Pohlédla jsem do tváře mé kamarádky a zeptala jsem se: „Chceš panáka? Mám tu portské.“ Usmála se a kývla. „Dneska bezpodmínečně.“ Nalila jsem nám oběma, ačkoli to jinak nedělávám. „Na nový život,“ pozvedla jsem sklenku.

Bára si cucla temně rudé voňavé tekutiny a uvolněně se opřela. „Vlastně to není žádná katastrofa. Máme něco našetřeno, děcka jsou už samostatný, akorát Pepa přišel o smysl života.“ Zeptala jsem se, jestli to nějak výrazně změní její osobní život. A Bára se rozjasnila. Od dopoledne, co se tu zprávu dozvěděla, nemyslí na nic jiného. Ano, Pepy je jí líto, ale jeho pracovního místa ani trochu. A hlavně cítí se volná. Nebude už muset sedět na úřednické židli ve firmě svého manžela. Dohodil jí tu práci, protože je pečlivá a svědomitá a protože děti byly tehdy ještě malé. Její místo znamenalo stabilní slušný příjem a nenáročnou práci. A taky nudu, jednotvárnou monotónnost k uzoufání. „Možná se bude chtít stěhovat do jiného města,“ zasnila se Bára, „sice by mně chybělo všechno to, na co jsem už zvyklá, kamarádky, ten sbor tady, ale upřímně – možná je to poslední šance v životě začít něco nového.“

„Co bys tak chtěla dělat? Víš, kdyby to bylo jenom na tobě, bez ohledu na cokoli,“ zajímalo mne. „Doufám, že to bude bez zbytečných ohledů,“ zasmála se Bára a já ji náhle málem nepoznávala. „Syn už je dospělý dávno a je načase, aby se osamostatnil. Bydlet s námi doma je pro něj až moc pohodlné. No a holky? Barunka studuje v Německu, ta se už těžko vrátí natrvalo domů a Jindřiška pořád básní o Africe.“ „Kde se v ní berou takové dobrodružné sklony?“ podivila jsem se. „To bude mít nejspíš po mně, taky jsem chtěla odjet do Afriky. Na misii, dělat tam nějakou sociální práci, učit děti nebo tak něco, jenže jsem poznala Pepu, vzali jsme se, měli tři děti a bylo po snech. Teď už bych si na Afriku netroufala, ale pořád ještě vím, co bych chtěla dělat. Víš, co mě nejvíc láká? Hospice, domovy důchodců, prostě cokoli se seniory.“ „Budu ti držet palce,“ slíbila jsem jí a musela jsem dodat: „Jsem na tebe pyšná.“ „No já jsem věděla, že mě pochopíš. Ostatní si budou myslet, že jsem se zbláznila.“

Dopily jsme portské, Bára sebrala své nákupní tašky, dala mi letmou pusu na tvář a odešla domů. Potěšovat manžela a vstříc novým začátkům.

Středověk mého života

Už se nemůžu dočkat!

Moje nová knížka jde do tiskárny.

Jmenuje se Středověk mého života a je o mně. Zkoumám v ní život v tom záhadném období mezi maminkou a babičkou. Hledám své sny.

Zkouším nečíst tolik Přísloví ale spíš Píseň písní.

Princezna

Dcera mi vyprávěla, jak ve škole v konverzaci mluvili o tom, čím kdo chtěl být.

"Představ si, maminko, dvě holky řekly, že by chtěly být princeznou," zvěstovala mi. "Hm, to je zajímavý. A cos řekla ty? Taky princeznou?" "Ne. Já přece princezna jsem. Člověk nemůže vystudovat na princeznu. Tou buď jsi nebo ne. A já jsem."

Dotklo se mne to. Ano, to jsem chtěla.

Zaměřit se na potěšení

Dneska se dala se mnou v obchodě do řeči jedna smutná paní. Jak to tak bývá, vzpomněla si, že mne vlastně zná z jakéhosi televizního pořadu, což spustilo stavidla její výmluvnosti. Člověk z obrazovky je totiž jaksi důvěryhodnější, moudřejší a jeho slovo platí.

Povyprávěla mi o sobě a svém životě věci, které bych byla raději nechtěla vědět. Všechny byly smutné, negativní a bolestné. Paní se ve svých černých vzpomínkách utápěla přímo vášnivě. Jako by byla barvoslepá a všechny barvy kromě zářivě bílé byly vlastně hned černé. Té zářivě bílé se v jejím životě vyskytovalo pramálo. Z takových řečí se mi svírá žaludek. Znám podobné případy a vím už, že se mi málokdy podařilo takového člověka nějak potěšit. Oni se rozhodli vidět černě a tak je všechno černé. Samozřejmě hlavně v jejich životě, ostatní si mohou žít dobře, radostně, dokonce i šťastně. „Já vím, že bych měla hledat to hezké, vzpomínat na to dobré, ale já to nějak nedokážu,“ svěřila se mi smutná paní. Koukala na mne svýma krásnýma očima a já jsem nevěděla, co ode mne vlastně čeká.

Nechtělo se mi marně mluvit povzbuzující slova. Všechno, co bych jí mohla říct, už nejspíš mnohokrát slyšela. Znám ty situace, kdy půl hodiny někomu něco vykládám a on pak poděkuje, povzdechne si, že je to sice hezké, ale co je mu to platné, když on to nedokáže, a odejde. Mně mezitím stojí práce, kterou za mne nikdo neudělá. Potřebovala jsem zaevidovat balík nových knih a pak je zařadit do polic. Trochu neklidně jsem přešlapovala za pultem, ale paní se nehýbala.

Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi dávno byla na jedné křesťanské konferenci zaměřené na vize a životní cíle. Všichni tam mluvili o velkých vizích a životním poslání, dost se prorokovalo. Taky jsem chtěla mít nějaký veliký životní cíl či důležité poslání, ale nic z toho, o čem se mluvilo, nerezonovalo s mým srdcem. Styděla jsem se trochu, že pořád nic nemám, když většina ostatních se zalykala nadšením, jak zajímavý život je čeká, jak důstojného poslání jsou hodni. Já nic. Už jsem si připadala trapně, když i ke mně měla jedna dívka proroctví. Vyprávěla o krátkém vidění, v němž jsem já byla na slavnosti a pomáhala dětem u atrakce, kde se zavázanýma očima odstřihovaly sladkosti pověšené na provázcích. „Tys jim pomáhala najít ty sladkosti, aby jich odstřihly co nejvíc,“ sdělila mi a vysvětlila, že to mohu vztáhnout i na život obecně. „Budeš pomáhat lidem nacházet potěšení.“ Tehdy mne to trochu zklamalo, čekala jsem něco významnějšího, důležitějšího, možná okázalejšího, ale pamatuju, že moje srdce jen tak uspokojeně vzdychlo. Brzy jsem na tohle proroctví zapomněla. Po mnoha letech od té události jsem vyklízela zásuvku v psacím stole a objevila jsem krabici od bonboniéry plnou různých papírků a sešitků. Mé zápisky, poznámky a vzkazy z hluboké minulosti. Zvědavě a trochu dojatě jsem se tím probírala a mezi náčrtky recenzí na zajímavé knihy, jedním receptem na ovocné knedlíky a poznámkami z nějakých přednášek jsem nalezla zápis právě toho proroctví o dětech se zavázanýma očima a nůžkami v rukou, sladkostech na šňůrkách a mé pomoci. Došlo mi to. Vždyť já jsem napsala tři knihy přímo o potěšeních a jejich hledání, nacházení a vychutnávání! I když jsem zapomněla na slova proroctví, ono se stejně naplnilo.

Nemohu tu paní se smutnýma očima nechat jen tak. Nedá mi to. Chce to něco jednoduchého. „Víte, co? Zapište si každý večer jedno slovo nebo jednu větu o tom, co hezkého se vám ten den přihodilo. Nejspíš potěšení nevidíte, protože je nehledáte. A kdo hledá? Najde!“ Paní rozjasnila tvář náznakem úsměvu. „A víte, že máte pravdu? Moje maminka to taky tak dělávala. Našla jsem po její smrti takový malý zápisníček…“ (Teprve když odešla, mě napadlo, že jsem jí měla prodat krásný zápisníček, pero a svou knížku o potěšeních. Ach jo, kdy já se to naučím?)

Menší kabelka

Rozhodla jsem se, že potřebuju novou kabelku. Nejspíš červenou a rozhodně menší. Proč menší kabelku v době, kdy jsou v módě tašky spíše obrovské? Kabelky, které vypadají jako nákupní tašky? A proč já chci malou kabelku, když celý život nosím tašky právě těch větších rozměrů? 

Vždycky jsem si vybírala takovou tašku, která by vypadala jako kabelka a přitom se do ní vešla půlka chleba a litr mlíka, samozřejmě kromě všeho toho, co s sebou pořád tahám. Teď je to jiné. Chci malou kabelku. Ne, nemyslím úplně malinkou, ale rozhodně by měla být menší. Mění se časy, měním se i já.

Mám totiž několik krásných kabelek. Všechny jsou spíš větší. A objevila jsem bezpečně fungující pravidlo: Čím větší kabelku máte, tím víc věcí do ní nacpete. Bez ohledu na to, jestli je potřeba s sebou takový náklad nosit, či nikoli. Vždyť se to tam vejde! 

Onehdy jsem si měnila kabelku. Místo černé jsem si chtěla vzít rezavou. A tak jsem začala vybírat všechny věci z té černé a hromadit je na kuchyňském stole. Kniha, diář, hrst starých účtenek, pouzdro s vizitkami (dárek k výhodnému nákupu), pouzdro s všelijakými členskými kartami, na něž dostávám někdy nějaké slevy za věrnost určitému obchodu, taštička ve funkci kápézetky, která obsahuje ty nejnezbytnější drobné předměty jako pilníček na nehty, rtěnku, flešku, náplast, krabičku s pálivými bonbony a kapesní nožíček. Pak tam byl mobilní telefon, propiska, vlastně dvě, peněženka, pouzdro na brýle, balíček papírových kapesníků a několik zmuchlaných kapesníků jednotlivých, evidentně po jednom, dvou použitích a malá lahvička parfému. V nejhlubších záhybech tašky se skrývala ještě nabíječka k mobilu, pak nějaká další nabíječka, ale opravdu nevím k čemu, pomačkaná müsli tyčinka, svazek klíčů a naposled se vykutálel citron. Jak dlouho tam asi byl? Zamýšlela jsem se urputně, ale nemohla jsem přijít na to, odkdy s sebou citron nosím. Od pondělí, kdy jsem si ho vzala, abych měla v práci do čaje? Dneska je čtvrtek? Kolik zbytečné zátěže s sebou vláčím? Musím to všechno neustále přenášet tam a zpět? Jsem snad nějaký nosič nebo co?

Druhé důležité pravidlo, odpozorované nejen z mého života zní: Čím větší tašku máte, tím déle vám trvá v ní něco najít. To pak takhle stojím u pokladny v samoobsluze nebo v lékárně nebo kdekoli, na záda mi funí fronta, do týlu se mi vpalují netrpělivé pohledy lidí v zástupu za mnou a já? Nemůžu najít peněženku. Hrabu se v nejhlubších hlubinách své krásné velké tašky, hmatem analyzuju spoustu předmětů, nacházím věci, o nichž netuším, co jsou, ale peněženka nikde. Určitě ji mám. Ukládala jsem ji do tašky před odchodem z práce a nikde jinde jsem se nezastavovala. V zoufalství, ano nic jiného by mne k tomu nepřimělo, vysypu obsah celé kabely na pokladní pás. Ve frontě to zašumí, lidé pobaveně sledují, co všechno s sebou jedna žena může nosit. Ale peněženka je objevena, celá rudá zaplatím, a halabala házím všechno zpátky do tašky s pevným rozhodnutím udělat si v ní hned dnes večer dokonalý pořádek.

Proto má příští kabelka bude menší. Nevím, jak moc malá, ale určitě menší. Co se mi do ní nevejde, nebudu s sebou nosit.

Ahoj, prázdniny!

"Ahoj, prázdniny, byly jste krásné!" chtělo se mi nahlas volat, když jsem si to poslední srpnové dopoledne věšela na šňůru na balkoně vymáchané plavky. Byla jsem si ráno zaplavat, tak jako většinu dní v červenci a srpnu. Nepamatuju léto, kdy bych byla tolikrát v bazénu! Nezapomenu na romantické noční plavání v dramaticky střídmém ovětlení pod rudým měsícem v úplňku.
Zdokonalila jsem se v přípravě gazpacha, vyrobila spoustu marmelád, pesta a nasušila spoustu meruněk.
S Otíkem jsme navštívili šest moravských zámků, pořádně jsme si je prohlédli a soukromě oznámkovali. Právě jednou jsem plavala v Dyji u Znojma.
Celé léto jsem poslouchala barokní  a renesanční hudbu z mnoha nahrávek a  na několika koncertech.
Upravila jsem si pracovní dobu na odpolední, abych měla dopoledne čas plavat, zavařovat, luštit sudoku nebo jezdit na koloběžce.
Bylo to krásné.