Barbora za mnou
do obchodu chodívá vždycky v pátek. Má to po cestě z práce na zkoušku
pěveckého sboru. Bývá to ke konci mé pracovní doby. Na chviličku si příjemně
popovídáme, co my, co naše dospělé děti, co mužové, ona si koupí nějakou drobnost,
zasmějeme se své marnotratnosti, a pak ona běží do zpěvu a já domů. Tentokrát
však přišla ve čtvrtek.
„Copak se děje?“
zeptala jsem se překvapeně. „Ale měla jsem tady cestu kolem,“ mávla tak nějak
neurčitě rukou a složila narvané nákupní tašky na zem. Vypadala ztrhaně. „Stalo
se něco?“ „Představ si, Pepu vyhodili z práce,“ vyhrkla, jako by tu zprávu
už dál nedokázala udržet. „Jen tak? Na hodinu?“ „Jo. Manažeři to tak mívají ve
smlouvě.“ Posadila se a tvářila se nešťastně. „To je mi líto,“ zmohla jsem se
pouze na tohle neslané nemastné vyjádření. Barbořin Pepa byl vysoce postavený
manažer, vydělával balík, ale Bára byla na všechno sama. On by byl ve svém
zaměstnání i spal, což možná i párkrát udělal, zatímco Bára vychovala tři děti,
vedla pohostinnou domácnost a své zaměstnání zcela přizpůsobila manželově
kariéře. Dovedla jsem pochopit, že pro něj je to opravdová katastrofa. Ale pro
Báru? Pohlédla jsem do tváře mé kamarádky a zeptala jsem se: „Chceš panáka? Mám
tu portské.“ Usmála se a kývla. „Dneska bezpodmínečně.“ Nalila jsem nám oběma,
ačkoli to jinak nedělávám. „Na nový život,“ pozvedla jsem sklenku.
Bára si cucla
temně rudé voňavé tekutiny a uvolněně se opřela. „Vlastně to není žádná
katastrofa. Máme něco našetřeno, děcka jsou už samostatný, akorát Pepa přišel o
smysl života.“ Zeptala jsem se, jestli to nějak výrazně změní její osobní
život. A Bára se rozjasnila. Od dopoledne, co se tu zprávu dozvěděla, nemyslí
na nic jiného. Ano, Pepy je jí líto, ale jeho pracovního místa ani trochu. A
hlavně cítí se volná. Nebude už muset sedět na úřednické židli ve firmě svého
manžela. Dohodil jí tu práci, protože je pečlivá a svědomitá a protože děti
byly tehdy ještě malé. Její místo znamenalo stabilní slušný příjem a nenáročnou
práci. A taky nudu, jednotvárnou monotónnost k uzoufání. „Možná se bude
chtít stěhovat do jiného města,“ zasnila se Bára, „sice by mně chybělo všechno
to, na co jsem už zvyklá, kamarádky, ten sbor tady, ale upřímně – možná je to
poslední šance v životě začít něco nového.“
„Co bys tak
chtěla dělat? Víš, kdyby to bylo jenom na tobě, bez ohledu na cokoli,“ zajímalo
mne. „Doufám, že to bude bez zbytečných ohledů,“ zasmála se Bára a já ji náhle
málem nepoznávala. „Syn už je dospělý dávno a je načase, aby se osamostatnil.
Bydlet s námi doma je pro něj až moc pohodlné. No a holky? Barunka studuje
v Německu, ta se už těžko vrátí natrvalo domů a Jindřiška pořád básní o
Africe.“ „Kde se v ní berou takové dobrodružné sklony?“ podivila jsem se.
„To bude mít nejspíš po mně, taky jsem chtěla odjet do Afriky. Na misii, dělat
tam nějakou sociální práci, učit děti nebo tak něco, jenže jsem poznala Pepu,
vzali jsme se, měli tři děti a bylo po snech. Teď už bych si na Afriku
netroufala, ale pořád ještě vím, co bych chtěla dělat. Víš, co mě nejvíc láká?
Hospice, domovy důchodců, prostě cokoli se seniory.“ „Budu ti držet palce,“
slíbila jsem jí a musela jsem dodat: „Jsem na tebe pyšná.“ „No já jsem věděla,
že mě pochopíš. Ostatní si budou myslet, že jsem se zbláznila.“
Dopily jsme
portské, Bára sebrala své nákupní tašky, dala mi letmou pusu na tvář a odešla
domů. Potěšovat manžela a vstříc novým začátkům.
Žádné komentáře:
Okomentovat