Dneska se dala se mnou v obchodě do řeči
jedna smutná paní. Jak to tak bývá, vzpomněla si, že mne vlastně zná
z jakéhosi televizního pořadu, což spustilo stavidla její výmluvnosti.
Člověk z obrazovky je totiž jaksi důvěryhodnější, moudřejší a jeho slovo
platí.
Povyprávěla mi o sobě a svém životě věci,
které bych byla raději nechtěla vědět. Všechny byly smutné, negativní a
bolestné. Paní se ve svých černých vzpomínkách utápěla přímo vášnivě. Jako by
byla barvoslepá a všechny barvy kromě zářivě bílé byly vlastně hned černé. Té
zářivě bílé se v jejím životě vyskytovalo pramálo. Z takových řečí se
mi svírá žaludek. Znám podobné případy a vím už, že se mi málokdy podařilo
takového člověka nějak potěšit. Oni se rozhodli vidět černě a tak je všechno
černé. Samozřejmě hlavně v jejich životě, ostatní si mohou žít dobře,
radostně, dokonce i šťastně. „Já vím, že bych měla hledat to hezké, vzpomínat
na to dobré, ale já to nějak nedokážu,“ svěřila se mi smutná paní. Koukala na
mne svýma krásnýma očima a já jsem nevěděla, co ode mne vlastně čeká.
Nechtělo se mi marně mluvit povzbuzující
slova. Všechno, co bych jí mohla říct, už nejspíš mnohokrát slyšela. Znám ty
situace, kdy půl hodiny někomu něco vykládám a on pak poděkuje, povzdechne si,
že je to sice hezké, ale co je mu to platné, když on to nedokáže, a odejde. Mně
mezitím stojí práce, kterou za mne nikdo neudělá. Potřebovala jsem zaevidovat
balík nových knih a pak je zařadit do polic. Trochu neklidně jsem přešlapovala
za pultem, ale paní se nehýbala.
Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi dávno byla
na jedné křesťanské konferenci zaměřené na vize a životní cíle. Všichni tam
mluvili o velkých vizích a životním poslání, dost se prorokovalo. Taky jsem
chtěla mít nějaký veliký životní cíl či důležité poslání, ale nic z toho,
o čem se mluvilo, nerezonovalo s mým srdcem. Styděla jsem se trochu, že
pořád nic nemám, když většina ostatních se zalykala nadšením, jak zajímavý
život je čeká, jak důstojného poslání jsou hodni. Já nic. Už jsem si připadala
trapně, když i ke mně měla jedna dívka proroctví. Vyprávěla o krátkém vidění,
v němž jsem já byla na slavnosti a pomáhala dětem u atrakce, kde se
zavázanýma očima odstřihovaly sladkosti pověšené na provázcích. „Tys jim
pomáhala najít ty sladkosti, aby jich odstřihly co nejvíc,“ sdělila mi a
vysvětlila, že to mohu vztáhnout i na život obecně. „Budeš pomáhat lidem
nacházet potěšení.“ Tehdy mne to trochu zklamalo, čekala jsem něco
významnějšího, důležitějšího, možná okázalejšího, ale pamatuju, že moje srdce jen
tak uspokojeně vzdychlo. Brzy jsem na tohle proroctví zapomněla. Po mnoha
letech od té události jsem vyklízela zásuvku v psacím stole a objevila
jsem krabici od bonboniéry plnou různých papírků a sešitků. Mé zápisky,
poznámky a vzkazy z hluboké minulosti. Zvědavě a trochu dojatě jsem se tím
probírala a mezi náčrtky recenzí na zajímavé knihy, jedním receptem na ovocné
knedlíky a poznámkami z nějakých přednášek jsem nalezla zápis právě toho
proroctví o dětech se zavázanýma očima a nůžkami v rukou, sladkostech na
šňůrkách a mé pomoci. Došlo mi to. Vždyť já jsem napsala tři knihy přímo o
potěšeních a jejich hledání, nacházení a vychutnávání! I když jsem zapomněla na
slova proroctví, ono se stejně naplnilo.
Nemohu tu paní se smutnýma očima nechat jen
tak. Nedá mi to. Chce to něco jednoduchého. „Víte, co? Zapište si každý večer
jedno slovo nebo jednu větu o tom, co hezkého se vám ten den přihodilo. Nejspíš
potěšení nevidíte, protože je nehledáte. A kdo hledá? Najde!“ Paní rozjasnila
tvář náznakem úsměvu. „A víte, že máte pravdu? Moje maminka to taky tak
dělávala. Našla jsem po její smrti takový malý zápisníček…“ (Teprve když
odešla, mě napadlo, že jsem jí měla prodat krásný zápisníček, pero a svou
knížku o potěšeních. Ach jo, kdy já se to naučím?)
Žádné komentáře:
Okomentovat