Rozhodla jsem se, že potřebuju novou kabelku.
Nejspíš červenou a rozhodně menší. Proč menší kabelku v době, kdy jsou
v módě tašky spíše obrovské? Kabelky, které vypadají jako nákupní tašky? A
proč já chci malou kabelku, když celý život nosím tašky právě těch větších
rozměrů?
Vždycky jsem si vybírala takovou tašku, která by vypadala jako kabelka
a přitom se do ní vešla půlka chleba a litr mlíka, samozřejmě kromě všeho toho,
co s sebou pořád tahám. Teď je to jiné. Chci malou kabelku. Ne, nemyslím
úplně malinkou, ale rozhodně by měla být menší. Mění se časy, měním se i já.
Mám totiž několik krásných kabelek. Všechny
jsou spíš větší. A objevila jsem bezpečně fungující pravidlo: Čím větší kabelku
máte, tím víc věcí do ní nacpete. Bez ohledu na to, jestli je potřeba s sebou
takový náklad nosit, či nikoli. Vždyť se to tam vejde!
Onehdy jsem si měnila
kabelku. Místo černé jsem si chtěla vzít rezavou. A tak jsem začala vybírat
všechny věci z té černé a hromadit je na kuchyňském stole. Kniha, diář,
hrst starých účtenek, pouzdro s vizitkami (dárek k výhodnému nákupu),
pouzdro s všelijakými členskými kartami, na něž dostávám někdy nějaké
slevy za věrnost určitému obchodu, taštička ve funkci kápézetky, která obsahuje
ty nejnezbytnější drobné předměty jako pilníček na nehty, rtěnku, flešku,
náplast, krabičku s pálivými bonbony a kapesní nožíček. Pak tam byl
mobilní telefon, propiska, vlastně dvě, peněženka, pouzdro na brýle, balíček
papírových kapesníků a několik zmuchlaných kapesníků jednotlivých, evidentně po
jednom, dvou použitích a malá lahvička parfému. V nejhlubších záhybech
tašky se skrývala ještě nabíječka k mobilu, pak nějaká další nabíječka,
ale opravdu nevím k čemu, pomačkaná müsli tyčinka, svazek klíčů a naposled
se vykutálel citron. Jak dlouho tam asi byl? Zamýšlela jsem se urputně, ale
nemohla jsem přijít na to, odkdy s sebou citron nosím. Od pondělí, kdy
jsem si ho vzala, abych měla v práci do čaje? Dneska je čtvrtek? Kolik
zbytečné zátěže s sebou vláčím? Musím to všechno neustále přenášet tam a
zpět? Jsem snad nějaký nosič nebo co?
Druhé důležité pravidlo, odpozorované nejen
z mého života zní: Čím větší tašku máte, tím déle vám trvá v ní něco
najít. To pak takhle stojím u pokladny v samoobsluze nebo v lékárně
nebo kdekoli, na záda mi funí fronta, do týlu se mi vpalují netrpělivé pohledy
lidí v zástupu za mnou a já? Nemůžu najít peněženku. Hrabu se v
nejhlubších hlubinách své krásné velké tašky, hmatem analyzuju spoustu
předmětů, nacházím věci, o nichž netuším, co jsou, ale peněženka nikde. Určitě
ji mám. Ukládala jsem ji do tašky před odchodem z práce a nikde jinde jsem
se nezastavovala. V zoufalství, ano nic jiného by mne k tomu
nepřimělo, vysypu obsah celé kabely na pokladní pás. Ve frontě to zašumí, lidé
pobaveně sledují, co všechno s sebou jedna žena může nosit. Ale peněženka
je objevena, celá rudá zaplatím, a halabala házím všechno zpátky do tašky
s pevným rozhodnutím udělat si v ní hned dnes večer dokonalý pořádek.
Proto má příští kabelka bude menší. Nevím, jak
moc malá, ale určitě menší. Co se mi do ní nevejde, nebudu s sebou nosit.
Žádné komentáře:
Okomentovat