Autogramiáda na KCHK v Brně

V pátek jsem podepisovala svou poslední čerstvou knížku Život v tempu andante. Na Katolické charismatické konferenci jsem měla hodně příznivců. Setkala jsem se s milými lidmi, a poskytla následující rozhovor.

https://ze-zivota.signaly.cz/1707/hana-pinknerova-byt-maminka-nejlepsi-prace-jakou-jsem-kdy-mela

Jak to vypadá se sourozenci?

„K tématu domácí školy mě napadá, jak to vypadá, učí-li se v rodině takto více dětí? Jaký věkový odstup sourozenců je ještě možný, jaký je ideální a kdy to je vyloučeno úplně? Co když jeden ze sourozenců onemocní? Lze doma vyučovat, když ke školákům přibylo i miminko? Je to individuální podle situace v každé rodině, nebo lze stanovit nějaké obecné pravidlo?“

Z vlastních zkušeností mohu popsat pouze situaci, kdy se v domácnosti vyskytují dvě děti v rozmezí tří let. V první etapě jsme měli doma školačku a předškolačku, ve druhé dvě školačky. Třetí etapa s jednou školačkou školní a jednou školačkou domácí se nepočítá, protože je mimo rozsah tohoto dotazu. Třeba ji probereme jindy.

Věkový odstup sourozenců

Nedomnívám se, že by věk dětí mohl jakkoli limitovat domácí vzdělávání. Situace spíše závisí na jejich temperamentu a schopnostech rodičů je zaměstnat. Jak jsem už uvedla, moje zkušenosti vycházejí z počtu pouhých dvou dětí. Své poznatky a metody jsem však konzultovala s mnoha dalšími rodiči s různým počtem různě starých dětí. Většinou jsme se shodli, že jsme dospěli k týmž závěrům. Mohu proto s určitou mírou jistoty prohlašovat své metody za obecně platné.

Jsou-li si děti věkem blízko, je možné je zaměstnat obě nebo případně všechny podobnou činností. Mohou závodit, soupeřit nebo naopak spolupracovat na projektu, připraveném pro společnou práci. Ideální je obě polohy střídat. Je dobré umět soupeřit i spolupracovat. Pokud je třeba probírat s každým z nich něco individuálně (buď protože jednomu jde něco lépe než druhému, anebo protože nejsou ve stejném ročníku a neprobírají stejné učivo), pak podle mých zkušeností je nejlepší začít aktivně pracovat s žákem mladším. Staršímu je snazší uložit samostatnou práci – počítání, doplňování, zapisování, kreslení, nebo něco samostatně prostudovat.

Mladší dítě, ať již je školákem, nebo je teprve ve věku předškolním, potřebuje „nasytit“ svou potřebu zájmu a osobního kontaktu. Má-li tuto potřebu naplněnou, dokáže si posléze samo hrát případně samostatně pracovat. Pokud se nejprve učitel věnuje staršímu dítěti, mladší to většinou bere úkorně a zlobí, aby dosáhlo pozornosti a zájmu ze strany dospělého. Ruší výuku a vyvolává konflikt. Je-li možné takovým událostem předcházet, je to jistě lepší.

U nás doma jsme tedy většinou začínali s mladší školačkou nějakým společným čtením nebo povídáním, ústním zkoušením nebo výkladem. Snažila jsem se, aby výuka byla co nejaktivnější, aby měla žákyně pocit, že jsem se jí opravdu věnovala. Pak bez námitek a známek odporu usedala k nějaké samostatné práci a já jsem se mohla začít věnovat starší žákyni, která se zatím zaměstnávala sama. Buď jsem pro ni přichystala nějaké pracovní listy (některé praktické či obrazové slovní úlohy byly za odměnu!), nebo si sama něco pročítala, doplňovala pravopisná cvičení či cvičila na hudební nástroj.

Kdo si hraje, nezlobí

Pro mladší děti, které ještě nevyučujeme, je potřeba připravit tvořivé hry. Dnes je samozřejmě nabídka daleko pestřejší než v dobách naší domácí výuky, a tak se dá ledacos zakoupit.

Častou komplikací ovšem je, že mladší sourozenec chce „taky školu“! Pak poslouží všelijaké omalovánky, dokreslovánky, tvorba koláží, nalepovací písmenka, modelování či nejrůznější výtvarné materiály, aby se dítě zaměstnalo nějakou „vážnou činností“.

Když jedno onemocní

Nemoc jednoho ze žáků domácí školy nemůže výuku druhého zastavit. Jen možná lehce promění skladbu výuky, protože se zcela přirozeně probírá péče o nemocného, zdravověda a podobné disciplíny a ke slovu přichází dramatický kroužek. Každý nemocný, až je z nejhoršího venku, potřebuje nějakou zábavu. Hlasité předčítání nebo přímo dramatizace známých pohádek nebo příběhů jsou vítaným zpestřením každé nemoci.

V jemném vánku

Na praní prádla neshledávám nic zvláště zajímavého. Mám automatickou pračku. Strčím prádlo dovnitř, nastavím programy, nasypu a naleju prací prostředky a aviváž a zmáčknu knoflík. Dál už se to pere samo. Když jsem měla pračku poprvé a teprve krátkou dobu, často jsem neodolala a během praní jsem seděla na bedně se špinavým prádlem a koukala do kulatého okýnka ve dvířkách. Blaženě jsem pozorovala, jak se to uvnitř točí na jednu a pak na druhou stranu, jak se prádlo máchá a odstřeďuje a já přitom nemusím hnout ani prstem. Dnes už mě to neláká. Zvykla jsem si.

Zato věšení prádla – to je jiná! Miluju věšení. Mám s tím spojenu spoustu rituálů. Je to pro mne velké potěšení. nerada přenechávám věšení prádla někomu jinému. Své rituální postupy nedokážu nikomu úplně vysvětlit, a tak samozřejmě nikdo na světě nedokáže pověsit prádlo tak, jak bych si to představovala. Ne že bych se pyšně domnívala, že to jenom já bych uměla věšet prádlo tak neobvykle dobře, to vůbec ne! Jen to prostě dělám po svém.

Tak například striktně odděluju kolíčky. Při  věšení na balkoně, tedy na vzduchu, používám zásadně kolíčky dřevěné. Na rozkládacím sušáku v bytě, který používám za deštivého nebo mrazivého počasí, kolíčky nepotřebuji vůbec. Pokud něco pověsím v koupelně, upevňuji to výhradně barevnými plastovými kolíčky. Proč? Neptejte se. Já nevím.

Nejraději věším prádlo na šňůry na našem velkém balkoně. Je obrácen do zahrady a suché prádlo pak hezky voní čerstvým vzduchem. Léty jsem vyvinula přesný systém, kam co pověsím, abych co nejméně stínila kuchyňské okno. Zničit prádlem průhled z kuchyně na zahradu, to nikdy! Jednotlivé kousky věším tak, aby se po uschnutí už nemusely žehlit. Ovšem zdaleka nejde jen o to, jakými kolíčky nebo v jakém pořadí se prádlo věší.

Záleží taky na procesu samém. Opravdu mě těší připevňovat mokré vyprané kousky prádla na šňůry v jemném vánku, nejlépe za časného letního rána. Všechno voní, den se slibně rozvíjí, prádlo se chvěje ve větru a já mám neodbytný pocit, že ten den moc dobře začal. Ovšem ani jarní nebo podzimní ranní větříky nejsou k zahození! V zimě jen nostalgicky vzpomínám, jak jsme s babičkou za mrazů věšely velké prádlo u ní v domě na rozlehlé vysoké půdě a ono tam dobře vymrzlo. My půdu nemáme. Přes zimu nám prádlo schne v pokoji na sušáku. To už takový požitek není. Taky to není takový tělocvik. Nemusím zdvihat ruce s těžkým prádlem až do vzpažení a ohýbat se ke kbelíku (a záměrně si ho nestavím na židli nebo na stoličku).  Věšení prádla je mým nejoblíbenějším cvičením. Baví mě, když nějaká obyčejná praktická domácí činnost je zároveň tělocvikem (dřepy a vzpažování), tvořivostí (prádlo podle barev, velikostí, tvarů nebo jiných vnitřních souvislostí, které jsou nedefinovatelné) a také příležitostí dělat si něco zcela po svém.

A také (a to o sobě vím už dlouho) potěšením.

Netrpělivost

Podupávala jsem o přestávce konference u kávovaru. Nastavila jsem si knoflíky na silné a dvojité cappuccino a zmáčkla start. Přístroj mlel kávu, nahříval mléko, chrochtal, supěl a konečně spustil napěněné mléko do připravené sklenice. Káva pořád netekla. Netrpělivě jsem přešlapovala, zdálo se mi, že to hrozně dlouho trvá.

Paní, která stála ve frontě na kávu hned za mnou, mne oslovila: „Jak je ten čas relativní, že?“ Nechápavě jsem pozvedla obočí. „Kdybychom viděly, jak někdo pro nás tu kávu připravuje, chápaly bychom proč to tak trvá. Takhle máme dojem, že by to mělo být okamžitě po stisknutí knoflíku hotové, že?“ Souhlasně jsem přikývla. „Asi ano, nenapadlo mě tak uvažovat.“ Po očku jsem stále sledovala svou sklenici, která stále obsahovala jen bílou mléčnou pěnu. Cítila jsem se tak nějak zodpovědná za to, jak dlouho celý proces výroby cappuccina trvá. Fronta za mnou byla docela dlouhá a já jsem si začala dělat starosti, jestli všichni stihnou vypít svou kávu během přestávky, když to tak trvá. Snad jsem si nemusela zvolit kávu s pěnou, třeba by obyčejné espreso bylo hotové rychleji. Není to ode mne bezohledné? Ovšem dáma stojící za mnou se neklidná nezdála. Usmívala se a bylo na ní vidět, že by si se mnou ráda povídala.

„Jsem trochu netrpělivá,“ přiznala jsem se, protože jsem měla dojem, že je to stejně vidět. Obhlédla jsem frontu za námi, abych svým pohledem dala najevo své obavy. „Na konferencích často bývají nejcennější a nejpřínosnější právě ty přestávkové rozhovory u kávovarů. Nebuďte nervózní, to je v pořádku,“ utěšovala mne. Byla mi čím dál sympatičtější. „Víte, já jsem obecně docela netrpělivá, ani nemusím mít pocit, že někoho zdržuju.“ Povzbudivě se na mne usmála a já jsem měla pocit, že ji opravdu zajímám. „Představte si, jak se to projevuje. My máme doma venkovní žaluzie na elektrický pohon. Zmáčknu knoflík a ono se to spustí nebo vytáhne. Když je žaluzie úplně spuštěná nebo úplně vytažená, musí se zmáčknout další knoflík, který celý spouštěcí mechanismus vypne. Já na to skoro vždycky zapomenu. Zmáčknu ovládací knoflík, ono to jede a já už běžím za nějakým jiným úkolem nebo prací. Nepostojím těch pár vteřin, abych to celé vypnula. Manžel mne za to pak kárá. Přitom jde skutečně jen o pár vteřin. Proč tak spěchám?“ Kroutila jsem hlavou sama nad sebou a nad svou netrpělivostí. Usměvavá dáma pokývala hlavou. „Taky se to učím. Snažím se nespěchat, když to není potřeba. Začala jsem u kávy, u té nespěchám nikdy. Dokonce ani ve frontě u kávovaru.“ Šibalsky na mne mrkla. Usmála jsem se na ni a souhlasila: „Dobrý nápad. Taky to zkusím.“

Temně hnědá horká káva se konečně začala spouštět do našlehaného mléka a já se s rozkoší nadechla té vůně. Kávovar signalizoval, že je hotovo. Odebrala jsem si svou sklenici a poodešla kousek bokem. Klidně si ji vypiju a nebudu spěchat. Začít nespěchat u kávy je rozhodně dobrý nápad.

Poklidné čtení na léto

Tahle kniha je pomalá kniha. Píšu v ní o klidu a spočinutí. Vyprávím o tom, jak se učím znovu hrát na klavír, nebo jak začínám meditovat. 
Zkouším popsat své pokusy o vychutnávání prostého bytí. Musím mezi psaním čichat k růžím, plavat ve studené vodě, zalévat kytky, vařit dobré obědy, pít horkou kávu, pozorovat mraky a pod nimi se vznášející horkovzdušné balóny. Tyto věci se nedají dělat rychle, ve spěchu, do uzávěrky. Zjistila jsem, že ani psát o nich nedovedu rychle. Zkuste ji tedy pomalu číst.

Autogramiáda 6.7. 2017 od 19 hodin na brněnském výstavišti v rámci Katolické charismatické konference.

Mé soukromé muzeum

Včera jsem uklízela v horním šuplíku u mého psacího stolu. Nemohla jsem totiž najít nějaký záruční list. Tyhle dokumenty normálně skladuje můj muž v pečlivě nadepsaných deskách ve své pracovně, ale tentokrát tam hledaný list nebyl, a tak musel být u mne. Bránila jsem se, že takové věci ve svých zásuvkách vůbec nemám, ale někde přece být musel. Můj milý muž mi řekl: „Ty, takový systematik, bys ho jistě hravě našla, kdyby tam byl... Máš přece ve svém stole pořádek?“  Nebylo tedy zbytí a musela jsem ten šuplík probrat.

Mezi složkami s dopisy od posluchaček a čtenářek jsem našla příručku o používání internetu pro ženy, několik krásně ilustrovaných dopisů od dcer, když jsme si hrály na princezny, programy divadelních představení, výstřižky z časopisů, které mi kdysi připadaly inspirativní, ale dneska už jsem marně vzpomínala proč, různé moje papírky s poznámkami, úkoly a telefonními čísly... No takový můj archiv. Samozřejmě záruční list nikde. To zas bude řečí o pořádku a systému.

Třídila jsem papírky, obrázky a pohlednice, pročítala dopisy a zařazovala do složek a obálek nebo házela do koše. Nad některými psaníčky jsem se musela pozastavit a připomenout si celou tu situaci. Třeba tady. Malý vzkaz od naší Adélky, když ještě neznala pravopis: „Dobré ráno, maminko moje hodná, sladká, starostlivá, chitrá! Ahoj. A.“ Tenhle papírek ležel jednou ráno na stole pod mým hrnečkem s kávou a Adélka, která tu kávu vařila, se náramně potutelně usmívala. Čekala, jak budu reagovat na takové překvapení.

Nebo dopis od neznámé ženy, co mi otevřela své srdce, když jí bylo těžko. Zaplakala jsem si nad ním. Taky psaní od kamarádky, v němž píše o pohřbu jiné naší společné kamarádky. Jaká to byla oslava, projev vděčnosti za naplněný život, kdy všichni smuteční hosté s rodinou v čele děkovali Bohu za skvělou maminku a babičku. To jsem plakala taky.

A tady svazek pohlednic z našich prázdninových výprav. O prázdninách jsme měli půjčené auto, a tak jsme si dopřáli pár výletů. Chtěli jsme si prohlédnout některé hrady a zámky v okolí našeho města. Vždycky jsme si koupili pohlednici na památku. Ano, tady jsme obědvali skvělé místní koláče na náměstí u kašny a obdivovali jsme bohatou květinovou výzdobu celého městečka. Odkud je tahle obyčejná vstupenka? Muzeum Ždánice? Co to bylo? Už si vzpomínám, tím malým městečkem jsme projížděli a mému muži byl ten název povědomý. Prý tu někdy navštívil spolužáka. Zastavili jsme a šli se projít do zámeckého parku. Tam jsme narazili na nenápadný boční vchod do jinak uzavřené zámecké budovy s nápisem Muzeum. Zaplatili jsme nepatrné vstupné a vešli. Něco takového jsem ještě v životě neviděla! Tohle bylo skutečné muzeum tohoto města. Vystavovalo se tu všechno možné. Od zmenšených ale funkčních pohyblivých modelů různých zemědělských i průmyslových strojů přes zbytky zařízení domácnosti místní šlechtické rodiny, obrazy slavných místních malířů, prastaré hračky, nádobí, výšivky, kroje, nábytek. Většinou s kartičkou, kdo tento muzejní exponát věnoval.

Nejvíc nás tenkrát pobavila první televize, u níž byl komentář trochu obšírnější. Psalo se tam, že občan, jenž tuto první televizi do muzea věnoval, jel tehdy původně do města Brna koupit své manželce pračku, ale neodolal a místo toho se vrátil s televizí, jež byla tehdy ve Ždánicích první a všichni se na ni chodili dívat. Komentář manželky tam bohužel nebyl. Ve vitrínách vedle sebe spočívaly žehličky na uhlí a první elektrická a první napařovací. Různé vystavené kuchyňské náčiní jsem pamatovala ještě z kuchyně mé babičky. No jo, ale co mně je dnes ještě milou připomínkou dětství, za pár let bude pro mé děti „středověk“. Před námi se v místnostech muzea rozkládala opravdová historie městečka. O to vzácnější, že ji shromažďovali sami obyvatelé. Běžné věci denní potřeby se v zasklených vitrínách proměňovaly v opravdové seriózní muzejní exponáty. Musí to být zvláštní pocit chodit do muzea koukat na cep svého prapradědečka, vyšívanou zástěru prababičky, první kalkulačku strejdy Emila a kočárek s panenkou, s nímž si hrála maminka. Jak moudrý je člověk, který takovou na první pohled směšnou expozici spravuje, třídí a doplňuje.

Uklízela jsem svůj šuplík a přemítala o tom, jak bohatý je národ, která zná minulost své země, historii své kultury, váží si jí a předává nějaký odkaz svým potomkům. Najednou mě napadlo, že ten můj šuplík je vlastně také takovým muzeem naší rodiny. Malé soukromé muzeum. Že ty moje složky s nápisy Rodinné výlety, Dopisy čtenářek, Přáníčka od dětí nebo Nápady ke zpracování jsou podobné vitrínám v muzeu. Rozhodla jsem se, že budu taky moudrou ředitelkou našeho rodinného muzea, abychom měli jaký odkaz předat dětem našich dětí. Vstupenku ze Ždánického muzea jsem vybrala z koše a přidala do složky Rodinné výlety k jednomu číslu Ždánického zpravodaje, který jsme si tam taky koupili. Mapovalo totiž historii šlechtické rodiny původně obývající zámek. Byl to tehdy moc prima výlet.

Záruční list jsem stejně nenašla. Šuplík jsem ale zavírala s velkou vděčností za hřejivé vzpomínky na krásné první roky našich dětí, za přátelství na dálku, jehož stopy neslo množství dopisů, za velké bohatství, kterým nás jako rodinu Bůh obdaroval. Ani mi nevadilo poslouchat lehce štiplavé řeči o proslaveném systému v mém psacím stole. Co je jeden záruční list proti takovém bohatství historie, které máme! Mávla jsem rukou, že on se jistě najde, však někde musí být.

Ten záruční list se nakonec našel až večer. Nějak záhadně se přimotal do úplně jiné složky v pracovně mého muže. No jasně, někde přece být musel.

Z  knihy Hořká čokoláda

Volná stránka

Nevím už, proč jsem se potřebovala podívat do diáře. Možná ze zvyku. Můj černý malý Moleskine diář patří k předmětům, které nosím vždycky a všude s sebou. Je v něm celý můj život. Všechny mé termíny, nejrůznější čísla čehokoli, útržky nápadů, které mne náhle přepadnou, zatímco čekám na oběd, všechny mé soukromé úkoly i pracovní plány. Co si nezapíšu, pravděpodobně zapomenu.

Navykla jsem si používat diář už za studentských let a každý rok si kupuju nový. Posledních pár let je to vždycky černý týdenní Moleskine. Připadá mi, že ho vymysleli pro mne. Přesně mi sedí do ruky, rozvržení stránek mi dokonale vyhovuje. Během ledna, února si ho ještě šetřím, ale nejpozději v březnu už do něj čmárám všechno možné. Nákupy, jídelníčky, poznámky o ševci i čistírně, najdete tam zubaře i divadlo, rozpis výstav v mé galerii a také to, kam jedu přednášet. Dívám se do něj často.

Myslím, že jsme s Evičkou mluvily o nějakých plánech do budoucna. Pravděpodobně jsme uvažovaly o nějaké podzimní výstavě a já jsem si potřebovala připomenout, jak to tam mám na podzim v galerii obsazené. Otevřela jsem na aktuální stránce svůj krásný černý notýsek, který jsem vyštrachala v kabelce, a zděsila jsem se. Byla totiž úplně prázdná. Ani písmenko, ani čárka. Zkontrolovala jsem datum a to sedělo. Chladně mne oválo někde kolem žaludku. Musela jsem na něco zapomenout. To přece není možné, abych v diáři neměla nic, ale vůbec nic! Jak je to možné? Beze slov jsem hleděla na prázdnou dvojstranu a pozvolna mi to docházelo. Jasně, v diáři nic není, protože mám dovolenou. No to dá rozum, o dovolené přece žádné úkoly neplním, na nákupy nechodím, termíny nestíhám. Vaříme, na co dostaneme chuť, z toho, co zrovna máme. Nic neplánujeme, protože děláme, co se nám právě chce. Hrozně se mi ulevilo. Musela jsem se začít smát.

Cvičně jsem zalistovala jen o pár stránek dozadu a tam už byly všechny listy hustě popsány. O několik listů dopředu se už taky nějaké poznámky vyskytovaly. Jen tyto dvě dvoustrany mé přímořské dovolené zely prázdnotou. Zpočátku mi připadaly jako chyba. Jak to, že tam nic nemám? To ode mne nikdo nic nechce ani nepotřebuje? To mě nic zajímavého nečeká? Ale jak jsem si postupně zvykala, bílé stránky se mi čím dál víc líbily. Je to hezké, nic nemuset. Nikam nemuset. kdyby to tak mělo být pořád, asi by mě to nebavilo, ale sem tam prázdná dvojstrana v diáři může být příjemná změna. Budu na to hledět pamatovat.

Do listopadu jsem zapsala návrh termínu Eviččiny výstavy a záložku jsem honem přesunula zpátky do května. Na prázdnou dvojstranu své dovolené. Ještě pár dní tam nic nemám. 

Škola bez tabule

Pro některé rodiče jsou tak nesmírně důležité určité školní propriety, že každá škola bez nich je prostě nemožná. Například podle nich nemůže existovat školní třída, která by postrádala tak nezbytné vybavení, jakým je školní tabule. Je možné si představit školu bez tabule? Bez té černé desky s poličkou na křídy a smradlavou vlhkou houbu?

My jsme ji měli

No možná jsou třídy, kde žádná tabule není, my jsme ji v naší domácí škole měli. Ne snad tu obrovskou černou nebo tmavě zelenou příšeru, tu ne. Nám táta vyrobil tabuli zcela originální. Ze dřeva sestrojil nízký stojan a do něj upevnil víko sporáku, které jsme v kuchyni nijak nepoužívali. Celý ten aparátek stál na psacím stole, anebo jsme si ho podle potřeby přenášeli tam, kde zrovna byla potřeba.

Na pěkně bíle smaltované víko sporáku se moc dobře píše fixou a ještě lépe se to maže suchým hadříkem. Je to mnohem hezčí a daleko hygieničtější než klasická tmavá deska s bílou křídou, která se odroluje, práší a znečišťuje podlahu i pisatele.

Kromě toho, že se na takovouto tabuli hezky píše fixami, velmi dobře se na ni připevňují magnetkami různé materiály. Její využití je tedy daleko bohatější než klasické dřevěné tabule. V moderních školách se už používají přesně takovéto tabule a píše se na ně fixem.

Tabule je dobrá

Pořídili jsme si ji, protože tabule je dobrá učební pomůcka. Ne že by to bez ní nešlo. To klidně. Ani nesdílíme názor, že bez tabule není žádná pořádná škola. Ale připadala nám funkční a praktická. Kromě školní výuky jsme ji úspěšně používali k soukromým vzkazům, ke hrám (například přes vánoční prázdniny jsme na ní přehledně v tabulkách zachycovali výsledky našich závodů na autodráze), či zachycení okamžitých nápadů. Naše děti jako všechny děti také po tabuli jen tak rády čmáraly a kreslily.

Názornost

Správná výuka by měla být co nejvíc názorná a tabule je pro názorné vyučování jako stvořená. Počítat na tabuli taky umožňovalo pružně mazat špatné výpočty a opravovat je, nebo při větném rozboru operovat s grafy. Kromě jiného to byla změna. Vstát od stolu, kde se dá psát jen do sešitu nebo na papír, a jít psát k tabuli, to znamenalo pohyb a osvěžení.

Důležité poznámky zápisem na tabuli získávaly na důležitosti. Tou veřejnou pozicí vypadaly významnější než soukromé zápisy v sešitě.

Podobně jako tabuli na víku od sporáku jsme se naučili psát a črtat na ploše horních skříněk plechové kuchyňské linky. Naše kuchyň pak skutečně působila jako dílna lidskosti, když zde probíhaly paralelní procesy výuky a vaření. Jen si to představte: U kuchyňského stolu sedí dvě copaté žákyně a opisují do svých sešitů početní příklady z kuchyňské linky, každé ze svých dvířek. U linky maminka-učitelka krájí zeleninu na polévku (když předtím vymyslela a zapsala na „tabuli“ ty příklady). Střídavě pak nahlíží do sešitů svých žákyň a za správně vyřešené sloupečky příkladů je odměňuje mrkví, kterou nespotřebovala do polévky.

Zvláštní jev jsem zpozorovala při nácviku písemného dělení. Některé příklady se daly lépe spočítat na tabuli než v sešitě. Proč tomu tak bylo, přesně nevím, ale obě žákyně tuto skutečnost svorně potvrzovaly.

Učitel obětuje kariéru

„Ten z rodičů, který vyučuje, ale musí obětovat svou vlastní kariéru, ne?“ ptají se maminky s obavami. „Kam mě po těch pěti – deseti letech vezmou? Vždyť ztratím kontakt s oborem,“ strachují se. No ano, je to tak. Domácí vzdělávání je práce na plný úvazek, není možné při něm naplno docházet někam do zaměstnání. Neznamená to ovšem, že by člověk nemohl vykonávat vůbec žádnou další pracovní činnost.

Není profese jako profese

Je pochopitelné, že žena matka nepřestává kvůli svému mateřství být například lékařkou, učitelkou, spisovatelkou, knihovnicí, prodavačkou nebo prostě tou profesí, které se věnovala předtím. I když své povolání musela v souvislosti s narozením dítěte či dětí na delší či kratší dobu opustit, mateřská dovolená neznamená jejímu profesnímu růstu konec. Avšak domácí vzdělávání prodlužuje pobyt doma s dětmi na dobu povážlivou. Při pouhých dvou dětech narozených v rozumném intervalu tří let od sebe se jedná o čtrnáct let. To je dost. K některé profesi se lze i po takové době vrátit bez větších obtíží, jinde je přerušená kontinuita vážnou překážkou.

Záleží také na typu člověka. Někdo zvládá bez obtíží obhospodařovat více oblastí života a shledává to osvěžujícím a pestrým. Jiný typ osobnosti se dokáže opravdu soustředit pouze na jednu oblast a je pro něj neúměrnou zátěží stíhat vyučování, práci i domácnost. Nikdo by se neměl odsuzovat za to, že je jiný.

Práce na poloviční úvazek

Já sama jsem při domácím učitelování vždycky dělala ještě něco. Většinou to byly nějaké jednorázové intelektuální úkony. Něco napsat, provést korektury, někde moderovat nebo předčítat. Během mateřské a následujícího domácího vzdělávání jsem začala psát knihy.

Vzniklo to z objednávky mé kamarádky, rozhlasové redaktorky, která mě vyzvala k vytváření scénářů pro pravidelný rozhlasový pořad pro ženy na mateřské. Po roce a padesáti dvou scénářích vyšla první knížka. Já jsem si zvykla pravidelně psát a objevila jsem v sobě schopnost, o níž jsem věděla, že ji mám, ale nevyužívala jsem ji.

Znám ženy, které se takto nárazově věnovaly překládání z cizích jazyků, rukodělné tvořivosti, kterou dokázaly zajímavě zpeněžit, výuce na hudební nástroj či profesionálnímu úklidu. Když bylo náročné období pro školáka, mohly svůj čas a energii věnovat jemu. V obdobích prázdnin (a prázdniny v domácí škole jsou dlooooouhé – o tom někdy příště) anebo v době volnějšího režimu mohly přibrat ještě nějakou tu práci.

Fakt je, že malí školáčci stejně nevydrží pracovat tak dlouho, aby se u toho nedalo stihnout ještě něco jiného. Větší školáci jsou zase již schopní pracovat nějaký čas samostatně, takže se mohou své práci věnovat učitel i žák paralelně.

Dost času i sil může také ušetřit skupinová výuka. I dvě maminky si mohou významně vypomoci, pokud spojí své síly (a hlavně své děti do skupiny) a rozdělí si tak práci na poloviny. Mně vypomáhal manžel. Jednou týdně vyučoval tělocvik. Manžel je totiž učitel hudby a pracuje výhradně odpoledne. Dopoledne má tudíž volná (pokud necvičí, nepřipravuje se, nevyřizuje a tak). Což prakticky znamenalo, že v pátek ráno sbalil děti, švihadla, míče, házecí talíře, stopky, brusle, sáně… a svačinu a vyrazil s nimi ven. Věnovali se pohybovým aktivitám, které v tom daném ročním období připadaly v úvahu. Vraceli se k obědu. Když to ven nešlo, učili se soustavu rehabilitačních cviků na záda, dělali doma na molitanech kotrmelce, házeli šipkami do terče nebo se učili střílet ze vzduchovky (od koupelnových dveří přes kuchyň a předsíň to bylo dostatečně daleko). Já jsem měla volno.

Jako obvykle otázkou jsou priority

Jako obvykle otázkou jsou priority. Je-li naší životní prioritou naše vědecká, umělecká nebo podnikatelská kariéra, nemůžeme se věnovat ničemu rozptylujícímu, tedy ani domácímu vzdělávání. Svěříme tedy děti důvěryhodnému vzdělávacímu zařízení a neděláme si výčitky, že je neučíme doma. Nedělali bychom to rádi, vadilo by nám, že se nemůžeme věnovat tomu, co pokládáme za skutečně podstatné.

Pokud je naší prioritou rodina a výchova dětí, je to hodnota krátkodobá. Dětem se totiž má smysl věnovat intenzivně po těch pár let, kdy jsou tvárné. Dejme tomu prvních deset let života. Pak potřebují i jiné vzory, jiné učitele, pestřejší možnosti rozvoje. Pak je pro děti nejlepším příkladem rodič poctivě se věnující nějaké smysluplné práci.

Často mi píší zoufalé maminky, které se po mateřské dostaly na vysněné místo někde ve škole a plny elánu se vrhly do práce. Dítě ve školce, nová pracovní pozice, velké nároky na přípravu… po několika měsících si nebyly tak jisty, že to bylo správné rozhodnutí. Ale mohou teď odejít? Co když už nikdy nedostanou takovou možnost? Jak vyjdou s penězi? Bude stačit manželův plat? Je domácí vzdělávání dostatečným důvodem pro opuštění jistoty pracovního místa (notabene vysněného)?

Odpověď na otázku

Mojí odpovědí je otázka. Co vám říká vaše srdce? Odpovězte si opravdu upřímně. Pokud uvidíte, že přes všechny výhrady a s veškerými riziky chcete svému dítěti (svým dětem) těch pár let života věnovat, jděte do toho. Ona se nějaká práce zase najde. A možná jako já v sobě objevíte dosud plně nevyužívané zdroje. Pokud své děti milujete, ale další setrvávání v plné péči o ně byste viděla jako svoji ztrátu, dejte je do školy.

Ať jste ten či onen případ, neodsuzujte se, až se rozhodnete. Nikdo nežije ve vaší kůži a nikdo nemá právo vás soudit. Ani vy se nesuďte. Užívejte si té cesty, kterou jste si zvolila.

Kdo supluje?

„Co když rodič, který vyučuje, onemocní? Jak se to pak řeší?“ uvažovala svědomitá maminka o možných nástrahách domácího vzdělávání a chtěl mít ve všem jasno. „Ve škole se přece vždycky nějak suplovalo a se zameškanou látkou se dělala velká věda,“ vzpomínala na svá dětská školní léta. „Kdo supluje doma?“ zeptala se nakonec.

Vážná dlouhodobá nemoc

Samozřejmě, že v případě vážné dlouhodobé nemoci, která výrazně naruší chod celé rodiny, je nutné zvážit, nemělo-li by dítě jít do školy. Nedovedu si představit, že by rodič, na kterém by zůstala zátěž zabezpečení celého chodu rodiny včetně vydělávání peněz, mohl ještě stihnout domácí vzdělávání. Snad by mohl vypomoci některý z prarodičů nebo známá rodina, kde také učí stejně staré dítě doma. Ale jít do školy není žádná tragédie. Když to nejde, nejde to.

Běžná chřipka

Ovšem běžná banální chřipka, z níž se učitel za týden vystůně, je báječná modelová situace pro výuku disciplíny, kterou normální škola nemá a mít ani nemůže. Totiž péče o nemocného. Podle mne je jasnou součástí prvouky hned v několika tematických oblastech – rodina, lidské tělo a také zdraví a hygiena.

Naučit se, jak pečovat o nemocného, to je přece velmi důležité! A kde jinde vás to naučí než právě v rodině? Nemoc na vlastní kůži je taky dobrá, ale je-li učitel tak laskavý, že onemocní sám…!? Lepší situaci bychom si z hlediska názornosti výuky ani nemohli přát.

Péče

Děti s nadšením převzaly roli autority. Kontrolovaly, jak beru léky, kolikrát jsem si kapala do nosu a mám-li dostatečný přísun vitamínů. Vařily mi čaj, loupaly mandarinky, nařizovaly odpočinek a doporučovaly spánek. Když mi už bylo trochu líp, nahlas mi četly, hrály na nástroj, zpívaly nebo tančily. K nezapomenutelným zážitkům, které k uzdravování z chřipky vřele doporučuji, patří loutkové divadlo hrané dětmi. Dodnes si pamatuju, jak jsem při jejich verzi pohádky o Popelce brečela smíchy.

Samozřejmě také musely převzít některé mé povinnosti jako například vaření. Myslím, že ta jejich česnečka byla dokonce léčivá, a za to, jak prostíraly stůl, jsem jim napsala do deníčku jedničku z výtvarné výchovy. Tehdy také triumfovaly nad tatínkem, protože věděly, jak se obsluhuje pračka, nebo kde máme doma žehličku.

Samostatnost a zodpovědnost

Jistě, že kromě nových přechodných povinností v domácnosti a úkolů spojených s péčí o mne také plnily školní povinnosti. Samy si volily předmět a vybíraly cvičení, které pak vypracovaly. Byly poctěny důvěrou, s níž jsme na ně spoléhali, že své úkoly neodbudou, i když pracují samostatně bez učitelského dohledu.

Tato situace byla také báječným důvodem k rozhovorům o zodpovědnosti a smyslu vzdělávání. Neučí se přece proto, abych já byla spokojená, nebo proto, aby měly v žákovské knížce dobré známky. To není ten důvod. Učí se, protože vzdělaný člověk může v životě obstát lépe. V případě mé nemoci skutečně obstály. A suplování? Nebylo zapotřebí.