Maminčina postel

Myslela jsem, že si to jen vymýšlím, ale asi to bude fakt. Maminčina postel je léčivá. Nebyla jsem si jistá, jestli to platí pro člověka v jakémkoli věku, ale asi jo. Včera se vrátily moje dospělé holubičky po delší době ze zahraničí. Byly unavené z cesty, přetažené a vyčerpané. Obě bolela hlava a cítily se mizerně. Jedna po druhé bojovaly s migrénou. A obě si jako bojiště vybraly moji postel. Nejdřív jedna, potom druhá si tam zalezly, zakryly se dekou a zavřely oči.

Maminčina postel je útočiště v nesnázích, přístav v bouřích a má léčivou moc. Maminčina postel totiž speciálně voní. V maminčině posteli se může člověk schoulit do klubíčka, čichat maminčinu vůni, představovat si, že není už dávno dospělá osoba, ale malá holčička, která se pořád ještě může schovat do maminčiny náruče a bude tam v naprostém bezpečí před jakýmkoli ohrožením, bolestí nebo nezdarem, jaký si člověk dovede v nejbujnějších snech představit. Na tomto malém území totiž nabírají na síle vzpomínky na minulé záchrany.

Sem se dalo utéci za nocí, kdy malý člověk z nevysvětlitelných příčin nemohl usnout. Tady se nacházelo útočiště před působením zlých sil, které trápily nepříjemnými sny. Pronásledovanému stačilo proběhnout vlastním pokojem, otevřít potichoučku dveře ložnice, aby se neprobudil tatínek, přiblížit se k maminčině straně postele a naléhavě zašeptat: „Maminko, já mám zlý sen.“ A maminka jen nadzdvihla peřinu, člověk si k ní rychle vlezl a v bezpečí její teplé náruče skoro hned usnul. Sem zlé sny nemohly, tady ztrácely svou moc. Zlý sen byl dobrým důvodem pro jakoukoli situaci, kdy bylo potřeba najít útočiště. Výčitky svědomí, bolení bříška i naprosto nevysvětlitelná nespavost, to všechno nacházelo v maminčině posteli své dokonalé řešení.

Pokud bylo člověku za dne nějak špatně, něco ho bolelo, kam jinam by byl uložen? Maminčina postel bylo to nejvhodnější místo pro každý neduh. Dřímat zabalen v její peřině, hlavu položit na polštář vonící maminčinými vlasy, to bylo skoro stejně účinné jako schoulit se do maminčiny náruče. Když už byly nejhorší nevolnosti překonány, bylo pořád na co koukat, co si prohlížet. Poblíž maminčiny postele byla totiž naaranžována spousta krásných předmětů, obrázků, knížek, květin a dóziček s tajemstvími.

Když jsme se vrátily všechny tři zvenku a bylo nám zima, byly jsme unavené a potřebovaly jsme nějakou morální vzpruhu, naskákaly jsme všechny do mé postele. Tulily jsme se k sobě a hřály se. Tady vznikla podle pohádky Sůl nad zlato naše oblíbená hra: Jak moc mě máš ráda? Vymýšlely jsme si co nejbarvitější přirovnání, co největší hodnoty, které by se mohly vyrovnat tomu, jak moc se máme rády. Hra se později vyvinula do ještě lepší verze: Než co mě máš raději? V maminčině posteli docházelo ke špitání o nejtajnějších nejdůvěrnějších tajemstvích. Mohla se týkat toho, co holky říkaly, toho, co mě napadlo, že bych mohla zkusit, nebo důvěrných informací o klucích, kteří nějak jevili zájem. Nikde jinde se o tak intimních věcech mluvit nedalo, ale tady? Zachumlané pod dekou, obklopené spoustou polštářků s rozsvícenou malou noční lampičkou? Klidně.

Myslela jsem, že si to jen vymýšlím, ale asi to bude fakt. Moje postel je léčivá. Obě dcerušky si na chvíli zdřímly v mé posteli a vstaly jako rybičky.

Dokonce i Edita

Šla jsem domů z práce. Mechanicky jsem šlapala svou obvyklou trasou známými ulicemi šedým a pochmurným podvečerem. Bylo mi těžko u srdce a měla jsem dojem, jakoby v mých vnitřnostech přebýval těžký ostrý kámen. „Dokonce i Edita,“ povzdechla jsem si nahlas a nestarala se o to, jestli mě někdo uslyší. I ta krásná štíhlá Edita s dlouhými vlasy a dívčím půvabem, to nekonfliktní jemné stvoření, ta báječná ženská, pracovitá, tvořivá a obětavá manželka, i tahle skvělá žena je opuštěná. Co by za to můj muž dal, kdybych vypadala jako ona! Co by kterýkoli muž dal za to, kdyby jeho žena nejen vypadala, ale i byla jako Edita.  Ale i ona je odvržená.

Přišla mi to dneska říct. Plakala, když mi vyprávěla, že asi tak půl roku se jí zdál manžel divný. Podrážděný a nevrlý, utrhoval se nesmyslně na děti, nikdo se mu nemohl zavděčit. Často býval pryč. Zahýbal. Pak se jednoho dne zeptala, co se děje a dozvěděla se, že našel své štěstí. Konečně prý našel ženu, po jaké celý život toužil, teprve od ní se mu dostává toho, co muž potřebuje a tak k ní odchází. Tak se Editě zhroutilo posledních dvacet let života. Snažila se manželství zachránit, konzultovala u odborníků, udělala asi opravdu všechno, co bylo možné. Avšak marně. Manžel ji opustil. Nezradil však jen svou ženu, ale i své dvě děti. Popřel celý svůj život, všechny hodnoty. Byla zoufalá. Plakaly jsme spolu, protože co na takovou zprávu může člověk říct?

Mně bylo hrozně. Když i Edita je bez muže, kde mám nějakou záruku já? Copak mi manžel občas nenaznačuje, že bych možná měla zhubnout? Zdá se, že není se mnou spokojený. Taky bývá často nevrlý a mrzutý a někdy se na nás utrhuje kvůli maličkostem. Častěji se hádáme. Cítila jsem fyzickou bolest, jak mé vnitřnosti proklálo kopí strachu. Rozpad Editina manželství byl už několikátý v řadě našich známých. U některých párů to člověk tak nějak čekal. Bylo zjevné, že něco neklape. Avšak některá ta manželství vypadala zvenčí pořád tak klidně, tak bezpečně, tak neotřesitelně. Ale pod povrchem to nejspíš bylo jiné. Kde mám nějakou jistotu já? Strašně jsem se bála. Najednou jsem pochopila ta úlevná vydechnutí různých našich přátel, s nimiž jsme se setkali po dlouhé době, a oni zjistili, že jsme stále spolu, že je vše při starém. Došlo mi, proč mě jedna z mých kamarádek prosila zčásti žertem, zčásti naléhavě, abychom se my dva s mužem nikdy nerozcházeli, že jsme pro ni důkazem stability. Důkazem toho, že stálé věrné manželství je přece jen možné. Že něco takového existuje i v reálném životě, nejen v románech. Tehdy mi to přišlo trochu přepjaté, ale teď tomu rozumím. Také můj svět se povážlivě rozkolíbal rozchodem těch dvou.

Dorazila jsem domů a musela jsem vypadat opravdu zničeně. Můj drahý se mě neptal, ale rovnou zkonstatoval, že jsem měla hrozný den a nabídl mi sklenku vína. Sedli jsme si spolu v kuchyni a já jsem mu řekla, co je nového: „Edita se bude rozvádět. Dokonce i Edita.“ Nevěřícně kroutil hlavou a divil se stejně jako já. Pak chtěl vědět nějaké podrobnosti a na závěr mi řekl: „To bych já nikdy neudělal.“

Já jsem exponát

Už zase chodí. Přes zimu skoro nechodili, ale jak se oteplí, jsou zase tu. Turisté uspořádaní ve výpravách s vůdcem v čele brouzdají centrem města. Drží se v houfu za mužem nebo ženou se zdviženým deštníkem jako znamením vedoucího výpravy. Rozhlížejí se kolem sebe, fotí. Vlevo památník, vpravo kašna. Před vámi věž, za vámi náměstí. Někteří z cizinců koukají jenom tam, kam ukazuje průvodce, jiní stihnou hledět i jinam. Celé město se stalo kulisou jejich prohlídky.

Výpravy mohou obdivovat všechny historické kamenné budovy, kostelní věže a starobylé zdobené fasády, ale zároveň i letos nové obrovské prosklené výkladní skříně s luxusním zbožím. Po ulicích lemovaných vzrostlými stromy a slunečníky u kavárenských zahrádek dojdou ke kašnám tryskajícím do výšky a cestou se proplétají mezi davy místních lidí. V hejnu obklopují svého průvodce a naslouchají jeho výkladům. My lidi, co tudy zrovna jdeme ze školy, z práce, na nákup nebo jen tak na zmrzlinu, jsme součástí té expozice. Štrúdl dětí ze základní školy putuje někam s aktovkami na zádech a štěbetá, až se to rozléhá kolem. Na lavičkách u zastávky tramvaje posedávají staré paní s taškami a košíky z trhu. Čouhají jim z nich pórky, zelená cibulka a hlavičky salátu. Dvě slečny si něco důležitého špitají, popíjejí u toho kávu z bílých kelímků s víčky a vítr cuchá jejich dlouhé vlasy. Důležitě vypadající mladý muž v obleku s kravatou a kufříkem někam spěchá a v chůzi po telefonu řeší své obchodní záležitosti. Součástí té expozice jsem i já.

Zkouším se na sebe podívat pohledem cizince z výpravy. Vždycky si totiž v cizím městě prohlížím nejvíc místní lidi. Jak tam žijí? Uvědomují si krásu svého města? V cizině navíc chci co nejvíc proniknout do životních rytmů a zvyklostí té země. Zajímá mne, jestli jedí víc venku nebo doma. Je pro místní běžné, dát si na ulici v zahrádce kavárny kávu? Nebo je to jen aranž pro turisty? Co nakupují na trhu? Žijí stejně jako já? Mohla bych z jejich životních zvyklostí načerpat nějakou inspiraci pro sebe?

Jak tedy na turisty v mém městě mohu naopak působit já? Zrovna teď totiž sedím na kamenném okraji starobylé kašny, u mých nohou stojí koš s nákupy z trhu. Je vidět efektní kombinaci kopru, růží a rajčat. Čekám na manžela, který mi slíbil pomoci s košem, ale právě vyřizuje nějakou svou záležitost. Protože to trvá dlouho, koupila jsem si u zmrzlináře s bleděmodrým vozíkem kornoutek malinové zmrzliny s kousky čokolády. Mlsám zmrzlinu, rozhlížím se po kolemjdoucích, usmíváme se na sebe s malým chlapečkem, který se marně pokouší vyškrábat na obrubu kašny, aby viděl vodu, větřík mi čechrá vlasy a nadzdvihuje sukni mých letních šatů. A zrovna v tuhle chvíli kolem pochoduje zástup japonských turistů. Jejich průvodce jde v čele a nese nad hlavou žlutý praporek. Zastaví se na deset kroků ode mne, ukazuje na kašnu a něco vypráví. Všichni si fotí mne. Snažím se nedat najevo rozpaky. Hlídám si sukni, pomalu lížu zmrzlinu a dělám, jakoby nic. Jsem exponátem. Doufám, že své město dobře reprezentuju.

Rtěnka

„Tak může být?“ zeptala se mě mladá dáma v bílém plášti, s dokonalým účesem i nalíčením. Beze slova jsem přikývla a ona zaštrachala ve velké zásuvce, vyňala malou krabičku se zlaceným nápisem a příslušným číslem a odcházela k pokladně. Následovala jsem ji jako ovce a už hned teď jsem věděla, že je to všechno špatně. Nebudu tu rtěnku používat! Zbytečně si ji kupuju, je to chyba. Nicméně jsem se neodvážila prodavačce oznámit, že jsem si koupi rtěnky rozmyslela a nebudu si ji brát. Pečlivě ji se mnou vybírala, snažila se vcítit do mých nároků, byla na mne milá. Zaplatila jsem, do sáčku s malou krabičkou jsem kromě účtu a letáku ještě dostala malinký vzorek nového parfému a plná odsouzení jsem opustila obchod.  

Zahanbeně jsem se vydala na cestu domů. Co jsem to udělala? Děsila jsem se sama sebe. Proč jen jsem si tu rtěnku kupovala? Vždyť novou nijak zvlášť nepotřebuju, ani se mi zas tak moc nelíbila, dokonce byla dost drahá… Proč dělám věci, které vlastně vůbec dělat nechci? Původně jsem plánovala, že bych se ještě stavila někde v kavárně na kávu, ale bylo mi tak hrozně, že jsem to zamítla. Nic, jedu domů.

Pokusila jsem se nastoupit do narvané tramvaje. Vmáčkla jsem se do pátečního davu studentů, kteří odjížděli na víkend domů, jejich batohů a žen s plnými nákupními taškami a ujížděla dvě zastávky k domovu. V levé ruce, pravou jsem se držela tyče, jsem se snažila udržet igelitku nacpanou knihami z knihovny, nákupní tašku plnou potravin na víkend a malou elegantní taštičku s tou zbrusu novou rtěnkou. Cítila jsem se příšerně. Zdržela jsem se v té parfumerii, už jsem mohla dávno doma žehlit nebo chystat rodině večeři. Utratila jsem peníze za úplnou zbytečnost. A co nejhoršího? Chtěla jsem takhle získat potěšení a nepodařilo se mi to. Proč jsem chtěla získat potěšení novou rtěnkou? K čemu je potěšení? Přece pro hladovou duši. Může taková věc nasytit hladovějící duši? A na co má moje hladová duše vůbec chuť? Chutná duši nová rtěnka? 

Málem jsem přejela svou zastávku. Prodírala jsem se k východu, někomu jsem šlápla na nohu, ani nevím, komu jsem adresovala svou omluvu, div že jsem nespadla za schůdků. V břiše mi kručelo hlady, nohy v lodičkách mě pálily a plné tašky se mi zdály čím dál těžší. Cítila jsem se tak unavená, že jsem se posledních pár metrů naší ulicí už sotva vlekla. Strašně jsem se těšila, až se doma vyzuju, uklidím nákup, napiju se studené vody a na chvilku se posadím s nohama nahoře.  Na rtěnku jsem se snažila vůbec nemyslet. To vyřeším, až si aspoň trošku odpočinu, utěšovala jsem se. Nějak se mi podařilo dojít k domu, s pomocí lehké akrobacie vytáhnout z kapsy klíče a nic přitom neupustit, odemkla jsem domovní dveře a vstoupila do chladivého příšeří. Za chvilku už za mnou zabouchly dveře od bytu a skopla jsem z nohou lodičky. Tašku s nákupem jsem postavila na zem ke kuchyňské lince, knihy jsem upustila vedle a šla jsem si do koupelny umýt ruce. Do skleničky na čištění zubů jsem si napustila studenou vodu a zhluboka jsem se napila. Čím to, že voda z kohoutku v koupelně chutná vždycky líp než v kuchyni? 

Výjimečně jsem byla sama doma. Holky ještě nepřišly ze školy a muž je někde na svých toulkách. Tak jsem si udělala pohodlí. Usadila jsem se v pohodlném křesle na balkoně a nohy jsem si položila na židli. Za záda jsem si vsunula polštář a zavřela jsem oči. Chvíli jsem nevnímala nic. Potom jsem si uvědomila, že ve větvích stromu kousek ode mne se honí a pokřikují sýkorky. Ucítila jsem lákavou vůni hovězího vývaru odněkud z horního patra. A pak jsem si uvědomila ten zřetelný pocit provinilosti kvůli tomu nesmyslného nákupu nové rtěnky. „Tak co s tím provedem?“ zeptala jsem se sama sebe. „Proč jsem si tu rtěnku teda vlastně kupovala?“ Chvíli jsem přemítala: „Chtěla jsem si dopřát malou radost. Odměnit se za namáhavý týden. Nasytit hladovou duši. Ale chtěla jsem opravdu rtěnku? “ Věděla jsem už, že rtěnka nebyla správným řešením. Co ale bylo tou malou radostí, tou odměnou, tou potravou k nasycení duše? Možná malá procházka pod stromy. Možná tichá chvíle v soukromí s nohama nahoře. Možná sklenice studené vody natočené z kohoutku v koupelně.

Jak to, že hledám občerstvení jinde, než se pro mne skutečně nachází? Co je pohodlnější? Koupit si novou rtěnku nebo se posadit doma o samotě s nohama nahoře a jen tak chvíli být? Jít si sednout do kavárny nebo se vydat na malou procházku do přírody?  Většinou doopravdy toužím po těch levnějších a méně náročných věcech. A ty mi také nakonec udělají dobře.

Ještě chvíli jsem poseděla a bavila jsem se pozorováním sýkorek. Ulevilo se mi. Uklidila jsem nákup, převlékla jsem se do pohodlného domácího oblečení a vytáhla jsem z tašky knihu. V ledničce je hrnec polévky od včerejška. Dneska nevařím. Potřebuju si číst. A nakonec, co? Ta rtěnka bude dobrá…

Lov

V poslední době se mi to stává docela často. Někdy nad ránem se budím a nemohu usnout. V hlavě se mi honí různé myšlenky, navzájem se hádají, zápasí spolu, strkají se a já sebou házím na posteli, převracím se z boku na bok, přetahuju si peřinu přes hlavu a zase ji odkopávám. Nevím, co si přeju víc – zda pořádně usnout, a nebo se pořádně probudit. Možná stárnu.

Když začne svítat a s hlasy ptáků se probouzí den, já trhaně usínám. Při vstávání pak mám dojem, že jsem bděla celou noc, i když to jistě není pravda. Jsem z těch myšlenek celá umořená. Většinou to bývají různé strachy, honičky, nebezpečné výpravy a napínavé čekání. Méně často se mé myšlenky točí kolem situací, které jsem už někdy zažila. Znovu je promýšlím a zkoumám, jestli jsem se zachovala správně, jestli všechno, co jsem řekla, jsem říci měla a naopak, zda to, co jsem zamlčela, mělo být zamlčeno. Zřejmě nejmíň ze všeho jsou mé myšlenky příjemné. Pokud ale před nikým neprchám, s nikým se nehádám, nic nezpytuju a nikam nepadám, bývá to hezké. Připomínám si, za co všechno mohu být vděčná. Většinou je toho tolik, že než to promyslím, znovu usnu. Ráno se pak cítím zvláštně blahobytně. To jsem asi šťastná, když mám tolik důvodů k vděčnosti, myslívám si a dělá mi to dobře.

Po jedné šťastně probdělé noci jsem uvažovala, jak to zařídit. Ráno jsem se totiž cítila docela svěže, protože ačkoli jsem toho moc nenaspala, mé myšlenky byly hezké. Jak to udělat, aby mé noční myšlenky byly ty hezké? Mohu já v tom hejnu, co mi krouží hlavou a nad ránem mi nedá spát, mohu já vybrat tu myšlenku, kterou chci, a nějak ji polapit? Pak bych se zabývala tím, čím se chci zabývat, pustila bych si do mysli to, co se mi líbí. Je to ale možné? Jde to vůbec?

Ve stavu polobdění a polospánku mi to moc nešlo. Myšlenky se nedaly moc snadno polapit, ale zato v bdělém stavu to šlo výborně. Vlastně to nebyl žádný velký problém. Za bílého dne jsem mohla vhodnou hezkou myšlenku polapit a laskat se s ní. Nemusela jsem nosit v hlavě žádné strašáky. Zjistila jsem, že je to veliké potěšení: polapit žádoucí myšlenku a nezabývat se nežádoucími. Zbytečně se nestrachovat, nedělat si nesmyslné starosti, ale spíše se zabývat tím, zač mohu být vděčná. Zkuste, nebudete litovat!

Dvě brože

Líbí se mi, když předměty, které používám, ještě něco říkají. Když předměty, jimiž se zdobím, mají i svůj obsah. Něco, jako mé soukromé prohlášení, tajemství, připomínka něčeho důležitého. Četla jsem, že Madeleine Allbrightová nosila brože s poselstvím. Někdy docela drsným, jindy výhrůžným. Jejím brožím nemusel každý rozumět, ale ona tím byla posílena ve svých postojích. Mohla si připomínat: „Tomuhle věřím. Toto propaguji. Toto je mé poselství.“ Musím se přiznat, že takové nošení šperků mi imponuje. A mám ráda rozluštitelná tajemství. 

Nedělám to automaticky, ale čas od času se mi stane, že hledám obsah, nějaké poselství, určitý význam toho, co dělám nebo proč něco nosím. Nedávno jsem byla zaujata báječnými brožemi vytvořenými z ciferníků starých hodinek. Bylo jich spousta, měla jsem na výběr plnou krabici. Nadšeně jsem se tím pokladem probírala. Materiálem k výrobě broží se staly ciferníčky z různých starých hodinek různých tvarů, s čísly arabskými i římskými některé dokonce zcela bez číslic jen s orientačními body. Vyhlížely pestře, protože byly větší i menší, kulaté i obdélníkové, starožitné i klasické. Všechny potáhli průhlednou pryskyřicí a vespod je opatřili brožovými můstky. Nemohla jsem odolat. Brala jsem do rukou jednu po druhé, obdivovala jsem jejich dávnou eleganci a zkoušela jsem si představit, kdo je asi nosíval, když ještě ukazovaly čas. Musela jsem si aspoň jednu vyzkoušet. Připnula jsem si na svetr nejdřív jednu krásnou brož v bílé barvě. Původně byla pánskými hodinkami. Možná je nosil nějaký prošedivělý distingovaný lékař či důstojný soudce. Také mohly zdobit zápěstí pana profesora s bílým plnovousem. Klasický kulatý ciferník se zlatými číslicemi zářil do daleka, ale nějak to nebylo ono. Něco vadilo. Buď byl příliš malý, nebo byl příliš bílý, nebo jsem ho na svetru připnula na špatné místo a ciferník tam vyhlížel příliš osaměle. Nejspíš ode všeho trochu. Mně se ale přesto nechtělo se ho vzdát, tak jsem si k němu na zkoušku připnula ještě jeden, pro změnu kulatý černý ciferník. Ten se zdál vyzařovat ženskost a eleganci. Maličké černé hodinky se zlatými čárkami místo číslic jsem si nedovedla představit nikde jinde, než na útlém zápěstí nějaké opravdové dámy. Nahlížela na ně, když psala dopisy, nebo když na procházce svírala vodítko svého psíka. Třeba byla pyšná na své krásné hodinky, když gestikulovala při rozhovorech, a ony odrážely světlo. Jaký asi používala řemínek? Ach, tolik příběhů slibovaly ty dvě brože. Bylo to ono. Ty dva ciferníky patřily k sobě.

Dvě brože? Proč ne? Tahle kombinace vypadala roztomile, praštěně i vtipně zároveň. Dva ciferníky vedle sebe, černý a bílý. Co to vypovídá? To byla skutečná výzva. Napadalo mne toho mnoho, ale nic z toho nebylo pro rychlé veřejné zdůvodnění, proč nosím zrovna tyhle dvě brože zároveň. Ale jedna věc mi přišla hluboká a důležitá pro mne osobně. Nosím své hodinkové brože na znamení něčeho, co si chci často připomínat. Říkám jimi sobě a každému, koho to bude zajímat: „Mám dost času.“

Oblak svědků

Postávala jsem na tramvajové zastávce a čekala, až pojede ta moje. Ve studeném větru nás tam takhle v čekání na tramvaj netrpělivě podupávalo víc. Bezděčně jsem se zadívala na mladého muže, který stál mně nejblíž. Zdál se mi totiž neuvěřitelně podobný mému kamarádu Jirkovi ze základní školy. Stejné tmavé kudrnaté vlasy, podobný typ postavy, rysy obličeje, úsměv. Ano, úsměv, protože když si všiml, že ho soustředěně pozoruju, usmál se. Já jsem zase postřehla, že v ruce držel papírek od nějaké čokolády, kterou zrovna dojedl. Pečlivě ho zmačkal a chvilku si  s ním v ruce pohrával, ale když si uvědomil, že na něj koukám, strčil si papírovou kuličku do kapsy a pak se usmál. Odhodil by ji na zem, kdybych se nedívala?

Tramvaj konečně přijela. Hrnuli jsme se všichni nedočkavě dovnitř, protože jsme očekávali, že vevnitř bude tepleji než venku. Bylo. Musela jsem chvilku počkat, než na mě přišla řada u značkovače jízdenek. Nějaké paní se to nechtělo podařit. Pořád strkala jízdenku do automatu a ono to ne a ne cvaknout. Asi ji měla pomačkanou. Mezitím se tramvaj samozřejmě rozjela. Napadlo mě, že kdybych si nestihla jízdenku označit, ušetřila bych pár korun. To není málo. Jedna zmrzlina nebo dvě koblihy. Pokušení.

Paní si konečně cvakla jízdenku a po ní ještě dva další lidé. Váhavě jsem se chytla tyče s automatem na označování jízdenek a zdlouhavě jsem v kapse lovila jízdenku. Pátravě jsem se rozhlédla po okolí. Poznala bych revizora? Kolik je teď vůbec pokuta? Bylo to napínavé. Vtom se můj pohled zkřížil s pohledem toho mladíka ze zastávky. Chápavě se pousmál. Přesně věděl, o čem přemýšlím! Okamžitě jsem zasunula jízdenku do značkovače a hned to cvaklo. Dvě koblihy zmizely z mé mysli nadobro. Jela bych načerno, kdyby se nedíval?

Ta otázka mě pronásledovala, ještě když jsem vystoupila z tramvaje a šla domů. Bude asi víc věcí, které nedělám, když se někdo dívá. Možná mi stačí si to jen představit a už mě to zarazí. Třeba skoro nikdy nechodím na červenou. To mám od doby, kdy jsem začala učit ve škole. Jak bych svým žákům vysvětlovala, že nesmějí přecházet silnici na červenou, kdyby mě někdy při porušení dopravních předpisů uviděli? A nikdy jsem neměla jistotu, že odněkud některý z žáků nekouká. Později se mi to hodilo, když jsem už měla vlastní děti...

Taky si samozřejmě uvědomuju, že mě pořád vidí Bůh. V každém situaci, na každém místě, kdykoli. A tuhle mi došlo, že není sám. Jsou jich doslova mraky. Koho? No svědků. Copak není napsáno v listě Židům, že máme oblak svědků? Těch, kdo nás předešli na věčnost, těch, kteří žili stejný život na stejné zemi jako já. Prožili trápení a pronásledování, o jakém si dnes jen čteme. Možná si říkají: „Jak to teď mají na zemi dobrý, to za nás... Lvi jim žijí jen v ZOO a dávno je nekrmí křesťanským masem. A ti křesťani padají na takových blbinách... cvaknout jízdenku za pár kaček!“

Možná nás povzbuzují: „Neboj se! Vydrž to! Odolej tomu pokušení. Neskoč na tu lest!“ A určitě se radují, když to zvládnem. Tleskají, když cvakneme jízdenku a tím pádem odoláme pokušení ke krádeži. Výskají nadšením, když svým jednáním nezapřeme svého Pána. A budou tancovat, až se k nim přidáme.

Tu cvaknutou jízdenku jsem si založila do diáře. Bude mi připomínat něco důležitého. Oblak svědků.

Micky, Mourci a Klotylda

Byli jsme tuhle na návštěvě u přátel na venkově. Bydlí na starém statku s velkou zahradou, stodolou, polem a kouskem lesa. Na dvoře chovají různá domácí zvířata, na poli a zahradě pěstují různé plodiny. U nich i obyčejné brambory s mlékem chutnají jinak než ve městě. Je to úplně luxusní pokrm. A maso? Ani se neptejte. Smažený králík z domácího chovu je fakt lahůdka. Děti se po obědě hned hrnuly ven na dvůr, protože chtěly vidět králíky, slepice a prasátko. My jsme vyšli na zahradu a tam pod slunečníkem jsme pili kávu a povídali jsme si. Slyšeli jsme vzrušené výskání dětí, asi honily kočku. Paní domu se o těch potvůrkách vyjádřila docela pohrdlivě.

Vzpomněla jsem si na naši sousedku. Tato ovdovělá bělovlasá dáma, žije ve svém malém útulném bytě, plném starožitností a vzpomínek s jedinou společnicí. Černou, žlutookou kočkou Klotyldou. Žijí si spolu v náramné shodě. Společně se vyhřívají na zahradě na sluníčku, když svítí, a v hlubokém křesle u okna, když prší. Společně poslouchají Smetanu a Vivaldiho, pokud zrovna náhodou v televizi nedávají nějaký krásný romantický film nebo detektivku s Hercule Poirotem. Obě milují grilované kuřátko a šlehačku. Obě mají vytříbený cit pro eleganci a obě nosí černý kožich. Pravda, paní sousedka jen v zimě. Nikdo to neví, ale Klotylda rozumí lidské řeči. Sousedka mi to jednou prozradila, když jsme se pokoušely spočítat, kolik té kočce může být let. Ráda jí to věřím. Ona má svou kočku moc ráda. Když kočičce není dobře, její paní s ní jede k panu doktorovi. Má svůj osobní pelíšek, misku na mléko a různé roztomilé hračky. Ta kočka má velkou cenu.

Naši známí, ta rodina, co bydlí na statku na venkově, mají koček několik. Jejich počet je proměnlivý. Čas od času je jich jen pár, pak zase úplný houf. Možná se navštěvují s kočkami od sousedů, kdoví... Dovnitř do stavení kočky nesmějí, pohybují se volně po dvoře, po zahradě a přespávají na půdě. Občas dostávají mléko nebo nějaké zbytky do starého pekáče, který stává na dvoře pod přístřeškem. Jinak se musí o svou potravu postarat samy. Asi to dělají, protože vyhuble nevypadají. Patří k hospodářství, ale nikdo se jimi nijak zvlášť nezabývá. Možná některá má své vlastní jméno, ale většinou o nich mluví jako o univerzálních Mickách a Mourcích. Jsou tu, ale když některá z koček zmizí, nikdo si z toho nedělá hlavu. Ne že by je domácí neměli rádi, ale jsou to jen kočky. Nemají žádnou cenu.

Přitom pravděpodobně i tyhle kočky dovedou rozumět lidské řeči. Docela jistě by mohly mlsat grilované kuřátko nebo šlehačku a poslouchat u toho Smetanu nebo Vivaldiho. Ale nikdo to o nich neví, nikdo se jimi nezabývá. Je rozdíl v těch kočkách?

Navenek vypadají stejně. Štíhlá, pružná těla, hebká srst, jiskrné oči, hedvábné vousky. Tam rozdíl není. Asi to nebude ani tím, co žerou, kde spí a s čím si hrají. Tak proč Klotylda je zvíře nesmírné ceny a proč Micky a Mourkové žádnou cenu nemají? Dlouho jsem o tom přemýšlela a do mých úvah se pletly i jiné věci. Třeba opuštěné nechtěné děti, osamělí staří lidé... proč někdo cenu má a někdo ne? Já myslím, že rozdíl je v množství lásky, kterou do nich někdo vložil. Co milujeme, má pro nás cenu. Kde je náš poklad, tam je i naše srdce.

Klotylda to asi dobře ví.

Zalitá zahrada

Horký letní večer. Už se stmívá, ale pořád je ještě vedro. Odpoledne jsem se osprchovala, ale pořád mám pocit, že lepím. Oblékla jsem si ty nejlehčí a nejpohodlnější letní šaty z mačkané indické bavlny a popíjím chlazenou minerálku s plátkem citronu a rozdrcenými lístky máty. Nejraději bych se ponořila do vody a lehce si zaplavala. Jenže než bych se dostala někam do bazénu, to by byla strašná námaha. A pak zpáteční cesta! To bych se zase zapotila, než bych došla domů. Kdepak, koupání se zamítá.

Právě jsem zalila všechny kytky na balkoně, protože se mi zdálo, že jsou z toho vedra pěkně otrávené, vydatně jsem pokropila i truhlíky s bylinkami, protože taky vypadaly povadle, a opřená o zábradlí jsem se rozhlížela po zahradě.

Trávník ještě nezežloutl, ani keře neuschly, zahrada nese horka statečně. Ovšem určitě by jí udělalo radost, kdybych ji trochu zalila. Je zaručeně nejlepší zalévat zahradu navečer, protože se voda nejvíc využije. Nejméně se jí odpaří.  A sobě bych mohla dopřát taky nějakou tu spršku. Třeba jen jako náhodou, kdyby se někdo zrovna díval. A pro všechny lidi z domu tu svlažím vzduch! Budu všeobecně prospěšná. Tenhla pocit mám ráda.

Zalila jsem zahradu vydatně. Opláchla jsem prach z keřů, postála u růží. Když jsem kropila trávník, pokropila jsem chladnou sprškou i sebe. Měla jsem chuť pištět jako malá holka. Tak mi bylo dobře. Mokré šaty se mi lepily na nohy a příjemně chladily. Na levém rameni jsem si připlácla komára. Déšť hebkých voňavých lístků odkvetlé popínavé růže mě zasypal, zrovna když jsem procházela pod vstupním obloukem do zahrady. Tak nějak vypadá štěstí, pomyslela jsem si a zamávala jsem sousedovi, který právě pokuřoval na balkoně svou cigaretku před spaním. Už se skoro setmělo a zahlédla jsem kroužícího netopýra. Potom jsem smotala hadici, ještě na závěr jsem si umyla ruce od bláta a spokojeně vyběhla schody domů.

„Ach, to voní,“ uvítaly mne dcery. „Tos měla, maminko, dobrý nápad,“ chválily mne, „ale nemusela jsi zalívat, my bychom to udělaly.“ Věděla jsem, že se musím přiznat, jinak by to chtěly vzít zítra za mne. „No, mě to bavilo, bylo to potěšení.“  No fakt, zalít po horkém dni zahradu (a taky trochu sebe) je vážně velké potěšení. 

Kytice modrých zvonečků

Jde tu možná o dětskou úchylku. Snad se jedná o dědičnou deformaci. Ale dost možná, že tohle dělají všechny malé holčičky. Jen některým to zůstane ještě i v době, když už jsou velké. Chlapečci dělají vlastně zcela spontánně něco podobného. Kdykoli se ocitnou v přírodě, okamžitě najdou a seberou pořádný klacek, který se v té chvíli stává zbraní podle okamžité představy. Holčičky trhají květiny. Já kromě nich sbírám kde co.

Vyšli jsme si s rodinou a pár přáteli na procházku do přírody. Cestička podél řeky se úzce vinula příkrým svahem. Museli jsme proto jít pěkně za sebou, protože vedle sebe se nevešly ani dvě osoby.  Po nějaké chvíli jsme se celá výprava roztáhli do délky. Povídat si mohli vždycky jen dva právě za sebou jdoucí. Šla jsem jako poslední a zůstala jsem sama. Dokonce jsem se schválně zdržela, aby měli ostatní přede mnou náskok. Vyhovovalo mi to. Nemusela jsem se na nic soustředit, jen abych nezakopla o kořen. Spokojeně jsem se loudala na konci výpravy, rozhlížela jsem se kolem sebe, aby mi neuniklo ani zrníčko té krásy. Chtěla jsem načerpat co nejvíc a odvézt si v paměti zpátky domů do města.

Za dlouhého čekání na tramvajovém ostrůvku uprostřed silnice nebo ve chvílích chůze po prašných, hlučných ulicích bude stačit jen přivřít oči a budu zpátky. Vrátím se ve vzpomínkách do toho chladného letního dne, kdy chvilku svítilo slunce, chvilku foukal chladný vítr a jednou dvakrát dokonce drobně poprchalo. Ocitnu se opět na uzoučké cestičce zaříznuté do svahu říčního břehu. Na mysli mi opět vytane klidná hladina řeky, v níž se zrcadlí zalesněné svahy okolních kopců. O hladinu sebou občas plácne ryba, zaslechnu naříkavý hlas dravce. Vybavím si ostrou vůni borovic a závany rybiny z řeky. Můj pohled se zalíbením spočine na kamenech bujně porostlých lišejníky a naducanými poduškami mechu. Znovu si připomenu, že jsem cestou strčila do kapsy jeden hříbek, jednoho kozáka, dvě pěkné holubinky a dokonce dvě drobné lišky. Od poloviny cesty, když už jsme se vlastně vraceli k domovu, jsem v ruce nesla krásný zakroucený klacík. Nebyla jsem si jistá, co s ním budu dělat, k čemu se bude hodit, ale to se mi pro tu chvíli nezdálo tak důležité. Krásně padl do ruky, jeho malebné křivky lahodily mým očím. Do druhé kapsy bundy jsem sbírala lískové oříšky. Zkusila jsem je a byly už sladké.

Poslední kořistí byly květiny. Blankytně modré zvonečky kvetly tu a tam po stráni nad řekou. Pro některé jsem musela zdolat kousek svahu, pro ty nejkrásnější jsem neváhala šplhat i po kamenech a přes kmeny zhroucených stromů. Trhala jsem je do svazečku a odolala pokušení přidávat k nim i jiné druhy květin. V mé kytičce se snoubila jen jasná modrá s jemnou sytou zelení stonků a lístků. Tahle barevná kombinace na mne působila tak důvěrně známě, tak domácky bezpečně, že jsem se musela každou chvíli na kytku koukat a pokochat se. Připomínala mi podobné vycházky před mnoha lety, kdy jsem jako malá holčička chodívala s rodiči týmiž místy a trhala modré zvonečky, sbírala hezké klacíky nebo zajímavé kamínky.

Zdá se, že v něčem jsem stále stejná, jako tehdy. Vzpomínky na procházku zhmotnělé v kytičce modrých zvonečků mi vydržely týden. Ty, co jsem si nastřádala do paměti, mi vydrží zřejmě mnohem déle. Je to takové trvanlivé potěšení.