Načínat a končit

„No to je mrzuté,“ pokrčila nosík babička a odložila otevřenou krabici na stůl. „Copak? Nic tam už není?“ zeptala jsem se s pocitem zklamání. „Ale jo, je tam poslední kousek,“ odpověděla znechuceně babička a přisunula mi papírovou krabici, „nemám ráda poslední kousky.“ „Proč?“ zajímalo mne a vytáhla jsem kousek čokolády s náplní zabalený ve zlatém staniolu z plastového lůžka.

„Je to tak smutné jíst poslední bonbon. Daleko raději načínám novou krabici,“ vysvětlila mi babička. Náhle se jí tvář rozjasnila a ona se přes svůj pokročilý věk mrštně zdvihla z křesla a odcupitala do kuchyně. Rozbalovala jsem si bonbon a slyšela jsem, jak tam kramaří. Za malou chvilku se vracela s vítězoslavným úsměvem a novou, ještě nerozbalenou bonboniérou v rukou. S rozkoší roztrhla celofán a odklopila víko s obrázkem květin. Triumfálně mi podala krabici a trochu teatrálně pronesla: „Posluž si, můžeš si vybrat.“ Sama si pak pečlivě vybrala oblíbený kousek z hořké čokolády s mandlemi. Míchaly jsme si kávu, mlsaly bonbony a cítily jsme se blaženě.

No jasně, je to lepší, pomyslela jsem si, člověk si může vybrat. Ale je to tak i s jinými věcmi? Prožíváme načínání něčeho nového radostněji než dojídání, dobírání, dokončování? Napadlo mě, jak jsme tuhle s manželem načínali novou lahev becherovky. Taky to bylo radostné. Ostrý zvuk prvního otočení kovové zátky, první dvě malé skleničky a ten pocit hojnosti a naděje, že dávkováno po takových dvou malých skleničkách nám ta lahev ještě dost dlouho vydrží. Zatímco není moc potěšující, když člověk poklepává na dno a potřásá lahví, aby po kapkách aspoň dvě malé skleničky z prázdné lahve ještě vydobyl?

A ještě na jeden zážitek jsem si vzpomněla: Onehdy jsem doma na naší toaletě zjistila, že už dochází rolička toaletního papíru. Trocha tam ještě byla, tak na jedno nanejvýš dvě použití, ale pro jistotu, nebo možná z přehnané pečlivosti, co já vím, jsem na poličku vedle nedotočené tenké roličky postavila novou pěkně tlustou zbavenou papírového přebalu. Byl to vlastně svého druhu test. Ta stará role tam stála ještě dva dny. Ano i já jsem raději sáhla po té nové. Není to divné? Proč? Vždyť šlo o stejný druh toaletního papíru! Člověk by čekal, že já, hospodyňka, budu mít hezký pocit uspokojení, že se něco dokonale využilo do poslední kapky, do posledního útržku! No vlastně ono mě to těší taky, jenže zase trochu jinak. Co je tedy tím potěšením? Načínat nebo končit? Je to asi jedno. Nejlepší, co se může stát, je pocit potěšení z obého. A co může být nejhorší? Že mě potěší jen jedna z obou variant. Nakonec i to je dost, ne?

Babička dopila kávu, luskla prsty a s jiskrou v oku oznámila, že má ještě chuť na něco ostřejšího. „Mám tam ve spíži lahvičku becherovky, dostala jsem ji k svátku. Myslím, že nastal čas ji otevřít. Skoč pro ni, holčičko, já zatím nachystám skleničky.“ Ach, ty nové začátky, usmívala jsem se pro sebe a poslušně jsem zamířila do babiččiny spíže.