Šla
jsem si takhle jednou po ránu ulicí, koukala po lidech a o ničem jsem moc
nepřemýšlela. Mírně jsem si pohupovala taškou do rytmu chůze, nastavovala jsem
tvář jarnímu větříku a těšila se z hřejivých paprsků slunka. Většina lidí,
které jsem potkávala, se nejspíš z jarního tepla těšila taky.
Jak
jsem si tak vykračovala, přiblížila jsem se k tramvajové zastávce. Od
chodníku ji odděloval jeden jízdní pruh silnice. Zrovna přijela tramvaj,
spousta lidí vystupovala, spousta nastupovala, na chodníku nastala malá
skrumáž. Zpomalila jsem, abych se tam nepletla ještě i já, která vlastně nikam
nespěchám. Z chumlu lidí se vyloupla zajímavá skupinka. Maminka a dvě
holčičky. Mladá paní tlačila kočárek a vypadala tak nějak – příjemně. Nevím, co
měla na sobě, nedovedu to popsat, jen jsem si zapamatovala pocit, který
vzbuzovala. A ten byl velmi příjemný, poklidný, ladný... Holčičky se kolem ní motaly a byly zcela
evidentně zabrané do nějaké své hry. Přebíhaly z jedné strany na druhou
jako by se honily, ale vlastně se nehonily, možná tančily. No zkrátka
provozovaly nějaký druh podobného pohybu. Jejich maminka je s mírným
úsměvem pozorovala a přitom dokázala způsobit, že se pohybovaly stejným směrem
jako ona a kočárek. Co bylo ovšem na celém tom spolku nejpozoruhodnější, bylo
oblečení holčiček.
Měly
na sobě normální běžné bundičky, na hlavinkách nějaké kloboučky a kolem lýtek
jim plandaly nohavice tepláčků. Ovšem to nebylo všechno! Zpod bund jim
vyčuhovaly a kolem teplákových nohavic povlávaly široké sukně s volány a
krajkami. Vypadaly hrozně. Tedy hrozně krásně! Byly postrojené jako princezny
v utajení. Jejich maminka musí být skvělá žena!
Pohled
na ně ve mně probudil vzpomínky na vlastní dětství a na mé dcery, když byly
malé. Mne by maminka takhle ven nepustila. Nikdy. Pořádné princeznovské sukně
jsem směla nosit pouze na doma. To já byla tolerantnější matka! Dovolila jsem
holkám ledacos. Chtěly sukničky a venku mrzlo? No dobrá, vezměte si klidně
sukně, ale pod ně musíte mít tepláky, oteplováky nebo aspoň kamaše. To byl můj
způsob boje. Většinou si to rozmyslely. Škoda, že jsem jim to nedovolila
častěji, když teď vidím, jak krásně to vypadá! Mohla jsem potěšit nějakou paní,
co už má holčičky odrostlé, jako jsem teď já. No každopádně slibuju, že budu-li
mít vnučky, všechno napravím.
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
OdpovědětVymazat