Sdílené potěšení

Šly jsme takhle včera s naší Aničkou po ulici. Ona kráčela do školy, já do práce. Vykračovaly jsme si pěkně spolu jako dvě velké holky, trochu jsme švitořily, trochu už jsme každá myslela na to, co ji dnešního dne kde čeká. 

Blížily jsme se ke křižovatce s širší a hlavnější ulicí, po které jezdí i tramvaje, když tu náhle jsme obě strnuly a jednohlasně vykřikly: „Jé! Dívej! Vánoční stromečky!“

Kolem totiž přejel náklaďák plný vánočních stromků a mířil zřejmě do centra města, aby zásoboval prodejce. Obě jsme se naplno rozesmály. Radostí, že už je to jisté, že už opravdu co nevidět budou Vánoce. Veselím, že obě jásáme jako malé děti a projevujeme to stejným způsobem. Úplně fyzicky jsem cítila, jak se máme rády – bylo to takové hřejivé teplo, které se šířilo odněkud z hrudníku až ke konečkům palců u nohou. Moc krásný pocit. Skutečné potěšení!

Na další křižovatce jsme se rozloučily letmým políbením a lehkým objetím a pokračovaly každá svou cestou. Anička do školy, já do práce. Přetrvávající teploučké tetelení ještě stále zahřívalo mou dušičku a já jsem si uvědomila, jak je to hezké,  moci nějakou malou radost s někým sdílet. Jedno staré přísloví říká, že sdílená bolest je poloviční a sdílená radost dvojnásobná. Myslím, že tak nějak to bude.

Zkuste se tedy tento týden o svou radost z čehokoli s někým podělit. i kdyby to měla být prodavačka u pokladny v samoobsluze, s níž se poradujete, že rohlíky jsou pěkně čerstvé, nebo v chodbě u schránek s pošťákem, že toho má teď před Vánoci moc, což je krása, protože tak můžeme vědět, že se lidi přece jen ještě mají rádi, když si píšou. Určitě na něco přijdete, když to budete hledat. A pak se pozorujte, jestli to budete mít jako já: takové hřejivé teplo, které se šíří odněkud z hrudníku až ke konečkům palců u nohou. Moc krásný pocit. Skutečné potěšení!

Spokojený večer

Docela často se mi stává, že se večer zastavím uprostřed pokoje, kuchyně nebo koupelny a usilovně přemýšlím, co je ještě potřeba udělat. Pověsit prádlo? Sundat suché ze sušáku? Vyžehlit? Nebo snad přerovnat prádelník? Co jsem to dělala předtím, než jsem se zamotala do těch prádelních starostí? Kam jsem co nesla nebo pro co jsem šla? Zdá se mi, že toho mám nějak moc.

Občas takhle večer přemítám, do které z prací, které na mne volají ze všech možných koutů mé domácnosti, bych se měla ještě pustit, abych se živá odplazila do postele. Mám u toho takové ztracenecké pocity, jako že jsem vlastně nic za ten den nestihla, že jsem promarnila svůj čas, že bych ještě potřebovala stihnout spoustu věcí. Ale většinou už nemám moc energie, abych se do něčeho pouštěla, dokonce často nemám sílu, ani abych dokončila, co mám právě rozdělaného. Například jdu věšet vyprané prádlo, ale po cestě si všimnu, že kytky potřebují zalít, postavím koš s prádlem k sušáku a jen odskočím pro konvičku s vodou. U dřezu si všimnu odložených špinavých hrnků, tak je zlehka opláchnu a postřehnu, že utěrky jsou už pěkně špinavé, tak je vezmu a nesu do koše se špinavým prádlem a… tak nějak to bývá. Pak stojím v koupelně a přemýšlím, co jsem to dělala předtím, než jsem myla hrnky, šla pro vodu… aha! Chtěla jsem věšet prádlo! Takhle to přece nemá být.

Jak to, že si dovolím domnívat se sama o sobě, že jsem toho za den stihla málo vykonat? Kdyby se někdo odvážil mi něco takového říct do očí, se zlou by se potázal. Pěkně nahlas bych mu vyjmenovala všechny práce od rána do večera. Tak proč pořád nemám dost? Jdu pak spát nespokojeně a přitom vlastně objektivně nemám žádný důvod. Musím se sebou jednat jako s cizím. To je nápad! Budu na sebe jako na cizího.

Dověšela jsem vyprané prádlo a pak jsem šla přes všechna ta volání nezalitých kytek, rozházených polštářků na pohovce, prachu na zrcadle i nedbale zastrčených knih v knihovně ke svému psacímu stolu a vzala si podélný trhací bloček, do kterého obvykle zapisuju nákupy a úkoly. Zhluboka jsem se zamyslela a pokusila jsem se vybavit si, co všechno jsem od rána dělala. Co mě napadlo, to jsem zapsala. Bylo toho na stránku a půl. Tak. To by pro dnešek stačilo. Zítra je taky den. Dneska už se pracovat nebude. Zasloužím si hezký odpočinkový večer.

Spokojeně jsem si vlezla do vany s detektivkou – ale to už je zase jiné potěšení. 

Franta není důkaz

My holky, co se už dlouho známe, se občas scházíme někde v kavárně. Třeba tady. Potřebujeme spolu probrat všechny novinky, mluvíme o knížkách, co jsme četly, o práci, o manželích, o dětech, prostě si potřebujeme pokecat.

Jedna z nás, Vlaďka, se nedávno vdala. Je až nesnesitelně šťastná. Její Franta je dokonalost sama. Je to měsíc po svatbě a ještě pořád jí nosí ráno kávu do postele, každou neděli ji zve na oběd do restaurace, uklízí po sobě špinavé ponožky, šeptá jí do ouška sladké nesmysly a často jí nechává v kabelce malé sladkosti jako překvapení. Tvrdila nám, že se přesvědčila o Boží dobrotě, protože Bůh jí dal za muže jejího Frantu. No bodejť, novomanželka. Všechny jsme dojatě povzdechly: „To je hezké...“

„No jo,“ odvážila jsem se říct, „ale co až tě tvůj Franta naštve? Nemysli si, že se to nemůže stát. Třeba ne letos. Ale za rok, za dva, za deset let...? Co pak bude důkazem Boží dobroty?“ Vlaďka se rozpačitě usmívala, ale ostatní holky se rozjely.

„Co kdyby tě opustil? Normálně by si našel jinou. Mé kamarádce Daně se to stalo a jaká to byla láska, když se brali...“ zavzpomínala Mirka. „Nebo si představ, že by třeba onemocněl a umřel. Pak bude Bůh zlý?“ zeptala se na konec Julie. To byly vážné námitky. Nebylo možné je přejít jen jako odbočku v konverzaci a dál se lehce a nezávazně bavit. Všechny jsme cítily, že jsme se dostaly až k jádru našich životů. Jaké místo má manžel a jaké Bůh? Vděčíme manželovi za to, že prožíváme Boží dobrotu? Nebo vděčíme Bohu, že smíme prožívat dobrotu svého manžela? Slepice nebo vejce? A čistě hypoteticky: Přestal mě Bůh mít rád, když láska mého muže ochládá? Je protivný manžel Božím trestem?

Naše přátelské setkání se rázem změnilo v teologickou konferenci. Zvažovaly jsme argumenty, poměřovaly Božím slovem, přely jsme se o slovíčka v různých překladech bible. Tváře nám porudly zaujetím, jak jsme vášnivě diskutovaly. Bylo už pozdě, když jsme slavnostně vyhlašovaly výsledky disputací. Za svitu svíčky to vypadalo tak tajemně, důležitě a romanticky závažně. Musely jsme sepsat na věčnou paměť, na co jsme přišly. Zdálo se nám to totiž nesmírně podstatné.

Za prvé jsme si ujasnily, že Bůh je vždycky a jenom dobrý.

Za druhé jsme vyřešily, že láska manželova s tou Boží souvisí jenom podle toho, jak oni dva se milují. Pokud se podle stavu manželství formuje vztah k Bohu, není to v pořádku. Opačně (tedy že vztah s Bohem ovlivňuje ostatní vztahy) to platí bez výjimek.

A za třetí jsme slavnostně a nezrušitelně vyhlásily, že Franta není důkaz.

Nečekané začátky

Barbora za mnou do obchodu chodívá vždycky v pátek. Má to po cestě z práce na zkoušku pěveckého sboru. Bývá to ke konci mé pracovní doby. Na chviličku si příjemně popovídáme, co my, co naše dospělé děti, co mužové, ona si koupí nějakou drobnost, zasmějeme se své marnotratnosti, a pak ona běží do zpěvu a já domů. Tentokrát však přišla ve čtvrtek.

„Copak se děje?“ zeptala jsem se překvapeně. „Ale měla jsem tady cestu kolem,“ mávla tak nějak neurčitě rukou a složila narvané nákupní tašky na zem. Vypadala ztrhaně. „Stalo se něco?“ „Představ si, Pepu vyhodili z práce,“ vyhrkla, jako by tu zprávu už dál nedokázala udržet. „Jen tak? Na hodinu?“ „Jo. Manažeři to tak mívají ve smlouvě.“ Posadila se a tvářila se nešťastně. „To je mi líto,“ zmohla jsem se pouze na tohle neslané nemastné vyjádření. Barbořin Pepa byl vysoce postavený manažer, vydělával balík, ale Bára byla na všechno sama. On by byl ve svém zaměstnání i spal, což možná i párkrát udělal, zatímco Bára vychovala tři děti, vedla pohostinnou domácnost a své zaměstnání zcela přizpůsobila manželově kariéře. Dovedla jsem pochopit, že pro něj je to opravdová katastrofa. Ale pro Báru? Pohlédla jsem do tváře mé kamarádky a zeptala jsem se: „Chceš panáka? Mám tu portské.“ Usmála se a kývla. „Dneska bezpodmínečně.“ Nalila jsem nám oběma, ačkoli to jinak nedělávám. „Na nový život,“ pozvedla jsem sklenku.

Bára si cucla temně rudé voňavé tekutiny a uvolněně se opřela. „Vlastně to není žádná katastrofa. Máme něco našetřeno, děcka jsou už samostatný, akorát Pepa přišel o smysl života.“ Zeptala jsem se, jestli to nějak výrazně změní její osobní život. A Bára se rozjasnila. Od dopoledne, co se tu zprávu dozvěděla, nemyslí na nic jiného. Ano, Pepy je jí líto, ale jeho pracovního místa ani trochu. A hlavně cítí se volná. Nebude už muset sedět na úřednické židli ve firmě svého manžela. Dohodil jí tu práci, protože je pečlivá a svědomitá a protože děti byly tehdy ještě malé. Její místo znamenalo stabilní slušný příjem a nenáročnou práci. A taky nudu, jednotvárnou monotónnost k uzoufání. „Možná se bude chtít stěhovat do jiného města,“ zasnila se Bára, „sice by mně chybělo všechno to, na co jsem už zvyklá, kamarádky, ten sbor tady, ale upřímně – možná je to poslední šance v životě začít něco nového.“

„Co bys tak chtěla dělat? Víš, kdyby to bylo jenom na tobě, bez ohledu na cokoli,“ zajímalo mne. „Doufám, že to bude bez zbytečných ohledů,“ zasmála se Bára a já ji náhle málem nepoznávala. „Syn už je dospělý dávno a je načase, aby se osamostatnil. Bydlet s námi doma je pro něj až moc pohodlné. No a holky? Barunka studuje v Německu, ta se už těžko vrátí natrvalo domů a Jindřiška pořád básní o Africe.“ „Kde se v ní berou takové dobrodružné sklony?“ podivila jsem se. „To bude mít nejspíš po mně, taky jsem chtěla odjet do Afriky. Na misii, dělat tam nějakou sociální práci, učit děti nebo tak něco, jenže jsem poznala Pepu, vzali jsme se, měli tři děti a bylo po snech. Teď už bych si na Afriku netroufala, ale pořád ještě vím, co bych chtěla dělat. Víš, co mě nejvíc láká? Hospice, domovy důchodců, prostě cokoli se seniory.“ „Budu ti držet palce,“ slíbila jsem jí a musela jsem dodat: „Jsem na tebe pyšná.“ „No já jsem věděla, že mě pochopíš. Ostatní si budou myslet, že jsem se zbláznila.“

Dopily jsme portské, Bára sebrala své nákupní tašky, dala mi letmou pusu na tvář a odešla domů. Potěšovat manžela a vstříc novým začátkům.

Překvapivé potěšení

Nikdy bych nevěřila, že to někdy řeknu. Kdyby byl mi někdo tvrdil něco podobného, pomyslela bych si, že je to nesmysl. Nikdy jsem se netajila tím, že žehlení nepatří k mým oblíbeným domácím pracím. Nebavilo mě, ani když jsem žehlívala plínky naší Aničky (ach, jaké mám staré dítě, pamatuje látkové plínky) a z té nudné práce jsem si udělala zajímavý výzkum. Pokoušela jsem se vyžehlit a složit plínku za použití co nejméně pohybů. Bylo to legrační.

Dodnes se snažím žehlení se co možná vyhnout. Já toho vlastně ani moc k žehlení nemívám. Pokud se mi podaří prádlo dobře pověsit a po usušení hezky složit, žádné žehlení není zapotřebí. Jediné, co nedokážu obejít, jsou ubrusy a kapesníky. Ubrusy jsou má osobní úchylka. Mám ráda textilní ubrus, i když se snadno pokecá a musí se prát. Přece nebudeme kecat na holý stůl? Látkové kapesníky používá u nás doma hlavně můj muž. Nevím proč, ale papírové nemá rád. Naštěstí jich má velkou zásobu z dob, kdy se ještě látkové kapesníky často dávaly jako vánoční dárek. Dostával je od většiny příbuzných a tak jich má dost. Se žehlením proto není třeba spěchat, počkám si vždycky, až se jich nahromadí víc, aby to žehlení vůbec stálo za to.

Na výstavě o hospodyňkách v muzeu jsem si prohlížela staré žehličky. Vypadaly spíš jako zbraně než jako nástroje k rovnání prádla. Žhavily se vkládáním uhlíků, které se vybíraly z kamen. Jakmile vychladly, zase bylo potřeba je přendat do kamen a nahradit čerstvě žhavými. Vzpomněla jsem si, že moje babička mi kdysi dávno vyprávěla o takovém žehlení. Říkala, že to bylo hrozné. Uhlí a čistě vyprané prádlo nikdy nešlo moc dobře dohromady. Na skoro už dokonale vyžehlené povlečení, ubrus nebo sváteční zástěru vždycky spadla nějaká ta saze z rozžhaveného uhlí. Mohlo se to prát, škrobit, bělit a sušit znovu. Taky prý bylo dost obtížné regulovat teplotu žehličky. Ještě si vzpomínám, jak si babička stěžovala, že žehlení bylo prací pro opravdu silné paže. Žehličky tohoto typu byly totiž dost těžké.

Celou cestu domů z muzea jsem na to musela myslet. Jakým obrovským technickým vývojem žehlička prošla? Nejenže ji nepotřebuju plnit žhavým uhlím, aby hřála, a riskovat, že si vyprané prádlo hned zase umažu, protože mám báječnou lehkou elektrickou, nepotřebuju ani předem všechno kropit, protože moje žehlička je napařovací. Tohle kdyby babička viděla! Jak by žasla! Možná by potom žehlila ráda. A já? Přijela jsem domů, vytáhla žehlicí prkno, naplnila nádobku žehličky vodou a pustila jsem se do žehlení hromádky kapesníků, nastřádané za kdoví kolik týdnů. Není ono v tom dnešním žehlení taky kus potěšení?

Červené lentilky

Moje velká holčička dostala chuť na něco sladkého. Hledala ve svých tajných skrýších nějaké zapomenuté dobroty, ale nic nenašla. Pátrala ve skříňce na sladkosti v kuchyni, ale nic tam nebylo, jen poslední dvě žvýkačky a jedna műsli tyčinka a to nebylo ono. Obcházela kolem mne a nenápadně vyzvídala, jestli náhodou nemám někde něco zapomenutého, co by jí tak mohlo chutnat.
„Já tady už opravdu nic nemám, pusinko,“ zkontrolovala jsem svou zásuvku, kde obvykle mívám nějaké mlsání, „musíš si skočit do obchodu něco koupit.“ Radostně poskočila a řekla: „Tak jo.“ „Chceš peníze?“ zeptala jsem se. „Ne, já mám,“ velkopansky mne odbyla a už byla pryč. Zabrala jsem se zase do svého psaní. Samoobsluha je na naší ulici jen kousek cesty od našeho domu, věděla jsem, že bude za chvilku zpátky. Taky že byla.

„Koukni, co jsem si přinesla,“ chlubila se svým úlovkem. No jasně, lentilky. Ty snad miluje každý. „Chceš, maminko?“ nabídla mi šlechetně dcera. „Hm, tak jo. Jednu si vezmu, ale musí být červená. Máš tam nějakou červenou?“ vymýšlela jsem si. „Proč chceš zrovna červenou?“ divila se mi dcera. Vysypala kvůli mně celou krabičku lentilek na roh mého psacího stolu. Sama si vstrčila do pusy jednu žlutou a hned za ní jednu růžovou. Prstem jsem prohrábla hromádku barevných bonbonů a vybrala jsem si jednu červenou. „Proč červenou? Protože koukej, s červenou si namaluješ pusu a ještě si zamlsáš.“ Názorně jsem předvedla, jak to myslím: zašmejdila jsem si lentilkou po olíznutých rtech a pak jsem ji snědla. Dceruška obdivně vzdychla: „Kde ses to naučila?“ „Ve školce, asi ve školce,“ odpověděla jsem. Poděkovala jsem za to malé potěšení a dala najevo, že bych už zase chtěla pracovat. Moje holubička mě dál nezdržovala a zmizela v holčičím pokoji i s lentilkami, které pečlivě shrnula zpátky do krabičky.

Dopsala jsem, co bylo potřeba, vypnula jsem počítač a šla dělat jiné věci. Večer jsem si na psacím stole rovnala složku papírů a v zásuvce jsem hledala nějaké doklady a můj zrak padl na malinkou skleněnou mističku ze  servisu pro panenky. Stála u hrnečku s tužkami a byla plná červených lentilek. To už bylo fakt velké potěšení.

Půjčte si něco!

Milena mi půjčila knížku. Starou klasickou beletrii. Zamilovaný příběh. Takové to odpočinkové čtení ke kávě, do vany nebo k horkému grogu, když za oknem prší. Je to přesně ten typ knihy, na který v běžném chvatu nemám čas. Ona to Milena myslela dobře, sama knížku našla zastrčenou v zadní řadě police v knihovně, přečetla si ji a pak mi ji přinesla, že se mi bude líbit, že je to taková pohoda, že to určitě ocením.

Mně se to moc nezdálo, spíš jsem předpokládala, že na čtení tohoto typu nebudu mít ani náladu ani čas, jenže jsem Milenu nedokázala odmítnout. Cítila jsem se jako slaboch, hlavně ve chvíli, když odcházela a oznámila mi, že si pro knihu přijde za týden. Už za týden? Není ta holka nutič? Nejsem já zbabělec? Knihu jsem odložila na svůj noční stolek bez valného nadšení. Ach jo, to je tedy situace...

To bylo předevčírem. Včerejší den stál opravdu za to. Od rána jsem se nezastavila. Čekalo mne několik setkání, jednání, přesunů z místa na místo, a taky převlékání, protože na slavnostní vernisáž a na jednání ve sportovní hale přece nemůžete ve stejném oblečení. Když jsem večer dorazila domů, moje holčičky mi k večeři ohřály dnes ještě nesnědený oběd. Pochlubily se, že sundaly prádlo, jedna vyluxovala předsíň a druhá uklidila v kuchyni. Pochválila jsem je zemdleným hlasem a bylo mi jasné, že dnes už budu jen odpočívat. Žádnou práci si už nedovolím. A vtom jsem si vzpomněla: je tu ta kniha, co ji musím za týden vrátit!

Dcery mi uvařily konvičku čaje, na stolek vedle mne postavily mísu s jablky a vzdálily se do svého pokoje. Já jsem si zabalila nohy do deky a v houpacím křesle jsem se ponořila do toho půjčeného románu. Byla to limonáda, ale krásná! Zasmála jsem se i slzička dojetí mi skanula. (Vzali se.) Když jsem za dvě hodiny pokládala přečtenou knihu na stolek a odcházela do koupelny, bylo mi dobře.

„Jestlipak bych si tu knížku přečetla, kdyby nebyla vypůjčená? Kdybych věděla, že si ji mohu přečíst kdykoli později, že to nijak nespěchá?“ uvažovala jsem. Musela jsem si přiznat, že nikoli. Nečetla bych to. Připravila bych se tak o příjemnou chvíli odpočinku. Jistě bych mohla odpočívat zase nějak jinak, ale taková námitka nemá smysl.

Můj návrh pro potěšení tohoto týdne tedy pobízí: Půjčte si něco, co budete muset do týdne vrátit. Tlak zodpovědnosti vás přinutí najít si čas a užít si to. A nemusí to být jen kniha! Půjčit si můžete film, hudbu, masážní přístroj, hudební nástroj, plesové šaty… nebo co já vím. Dá se v tom najít potěšení.

Skulina v čase

„Kdybych měla aspoň půlhodinku pro sebe,“ drtila jsem mezi zuby trochu bezmocně a trochu naštvaně. Připadala jsem si skoro jako v době, kdy byly děti ještě malé a nemohla jsem se od nich nikam hnout. Do práce, z práce, rychle domů, všechno stihnout, uvařit, uklidit, vyprat a pověsit prádlo, zalít kytky, podepsat žákovskou, vyřídit vzkazy, zajít na poštu, nezapomenout koupit něco holkám na svačinky... neustálý proud nějakých úkolů a práce. Skoro jako bych neměla čas volně dýchat.

Jak jsem to dělala tehdy? Matně si pamatuju, že se mi vcelku dařilo najít skulinu v odpoledni, kdy bylo potřeba odvést jednu dceru do výtvarky a pro druhou zajít do školky, nakoupit, skočit na poštu a zvládnout i to všechno ostatní. Vzpomínám si, že jsem přesně plánovala co, jak a kdy. Například když se mi podařilo vyjít s jednou holčičkou do výtvarky, hudebky nebo cvičení o něco malinko dřív a pro druhou do školky jsem se dostavila o něco malinko později, vznikla skulina v čase. Malinká, tak nanejvýš půl hodiny. Ale dobrá půlhodinka!

V této časové skulině jsem nestíhala ani poštu ani spořitelnu ani nákupy. Kdepak! To by byla špatně využitá skulina, to by vlastně ani žádná skulina nebyla, jednalo by se o úplně normální provoz. Já jsem chodívala do kavárny. Dala jsem si kávu nebo černý čaj s mlékem, možná jsem krátce prolítla noviny anebo nějaký časopis, ale nejčastěji jsem listovala svým vlastním diářem, rovnala si myšlenky a jen tak koukala a snila. Jak tohle bývaly terapeutické chvíle!

Rázem jsem totiž přestávala být tou uštvanou maminou s nákupní taškou po boku. Stávala jsem se... já nevím, kým vlastně, nepřemýšlela jsem o tom tehdy, ale nejspíše sama sebou. Tou holkou, kterou uvnitř pořád jsem, i když zvenčí se časem trochu proměňuju. Pokaždé jsem pak chvátala tu do školky, tu do kroužku pro děti a cítila jsem se velmi osvěžená. Chvilka u kávy mi pomáhala připomenout si, že existuje ještě i jiný svět, než mé každodenní vyběhané stezky a přeplněné přesné časové rozvrhy.

Ano, tohle mi chybí. Jsem tak organizovaná, že to až není hezké. Bude to chtít objevit nějakou skupinu v čase. A když ji neobjevím, budu si ji muset vyrobit. Půlhodina se v odpoledni ztratí jako nic. Aspoň jednou týdně...

Už vím, jak to udělám. Předem si vyhlídnu někde na cestě k domovu příhodně položenou útulnou kavárnu. Z práce odejdu přesně. Nic jiného po cestě nebudu zařizovat. Žádné pochůzky, žádné nákupy, nic takového. Zajdu na kávu nebo čaj s mlékem jako za starých časů. Možná si krátce prolítnu noviny, možná budu listovat svým diářem a rovnat si myšlenky. Nejspíš ale budu jen tak koukat a snít. Domů přijdu o trošku později, ale myslím, že si toho nikdo ani nevšimne. Já se ale budu cítit osvěžená. Budu o trochu víc tou holkou, která se skrývá uvnitř. Sama sebou. 

Maminčina postel

Myslela jsem, že si to jen vymýšlím, ale asi to bude fakt. Maminčina postel je léčivá. Nebyla jsem si jistá, jestli to platí pro člověka v jakémkoli věku, ale asi jo. Včera se vrátily moje dospělé holubičky po delší době ze zahraničí. Byly unavené z cesty, přetažené a vyčerpané. Obě bolela hlava a cítily se mizerně. Jedna po druhé bojovaly s migrénou. A obě si jako bojiště vybraly moji postel. Nejdřív jedna, potom druhá si tam zalezly, zakryly se dekou a zavřely oči.

Maminčina postel je útočiště v nesnázích, přístav v bouřích a má léčivou moc. Maminčina postel totiž speciálně voní. V maminčině posteli se může člověk schoulit do klubíčka, čichat maminčinu vůni, představovat si, že není už dávno dospělá osoba, ale malá holčička, která se pořád ještě může schovat do maminčiny náruče a bude tam v naprostém bezpečí před jakýmkoli ohrožením, bolestí nebo nezdarem, jaký si člověk dovede v nejbujnějších snech představit. Na tomto malém území totiž nabírají na síle vzpomínky na minulé záchrany.

Sem se dalo utéci za nocí, kdy malý člověk z nevysvětlitelných příčin nemohl usnout. Tady se nacházelo útočiště před působením zlých sil, které trápily nepříjemnými sny. Pronásledovanému stačilo proběhnout vlastním pokojem, otevřít potichoučku dveře ložnice, aby se neprobudil tatínek, přiblížit se k maminčině straně postele a naléhavě zašeptat: „Maminko, já mám zlý sen.“ A maminka jen nadzdvihla peřinu, člověk si k ní rychle vlezl a v bezpečí její teplé náruče skoro hned usnul. Sem zlé sny nemohly, tady ztrácely svou moc. Zlý sen byl dobrým důvodem pro jakoukoli situaci, kdy bylo potřeba najít útočiště. Výčitky svědomí, bolení bříška i naprosto nevysvětlitelná nespavost, to všechno nacházelo v maminčině posteli své dokonalé řešení.

Pokud bylo člověku za dne nějak špatně, něco ho bolelo, kam jinam by byl uložen? Maminčina postel bylo to nejvhodnější místo pro každý neduh. Dřímat zabalen v její peřině, hlavu položit na polštář vonící maminčinými vlasy, to bylo skoro stejně účinné jako schoulit se do maminčiny náruče. Když už byly nejhorší nevolnosti překonány, bylo pořád na co koukat, co si prohlížet. Poblíž maminčiny postele byla totiž naaranžována spousta krásných předmětů, obrázků, knížek, květin a dóziček s tajemstvími.

Když jsme se vrátily všechny tři zvenku a bylo nám zima, byly jsme unavené a potřebovaly jsme nějakou morální vzpruhu, naskákaly jsme všechny do mé postele. Tulily jsme se k sobě a hřály se. Tady vznikla podle pohádky Sůl nad zlato naše oblíbená hra: Jak moc mě máš ráda? Vymýšlely jsme si co nejbarvitější přirovnání, co největší hodnoty, které by se mohly vyrovnat tomu, jak moc se máme rády. Hra se později vyvinula do ještě lepší verze: Než co mě máš raději? V maminčině posteli docházelo ke špitání o nejtajnějších nejdůvěrnějších tajemstvích. Mohla se týkat toho, co holky říkaly, toho, co mě napadlo, že bych mohla zkusit, nebo důvěrných informací o klucích, kteří nějak jevili zájem. Nikde jinde se o tak intimních věcech mluvit nedalo, ale tady? Zachumlané pod dekou, obklopené spoustou polštářků s rozsvícenou malou noční lampičkou? Klidně.

Myslela jsem, že si to jen vymýšlím, ale asi to bude fakt. Moje postel je léčivá. Obě dcerušky si na chvíli zdřímly v mé posteli a vstaly jako rybičky.

Dokonce i Edita

Šla jsem domů z práce. Mechanicky jsem šlapala svou obvyklou trasou známými ulicemi šedým a pochmurným podvečerem. Bylo mi těžko u srdce a měla jsem dojem, jakoby v mých vnitřnostech přebýval těžký ostrý kámen. „Dokonce i Edita,“ povzdechla jsem si nahlas a nestarala se o to, jestli mě někdo uslyší. I ta krásná štíhlá Edita s dlouhými vlasy a dívčím půvabem, to nekonfliktní jemné stvoření, ta báječná ženská, pracovitá, tvořivá a obětavá manželka, i tahle skvělá žena je opuštěná. Co by za to můj muž dal, kdybych vypadala jako ona! Co by kterýkoli muž dal za to, kdyby jeho žena nejen vypadala, ale i byla jako Edita.  Ale i ona je odvržená.

Přišla mi to dneska říct. Plakala, když mi vyprávěla, že asi tak půl roku se jí zdál manžel divný. Podrážděný a nevrlý, utrhoval se nesmyslně na děti, nikdo se mu nemohl zavděčit. Často býval pryč. Zahýbal. Pak se jednoho dne zeptala, co se děje a dozvěděla se, že našel své štěstí. Konečně prý našel ženu, po jaké celý život toužil, teprve od ní se mu dostává toho, co muž potřebuje a tak k ní odchází. Tak se Editě zhroutilo posledních dvacet let života. Snažila se manželství zachránit, konzultovala u odborníků, udělala asi opravdu všechno, co bylo možné. Avšak marně. Manžel ji opustil. Nezradil však jen svou ženu, ale i své dvě děti. Popřel celý svůj život, všechny hodnoty. Byla zoufalá. Plakaly jsme spolu, protože co na takovou zprávu může člověk říct?

Mně bylo hrozně. Když i Edita je bez muže, kde mám nějakou záruku já? Copak mi manžel občas nenaznačuje, že bych možná měla zhubnout? Zdá se, že není se mnou spokojený. Taky bývá často nevrlý a mrzutý a někdy se na nás utrhuje kvůli maličkostem. Častěji se hádáme. Cítila jsem fyzickou bolest, jak mé vnitřnosti proklálo kopí strachu. Rozpad Editina manželství byl už několikátý v řadě našich známých. U některých párů to člověk tak nějak čekal. Bylo zjevné, že něco neklape. Avšak některá ta manželství vypadala zvenčí pořád tak klidně, tak bezpečně, tak neotřesitelně. Ale pod povrchem to nejspíš bylo jiné. Kde mám nějakou jistotu já? Strašně jsem se bála. Najednou jsem pochopila ta úlevná vydechnutí různých našich přátel, s nimiž jsme se setkali po dlouhé době, a oni zjistili, že jsme stále spolu, že je vše při starém. Došlo mi, proč mě jedna z mých kamarádek prosila zčásti žertem, zčásti naléhavě, abychom se my dva s mužem nikdy nerozcházeli, že jsme pro ni důkazem stability. Důkazem toho, že stálé věrné manželství je přece jen možné. Že něco takového existuje i v reálném životě, nejen v románech. Tehdy mi to přišlo trochu přepjaté, ale teď tomu rozumím. Také můj svět se povážlivě rozkolíbal rozchodem těch dvou.

Dorazila jsem domů a musela jsem vypadat opravdu zničeně. Můj drahý se mě neptal, ale rovnou zkonstatoval, že jsem měla hrozný den a nabídl mi sklenku vína. Sedli jsme si spolu v kuchyni a já jsem mu řekla, co je nového: „Edita se bude rozvádět. Dokonce i Edita.“ Nevěřícně kroutil hlavou a divil se stejně jako já. Pak chtěl vědět nějaké podrobnosti a na závěr mi řekl: „To bych já nikdy neudělal.“