Vážení návštěvníci

Vážení návštěvníci mého blogu, 

pokud mne chcete dále sledovat, přejděte, prosím, sem: https://hanapinknerova.cz

Tady teď jsem.

Na shledanou.

Svrbící prsty

„Už mě svrbí prsty,“ svěřila se dceruška. Přikývla jsem s porozuměním: „To mě taky.“ Rozuměly jsme si bez dlouhého vysvětlování. Dnes byl totiž mimořádně krásný den. Slunko svítilo, jako by byl už aspoň teplý duben, vzduch skoro jarně voněl a nám se při pohledu z okna zdálo, že nás naše zahrada přímo hlasitě volá.

„Já budu hrabat a ty budeš stříhat růže,“ plánovala Adélka. „Hm, ano a trochu zastřihnu i keře,“ těšila jsem se na tu práci. „Nevíš, jestli už raší tulipány?“ napadlo mě se zeptat, protože znám zvědavé spády své dcery. Není divu, je přece aspoň zpoloviny po mně. Ona se usmála a spustila podrobný přehled, co kde už raší, co kde kouká a kde ještě nic neleze. Mohla jsem to čekat! Vím o ní už přece, že když se vrátí ze školy, musí hned ale hned aspoň na chvíli vyběhnout na zahradu. Ke své duševní hygieně nutně potřebuje protančit trávníkem od meruňky ke skalníku, přivonět ke květinám, utrhnout si stéblo pažitky, pohladit trávník a aspoň jednou hrábnout do hlíny. Naprosto ji chápu. Tohle máme totiž společné.

Nevím, jestli to je tím, že můj tatínek byl zahradník. Mohlo by to být ale i tím, že já běžně pracuju s papírem a nehmotnými slovy, zatímco na zahradě je všechno tak konkrétní a hmatatelné. Cítím úlevu, když po dlouhém koukání do monitoru počítače nebo probírání se v papírech mohu vzít do ruky hrábě, motyku nebo zahradnické nůžky a dělat něco opravdového. Přes zimu se nic takového dělat nedá, a tak na jaře už vždycky nedočkavě vyhlížím, kdy hlína změkne, pupeny na větvičkách keřů se začnou nalévat a první jarní květiny vystrčí své zvědavé prstíky z hlíny ven na sluníčko. Přitom mne napadají všelijaké myšlenky. Jak to ty sněženky dělají, že se dokážou bez poškození prodrat tou ještě zmrzlou tvrdou hlínou, ale přitom malé dítě je v prstíkách zmačká? Kdo je tak podivuhodně a nepochopitelně stvořil?

Už jen pouhé pomyšlení na práci na zahradě mě naplňuje potěšením. Toužím naplnit plíce svěžím jarním vzduchem, vůní trávy a vlhké hlíny. Mé prsty by chtěly prohrábnout měkkou hlínu nebo sevřít plnou hrst suchého listí vyhrabaného z trávníku. Nemůžu se dočkat, až budu kypřit půdu kolem růžových keřů a obhlížet, jak na mne mrkají rašícími očky. Když se budu vracet domů, vždycky si ponesu nějakou malou kytičku a samozřejmě taky hrst bylinek. Čaje z čerstvé máty se nebudu moci nabažit. Už aby to bylo. Nemůže to přece dlouho trvat. Pár dnů a oteplí se, zavane vlahý jarní vánek a my se vydáme s dcerou vytěšené potěšení naplno prožívat. 

Prorocké sny

Začala jsem číst knížku o prorockých snech. Vybrala jsem si takový titul i přes to, že si většinou své sny nepamatuju. Možná se mi v noci něco zdá, ale když se probudím, skoro nic mi nezůstává. Nanejvýš zachytím prchavý závan nějakého pocitu, nálady, atmosféry a ten se rychle rozplyne. Ostatní členové mé rodiny dokáží o svých snech ráno u snídaně poutavě dlouze vyprávět, pamatují si neuvěřitelné podrobnosti jako barvy, vůně a komplikované zápletky dějů. Obdivuju je, protože tohle se mi nestává. U snídaně už ani nevím, že jsem spala. Jsem tak plná plánů všeho, co by se dalo provést, nedočkavě koukám z okna, jaký máme nový den, mám hlad na snídani a minulá noc pro mne už neexistuje.

Knížka o snech se na mne usmívala z police a já jsem měla dojem, že si mne volá. Někdy to tak s knihami mívám. Pustila jsem se do čtení a zatoužila jsem po snech.Věřím, že v nich může Bůh promlouvat a mě samozřejmě zajímá, co mi říká. Biblická argumentace o prorockých vlastnostech snů mi přišla dobrá. Těžko pochybovat, děj některých příběhů je na pokynech vydaných ve snu přímo založený. Praktické tipy, jak polapit ulétající sen, jsem rovnou naplnila. K posteli jsem si na dosah ruky přichystala bloček a tužku, abych si mohla okamžitě zapsat slovo, myšlenku, vjem nebo obraz, který by se mi v noci zdál. Hned vedle jsem si položila taky baterku, abych nemusela rozsvěcovat lampičku a nebudila třeba uprostřed noci svého manžela. Kdo trénuje, zlepšuje se a já jsem toužila po snech.

Dočetla jsem se k části, kde autor napsal, že sny od Boha se zabývají oblastí naší působnosti, případně naší služby, oblastí, v níž nám dává autoritu. To mi přišlo jako velmi logické. Nemohla jsem se dočkat, až se mi v nějakém snu něco takového vyjeví. Zatím totiž v mém bločku na sny bylo jen několik slov a ta odrážela spíš střípky děje předchozího dne nebo dojmy z filmu, který jsem sledovala před spaním. Většinou jsem v nich nic srozumitelného nespatřovala. Stále jsem ale doufala, že třeba i prostřednictvím snu ke mně může Bůh promluvit a ukázat mi, kudy dál. Naznačí mi, jaká je má další cesta. Nebo mi jen potvrdí, co už vím, což by znamenalo, že mě nečeká žádná výrazná změna a to by také bylo hezké. No prostě toužila jsem slyšet Boží hlas.

Začala jsem dokonce večer před ulehnutím prosit o sny. To jsem nikdy předtím nedělala, protože mě to ani nenapadlo. No a dnes se mi nad ránem zdál sen, který se dal zapsat. Obsah mého snu zapadal poměrně přesně do souvislostí vizí, Božích pokynů a oblastí duchovní autority. Byla v něm zřetelná odpověď na můj otazník, pokyn, jímž se vyřešil problém toho dne. Vděčně jsem si zapsala myšlenku ze sna připravenou tužkou do bločku. Co kdybych zapomněla? U snídaně jsem dcerám nadšeně vyprávěla, že jsem konečně měla sen, v němž jsem dostala řešení nějakého svého úkolu. Samozřejmě se zvědavě dotazovaly, co to bylo. A já jsem jim hrdě svěřila, že mi Bůh laskavě ukázal, co mám dnes uvařit.

Ještě stále toužím po snech. Jednou přijdou a já budu připravená.

Ptačí hnízda jako podnět

Kdysi jsem zjistila, že podzimně holé větve stromů odhalují opuštěná ptačí hnízda. Velice mne to zaujalo. Že zrovna v naší ulici si jich postavili tolik? Říkala jsem si, že to možná ukazuje na to, jak ta naše ulice je vhodné místo k životu. Cítila jsem se tím nějak osobně poctěná. Dalším zkoumáním této podivuhodné záležitosti jsem ovšem musela své mínění poopravit.

Ti ptáci stavějí hnízda všude! Dokonce i na těch k životu nejméně vhodných místech. Objevila jsem hnízda přilepená na větvích nad frekventovanými křižovatkami, na nejnižších možných rozsochách větví stromu těsně u vchodu do školy, uviděla jsem je v nepříliš hustém křoví na trávníku u samoobsluhy a dokonce jedno malinké rozčepýřené hnízdečko se naparovalo na dosah ruky na malém hlohu u tramvajové zastávky v nejcentrovatějším centru města. Ti ptáci nemají rozum! Být nějaká záchranářka, sbírala bych takhle nezodpovědně postavená hnízda a odnášela je někam do bezpečí, do hlubin parků nebo aspoň za roh do klidnější ulice. To ale nejsem, a tak je nechávám tam, kde jsou. Je to jejich vlastní nezodpovědnost.

Ale mezitím, poté, co jsem o svém nacházení a počítání ptačích hnízd někam napsala, se mi začaly hlásit další ženy. Také propadly kouzlu objevování ptačích domovů. Maily se zprávami, kolik hnízd kde v které ulici napočítaly, docházely v hejnech. Kromě těch počtů, kdy to vypadalo skoro jako by se trumfovaly, mi psaly, jak se proměnil jejich vztah k ulicím, kde žijí, k blízkým parkům a zahradám, prostě k okolí jejich domovů. Jedna žena mi napsala, že si poprvé doopravdy uvědomila, že v její ulici rostou stromy. Jedna mi dokonce telefonovala, že objevila ptačí hnízdo na větvi přímo pod svým oknem ve třetím poschodí. Jiná paní se mi svěřila, že ji rozplakalo, když za křovím u popelnic uviděla čimčarující hejno vrabců. Vzpomněla si na dětství, kdy jim u babičky na dvorku sypala drobky a tajně házela zbytky svačiny, kterou už nechtěla dojídat. Vrabci byli jejími tajnými spojenci. Dokud ji nenapadlo poohlédnout se po ptačích hnízdech, protože chtěla zjistit, jak je na tom s nimi okolí jejího bydliště, vlastně si vrabců nevšimla. „Vůbec jsem netušila, že ještě ve městě žijí a dokonce tak blízko,“ psala mi, „od dětství jsem je neviděla. Až teprve teď. Napadlo mě, co dalšího ještě nevidím a přitom to mám před očima.“

Její dopis mě dojal. Hned jsem si představila tu malou holčičku házející drobky vrabečkům. A taky jsem si promítla dospělou ženu vzpomínající na dětství při pohledu na houf vrabců. Nejvíc se mne ale nejspíš dotkla její věta o určitém druhu slepoty. Díky ní může člověk nevědět o tom, že v parku v naší ulici žijí veverky, že za rohem otevřeli novou cukrárnu, že houpačky na dětském hřišti jsou dimenzovány i na váhu dospělého, že rozkvetly sakury, že zpívají ptáci, že naproti v přízemí bydlí za oknem kočka, která se někdy nechá pohladit, že sousedových Pepíček už má dva zuby, že v tom malém suterénním krámku s podivným neidentifikovatelným zbožím ten pan prodavač dokonce bydlí. Můžeme úplně přehlédnout, že svět je velice barevné zajímavé místo, a je škoda kvůli nevšímavosti přicházet o spoustu potěšení. 

Aspoň dvacet druhů

Potkala jsem Moniku. Včera navečer uprostřed samoobsluhy s vozíkem plným potravin. Strašně spěchala, když jsem se jí ptala, jak se má. Vrhla na mne uštvaný výraz a vydechla, že nemá čas, protože za chvíli budou Vánoce. Skoro to vypadalo, jakoby Štědrý den měl být už zítra. Zeptala jsem se jí, co blbne, vždyť do Vánoc je přes týden času? Řekla mi: „No právě! Už jen deset dnů. Já to nestihnu.“ Málem se mi u regálu s moukou a cukrem rozplakala. Chvíli jsem na ni civěla, ale rychle mi to došlo. Vy Moniku neznáte, já ano.

Monika je opravdový člověk. Neumí nic dělat napůl. Když studovala, byla nejlepší ze všech. Vyhrávala odborné studentské soutěže, její práce byly všem za vzor. Když sportovala, musela vyhrávat. Do čeho se pustila, v tom byla výborná. Ona totiž věděla, že dobré dílo chce oběti. Nelitovala času, energie, sil, ani peněz. No a když se vdala, hádejte co? Všechnu svou energii věnovala úsilí stát se tou nejlepší hospodyní, manželkou a matkou v širém okolí.

„No ale kvůli Vánocům se nezblázníš, ne? Kde máš děti?“ zeptala jsem se jí. „Ale kluci jsou s tátou. Šli se projít do města. Okukovat rozsvícené výklady, stromeček na náměstí a tak.“  „Tak to máme čas na kafe!“ zajásala jsem, protože moje dcery zas pro změnu byly v dramaťáku. Polekaně na mne koukala a pak váhavě přikývla. „Tak jo, ale jen na chvíli.“

Sotva jsme poskládaly všechny naše nákupní tašky kolem malého stolečku v cukrárně, Monika se upřeně zahleděla na ciferník svých hodinek. „Mám tak půl hodiny, víc fakt nemůžu.“ „Však jo,“ smířlivě jsem ji uklidňovala, „a co tak honíš?“ Představila jsem si její vždycky dokonale uklizenou domácnost a opravdu mě zajímalo, z čeho je tak vynervovaná. „No víš, já ještě musím upéct nějaké cukroví,“ sdělila mi mezi dvěma doušky kávy. „Aha a kolik jich už máš?“ zeptala jsem se, protože znám Moniku. Ta nebude deset dnů před Štědrým dnem péct první linecké. Ale její odpověď mě šokovala, i když jsem čekala ledacos. „No zatím jen šestnáct druhů. Ale dneska musím zvládnout ještě aspoň tři upéct, zítra je slepím a nazdobím. Pozítří nestihnu nic, to je ve školce besídka, ale v pátek ještě udělám nějaké to nepečené. Tak pět šest druhů. No a o víkendu přijede maminka.“ Málem jsem si vylila kávu do klína! „Cože?!“ a rychle jsem se pokoušela spočítat, kolik těch druhů cukroví tedy bude celkem. „Dvacet pět? Ty budeš mít dvacet pět druhů cukroví?“ „No,“ odpověděla mi najednou nějak upejpavě. „A proč tolik, prosím tě? Není to zbytečný?“

Monika se zatvářila docela zoufale a řekla mi to naplno: „Ty neznáš moji maminku! Ta peče každý rok aspoň dvacet druhů. Kdo má míň, není pořádná hospodyně! Nemůžu si dovolit mít míň než dvacet druhů cukroví, zklamala bych ji!“ Koukala jsem na ni asi dost vyděšeně, protože jí vytryskla slzička. „Chápeš mě přece, ne?“ a malinká slzička se jí koulela po tváři. Nezůstala poslední. Až se Monika vyplakala, vysypala to všechno. Celá ta léta, každá ta práce, všechno to úsilí bylo proto, aby maminka byla spokojená. Stejně všechno bylo marné. Maminka vždycky našla něco, co ještě nebylo dost dokonalé. Vždycky předhodila své snaživé dceři nějakou oblast, v níž ještě dostatečně nevynikla. Jen občas a zdrženlivě připustila, že něco snad trochu zvládla, ale přirozeně, ještě to bude chtít zlepšit. Monika se zoufale snažila být dobrou dcerou své náročné matce, ale tušila, že ji neuspokojí nikdy.

Když jsme spolu probraly, že je báječná ženská, i kdyby nikdy v životě žádné cukroví neupekla, a že její manžel i synové jsou maminkou nadšení, i kdyby pekla jen vanilkové rohlíčky, a konec konců na nikom jiném už tolik nezáleží. Po těchto závěrech jsme si objednaly grog.

„Už to chápu, není špatné snažit se být nejlepší. Není marné snažit se udělat radost rodičům, ale je špatné ztrácet kvůli tomu radost a pokoj.“ S takovým závěrem jsme se mohly spokojit obě dvě. Při grogu mi Monika, která najednou nikam nespěchala, sdělila recept na báječné cukroví skoro bez cukru s názvem nadýchané obláčky. Já myslím, že je do Vánoc ještě stihnu.

Fejeton o těšení se

Na mimořádných událostech a svátcích mě vždycky zaráželo, jak krátce trvají. Těšívala jsem se celé dlouhé týdny, nemohla jsem se dočkat, malovala jsem si čárky, pak jsem je pořád pečlivě přepočítávala a pěkně jednu po druhé umazávala, abych zřetelně viděla, jak se ten vytoužený den už blíží. A pak najednou frrr! Slavný den byl pryč, ani jsem nevěděla, kam se poděl.

Protože se mi to stalo skoro pokaždé, když jsem se na něco tak moc těšila, a nezáleželo na tom, jednalo-li se o narozeniny, Vánoce, večírek, divadelní představení nebo výlet, usoudila jsem, že na vině nebude ta událost sama. Možná na vině nejsem ani já a ani nikdo jiný. Nejspíš je potřeba na to jít jinak. Chytře.

Co trvá nejdéle? Těšení. Čeho je tedy třeba si nejvíce užít? Těšení! Řešení bylo jasné: vymyslet nějaké metody, jak z těšení vytěžit maximum. Poctivým výzkumem jsem zjistila, že metody tu jsou, dokonce se hojně používají, ale my ani vlastně nevíme, že si jimi užíváme těšení. Za pár dní tu máme Vánoce, zaměřím se tedy na těšení předvánoční.

Adventní kalendář není nic jiného než zhmotnělé těšení. Každý den jednu malou lahůdku, malou sladkůstku, nebo to nemusí být sladké, může to být denně kolečko salámu nebo štamprlička něčeho dezinfekčního. Tajemství je v tom: každý den jednu malou věc. Je to záloha na Vánoce.

Těšení jsou i přípravy. Nakupování vás bude jinak bavit, když budete vědět, že každým nakoupeným dárkem jste blíž tomu dni. A tudíž i té radosti, kterou váš dárek způsobí. Každou vyleštěnou klikou, slepeným lineckým kolečkem, rozvěšenou ozdobou nebo rozsvícenou svíčkou jsme blíž tomu dni. Už nyní ochutnáváme jen malý kousek té slasti, která se pak rozvoní naplno. Já tedy zkouším neleštit kliky, neslepovat linecká kolečka a nepsat vánoční gratulace, abych to už měla za sebou, ale protože tohle jsou úkony, které mě přibližují Vánocům. Raduju se už teď, aby mi radost déle vydržela. Vím, že pak to možná bude frrr…

Kaštany

Každé roční období s sebou přináší jiné rozkoše. Na podzim jsou to například padající kaštany. Plody jírovce. S napětím vyhlížím, kdy začnou ostnaté slupky pukat a z hebkého bílého pelíšku se vykulí ještě vlhké, lesklé hnědé kaštany. Ještě nedávno, není to tolik let, jsme je vášnivě sbírali s dětmi. Pytle plné kaštanů, kapsy plné kaštanů, tašky plné kaštanů... Doma se pak kutálely všude, míchaly se do ořechů a moje popelky je zase přebíraly. Zestárlé bez lesku jsme nosili na rodinných výpravách prasátkům v oboře.
 Dneska je sbírám už jen tak pro sebe. Nikdy se nemohu rozhodnout, který je ten nejhezčí. Líbí se mi velké bachraté kaštany, na nichž krásně vynikne ornamentální kresba různých odstínů hnědé. Ale nejspíš ještě raději mám malinké kulaťoučké kaštánky, které mne někdy svádějí, abych si do nich kousla. Tolik se podobají čokoládě!

Strašně ráda nosím jeden kaštánek v kapse, pohrávám si s ním, vychutnávám jeho hladkost, těším se jeho hedvábným leskem. Často ve skrytu bojuju s touhou udělat si tajně a jen tak pro sebe nějaké to zvířátko. Vždycky jsem je na podzim vyráběla dětem, dokud byly ještě malinké. Pak jsem je to učila a pomáhala jim, a když vyrostly, potom už jsem jen obdivovala, jak tvoří prapodivné obludy z kaštanů samy. Dnes jsou velké a vyrábět zvířátka z kaštanů je neláká. Mne ano. Ovšem styděla bych se, kdyby mne přitom někdo pozoroval. Mohl by si o mně myslet, že jsem dětinská, hloupá, směšná nebo něco jiného, ovšem potupného. Ale proč bych se vlastně měla stydět za to, že si ráda hraju?

Kdo si zapomněl hrát, zestárl. Nechci být stará! Myslím tím stará uvnitř. Pokud hra může posloužit k prodloužení duševní svěžesti, sem s kaštanem! Kde mám párátka? Čím že jsem to propichovala tvrdou slupku, abych do ní mohla zastrčit párátko, špejli nebo voňavý hřebíček? Někde jsem měla schované kostěné šídlo po babičce a tím to šlo báječně. Od té doby, co jsem je tak dobře schovala, že je nemůžu najít, s podobně dobrými výsledky používám ocelovou grilovací jehlu. Vyrobím si mravence, kozu a možná i žirafu. Tohle stádečko si pak vystavím na psacím stole a nebudu se ostýchat přiznat se k autorství.

Pokud vás něco takového láká taky, potěšte se pro tento týden zvířátky z kaštanů. Bez ohledu na věk, vzdělání, důstojnost, zručnost, umělecké obdarování a nakonec i bez ohledu na počet dětí nebo jejich věk. Když vás to potěší...

Podobenství v hrnci

Koupila jsem si na trhu dva kusy dýně. Ne dvě celé dýně, ale dva velké kusy vykrojené z jedné obří oranžové dýně. Dohromady vážily přes dvě kila. Prodavač, takový dědoušek, tykev na místě rozpůlil, jednu polovinu nechal vcelku jako dekoraci a druhou naporcoval na zhruba kilové kousky, zbavil jader a nastrkal do sáčků. Nejspíš by tak velikánskou dýni nikdo nekoupil, protože by ji ani neunesl. A kutálet dýni domů ulicemi města?

Už jsem se těšila, jak z toho krásného materiálu uvařím polévku. To je naše typická podzimní pochoutka. Dovlekla jsem svůj zeleninový náklad domů a pustila se do dýně. Mínila jsem přichystat čerstvou dýňovou polévku k večeři. Je to hutné ale lehké jídlo, plné chutí a povzbuzující barvy. Naštěstí pro pro svůj recept toho nepotřebuji mnoho. Je to jedna z nejjednodušších polévek, co znám. Kapku oleje, karí koření, sůl a na každou porci lžíci tekuté šlehačky.

Zbavila jsem kusy dužiny slupky a nakrájela na menší kostky. Ty jsem vsypala do velkého hrnce na malou trošku rozehřátého slunečnicového oleje. Když se kostky trochu opekly, posolila jsem je a nepatrně zakápla vodou. Pak jsem přisypala karí koření, rychle přiklopila poklici a a stáhla plamen. Dýně se už dál sama dusila. Po patnácti dvaceti minutách se kostky rozpadaly a kuchyní to silně vonělo. Vypnula jsem vařič a vytáhla ponorný mixér, svého věrného kuchyňského pomocníka. Hrnec jsem si postavila na prkénko na kuchyňské lince a mixér zabořila doprostřed. Trochu jsem se obávala, že když ho zapnu hned na nejvyšší rychlost, že mi oranžová kaše zacáká kuchyň. Začala jsem tedy mixovat na nižší rychlost. Necákalo to.

Zamyšleně jsem pozorovala pohyb částí. Překonala jsem pokušení honit mixérem jednotlivé kousky po hrnci a držela jsem železnou vrtuli uprostřed hrnce. Jen jsem postupně zvyšovala rychlost. Kousky samy lezly pod vrtuli přitahovány dostředivou silou. Hmota se dala do pohybu. Za chvíli byla v hrnci jemná hladká řídká kaše barvy slunce. Prstem jsem setřela trošku polévky z kovové hlavice mixéru a olízla. Už teď to nebylo špatné, ale ještě trocha karí a malinko dosolit. Přesto jsem nepřemýšlela o chuti a vůni téhle podzimní pochoutky. Uvažovala jsem o podobenství, které se mi právě odehrálo před očima.

Jak často honím příležitosti a životní okolnosti jako kousky dýně v hrnci. Většinou vyniká moje křečovitá snaha. Jako nerozmixované kousky dýně v polévce. Pokud se mi podaří zůstat v klidu a čekat, okolnosti se srovnají a příležitosti samy přijdou až ke mně. Výsledkem bývá plynulý, jemný, hladký a barevný životaběh. Jako ta krémová dýňová polévka.

Ne že by polévka nebyla potěšením, to teda byla, se lžicí šlehačky v každém talíři a ozdobená lístečky bazalky, ale podobenství, které jsem pozorovala v hrnci, mě zahřálo ještě o trochu víc.

Padající list

Nádherný podzimní den. Slunko svítí, auta vesele jezdí, lidé procházející pod mým oknem jsou oblečení nalehko jen v tričkách s krátkými rukávy. Dokonce i pejsek, kterého páníček venčí na trávníku přes ulici, se nadšeně honí za padajícími kaštany. Listí už skoro zežloutlo, část už opustila stromy, poletuje vzduchem nebo obarvuje zelený trávník na žluto. Takový veselý den.

I já budu mít veselý den. Dneska se od rána do večera nezastavím. Jako včera a jako zítra. Jsou to teď takové aktivní dny. Všichni jsou ohromně výkonní, činorodí, plní nápadů. Já taky. Celý den jsem v jednom letu. Snídám v běhu, obědvám v chůzi, většinou dělám tři věci najednou. Mám pocit, že jsem ohromně důležitá, když jsem tak strašně vytížená. Nekoukám, nelelkuju, pracuju, a to usilovně. Vždy ve střehu, stále k dispozici. Chrlím nápady, jsem spolehlivá i zábavná, šířím dobrou náladu. Všechno stihnu, skoro nic nezapomenu. Nedá se nic dělat, jsem prostě zdatná a mám z toho radost!

Zůstala jsem chvilku stát u pootevřeného okna a zahleděla jsem se na zežloutlou korunu lípy přes ulici. Z vrcholku její nejvyšší větve se uvolnil jeden drobný žluťoučký lístek a pomalým klouzavým letem se snášel v ladných kruzích k zemi. Už už se blížil k zemi, ale poryv vánku ho znovu podebral, pozvedl a poponesl o kousek výš a lístek vykroužil ještě další plavný oblouk, ještě další půvabnou piruetu. Ve slunečních paprscích zazářila jeho zlatá barva. Byla to tak veselá a zároveň jaksi tichá podívaná. S napětím jsem hleděla na smělou dráhu jeho letu a nedokázala jsem odpoutat svůj pohled. Jak dlouho ještě poletí? Kam dopadne? Jakou ještě figuru zatančí ten žluťásek?

Okouzleně jsem pozorovala let lístečku, dokud hladce nepřistál mezi jiným listím na trávě. Nejspíš to byla jen krátká chvíle, ale mně se zdálo, že trvala hodně dlouho. Všechny mé veledůležité povinnosti byly zapomenuty, celá moje supervýkonnost byla odsunuta někam na vedlejší kolej. Pocítila jsem krátký okamžik intenzivního štěstí. Jakoby se celý svět zastavil ve svém pracovním chvatu a tvořivém třeštění a každý zároveň se mnou pozoroval, jak se jeden maličký lupínek lípy snáší pomalu k zemi. Všechno ztichlo, dokud nezmizel ve žlutavém koberci. Pak se pozvolna znovu ozval ruch ulice, všichni začali někam spěchat, telefony se rozdrnčely, auta troubila, děti na sebe pokřikovaly a všechno bylo jako dřív.

Vydechla jsem úlevou, jako když to ve filmu dobře dopadlo, a zatoužila jsem prostát takhle u okna celé dopoledne a pozorovat padající listí. Představovala bych si, že jejich houpavé obloučky znázorňují něco jako životní osudy. Mohla bych s otevřenýma očima snít. Strašně se mi chtělo ulpět pohledem na něčem drobném a nepodstatném a zastavit se. To by bylo potěšení... avšak pracovní povinnosti se už zase neúprosně hlásily o slovo, i můj telefon zvonil a bylo třeba se probrat a dát se do práce. Přesto však tahle malá tichá chvíle zanechala zřetelný otisk v mé duši.

Zkuste také na chvilku nerušeně postát u okna nebo na ulici a navzdory vší usilovné práci si plně vychutnat okamžik padajícího podzimního listí. Je to potěšení.

Nemohla jsem za nic na světě najít klíče

Nemohla jsem za nic na světě najít klíče. Už jsem se podívala na všechna možná i nemožná místa, kde bych je mohla mít. Prošacovala jsem kapsy obou mých zimních kabátů, i když nosím jen jeden a ten druhý jsem na sobě letos ještě neměla. Nic. Podívala jsem se do všech svých kabelek do všech jejich hlavních, postranních i docela malinkých kapsiček. Nic. Prohlédla jsem i kapsy bund a přihrádky batůžků mých dcer. Nic. Klíče nebyly ani na poličce v předsíni, ani na háčku za dveřmi, ani v košíku s rukavicemi, a šálami, dokonce ani ve velkém koši na čepice, ani nikde jinde jako třeba v kuchyni nebo na psacím stole v pokoji. Prostě nikde nebyly.

Byla jsem z toho nešťastná, smutná a cítila jsem i vztek. Zlobila jsem se na sebe, pro tak nemožnou roztržitost. Styděla jsem se, že tak velká holka ztratila klíče. Taky jsem prožívala úzkost, protože pokud se nenajdou, budeme muset vyměnit zámek na dveřích od bytu, což bude drahé. Ach jo? Kde by jen tak mohly být? Já přece klíče neztrácím. A tak jsem zase šla a zase hledala pro jistotu ještě jednou na všech těch místech, která jsem už jednou, jak jsem se domnívala, důkladně prohledala. Strávila jsem usilovným hledáním aspoň hodinu. Pro nic jiného jsem neměla smysl. Do ničeho jiného se mi nechtělo. Neměla jsem pokoj, dokud je nenajdu.

Vztekle a taky už trochu vyčerpaně jsem zasunula šuplík. Měla jsem toho dost. Už jsem hledala všude dvakrát, někde i třikrát. Nechala jsem toho a smutně jsem se zadívala z okna. Čeká mě manželovo káravé kázání, desítky dobrých doporučení od dcer, kam bych se všude ještě mohla podívat a já na ně budu odpovídat, že už jsem se tam dívala… a pak budeme přemýšlet, ze které obálky vezmeme peníze na nový zámek. Asi to bude z domácnosti a já můžu na nové záclony do kuchyně zapomenout.  Celá utrápená jsem se zvedla ze židle a šla pověsit prádlo. Mé myšlenky se pořád točily kolem hledání. Prý kdo hledá, najde… Bylo mi až špatně z té marnosti.  Docela se mi třásly ruce a žaludek se stáhl do poloviční velikosti.

Celý život je jedno velké hledání. Člověk pořád něco nebo někoho hledá. Svou osobní identitu, své místo ve škole, pak pozici v zaměstnání, ideálního partnera, správný čas k rozhodnutím, svůj způsob oblékání, hudební styl. Hledáme recepty dobrých jídel, vyhovující prášky na spaní nebo osvědčené metody, jak všechno rychle zvládnout. Hledáme Boha, a když ho najdeme, hledáme, jak se mu líbit. Odborně teologicky se tomu dokonce říká hledat jeho tvář. Hledání a nic než hledání.

Momentálně jsem hledala na sušáku místo, kam pověsit poslední vypraný kapesník. Taky jsem hledala, jak v této situaci zůstat klidná. Ještě trochu vztekle jsem protřepávala čtvereček bílého textilu a zkoušela posunout utěrky, aby se aspoň na kousek volného místa ještě vešel. Při této mechanické práci se mé myšlenky volně rozletěly. Stále ještě poletovaly kolem hledání. Prý kdo hledá, najde. To bych zrovna teď moc ráda viděla. Je vůbec ohledně hledání a nacházení v té Bibli ještě něco jiného? Určitě je toho tam spousta, jenže co z toho by mi právě nyní pomohlo? Přemílala jsem si v hlavě útržky různých příběhů a míst, kde se mluví o hledání, ale nic mi v myšlenkách neožívalo. Byly to jen nějaké známé věty. Až mi zazvonila výpověď zdánlivě nesouvisející: Bůh hledá ty, kdo ho budou uctívat.

Mé srdce zdeptané marným hledáním, nervozitou a strachem poskočilo. Bůh hledá. On taky hledá. Třeba hledá jako já, ne on pátrá určitě ještě usilovněji, než já sháním ty pitomé klíče, on hledá ještě daleko zuřivěji. Možná ho taky bolí břicho a třesou se mu ruce, když dlouho nemůže najít. Třeba taky nemá pokoj, dokud nenajde aspoň jednoho ochotného člověka k uctívání. Pak se mu uleví.

Musela jsem se posadit. Ta představa mě úplně zmohla. Slzy se mi tlačily do očí a v tu chvíli mi bylo úplně jedno, kam se poděly mé klíče. On hledá. Ale přitom by mohl tak snadno najít.  Mohl by najít mne. Já bych mohla být nalezena a mohla bych přinést pokoj, úlevu a potěšení do Božího srdce. Nechala jsem se nalézt.

Klíče jsem našla odpoledne v postranní kapse kabelky, kterou jsem ráno prohledávala třikrát.

Končí léto a začíná podzim

Začal nový školní rok. Každé první září je pro mne tak trochu prvním lednem. Něco krásného končí a něco krásného začíná. Prázdninové uvolnění se zase zarovná do běžných řádů, kratší a posunutá pracovní doba se znovu usadí do své původní polohy. Zase budu vařit jídla, která nesním a jíst obědy, které jsem neuvařila. Prostě to tak vychází.

Letos jsme opravdu hezky oslavili Pavlínu – Silvestra prázdnin. Na zešeřelé zahradě Anička rozsvítila spoustu svíček a lampiček, Adélka nakrájela různé ovoce a s kostkami ledu nachystala do velké polévkové mísy temně rudou sangríu. Já jsem připravila zeleninový salát se slaným sýrem. Společně jsme v altánku na setmělé zahradě jedli salát s čerstvým chlebem a pak popíjeli sangríu. Povídali jsme si o prázdninových zážitcích, smáli se a vzpomínali. Ačkoli nikdo z nás hned prvního září nenastupuje nikam do školy ani nezačíná vyučovat, přesto jsme měli pocit, že něco krásného skončilo.

Pro mne skončila možnost jít si ráno zaplavat do venkovního bazénu a pak se třeba povalovat na lehátku na slunci, nebo si pak zaskočit na trh a nakoupit  všelijaké laskominy. Potom zbytek dopoledne věnovat čtení, psaní, kuchtění nebo luštění sudoku. Můj život se od prvního září zase podrobí jinému řádu. Moje prázdninová pracovní doba, již nazývám ulejvací, bude  opět pokrývat dopoledne i odpoledne. Je to zvláštní, ale na podzim vždycky mívám pocit, že mám daleko méně volného času. Přemýšlela jsem o tom, a není to tím, že bych o tolik déle pracovala. Je to hlavně tím, že den se krátí a světla ubývá. Na večerní šero reaguju ospalostí. Zdá se mi, že jsem strašně unavená a musím jít do nejdřív do postele, ačkoli za plného slunečního svitu v létě ve stejnou hodinu odcházím z domova si zaplavat, pracovat trochu na zahrádce nebo něco podobně aktivního.

Rozhodla jsem se, že budu využívat dne co možná nejdéle. Dokud to jen trochu půjde, chodím hned ráno na zahradu a medituju v altánku. Zrána je už chladno, ale ten pocit venkovního vzduchu a prostoru je nenahraditelný. Navíc tam je samozřejmě nejmenší nebezpečí, že budu chtít nebo případně muset s někým mluvit. Protože je mimořádně teplý a slunečný začátek září (no jistě, astronomický podzim ještě nenastal), hned po práci běžím na koupaliště. Počítám dny, kdy ještě bude venkovní bazén otevřený a nechci minout ani jediný. Chci si do sytosti užít té rozkoše plavat v chladivé vodě pod širou oblohou. Vždyť víc než půl roku si ji nebudu moci dopřát!

Včera jsem vytrhala z truhlíků odkvetlé letničky a plánuju je nahradit chryzantémami a vřesem. Dneska jsem dostala první letošní právě spadlý kaštan a u okénka na rohu už měli burčák. Často myslím na to, že všechno letní je právě dnes možná naposled. Prožívám vděčnost za samozřejmá drobná potěšení. Do jednoho uzlíčku se mi mísí smutek z odcházejícího léta a radost z přicházejícího podzimu. Je to zvláštní a hezké. Zdá se mi, že tohle roční období nějak odráží období života, které právě žiju. Končí léto a začíná podzim.

Slavíte Pavlínu?

Konec prázdnin, to je přece něco jako Silvestr, ne? Rozhodně podoba obou konců je víc než těsná. Něco se končí, definitivně končí a něco nového definitivně začíná. Každé dítě, každý učitel a snad i každý rodič dětí školou povinných to tak jistě cítí. 

Když se tedy může tak halasně oslavovat svátek konce kalendářního roku, náhodou připadající na jméno Silvestr, proč bychom my, kterých se to týká, nemohli slavit podle libosti konec prázdnin – nebo možná ještě i konec předchozího školního roku. Mimochodem jaké jméno připadá na posledního srpna? Pavlína?

Slavit Pavlínu? Jak ji oslavíme? Objednám chlebíčky a rychlé špunty na Pavlínu. Nebo ne. Možná uděláme poslední letní táborák a opečeme špekáčky, ty se k prázdninám tak nějak líp hodí. Kdyby vyšlo počasí, šli bychom ještě na koupaliště, na přehradu na lodičky nebo na výlet někam na hrad. Tohle přece obvykle o prázdninách děláváme, a tak by možná bylo hezké ten den podnikat něco typicky prázdninového.

Třeba by se hodilo hodnotit a bilancovat, jak se to dělává před Silvestrem. Můžeme se ptát: Co jsme si od letošních prázdnin slibovali a jak to vyšlo nebo nevyšlo? Stihli jsme všechny naplánované výlety, výpravy a toulky? Prolezli jsme všechny hrady a zámky v okolí? Navštívili jsme babičky, tetičku Vlastu i strejdu Pepu s tím jeho rozmazleným jezevčíkem? Naučila se naše holčička plavat? A co váš syn? Už zvládne sám uvařit polívku z pytlíku a smažená vajíčka? Kolik táboráků jsme si společně s dětmi užili? Dva? Tři? Čtyři? Nebo jsme to zase nestihli, protože bylo pořád něco důležitějšího a neodkladného? Poznali jsme se s dětmi během těch volných dvou měsíců lépe? Měli jsme na sebe opravdu víc času, když jsme na sebe měli víc času?

Možná, že na Pavlínu (stejně jako na Silvestra) budeme plánovat nový školní rok. nejdotaženější oslava Pavlíny je s péefkami! Taková ta přáníčka zdravíčka a štěstíčka do nového roku. Vždycky se to píše dohromady pro Vánoce i Silvestra: Veselé Vánoce a šťastný nový rok. Kdo by to neznal… Zlaté podkůvky, roztomilí kominíčci, zelené čtyřlístky, růžová prasátka se zakrouceným ocáskem, prskavky nebo číše bublinkového moku. Ty obrázky by se když tak daly převzít. Ani s inovací textu nebude moc práce. Přece jen tradice jsou taky hezké. Bude to asi takhle: Veselý konec prázdnin a šťastný nový školní rok!

Tak hezkou Pavlínu!

Ochutnávka ráje

Na jednom kalendáři jsem si přečetla hezký aforismus: Život je možná jenom upoutávka na něco mnohem lepšího. Nadšeně souhlasím. Zejména když procházím v létě trhem. Náměstí, kde se už od středověku trhy konají, se příznačně jmenuje Zelný trh. Prostě Zelňák. Je to mé oblíbené místo.

Například dneska jsem si přivstala, abych to všechno stihla, a vyrazila na trh hned zrána. Myslím, že ráno jsou ceny nejvyšší (kolem poledne už se slevuje a odpoledne dostanete dva svazky mrkve za cenu jednoho nebo vám k zelí přidají ještě kytičku pažitky), ale zase mám největší výběr zboží. Na trhu si uvědomuju, jak jsem mlsná. U stánků s ovocem musím častěji polykat sliny, jak mám chuť na všechno, co se tu vystavuje. Tolik barev, tvarů a vůní! Maliny, jahody, ostružiny, višně, angrešt, rybíz červený, černý i bílý, borůvky zahradní i lesní, to všechno se na mne culí z malých košíčků nebo krabiček. Broskve mají velké i malé, rudé i žluté a hned vedle nich září meruňky a nektarinky. Letní jablka voní na pět metrů a hrušky máslovky hrdě špulí do světa svá žlutozelená bříška. Nezmínila jsem se o hroznech a melounech jenom proto, že jsem to ještě nestihla. Při pohledu na to všechno rozmanité bohatství se mne zmocňuje čirá blaženost. Navíc skoro každý vám dá ochutnat. Jediným mým problémem je, že pak nemůžu unést košík plný těch dobrot, co jsem musela nakoupit. Vleču se domů s obrovským nákladem, bojím se, abych si to nepomačkala, a v duchu se hubuju. Příště toho koupím míň, rozhoduju se jako pokaždé a vždycky marně.

Zeleninové stánky nejsou o nic chudší. Papriky všech tvarů a barev, sladké i pálivé se rozkládají vedle rajčat červených kulatých, soudkovitých i miniaturních třešňových. Rajčata ovšem mohu mít i žlutá, oranžová a nafialovělá skoro až do černa. Někteří trhovci mi poradí, k jakému zpracování je který druh zvlášť vhodný, podle toho poznávám pěstitele. Nepoučení prodejci nevědí nic. Na ty si dávám pozor, protože jejich zboží nebývá místní. Zvlášť ráda nakupuju u jednoho pána z Medlova. Jeho sortiment není příliš široký, ale zato vám o jednotlivých odrůdách řekne všechno. Když mluví o tom, jak sázel salát, jak žena jednotila ředkvičky, nebo jak strávili večer otrháváním fazolek, září mu oči. Jeho jarní máslový hlávkový salát – to je jarní poezie, kterou s dobrou zálivkou směle postavím vedle Máchy.

Moc ráda nakupuju u babiček s malinkými stolečky, na nichž jsou pečlivě vyskládány polévkové zeleninové balíčky, svazečky mrkve, jarní cibulky nebo mladého pórku a kytičky bylinek. Některé mívají ještě vylouskané vlašské ořechy, jiné prodávají i vyloupané fazole. Když si toho koupím víc, vždycky dostanu ještě nějakou malou pozornost. Připadám si jako velevážená zákaznice.

Celou tou ódou na Zelňák (a to jsem se vůbec nezmínila o květinách, všelijakých sazenicích ani o bylinkách, mlčela jsem o moštech, burčáku a medu, vyhnula jsem se stánkům s pečivem, domácími uzeninami a kořením), tak tím vším chci říct, jak se těším do nebe. Jestliže tady na zemi prožívám takovou štědrou hojnost rozmanitých druhů dobrot, co teprve tam? V bibli se popisují stromy, které rodí každý měsíc několikeré druhy ovoce. Umíte si to představit? Já ne. Jsem unešená už tady na zemi, která je teprve malou ochutnávkou ráje.

Boží milostné vzkazy

Dneska jsem už snad vstala levou nohou. Od rána se mi nic nedařilo. Zubní pastou jsem si pokecala župan, ranní kávou jsem si spálila jazyk, chleba s máslem a medem mi upadl na ubrus - jak jinak než namazanou stranou dolů. Rychle obléct a skočit nakoupit. Jenže poslední silonky bez dírky jsem měla na nohou včera. Dobře, tak džíny a tenisky. Při placení v samoobsluze se mi u pokladny vysypaly všechny drobné. Ucho nákupní tašky se utrhlo naštěstí až před naším domem a přišla jsem jen o jeden citron, který se zakutálel pod zaparkované auto. Ještě že jsem nenesla vajíčka! Zato jsem zapomněla koupit brambory. Jak bez nich uvařím naplánovaný bramborový guláš, to fakt nevím. Doma zatím děti rozlily na pracovním stole černou tuš. Zvoní sousedka, že dvě hodiny nepoteče voda. Bože! Jak v takové situaci udržet postoj vděčnosti?

Tuhle neděli jsme totiž měli takové krásné kázání. Hovořilo se o tom, jak máme být stále vděční, protože naše věčnost je zajištěna spasitelským dílem Kristovým. Jak máme neustále chodit v postoji vděčnosti. Jo, to mi teď znělo stejně, jako kdybych měla chodit v postoji spatném. Vůbec nic jsem si nedokázala představit pod těmi velkými slovy jako spasení, vykoupení, vysvobození z otroctví hříchu, záchrana na věčnost… Jak bych mohla být vděčná za něco, co v tuhle chvíli ani nechápu. Strašně se mi chtělo reptat. Kdyby jen to, nadávala bych jako špaček! V mém nitru zuřil hrozný boj. Chtělo se mi naštvat se. Obvinit někoho za všechnu tu smůlu. Něčím praštit. Vyvztekat se a pak se litovat. Jako obvykle.

Nějak jsem se uklidnila, ale pomyšlení na postoj vděčnosti mě dráždilo, kdykoli jsem si na něj vzpomněla. Když jsem věšela na balkóně prádlo, které se přece jen stačilo doprat, než zastavili vodu, zdálo se mi, že vzduch je nějak voňavější než ráno. Na trávníku přímo před mýma očima se v ptačí napáječce koupal černý kos. Legračně stříkal a zjevně si svou lázeň pěkně užíval. Pak vyskočil na velký kámen vedle, rovnal si pírka a po očku mě pozoroval. Vůbec se nebál. Povylétl si na větev meruňky, co směřovala ke mně a zazpíval. Krása!

Vyběhla jsem na zahrádku, abych nalila do napáječky čistou vodu a natrhala si pažitku do polévky. A co nevidím, moje krásná růžovožlutá růže konečně rozkvetla. Je nádherná. Všechna tři poupata na keři porozvinula své lístky. Jak vznešeně voní. Je to nejkrásnější růže, jakou mám. Ty drobné růžové růžičky jsou veselé, tmavě červené s předlouhými rovnými stonky jsou vášnivé, ale tahle má v sobě něco zvláštního. Jakže se jmenuje? Ten název na lístku ze zahradnictví si přece pamatuju. Bylo to něco latinského. Aha, už vím: Gloria Dei. Ale to je přece totéž, co bývá napsáno na tom transparentu, který drží anděl nad betlémskou jeskyní vždycky o Vánocích. To znamená, že ta růže se jmenuje Sláva Bohu! Zarazila jsem se a znovu jsem si přivoněla. Pocítila jsem jakýsi ostych. Tak tahle růže rozkvete, a tím pozdraví svého Stvořitele. Dokonce přinutila i mne, abych řekla Sláva Bohu, když jsem ji uviděla rozkvétat. To nemůže být náhoda. Prve ten kos, teď tahle růže – co mi tím chceš, Bože, říct? Já nevím, ale zdálo se mi, jako by Bůh jen tak pokrčil rameny a usmál se: Nic zvláštního. Mám tě rád.

Neslyšela jsem žádný hlas, ani nehřmělo. Jen zazpíval pták a rozkvetla růže. Můžete se tomu smát. Můžete nade mnou kroutit hlavou, že si to vymýšlím. Klidně. Já to totiž vím: tohle byly Boží milostné vzkazy pro mne.

K obědu jdu vařit špagety, i když nemám sýr. Nějak mi to dneska nevadí. Jsem vděčná.

Autogramiáda na KCHK v Brně

V pátek jsem podepisovala svou poslední čerstvou knížku Život v tempu andante. Na Katolické charismatické konferenci jsem měla hodně příznivců. Setkala jsem se s milými lidmi, a poskytla následující rozhovor.

https://ze-zivota.signaly.cz/1707/hana-pinknerova-byt-maminka-nejlepsi-prace-jakou-jsem-kdy-mela

Jak to vypadá se sourozenci?

„K tématu domácí školy mě napadá, jak to vypadá, učí-li se v rodině takto více dětí? Jaký věkový odstup sourozenců je ještě možný, jaký je ideální a kdy to je vyloučeno úplně? Co když jeden ze sourozenců onemocní? Lze doma vyučovat, když ke školákům přibylo i miminko? Je to individuální podle situace v každé rodině, nebo lze stanovit nějaké obecné pravidlo?“

Z vlastních zkušeností mohu popsat pouze situaci, kdy se v domácnosti vyskytují dvě děti v rozmezí tří let. V první etapě jsme měli doma školačku a předškolačku, ve druhé dvě školačky. Třetí etapa s jednou školačkou školní a jednou školačkou domácí se nepočítá, protože je mimo rozsah tohoto dotazu. Třeba ji probereme jindy.

Věkový odstup sourozenců

Nedomnívám se, že by věk dětí mohl jakkoli limitovat domácí vzdělávání. Situace spíše závisí na jejich temperamentu a schopnostech rodičů je zaměstnat. Jak jsem už uvedla, moje zkušenosti vycházejí z počtu pouhých dvou dětí. Své poznatky a metody jsem však konzultovala s mnoha dalšími rodiči s různým počtem různě starých dětí. Většinou jsme se shodli, že jsme dospěli k týmž závěrům. Mohu proto s určitou mírou jistoty prohlašovat své metody za obecně platné.

Jsou-li si děti věkem blízko, je možné je zaměstnat obě nebo případně všechny podobnou činností. Mohou závodit, soupeřit nebo naopak spolupracovat na projektu, připraveném pro společnou práci. Ideální je obě polohy střídat. Je dobré umět soupeřit i spolupracovat. Pokud je třeba probírat s každým z nich něco individuálně (buď protože jednomu jde něco lépe než druhému, anebo protože nejsou ve stejném ročníku a neprobírají stejné učivo), pak podle mých zkušeností je nejlepší začít aktivně pracovat s žákem mladším. Staršímu je snazší uložit samostatnou práci – počítání, doplňování, zapisování, kreslení, nebo něco samostatně prostudovat.

Mladší dítě, ať již je školákem, nebo je teprve ve věku předškolním, potřebuje „nasytit“ svou potřebu zájmu a osobního kontaktu. Má-li tuto potřebu naplněnou, dokáže si posléze samo hrát případně samostatně pracovat. Pokud se nejprve učitel věnuje staršímu dítěti, mladší to většinou bere úkorně a zlobí, aby dosáhlo pozornosti a zájmu ze strany dospělého. Ruší výuku a vyvolává konflikt. Je-li možné takovým událostem předcházet, je to jistě lepší.

U nás doma jsme tedy většinou začínali s mladší školačkou nějakým společným čtením nebo povídáním, ústním zkoušením nebo výkladem. Snažila jsem se, aby výuka byla co nejaktivnější, aby měla žákyně pocit, že jsem se jí opravdu věnovala. Pak bez námitek a známek odporu usedala k nějaké samostatné práci a já jsem se mohla začít věnovat starší žákyni, která se zatím zaměstnávala sama. Buď jsem pro ni přichystala nějaké pracovní listy (některé praktické či obrazové slovní úlohy byly za odměnu!), nebo si sama něco pročítala, doplňovala pravopisná cvičení či cvičila na hudební nástroj.

Kdo si hraje, nezlobí

Pro mladší děti, které ještě nevyučujeme, je potřeba připravit tvořivé hry. Dnes je samozřejmě nabídka daleko pestřejší než v dobách naší domácí výuky, a tak se dá ledacos zakoupit.

Častou komplikací ovšem je, že mladší sourozenec chce „taky školu“! Pak poslouží všelijaké omalovánky, dokreslovánky, tvorba koláží, nalepovací písmenka, modelování či nejrůznější výtvarné materiály, aby se dítě zaměstnalo nějakou „vážnou činností“.

Když jedno onemocní

Nemoc jednoho ze žáků domácí školy nemůže výuku druhého zastavit. Jen možná lehce promění skladbu výuky, protože se zcela přirozeně probírá péče o nemocného, zdravověda a podobné disciplíny a ke slovu přichází dramatický kroužek. Každý nemocný, až je z nejhoršího venku, potřebuje nějakou zábavu. Hlasité předčítání nebo přímo dramatizace známých pohádek nebo příběhů jsou vítaným zpestřením každé nemoci.

V jemném vánku

Na praní prádla neshledávám nic zvláště zajímavého. Mám automatickou pračku. Strčím prádlo dovnitř, nastavím programy, nasypu a naleju prací prostředky a aviváž a zmáčknu knoflík. Dál už se to pere samo. Když jsem měla pračku poprvé a teprve krátkou dobu, často jsem neodolala a během praní jsem seděla na bedně se špinavým prádlem a koukala do kulatého okýnka ve dvířkách. Blaženě jsem pozorovala, jak se to uvnitř točí na jednu a pak na druhou stranu, jak se prádlo máchá a odstřeďuje a já přitom nemusím hnout ani prstem. Dnes už mě to neláká. Zvykla jsem si.

Zato věšení prádla – to je jiná! Miluju věšení. Mám s tím spojenu spoustu rituálů. Je to pro mne velké potěšení. nerada přenechávám věšení prádla někomu jinému. Své rituální postupy nedokážu nikomu úplně vysvětlit, a tak samozřejmě nikdo na světě nedokáže pověsit prádlo tak, jak bych si to představovala. Ne že bych se pyšně domnívala, že to jenom já bych uměla věšet prádlo tak neobvykle dobře, to vůbec ne! Jen to prostě dělám po svém.

Tak například striktně odděluju kolíčky. Při  věšení na balkoně, tedy na vzduchu, používám zásadně kolíčky dřevěné. Na rozkládacím sušáku v bytě, který používám za deštivého nebo mrazivého počasí, kolíčky nepotřebuji vůbec. Pokud něco pověsím v koupelně, upevňuji to výhradně barevnými plastovými kolíčky. Proč? Neptejte se. Já nevím.

Nejraději věším prádlo na šňůry na našem velkém balkoně. Je obrácen do zahrady a suché prádlo pak hezky voní čerstvým vzduchem. Léty jsem vyvinula přesný systém, kam co pověsím, abych co nejméně stínila kuchyňské okno. Zničit prádlem průhled z kuchyně na zahradu, to nikdy! Jednotlivé kousky věším tak, aby se po uschnutí už nemusely žehlit. Ovšem zdaleka nejde jen o to, jakými kolíčky nebo v jakém pořadí se prádlo věší.

Záleží taky na procesu samém. Opravdu mě těší připevňovat mokré vyprané kousky prádla na šňůry v jemném vánku, nejlépe za časného letního rána. Všechno voní, den se slibně rozvíjí, prádlo se chvěje ve větru a já mám neodbytný pocit, že ten den moc dobře začal. Ovšem ani jarní nebo podzimní ranní větříky nejsou k zahození! V zimě jen nostalgicky vzpomínám, jak jsme s babičkou za mrazů věšely velké prádlo u ní v domě na rozlehlé vysoké půdě a ono tam dobře vymrzlo. My půdu nemáme. Přes zimu nám prádlo schne v pokoji na sušáku. To už takový požitek není. Taky to není takový tělocvik. Nemusím zdvihat ruce s těžkým prádlem až do vzpažení a ohýbat se ke kbelíku (a záměrně si ho nestavím na židli nebo na stoličku).  Věšení prádla je mým nejoblíbenějším cvičením. Baví mě, když nějaká obyčejná praktická domácí činnost je zároveň tělocvikem (dřepy a vzpažování), tvořivostí (prádlo podle barev, velikostí, tvarů nebo jiných vnitřních souvislostí, které jsou nedefinovatelné) a také příležitostí dělat si něco zcela po svém.

A také (a to o sobě vím už dlouho) potěšením.

Netrpělivost

Podupávala jsem o přestávce konference u kávovaru. Nastavila jsem si knoflíky na silné a dvojité cappuccino a zmáčkla start. Přístroj mlel kávu, nahříval mléko, chrochtal, supěl a konečně spustil napěněné mléko do připravené sklenice. Káva pořád netekla. Netrpělivě jsem přešlapovala, zdálo se mi, že to hrozně dlouho trvá.

Paní, která stála ve frontě na kávu hned za mnou, mne oslovila: „Jak je ten čas relativní, že?“ Nechápavě jsem pozvedla obočí. „Kdybychom viděly, jak někdo pro nás tu kávu připravuje, chápaly bychom proč to tak trvá. Takhle máme dojem, že by to mělo být okamžitě po stisknutí knoflíku hotové, že?“ Souhlasně jsem přikývla. „Asi ano, nenapadlo mě tak uvažovat.“ Po očku jsem stále sledovala svou sklenici, která stále obsahovala jen bílou mléčnou pěnu. Cítila jsem se tak nějak zodpovědná za to, jak dlouho celý proces výroby cappuccina trvá. Fronta za mnou byla docela dlouhá a já jsem si začala dělat starosti, jestli všichni stihnou vypít svou kávu během přestávky, když to tak trvá. Snad jsem si nemusela zvolit kávu s pěnou, třeba by obyčejné espreso bylo hotové rychleji. Není to ode mne bezohledné? Ovšem dáma stojící za mnou se neklidná nezdála. Usmívala se a bylo na ní vidět, že by si se mnou ráda povídala.

„Jsem trochu netrpělivá,“ přiznala jsem se, protože jsem měla dojem, že je to stejně vidět. Obhlédla jsem frontu za námi, abych svým pohledem dala najevo své obavy. „Na konferencích často bývají nejcennější a nejpřínosnější právě ty přestávkové rozhovory u kávovarů. Nebuďte nervózní, to je v pořádku,“ utěšovala mne. Byla mi čím dál sympatičtější. „Víte, já jsem obecně docela netrpělivá, ani nemusím mít pocit, že někoho zdržuju.“ Povzbudivě se na mne usmála a já jsem měla pocit, že ji opravdu zajímám. „Představte si, jak se to projevuje. My máme doma venkovní žaluzie na elektrický pohon. Zmáčknu knoflík a ono se to spustí nebo vytáhne. Když je žaluzie úplně spuštěná nebo úplně vytažená, musí se zmáčknout další knoflík, který celý spouštěcí mechanismus vypne. Já na to skoro vždycky zapomenu. Zmáčknu ovládací knoflík, ono to jede a já už běžím za nějakým jiným úkolem nebo prací. Nepostojím těch pár vteřin, abych to celé vypnula. Manžel mne za to pak kárá. Přitom jde skutečně jen o pár vteřin. Proč tak spěchám?“ Kroutila jsem hlavou sama nad sebou a nad svou netrpělivostí. Usměvavá dáma pokývala hlavou. „Taky se to učím. Snažím se nespěchat, když to není potřeba. Začala jsem u kávy, u té nespěchám nikdy. Dokonce ani ve frontě u kávovaru.“ Šibalsky na mne mrkla. Usmála jsem se na ni a souhlasila: „Dobrý nápad. Taky to zkusím.“

Temně hnědá horká káva se konečně začala spouštět do našlehaného mléka a já se s rozkoší nadechla té vůně. Kávovar signalizoval, že je hotovo. Odebrala jsem si svou sklenici a poodešla kousek bokem. Klidně si ji vypiju a nebudu spěchat. Začít nespěchat u kávy je rozhodně dobrý nápad.

Poklidné čtení na léto

Tahle kniha je pomalá kniha. Píšu v ní o klidu a spočinutí. Vyprávím o tom, jak se učím znovu hrát na klavír, nebo jak začínám meditovat. 
Zkouším popsat své pokusy o vychutnávání prostého bytí. Musím mezi psaním čichat k růžím, plavat ve studené vodě, zalévat kytky, vařit dobré obědy, pít horkou kávu, pozorovat mraky a pod nimi se vznášející horkovzdušné balóny. Tyto věci se nedají dělat rychle, ve spěchu, do uzávěrky. Zjistila jsem, že ani psát o nich nedovedu rychle. Zkuste ji tedy pomalu číst.

Autogramiáda 6.7. 2017 od 19 hodin na brněnském výstavišti v rámci Katolické charismatické konference.

Mé soukromé muzeum

Včera jsem uklízela v horním šuplíku u mého psacího stolu. Nemohla jsem totiž najít nějaký záruční list. Tyhle dokumenty normálně skladuje můj muž v pečlivě nadepsaných deskách ve své pracovně, ale tentokrát tam hledaný list nebyl, a tak musel být u mne. Bránila jsem se, že takové věci ve svých zásuvkách vůbec nemám, ale někde přece být musel. Můj milý muž mi řekl: „Ty, takový systematik, bys ho jistě hravě našla, kdyby tam byl... Máš přece ve svém stole pořádek?“  Nebylo tedy zbytí a musela jsem ten šuplík probrat.

Mezi složkami s dopisy od posluchaček a čtenářek jsem našla příručku o používání internetu pro ženy, několik krásně ilustrovaných dopisů od dcer, když jsme si hrály na princezny, programy divadelních představení, výstřižky z časopisů, které mi kdysi připadaly inspirativní, ale dneska už jsem marně vzpomínala proč, různé moje papírky s poznámkami, úkoly a telefonními čísly... No takový můj archiv. Samozřejmě záruční list nikde. To zas bude řečí o pořádku a systému.

Třídila jsem papírky, obrázky a pohlednice, pročítala dopisy a zařazovala do složek a obálek nebo házela do koše. Nad některými psaníčky jsem se musela pozastavit a připomenout si celou tu situaci. Třeba tady. Malý vzkaz od naší Adélky, když ještě neznala pravopis: „Dobré ráno, maminko moje hodná, sladká, starostlivá, chitrá! Ahoj. A.“ Tenhle papírek ležel jednou ráno na stole pod mým hrnečkem s kávou a Adélka, která tu kávu vařila, se náramně potutelně usmívala. Čekala, jak budu reagovat na takové překvapení.

Nebo dopis od neznámé ženy, co mi otevřela své srdce, když jí bylo těžko. Zaplakala jsem si nad ním. Taky psaní od kamarádky, v němž píše o pohřbu jiné naší společné kamarádky. Jaká to byla oslava, projev vděčnosti za naplněný život, kdy všichni smuteční hosté s rodinou v čele děkovali Bohu za skvělou maminku a babičku. To jsem plakala taky.

A tady svazek pohlednic z našich prázdninových výprav. O prázdninách jsme měli půjčené auto, a tak jsme si dopřáli pár výletů. Chtěli jsme si prohlédnout některé hrady a zámky v okolí našeho města. Vždycky jsme si koupili pohlednici na památku. Ano, tady jsme obědvali skvělé místní koláče na náměstí u kašny a obdivovali jsme bohatou květinovou výzdobu celého městečka. Odkud je tahle obyčejná vstupenka? Muzeum Ždánice? Co to bylo? Už si vzpomínám, tím malým městečkem jsme projížděli a mému muži byl ten název povědomý. Prý tu někdy navštívil spolužáka. Zastavili jsme a šli se projít do zámeckého parku. Tam jsme narazili na nenápadný boční vchod do jinak uzavřené zámecké budovy s nápisem Muzeum. Zaplatili jsme nepatrné vstupné a vešli. Něco takového jsem ještě v životě neviděla! Tohle bylo skutečné muzeum tohoto města. Vystavovalo se tu všechno možné. Od zmenšených ale funkčních pohyblivých modelů různých zemědělských i průmyslových strojů přes zbytky zařízení domácnosti místní šlechtické rodiny, obrazy slavných místních malířů, prastaré hračky, nádobí, výšivky, kroje, nábytek. Většinou s kartičkou, kdo tento muzejní exponát věnoval.

Nejvíc nás tenkrát pobavila první televize, u níž byl komentář trochu obšírnější. Psalo se tam, že občan, jenž tuto první televizi do muzea věnoval, jel tehdy původně do města Brna koupit své manželce pračku, ale neodolal a místo toho se vrátil s televizí, jež byla tehdy ve Ždánicích první a všichni se na ni chodili dívat. Komentář manželky tam bohužel nebyl. Ve vitrínách vedle sebe spočívaly žehličky na uhlí a první elektrická a první napařovací. Různé vystavené kuchyňské náčiní jsem pamatovala ještě z kuchyně mé babičky. No jo, ale co mně je dnes ještě milou připomínkou dětství, za pár let bude pro mé děti „středověk“. Před námi se v místnostech muzea rozkládala opravdová historie městečka. O to vzácnější, že ji shromažďovali sami obyvatelé. Běžné věci denní potřeby se v zasklených vitrínách proměňovaly v opravdové seriózní muzejní exponáty. Musí to být zvláštní pocit chodit do muzea koukat na cep svého prapradědečka, vyšívanou zástěru prababičky, první kalkulačku strejdy Emila a kočárek s panenkou, s nímž si hrála maminka. Jak moudrý je člověk, který takovou na první pohled směšnou expozici spravuje, třídí a doplňuje.

Uklízela jsem svůj šuplík a přemítala o tom, jak bohatý je národ, která zná minulost své země, historii své kultury, váží si jí a předává nějaký odkaz svým potomkům. Najednou mě napadlo, že ten můj šuplík je vlastně také takovým muzeem naší rodiny. Malé soukromé muzeum. Že ty moje složky s nápisy Rodinné výlety, Dopisy čtenářek, Přáníčka od dětí nebo Nápady ke zpracování jsou podobné vitrínám v muzeu. Rozhodla jsem se, že budu taky moudrou ředitelkou našeho rodinného muzea, abychom měli jaký odkaz předat dětem našich dětí. Vstupenku ze Ždánického muzea jsem vybrala z koše a přidala do složky Rodinné výlety k jednomu číslu Ždánického zpravodaje, který jsme si tam taky koupili. Mapovalo totiž historii šlechtické rodiny původně obývající zámek. Byl to tehdy moc prima výlet.

Záruční list jsem stejně nenašla. Šuplík jsem ale zavírala s velkou vděčností za hřejivé vzpomínky na krásné první roky našich dětí, za přátelství na dálku, jehož stopy neslo množství dopisů, za velké bohatství, kterým nás jako rodinu Bůh obdaroval. Ani mi nevadilo poslouchat lehce štiplavé řeči o proslaveném systému v mém psacím stole. Co je jeden záruční list proti takovém bohatství historie, které máme! Mávla jsem rukou, že on se jistě najde, však někde musí být.

Ten záruční list se nakonec našel až večer. Nějak záhadně se přimotal do úplně jiné složky v pracovně mého muže. No jasně, někde přece být musel.

Z  knihy Hořká čokoláda