„Dáš si čaj?“ optala jsem se kamarádky, která se u nás stavila na návštěvu. „Ráda, ale raději jen nějaký ovocný,“ upřesňovala svou objednávku kamarádka. „Abych usnula, víš?“ Já ovocené čaje moc nepiju, a tak jsem si nebyla jistá, jestli bych vůbec něco takového doma našla. „A nechtěla bys čaj z čerstvé máty?“ napadlo mne řešení. „Ano! Ten mám moc ráda,“ zajásala kamarádka. Vedla jsem ji na balkon, aby si vybrala.
Na své balkoně velikém tak pro sedm kočárků mám totiž spoustu truhlíků a květináčů a kromě květin a jiných bylinek tu pěstuju i tři druhy máty. „Koukni, tady to je máta peprná, tohle máta jablečná a tady ta tmavá je máta čokoládová. Přivoň si a řekni, ze které bys chtěla čaj.“ Kamarádka mnula mezi prsty zelené lupínky, s přivřenýma očima voněla k těm různým druhům voňavé bylinky a po důkladném zkoumání si vybrala. Vrátily jsme se do kuchyně a já jsem připravovala čaj. „Já mám vlastně taky cosi na balkoně v květináči,“ uvědomila si kamarádka, „něco se mi tam plazí, ale já to vůbec nestříhám.“
Chtěla jsem se zeptat proč, ale ona začala mluvit o něčem jiném a pak už jsem si na to nevzpomněla. Zato když pak odešla, mi to nějak nešlo z mysli. Tohle přece vídám v našem sousedství docela často. Lidi si zasadí za okno do květináče bylinky, ale nesklízejí je. Co kvetoucích bazalek roste za okny jen na naší ulici! A přitom každý ví, že bazalka se nesmí nechat vykvést, musí se zaštipovat a nakonec, pro své aromatické lístky se přece pěstuje, ne? Proč si ji tedy zasadí a pak, když jim vyroste a rozkošatí se, nesklidí užitek?
Není to podobné jako s jinou mou kamarádkou, která koupila byt, kompletně ho zrekonstruovala, vybourala a přestavěla. Ale ani ho nestačila zabydlet a užít si ho, a už se vrhla do kupování parcely a stavění domu. Tři roky stojí obrázky opřené o zeď za pohovkou, látka na závěsy se povaluje na dně šatní skříně a nové židle do jídelny už by ani nemělo smysl kupovat. Ani byt nedozařizovala a už staví jiné bydlení. Proč to ti lidi dělají? Proč si neužijí toho, co si pořídili? Vždyť vlastně mezi mátou, bazalkou nebo bytem není velký rozdíl. Dělám to taky?
Co člověka pudí kupovat knihy, které nikdy nebude číst, nebo jídlo, které vyhodí nesnědené. Co nás nutí pořizovat oblečení, které nikdy nevezmeme na sebe, nebo květiny, ke nimž si nepřivoníme? Vždyť ty věci jsou jako symboly marnosti života, který nám protéká mezi prsty. Jako by představovaly radosti a požitky, jichž se nikdy neodvážíme ochutnat. Myslím, že to naše hladová duše volá po nasycení a my jí cpeme nové tričko, novou knížku, kilo čokolády nebo květináč s bazalkou. Ona by chtěla tiše spočinout, ale my jí koupíme lístek do kina. Třeba by nám chtěla říct, ta naše duše, že to, jak žijeme, se jí nelíbí, že to nám se to nelíbí a chtělo by to změnu. A my jdeme a koupíme ve slevě nové boty. Když je pak doma rozbalíme, zjistíme, že jedny úplně stejné už máme od jara v botníku stále ještě nevybalené z krabice. Nechceme slyšet, co by nám potřebovala říct naše duše. Možná by se nám to nelíbilo. Třeba bychom si museli přiznat, že něco neděláme dobře, že něco vůbec nemáme dělat a naopak, něco jiného bychom dělat měli. Ale nechceme to slyšet, a tak si raději pustíme nový napínavý film nebo koupíme nový časopis s obrázky šťastného a úspěšného života. Ten náš vlastní nám přitom protéká mezi prsty.
Žádné komentáře:
Okomentovat