Pribináček

Před odchodem nebo odjezdem na velký nákup se ptám pravidelně svých dcer, co by si tak přály přinést na mlsání. Předpokládám, že to jen pozůstatek z doby, kdy jsem s těžkým srdcem děti opouštěla na celou hodinu až dvě, a jako náplast na výčitky svědomí jsem jim přinášela nějakou dobrotu. Většinou chtějí „Pribináčka!“

Většinou jim ho kupuju. Myslím si, že je to ještě docela zdravé mlsání, tvaroh a smetana, holky rostou, potřebují vápník a bílkoviny, ať si dají. Sama to nejídám, sobě ho nekupuju. Mám dojem, že je to dost drahý špás. Jeden kelímek stojí jako třikrát tolik tvarohu. Násobilku ještě ovládám. Ale co by člověk neudělal pro děti, že. Taky si myslím, že je to přeslazené a pro dámy v mém věku vcelku nevhodné.

Když velkopansky přinesu nebo přivezu malované kelímky z povoskovaného papíru s tím tvarohovým potěšením, holky jásají a děkují mi. Pomlsávají bílý nebo hnědý krém (ten hnědý jednoznačně raději!) po malých troškách nejmenšími moka lžičkami, jaké doma najdou. Vypadají rázem jako ty malé holčičky se sponečkami a culíčky, které jsem s úzkostí v srdci nechávala samotné doma u jejich školních úkolů nebo domácích her a odjížděla se sousedkou nebo s manželem na velký nákup. Nevím, na co si u toho dneska hrají, ale vypadají blaženě. Vyškrábou obsah kelímku do poslední trošičky, olíznou lžičku a zase z nich jsou rázem ty skoro dospělé slečny, co se dokážou samostatně postarat o domácnost a jsou mi oporou. Mlsací chutě mají ale jako zamlada.

Sama jsem nebyla jiná. I mně maminka z města nosívala pribináčka, který se ovšem tehdy u nás jmenoval lakrumáček. V malém průhledném plastovém kelímku a jen v bílé, tedy vanilkové verzi. Taky patřil k mým oblíbeným laskominám. A mám pocit, že stejně jako dnes, se mi ten kelímek zdál ostudně malý. Jen nevím, jestli mi ho maminka taky dopřávala jako náplast na své svědomí.

Naposledy jsem zase kupovala dva velké kelímky kakaového tvarohového krému. Trochu jsem se u pultu s mléčnými pochoutkami zasnila. Když byly holky ještě malinké, někdy dokonce nezvládly celý ten malý kalíšek sníst. Vešla se do nich půlka, ale víc už nemohly. Tajně jsme s mužem soupeřili, kdo to po holkách dojí, protože pribiňáka miluje každý. Pamatuju, jak jsem vyškrabávala zbytečky ze dna, a těšila se, jakou dobrotu ta moje mrňata mohou papat. Nikdy jsem si nekoupila celý jen pro sebe. „Co kdybych si taky jeden koupila?“ zeptala jsem se zamyšleně svého muže, který za mnou trpně jezdil s nákupním vozíkem jako moje pomoc. „Mně taky,“ odvětil souhlasně s náhlou jiskrou zájmu v oku. Naložila jsem tedy místo dvou kelímků čtyři a rozhodla jsem se, že to bude náš dnešní moučník po obědě. Smetanovo tvarohový krém s kakaovou příchutí. No nezní to luxusně? Malá připomínka dětství, malá vzpomínka na dětství vlastních dětí. Nevypadá to jako – potěšení?