Nestačím se divit

ROZHOVOR S HANOU PINKNEROVOU

Čtenáři jejích knih o ní vědí skoro všechno. Sama říká, že když si poskládáte za sebou všech deset vydaných knih, máte tu na hromádce celý její život. Život, který se klikatí mezi psaním, hudbou a péčí o manžela a dvě dcery. K rozhovoru nad šálkem malinového čaje jsme se sešly v jednom brněnském knihkupectví, kde momentálně pracuje. Fakt, že může pracovat v tak příjemném prostředí, komentuje slovy: Od té doby, co jsem poznala Boha, se nestačím divit.

Vystudovala jste pedagogickou fakultu, obor čeština a hudební výchova. Jak jste se dostala ke psaní?
Psala jsem vlastně vždycky. Zpočátku hudební kritiky, scénáře k rozhlasovým pořadům stanice TWR a články do časopisů. Pak mi v roce 2002 vyšla první hezká, vázaná kniha. „Brusinky“ jsou sebrané příběhy, které právě tvořily jádro rozhlasových pořadů.

Máte k některé ze svých knih nějaký zvláštní vztah?
Každá odráží určité období mého života. Když se poskládají za sebe, je v nich celý můj život. Nejbližší je mi vždycky ta poslední, protože je v ní to, co je mi momentálně drahé, i citlivé a bolestné.

A to je kniha Schválně jsem zaspala?
To je zatím poslední vydaná kniha. Ale teď jsem dopsala knížku Jedno potěšení týdně, u níž dokončujeme korektury. Jsou to drobounké tipy, jak nacházet potěšení.

Často píšete o své rodině. Jak nese váš manžel a dcery fakt, že jsou z nich literární hrdinové?
Statečně. Teď, když už jsou holky velké, jim dávám všechno ke schválení. Nechtěla bych se jich nějak dotknout. A kdyby jim něco připadalo citlivé, tak bych to neuveřejnila.

Občas jsou hrdinkami vašich příběhů kamarádky, které nejsou popisovány úplně lichotivě. Například Dáda, která vybírá dětem kroužky podle toho, aby jim zabraly co nejvíce času a mohly na ně samy docházet a ona nemusela jít dříve z práce… Neurazila se někdy některá z nich?
Moje kamarádky v příbězích nejsou skutečné žijící osoby. Kombinuji různé rysy svých skutečných kamarádek a když popisuji některou jejich nelichotivou příhodu, postavím ji do zcela jiných souvislostí, aby nebyly poznatelné. Některé osoby jsou dokonce úplně vymyšlené. Jiné příběhy jsou natolik jasné pro celé okolí, že o nich zkrátka psát nemohu.

Nakolik ve vás v těchto situacích bojuje spisovatelka nad přítelkyní? Není vám to líto, že o něčem nemůžete psát?
Někdy mi to líto je, ale ctím to, že některé záležitosti jsou příliš osobní a příliš živé. Tak si vymyslím něco podobného. Živé vztahy jsou pro mne důležitější než brilantní příběhy.

V knize Schválně jsem zaspala popisujete rok strávený hlídáním dvouleté dcery sousedů. Maminka Marušky chodí do práce, a tak svou dceru do té doby, než nastoupila do školky, svěřila vám. Jak tento rok zpětně hodnotíte?
Byla to báječná práce. Lázně, které jsem myslím dostala za odměnu. Měla jsem už zkušenosti se svými dětmi, věděla jsem, kam chodit. Maruška je ženská, a tak ji nebylo obtížné získat pro věci, které baví i mne. Deštivá nebo mrazivá dopoledne jsme spolu trávily v knihkupectví. Maruška chtěla číst pořád dokola tutéž knížku. Nosila mi Červenou Karkulku v různých vydáních, a tak jsme pořád dokola četly. Když už jsem nemohla, šly jsme na čaj a trubičku. Byly jsme jako velké holky, co si umějí užívat života. Miluji kavárny a Maruška taky.
Ale hlavně jsme bývaly venku. Všude je něco, co se dá zkoumat. V parcích je spousta zvířat, které jsme pozorovaly a počítaly. Každý den jsme chodily okolo Špilberku, kde jsme poznávaly sochy a povídaly si o nich. Maruška pokaždé volala: „Ahoj prezidente, ahoj muzikante, ahoj starosto…“ Tak trochu vlastivěda.

A nenásilně umění…
No určitě. Líbilo se jí v katedrále. Rodiče šokovala tím, že rozpoznala věže katedrály a obyčejného kostela. A znala místní hrad a jaké má Brno vlajky a kde sídlí představitelé města. Měla přirozený zájem o věci, kolem nichž jsme procházely, a mne bavilo jí o všem vyprávět.

Jak se Marušce teď líbí ve školce?
Co jí zbývá? Ráda je nemocná. Někdo z naší rodiny si udělá volno a stará se o ni. Zapadla do naší rodiny a s každým jejím členem měla nějaké své rituály. Večer se o ni starám já, přes den holky i manžel. Hned bychom si ji nechali!

Prostřednictvím svých knih jste se stala známou a v jistých kruzích i velmi populární. Co tomu říkáte?
Mně se to líbí. Přineslo mi to velké povzbuzení. Fakt, že mé texty někoho povzbudí nebo jej dokonce přimějí ke změně života, je úžasný. Knížka To pravé místo mi přinesla hodně radikálních ohlasů. Popisovala jsem v ní své boje po nástupu do zaměstnání. Nenapadlo by mne, že mi bude chybět denodenní vaření, ranní vyprovázení dětí do školy a odpolední popovídání o tom, co se dělo. Zapadla jsem do ženského kolektivu se všemi jeho klady i zápory, narazila jsem na manipulaci a potřebovala jsem se s tím vším čestně vyrovnat.
Asi tři ženy mi napsaly, že po prvních třech kapitolách se rozhodly, že nejdou do práce a zůstanou doma s dětmi. Já jsem je nepřemlouvala, neříkala jsem jim: „Nechoďte do práce!“, ale popsala jsem, jak jsem to prožívala. Ony se v tom našly a zařídily se tak, aby nemusely udělat tu chybu. Nemusely dělat stejnou bolavou zkušenost a zůstaly doma, protože usoudily, že to bude pro všechny lepší. A to je báječné!

Ve svých knihách jednoznačně chválíte ženy, které se rozhodnou nejít do práce a zůstanou doma s dětmi. Já sama po sedmi letech doma teď do práce musím a moje dcera se do školky zatím těší. Zdeněk Matějček, dětský psycholog řekl, že školka je oproti jeslím instituce, kterou by si děti samy vymyslely. Jak to vidíte vy?
Obě moje dcery do školky chodily. Já nikoho nesoudím, protože nežiju v ničí jiné kůži než ve své vlastní. Vím jen, že nikoho nenacpete do tabulky. Některé dítě potřebuje kamarády a školku a pak se rádo vrací k mamince, jiné ještě není zralé a chce být doma, kde všechno důvěrně zná. Záleží také na mamince, má-li dost nápadů, aby se dítě doma nenudilo.


Při čtení jsem pochopila, že je pro vás na prvním místě vždycky vztah s manželem. A pak teprve ostatní vztahy. Chápu to správně?
Určitě. Někdo mívá logicky tendenci upřednostnit děti, ale není to tak dobře. Děti tím člověk poutá na sebe. Ale cílem výchovy je, aby nás děti nepotřebovaly, aby byly samostatné. Máme jim pomoci co nejlíp vystartovat do života, ale toho jejich života. A navíc, když pak děti odejdou, kdo mi zbude? S manželem jsme si přece slíbili vydržet spolu až do smrti.
A krom toho, když dám na první místo vztah s mužem, mám víc síly zvládat děti. Když má člověk totiž děti u sebe celý den, dokážou s ním pěkně zacloumat. A večer už nemá sílu být důsledný. Tehdy je třeba, aby přišla autorita, která zavelí: „Tak to bude a nechte chvíli maminku na pokoji!“. Tohle pramení ze zdravého vztahu a když jsou manželé spolčení proti dětem, dá se všechno dobře přežít.
Sama jsem ve fázi, kdy děti jsou už velké a tím víc je potřeba budovat vztah s manželem. Rozumím tomu, proč se tolik manželství rozpadne, když děti odejdou. Když se vše postaví jen na dětech, nezbývá nic, co by manžele drželo pohromadě. Ale my jsme něco slíbili.

Připadalo mi, že řádky vašich knížek někdy úplně voní – je v nich uklizeno, vaří se skvělá jídla. Nechtěla byste být M. D. Rettigovou 21. století?
Nechtěla. Protože taková nejsem. Hrozně mě to baví, to ano, ale nejsem vzorová hospodyňka.

Trávíte teď celý den v práci. Jak se vám daří kloubit práci a domácnost?
To je teď lepší. Poslední dobou toho na mě bylo moc, a tak táta zavedl služby. Každý z rodiny musí jednou v týdnu připravit oběd pro všechny. Nikdo totiž nechce chodit do školních jídelen. Já jsem v práci, ale manžel pracuje doma a buď s jednou, nebo s oběma dcerami obědvá. S Adélkou si pak ještě dopřávají „coffeebreak“. Pijí kávu, mlsají sladkosti, koukají na kovbojky a hledají v nich morální ponaučení.

To je důležité!
A já se učím objevovat svůj volný čas. Pořád mám v hlavě, že po práci musím běžet domů a něco tam honem dělat, ale on to vlastně po mně nikdo nechce. Snažím se zbavit tohoto starého mechanismu. Včera jsem konečně byla plavat. Snažím se přestat šílet a najít víc sama sebe. Bez dětí. Abych byla připravená, že odejdou. Asi to nebude hned tak, ale Aničce je sedmnáct. Je to věc postoje. Pokud je propustím, tak klidně můžou zůstat doma, ale jsou volné.
Někdy schválně vykřikuji, že až budou dospělé, tak se odstěhují a my si s mužem zase zařídíme romantickou ložnici a obývací pokoj. Chci, aby mohly žít své životy.
Zároveň jsme se domluvili, že až budeme chudí důchodci, budeme chodit k holkám na obědy (směje se). Ale než na to dojde, ať jsou samostatné.

Máte nějakou představu, pro koho píšete své knihy? Sama jsem zpočátku při čtení cítila, jak se vnitřně vzpouzím. Tak já jsem dožehlila a mám si jít číst o tom, jak někdo jiný žehlí? Ale pak jsem pochopila, že vy těm domácím pracím přidáváte ještě jiný rozměr, na který jsem v tom shonu zapomněla. Je to najednou láskyplná služba bližním…
To je pro mne klíč k tomu, abych se z toho nezbláznila. Užívám si, že to můžu dělat.
Vědomě si nechci přestavovat své konkrétní čtenářky. Když jsem psala scénáře k rozhlasovým pořadům, tak mi posluchače pořád někdo připomínal. Abych si uvědomovala, pro koho ten pořad připravuju. Věděla jsem, že píšu pro maminky na mateřské a pak jsem si uvědomila, jak moc tomu ten text přizpůsobuji. A musela jsem nakonec zvolnit, aby mě daná forma netlačila pořád do stejných příběhů. Dalo by se s nimi vystačit asi do konce života, ale to mě nebaví. Potřebuji zkoušet nové věci a dát myšlenkám svobodu. Proto jsem si nakonec dala od práce pro TWR oddych. Teď tam bývám hostem v některých pořadech, ale sama žádný pořad nevytvářím.

Zato na portálu Moje-rodina.cz máte poradnu pro vztahy…
ANo, už několik let. Kromě svých stálých rubrik o vztazích, pokojových květinách a každotýdenních potěšeních odpovídám na dotazy nešťastnic a nešťastníků. Ale k dotazu může diskutovat kdokoli, a to mě na tom někdy zlobí. Některé rady nejsou příliš moudré. Člověk musí nechat na tom, kdo se ptá, aby si vybral. Ale ještě radím v poradně Eva Evě dívkám a tam jsou zajímavé dotazy. Teď mi jedna slečna psala, že se červená, tak co s tím má dělat. To se mi líbilo.

Máte na to radu?
Jasně. Taky se červenám a mně červená sluší.

Člověk dost často poslouchá nářky druhých. Proč se podle vás tak málo lidí cítí dobře?
Nejspíš jsou nevděční. Postoj vděčnosti otevírá člověku dveře k úplně jinému životu. A řekla bych i k poznání Boha.

Vy jste s manželem poznali Boha až spolu v dospělém věku, jak se to stalo?
Začali jsem zdravou stravou, makrobiotikou, odkud je blízko k duchovním věcem. Přes jógu a okultismus jsme se dostali k mormonům. A díky křesťanství jsme poznali Krista. Rozhodli jsme se Mu nabídnout své životy a od té doby se nestačíme divit. Nikdy jsme toho nelitovali, i když některá období byla opravdu těžká a bolestná, třeba úmrtí našeho prvorozeného syna, ale doufáme, že to aspoň trochu vybrousilo náš charakter.

V blízké době si tedy budeme moct přečíst novou knihu Jedno potěšení týdně. Pracujete ještě na něčem?
Odevzdala jsem ještě rukopis jedné knihy, která zatím nemá název. Obsahuje příběhy, které v Bibli nejsou. Třeba jsem se zamýšlela nad tím, co asi říkali učedníci Petrovi po té jeho slavné procházce po vodní hladině a následné koupeli. Dělali si z něj legraci? Oceňovali ho? Jak to bylo? A co mu to Ježíš řekl, když ho chytil za ruku a vytáhl? Nebo situace s rozmnožením chlebů a ryb na poušti úhlem pohledu toho malého kluka, co s sebou tu svačinu měl. Jak to viděl a co si o tom myslel? A přímo miluji sestry Marii a Martu. Co říkala Marta na to, když Marie vylila voňavku Ježíšovi na nohy. Jako praktická hospodyně s tím nemohla souhlasit. Nebo jak probíhala ta slavná večeře, kdy si Marta na Marii stěžovala a byla pokárána. Jaké byly okolnosti, jak to obě sestry vnímaly, nikdo z nás není přece černobílý, ani čistokrevná hospodyňka jako Marta ani mimóza jak vypadá Marie. Ani jen praktická nebo jen éterická bytost. Ježíš to přece musel vidět, a tak jsem zkoušela prožít tu situaci s nimi a popsat to svými slovy. Šlo mi o to, aby vyniklo, jak nás Bůh miluje.
hovořila ZUZANA BURDOVÁ