Oskar a růžová paní

Některé knížky nemusí mít lesklé obálky, tlusté hřbety a spoustu slov uvnitř. Některé knížky mohou být klidně útlé svazky bez obrázků a stejně vás dostanou. Začtete se do nich na veřejnosti a ať děláte, co chcete, musíte plakat, protože jejich slova se nějak dotknou vašeho srdce.
Knížku Oskar a růžová paní jsem vzala do ruky náhodou. Ležela tak nenápadně na kraji stolu prodejního stánku na jedné konferenci. Prohlížela jsem si tam o přestávce knížky, které jsem ještě neznala a tuhle jsem viděla poprvé. Jen tak zběžně jsem ji prolistovala a usoudila, že bych ji mohla malinko ochutnat. Konferenční přestávka byla dlouhá. Začetla jsem se někde zhruba uprostřed. Malý kluk někde v nemocnici psal dopisy Bohu. Musela jsem se vrátit na začátek a nemohla jsem se odtrhnout, dokud jsem nedočetla do konce, i když bylo skoro od začátku víceméně jasné, jak to dopadne. Na začátku jsem zvedala obočí, uprostřed jsem se usmívala a při čtení posledních stránek jsem plakala. Co mě tak dostalo? Prostinký příběh, obyčejná slova, předvídatelné rozuzlení?
Psát o složitých věcech tak prostě, že porozumět může i dítě, je strašně těžké. Psát o nemoci, bolesti, loučení, smrti, naději, lásce a Bohu je někdy nemožné. Autorovi Oskara a růžové paní se to povedlo. Prostý příběh malého kluka, který umírá v nemocnici, vám poví o Bohu víc než tlusté traktáty plné cizích slov. Nevěříte? Přečtěte si to. (Jestli se stydíte plakat na veřejnosti, počkejte se čtením na doma.)

Schmitt, Eric-Emmanuel: Oskar a růžová paní, Garamond 2006.

Tramvaj

Tímto popisovaným potěšením vás samozřejmě nenabádám k nadbytečnému používání autobusů, trolejbusů, tramvají nebo aut. Chodit pěšky je velké potěšení. Ale někdy může jízda tramvají přes dvě zastávky přinést nečekaný požitek. Však posuďte sami.
Když se člověk po práci vydá do města, vystavuje se riziku. A to několikerému. Může se stát, že je hladový, unavený a díky tomu to mezi všemi těmi lákavými obchody přežene. Nakupuje tu i tam, trošku tuhle, trošku támhle, krabičku pastelek, pytlík citronů, knížku, lahvičku šampónu nebo nové punčocháče. Navrch bochník chleba nebo květináč s kaktusem a nadělení je vykonáno. Jak to dovléct domů?

Zaručeně se k tomu přidá žízeň, náhle k večeru těsné boty, taška s nákupem se zařezává do ruky, kabelka, která ještě před hodinou skoro nic nevážila, se najednou na rameni zdá, jako bych do ní nacpala aspoň dvě cihly. Cesta domů, kterou normálně urazím běžným tempem chůze za čtvrt hodiny, se jeví jako výlet na půl dne. Dojdu ještě dneska? Tuším, že bych mohla padnout na ulici vysílením. Kolem mne se budou kutálet vysypané citrony, potulný pes chňapne punčocháče a potáhne je za sebou pryč a já bídně zahynu, než se doplazím ke kaluži. Tak chmurný konec si přece nezasloužím. Rozhodnu se zvolit slabošské, změkčilé řešení. Pojedu tramvají.

Protože běžně městskou hromadnou dopravu nepoužívám, musím si nejprve koupit jízdenku. Pak počkat na zastávce, až pojede ta moje a pak se vmáčknout dovnitř tak šikovně, abych s plnýma rukama všech těch tašek a balíčků dokázala označit jízdenku a ještě si honem sednout. Dvě rychle za sebou jdoucí zatáčky bych dnes nevybalancovala. Podařilo se!

Jaká úžasná úleva… Sedím na sedadle, všechny tašky jsem si naskládala na klín a protahuju si nohy. Chodidla mě pálí, jsem jak přelomená v kříži a necítím prsty na rukou. Vyhlížím z okna, jak kolem rychle míjejí známé výklady obchodů, křižovatky s bočními ulicemi a školní budovy. Člověk málem ani nemrkne a je o takový kus cesty blíž. Přiblížil se dřevěný plot botanické zahrady, tady vystupuju. Sbírám zase všechna svá zavazadla a poslední zbytek sil a mířím k domovu. Taková úleva, takové potěšení, že se můžu kousek svézt. Teď snad zvládnu nejen dojít domů, ale třeba i nachystat večeři.

Společný sobotní oběd

Manžel s dcerami odešli v sobotu dopoledne na procházku a nechali mne samotnou doma. Mohla jsem v klidu uvařit, poletovat po bytě a letmo uklízet, čechrat a přesunovat věci, zpívat si nahlas bez výčitek, že někoho ruším při práci, a vůbec jen tak svobodně být. Opravdu jsem si to užila. Připadala jsem si jako velká holka, co zůstala sama doma, když rodiče odešli někam ven.
V sobotu vaříváme buď něco zcela jednoduchého, protože máme na práci jiné věci a nechceme se dlouhým vařením zbytečně zdržovat. Nebo naopak vařím jídla, která se musí u plotny vystát. Vaření je pro mne formou tvořivého odpočinku. Tentokrát jsem zvolila náročnější jídlo. Koupila jsem u řeznice krásné roštěnky a ty jsem hezky pomalu dusila na plotně. K nim jsem vařila pololoupanou rýži. Pomalu jsem prostřela stůl a připravila džbán se šťávou pro holky a ze spíže přinesla lahev vína pro nás rodiče. Všechno už bylo hotové a miláčkové pořád nešli. Šmejdila jsem po kuchyni a zabývala se spoustou zbytečných drobných úkonů. Tu jsem něco srovnala, tu něco přeložila jinam. Čím déle nepřicházeli, tím větší hlad jsem pociťovala. Nakonec jsem se rozhodla, že nachystám ještě malý předkrm. „Určitě budou strašně hladoví, vždyť se pohybují na čerstvém vzduchu,“ rozvažovala jsem.
Pila jsem už třetí sklenici vody a myslela jsem, že to hlady nevydržím, když konečně dorazili domů. Zablácení, protože raději chodí necestami nežli cestami, provlhlí, protože drobně mžilo, a rozesmátí, protože jim bylo dobře. Přinesli mi větvičky do vázy, slibovali na odpoledne velkou fotografickou šou, protože nafotili spoustu báječných záběrů, a jeden přes druhého mě ujišťovali, jak obrovský mají hlad a jak jsou rádi, že jsou doma. Bylo to hezké.
Seděli jsme pak v kuchyni u prostřeného stolu, pochutnávali jsme si na dobrém jídle, vyprávěli si a smáli se, žertovali a žasli, vzpomínali a plánovali. Manžel mě chválil za oběd, holky se vyptávaly, jak jsem to vařila. Uprostřed toho všeho jsem si s velkou intenzitou uvědomila, že jsem šťastná. Sedět u společného stolu s celou rodinou není samozřejmost. Někdo by mohl být nemocen. Někdo by mohl mít něco jiného na práci. Někdo by se mohl naštvat. Někdo by mohl být prostě někde jinde. Ale my tu všichni seděli a měli spolu dobrou vůli. To teda bylo potěšení!

Pomalá chůze

Potěšení z pomalé chůze mi doporučila moje dcera. Ona je vysoké postavy a svýma dlouhýma nohama dělá dlouhé kroky. Většinou všude chodí taktak nebo mírně pozdě, a proto také většinou spěchá. Skoro jí nestačím. Proto mě překvapilo, že zrovna ona mi doporučovala takové potěšení.
Vždycky, když mi doporučuje nějaký požitek někdo, od nějž bych to nejméně očekávala, zpozorním. Existuje tu možnost, že dotyčný objevil něco, co mi uniklo. Pořádně jsem se tedy své dcery vyptala, jak to s tím potěšením z pomalé chůze má, když jejím obvyklým tempem je spěch. Smála se mé nedůvěře a pak mi to pěkně podrobně vysvětlila.
Tvrdí, že pomalou chůzi si dopřává jen jednou týdně, protože častěji na to není čas. Za to ale si ji užívá vydatně. Dělá se to takhle: Člověk musí vyjít aspoň o hodinu dříve, než obvykle chodívá. Při chůzi nesmí zapomínat na pomalé hluboké dýchání. Taková vychutnávací chůze musí také hezky vypadat. To znamená, že je třeba si pořádně srovnat záda, nejlépe s představou, že je člověk za temeno hlavy někde nahoře zavěšen jako loutka. Kráčet je třeba půvabně, klást nohy pěkně za sebou, jako při chůzi po laně, neklátit sebou, nepádlovat rukama ve vzduchu, nemračit se. A nemyslete, na to všechno je třeba stále pamatovat, protože není-li člověk zvyklý tak běžně chodit, po chvíli už se zase hrbí, klátí a kaboní jako obvykle. Pomáhá to ukáznit se a odpočívat.
Při pomalém tempu chůze si člověk dokáže uvědomit rozdílnou strukturu povrchu chodníku, silnice, nebo cesty v parku. Najednou úplně jinak vnímám například vůně. Všimli jste si, že úplně jinak voní ulice a jinak parky?
Chci-li jít pomalu, musím zpomalit i své myšlenky. Pokud totiž něco splašeně plánuju, něco mě hryže a já se to zoufale snažím vyřešit, bezděky v chůzi zrychluji. Silou vůle se musím přinutit, abych šla pěkně pomalu. Jen při pomalé chůzi se totiž dá vychutnat ono potěšení. Musím odložit všechny problémy a nepříjemné myšlenky a oddávat se dýchání a hlídání rovných zad. V závěru procházky pak zjistím, že všechny problémy vidím jaksi z nadhledu, a většinu z nich už ani není potřeba řešit. Cítím se provětraná, odpočinutá a svěží.
No, jak říká Anička: Jen jednou týdně, protože častěji na to není čas.

Patka

Jako obvykle jsem se navečer vlekla domů z práce. Cítila jsem se unavená a hladová. Mám to domů mírně do kopce a večer se mi vždycky zdá, že se jeho prudkost nějak násobí. „Ještě se musím stavit někde cestou pro chleba,“ napadlo mě, „jinak nebude co k večeři a zítra holkám do školy na svačinu.“
Ovšem představa, že bych se musela ještě proplétat mezi davy lidí v supermarketu na hlavní ulici, mi vůbec nedělala dobře. Navíc tam většinou nebývá vzduch, ale zato strašné horko. Ne, tam nepůjdu, rozhodla jsem se pevně. Kde ale vezmu chleba? Mohla bych upéct domácí, jenže to do večeře nejsem s to stihnout.
V tenoučké igelitové tašce jsem nesla dvě knihy, které se mi podařilo koupit v antikvariátu během polední cesty na poštu. Čím víc jsem se blížila k domovu, tím se zdály těžší. Chmurně jsem uvažovala, jak to provedu s tím chlebem, a v tom jsem si všimla malého nenápadného pekařství. Vida, na tenhle obchod jsem zapomněla! Vešla jsem a koupila krásný čerstvý bochník chleba. Byl ještě teplý a přenádherně voněl. Nesla jsem si ho opatrně v náručí jako miminko. Do tenké taštičky ke knihám jsem ho nechtěla cpát, aby nepraskla, a do kabelky by se mi nevešel. Vyšla jsem na chodník a zabočila na naši ulici.
Patka s vypečenou kůrkou se pyšnila jemným popraškem mouky, jako kdyby ji někdo napudroval, a na špičce měla pod kůrkou takovou tu bublinu. Přivoněla jsem si úplně zblízka a málem se mi zatočila hlava. Najednou jsem měla plnou pusu slin. Rychle jsem polkla. Ta vůně! Úplně živě jsem si představila, jak křupne hnědá kůrka, kterou nadouvá vzduchová bublina, na jazyku se mi rozvine ta báječná neopakovatelná chuť čerstvého chleba… dost! „Přece nebudu ukusovat z bochníku chleba na ulici! To je nevychované…“ Bochník mě hřál do rukou a myslím, že se na mne potměšile usmíval. Bublina na patce provokativně mrkala. Na paměť mi vstupovaly vzpomínky, jak jsme s dcerami okusovaly celý bochník chleba cestou z obchodu loni o prázdninách. Taky byl ještě teplý, taky tak voněl a my jsme si ho podávaly jedna druhé, smály jsme se a okusovaly a než jsme došly domů, dobrou čtvrtku jsme ho snědly. Doma jsme půlku dorazily s čerstvým máslem a domácím mlékem od sousedů. To byla nebeská pochoutka! Znovu jsem polkla a i přes vrstvy svetru a kabátu jsem uslyšela, jak mi zakručelo v břiše hlady. To nevydržím! Opatrně jsem se rozhlédla, pevně jsem uchopila bochník oběma rukama a pořádně jsem si kousla přímo do té bubliny.
Bylo to přesně takové, jak jsem si pamatovala. Nebeské. Pomalu jsem žvýkala a prožívala si tu chuť. Naprosto uspokojivou, omamnou, ryzí. Než jsem došla k našemu domu, kousla jsem si ještě dvakrát. Cítila jsem se naprosto šťastně. V kuchyni jsem položila sáček s okousaným chlebem na stůl a šla jsem si umýt ruce. „A jéje,“ ozvalo se za mými zády. To Anička zahlédla okousanou patku. „Maminka si dopřávala potěšení,“ smála se. Otočila jsem se a zahlédla svoji krásnou, velkou, skoro dospělou dceru, jak si právě pořádně ukousla stejně jako já prve na ulici. „Ani nevíš, kolik odvahy mě to stálo,“ poznamenala jsem. „Tak to si kousni honem ještě jednou,“ podala mi bochník dcera a já si dopřála ještě jedno pořádné kousnutí. Čerstvý chleba se nikdy nepřejí, říkávala moje babička a měla pravdu.

Sváteční kalhoty

„Musím si brát něco jiného?“ ptal se mne manžel za deset minut půl jedné na Nový rok. Měl na sobě pohodlné tepláky, které nosí pouze v soukromí domova. „Mám si brát nějaké svátečnější kalhoty?“ tázal se tónem, který dával tušit, že k tomu nemá nejmenší chuti.
Uvažovala jsem, jestli je skutečně potřebné nutit manžela, aby se převlékal ke svátečnímu novoročnímu obědu. Proč vlastně se namáhat? Vždyť je to den jako každý jiný! Včera večer jsme šli spát pozdě, ráno jsme si přispali a po krátké dopolední procházce na mrazivém vzduchu je nám doma v teple zase dobře. Proč si dělat násilí? „Proč se vůbec tak dřeš v kuchyni? Nestačila by nám polívka a nějaké zbytky od včerejška?“ jako by sledoval mé myšlenky můj manžel. Ale nedalo se to už změnit, bylo uvařeno, napečeno, nachystáno. Stůl jsem prostřela svátečním bílým servisem na bílém damaškovém ubruse a ke každému talíři jsem složila látkový zlatobílý ubrousek. Na přípitek jsem vyleštila sklenice na vysokých nožkách a do skleněných svícnů nasadila nové svíčky. Musela jsem to dělat? Bylo to skutečně nutné?
Jenže já jsem chtěla, aby dnešní oběd byl sváteční, mimořádný. Vždyť je Nový rok! První den nového roku je snad zvláštní ne? Něco nového začíná. Nový letopočet dává možnost oddělit se od starých věcí, které už v životě nechceme. Poskytuje také optickou hranici rozhodnutím pro něco lepšího. Při přípitku si můžeme navzájem něco hezkého popřát nebo si vzájemně požehnat.
Život bez slavností je jako poušť bez oáz. Novoroční oběd může být trapnou zastaralou tradicí bez obsahu, ale to by byl jedině náš problém. Není to vada toho zvyku! Jen na nás záleží, jaký obsah budou mít naše zvyky, do jaké míry si budeme uvědomovat, proč co děláme. Bude to hezké začít nový rok společným slavnostním obědem. Budeme si ho dlouho vychutnávat, budeme si povídat a smát se a přát si to nejlepší. V běhu všedních dnů nebývá čas ani na damaškový ubrus, naleštěné sklenky nebo slavnostní přípitky. V trysku všedních hodin, jsme rádi, když se vůbec všichni sejdeme u jednoho stolu!
„Ano, vem si nějaké jiné kalhoty, bude to lepší,“ usmála jsem se na manžela a sama jsem si šla sundat zástěru a přičísnout si vlasy. Vždyť máme novoroční oběd!

Proč zvonili?

Sobotní poledne, mrzlo, ale svítilo slunko, pofukoval větřík, na chodníku se leskly zamrzlé kaluže a já teple zabalená do kožíšku, s pletenou čepicí na hlavě a nenalíčená jsem spěchala do obchodu s potravinami. Chyběla mi totiž jedna důležitá ingredience, bez níž bych nemohla uvařit vymyšlený sobotní oběd.
Nakoupila jsem, vyšla do mrazivého dne a pomalu jsem si vykračovala k domovu. Pohupovala jsem poloprázdnou nákupní taškou, koukala, kde co lítá, a najednou jsem odněkud zdálky uslyšela zvony. Zastavila jsem se. Jak je to dávno, co jsem je slyšela naposled? Ulice byla docela tichá, žádný provoz. Vyzvánění zvonů znělo tak jasně, velebně a radostně, že jsem se nechtěla ani pohnout. Snažila jsem se odhadnout, odkud ten zvuk přichází, ale díky větříku se mi nedařilo identifikovat, ve kterém kostele to zvoní. Proč zvoní?
Uvažovala jsem rychle, co je dneska za den, jaký svátek by asi mohl být, kvůli němuž by vyzváněly kostelní zvony, ale na nic jsem si nemohla vzpomenout. Zamyšleně jsem se ubírala k domovu a vzpomínala, co je to za zážitky, které mi zvonění zvonů připomíná. Něco hodně dávného, ještě z dětství. Něco příjemného a bezpečného. Nějakou dávnou jistotu a řád.
Jako bych se ocitla doma na zahradě u domu rodičů, kde jsem si v těch dávných dobách hrávala. Na dřevěné lavičce pod stromem tam sedávala moje prababička, já jsem se batolila kolem jejích nohou, dělala jsem bábovičky z písku a povídaly jsme si. Prababička věděla všechno. Aspoň tak se mi to tenkrát jevilo, že znala odpověď na každou moji otázku. Tehdy zvonívali ráno, v poledne a večer. Ranní a polední vyzvánění nemělo žádný zvláštní název, bylo to jen ranní a polední zvonění, zato večer se to jmenovalo klekání. Babička mě strašila, že po klekání chodí klekánice a bere děti, které ještě nejsou doma. Ptala jsem se na to pro jistotu prababičky, ale ta to nepotvrdila. Říkala, že ne, že se nemám bát, že klekánice nejsou. Vysvětlovala mi pak, proč to zvonění zavedli a to se mi moc líbilo. Vyprávěla mi, že ráno se zvonívalo proto, aby lidi věděli, že už začal nový den, je třeba vstát a dát se do práce. V poledne zvony ohlašovaly, že už uplynula půlka dne a je tedy čas na poděkování Bohu a malý odpočinek. Večer se zvonilo na znamení konce dne, konce práce a jako výzva k modlitbě díkůvzdání za požehnání toho dne. Tak mi to prababička vyprávěla a já jsem se cítila bezpečná v jistotě toho starého řádu.
Dávno jsem zapomněla. Nebýt těch poledních zvonů, nemohla bych si znovu vychutnat to potěšení ze vzpomínky na pokojný běh těch tehdejších dnů. Zatoužila jsem po tom přehledném rozdělení dne na jasné díly práce a odpočinku. Nejasně se mou hlavou mihla představa, že k takovému řádu asi nepatří číst noviny při snídani, v poledne vůbec neobědvat a večeři jíst u televize. Potěšilo mě, že vůbec ještě vím, jak to správně má být a že mi to lákavě voní. A tak jsem se nenápadně rozhodla, že to zase zkusím. Že by zvonili kvůli tomu? Možná…

Sněhové vločky

Venku zběsile létaly obrovské macaté vločky. Jak se vítr točil, přistávaly i na skle okna. Rozpleskly se na okenní tabulce a pomalu tály a stékaly dolů. Bylo ohromně zajímavé sledovat, jak se jejich složitá stavba rozpadá. Nemohla jsem se odtrhnout od toho pohledu.

Kdysi jsem četla, že neexistují dvě stejné sněhové vločky. Prý je každá jiná. Každá originál. Teď jsem si na tuhle informaci vzpomněla. To ale snad ani nemůže být pravda? Tolik vloček? A každá jiná? A proč? Není to zbytečné? Já bych se s tím nedělala. To teda ne. Nemám ráda piplavou práci. Leda bych měla nějaký opravdu dobrý důvod.

A vybavilo se mi, jak jsem před měsícem malinkýma nůžtičkama z manikúry vystřihovala spousty různých miniaturních sněhových vloček z papíru a pak jsem je lepila na okno do půvabných kompozic, abychom měli doma krásnou vánoční výzdobu. To teda byla piplačka, ale vlastně mi to nevadilo, naopak. Bylo to z lásky. Věděla jsem, že to mí milí ocení.

A že by Bůh měl stejný motiv? Že by tvaroval každou vločku zvlášť, abychom my měli radost? Jak ho znám, bylo by mu to podobné. A tak jsem koukala na padající vločky skoro celé dopoledne a tiše jsem žasla. Každá vločka jako malé precizní vyznání lásky. Tolik přízně! Cítila jsem se velmi vzácná a velmi milovaná.

Se vzpomínkou na tenhle pocit jsem odpoledne vyrazila ven. V městských ulicích sníh nikdy dlouho běloučký nevydrží, takže všude byly nahrnuté našedlé hromady, po chodnících čvachtala břečka, po přesně vykrájených vločkách ani památky. Jenže já jsem je viděla. A přijala jsem od nich vzkaz.

A ten nezapomenu.

PF 2011

U výroby této péefky jsme se doma fakt pobavili. U nás to totiž chodí tak, že já mám původní nápad, Otík ho svědomitě tvořivě zpracuje a holky do toho remcají. Tentokrát to bylo zrovna tak. Hrozně jsme se nasmáli, protože vybírat ve starých fotkách tu, která prokazuje talent dotyčné, je fakt zábava.
Chtěli jsme ještě podobným způsobem pojednat i rodiče (tátu s houslemi a mámu s plnicím perem ve druhé třídě), ale tátovi přišlo jako moc práce už tohle. Tak třeba někdy příště.
Každopádně by neměl zapadnout ten citát. Ten je to podstatné. My jen dokazujeme jeho pravdivost.

Napůl chuť a napůl vůně

Přihodila jsem ji do košíku s nákupem pleťového krému pro sebe, voňavky pro babičku, speciálního šamponu pro dcery a olejíčku z arniky na masírování rukou. Nevypadala nijak zvlášť lákavě ani atraktivně. Taková malá tyčinka na rty. Předvánoční limitovaná edice voňavého zboží nabízela kombinaci vůně pomeranče s čokoládou. Stejně parfemovaná byla i pěna do koupele, tělové mléko a bytová vůně. Koupat bych se v tom nechtěla, ale taková příchuť v tyčince na rty mi přišla zábavná.
„Možná by to mohl být malý dáreček pro nějakou kamarádku,“ napadlo mě. Doma jsem ji uložila do šuplíku s dárky a skoro jsem na ni zapomněla. Ležela tam bez povšimnutí asi tak týden. Včera večer jsem marně hledala svou starou skoro vypotřebovanou tyčinku na rty. Nebyla v žádné kabelce, v žádné kapse, ani na poličce v koupelně, ani v košíku se rtěnkama, nikde. Mé rty byly suché, v mrazivém vzduchu dostaly zabrat a nutně jsem potřebovala si je něčím přetřít. V nouzi jsem si vzpomněla na novou tyčinku.
Vyhrabala jsem ji tedy ze dna zásuvky, přemohla lehké výčitky, že si beru dárek, který možná mohl potěšit někoho jiného, odtrhla jsem plastový pásek, který chránil uzávěr, a zlehka vysunula bílou hmotu. Přetřela jsem si rty, promnula jeden o druhý a ucítila jsem závan jemné chuti čokolády s pomeračem. Bylo to, jako bych právě smlsla nějakou malou čokoládovou pralinku. Úžasné! Rozkošnicky jsem vnímala to nečekané potěšení. Napůl vůně, napůl chuť. Jemňoučké, delikátní a navíc - zcela dietní! Bez jediné kalorie.
Výjimečná voňavá tyčinka na rty nyní leží na mém nočním stolku a každého večera si dopřávám po krátký okamžik malého potěšení – napůl chuť a napůl vůně, jemný obláček pomeranče s čokoládou. Zamlsám si, nepřiberu a potěším se dvojnásob.