Venku zběsile létaly obrovské macaté vločky. Jak se vítr točil, přistávaly i na skle okna. Rozpleskly se na okenní tabulce a pomalu tály a stékaly dolů. Bylo ohromně zajímavé sledovat, jak se jejich složitá stavba rozpadá. Nemohla jsem se odtrhnout od toho pohledu.
Kdysi jsem četla, že neexistují dvě stejné sněhové vločky. Prý je každá jiná. Každá originál. Teď jsem si na tuhle informaci vzpomněla. To ale snad ani nemůže být pravda? Tolik vloček? A každá jiná? A proč? Není to zbytečné? Já bych se s tím nedělala. To teda ne. Nemám ráda piplavou práci. Leda bych měla nějaký opravdu dobrý důvod.
A vybavilo se mi, jak jsem před měsícem malinkýma nůžtičkama z manikúry vystřihovala spousty různých miniaturních sněhových vloček z papíru a pak jsem je lepila na okno do půvabných kompozic, abychom měli doma krásnou vánoční výzdobu. To teda byla piplačka, ale vlastně mi to nevadilo, naopak. Bylo to z lásky. Věděla jsem, že to mí milí ocení.
A že by Bůh měl stejný motiv? Že by tvaroval každou vločku zvlášť, abychom my měli radost? Jak ho znám, bylo by mu to podobné. A tak jsem koukala na padající vločky skoro celé dopoledne a tiše jsem žasla. Každá vločka jako malé precizní vyznání lásky. Tolik přízně! Cítila jsem se velmi vzácná a velmi milovaná.
Se vzpomínkou na tenhle pocit jsem odpoledne vyrazila ven. V městských ulicích sníh nikdy dlouho běloučký nevydrží, takže všude byly nahrnuté našedlé hromady, po chodnících čvachtala břečka, po přesně vykrájených vločkách ani památky. Jenže já jsem je viděla. A přijala jsem od nich vzkaz.
A ten nezapomenu.
...krásny príbeh...(-:
OdpovědětVymazat