„Tak si představ, co napsala Adélka do testu z prvouky,“ mávala jsem popsanou stránkou papíru manželovi před očima. Jako každý večer jsme spolu seděli v pokoji v houpacích křeslech a povídali jsme si o tom, co den přinesl. Naše domácí vzdělávání bylo častým námětem večerních rozhovorů, protože se skoro denně stalo něco, čemu se dalo smát, nebo nad čím uvažovat.
„Co jsi testovala, paní učitelko?“ zeptal se manžel zvědavě. „Probírali jsme právě, co potřebují živočichové nezbytně k životu,“ vysvětlovala jsem. „Jak jí to šlo?“ zeptal se konečně na věc, o níž jsem chtěla mluvit. „Napsala to výborně. Chtěla jsem ti to právě ukázat. Podívej se, tady na tu odpověď,“ poťukala jsem prstem na jeden z pěti bodů. Muž vzal list papíru do ruky a předčítal nahlas: „Co potřebují živočichové nezbytně k životu? Světlo, vzduch, vodu, potravu a svobodu.“ Zarazil se a vzhlédl přes papír ke mně: „Svobodu? To máte v učebnicích?“ „Ne, to je její vlastní postřeh. Dobrý ne?“ smála jsem se pyšně, protože přesně pro tyhle momenty mám domácí školu tak ráda. Vždycky se o dcerách dozvím něco zajímavého, objevím nějaké nové, dosud netušené chodníčky jejich mysli, nečekané způsoby uchopení učební látky nebo poťouchlý smysl pro humor. Většinou všechno v jednom ranečku, od každého trošku. Připadá mi nesmírně dobrodružné tyhle chytré hlavinky formovat, podněcovat je k jejich vlastnímu hledání a následnému zpracování nálezů.
„Ta holka něco zásadního pochopila, že?“ zkonstatoval můj muž spokojeně a zhoupl se v křesle. „Zdá se,“ odbroukla jsem já, „ačkoli jsme o tom takhle vlastně nemluvily. Ale nejspíš si spojila dohromady jiné rozhovory a takhle jí to dalo smysl.“
Chvíli jsme se mlčky houpali. „Co by na to asi řekli v normální škole?“ zamyslel se můj muž hloubavě. „To ti můžu říct úplně přesně,“ podotkla jsem lehce zachmuřeně. „Potkala jsem se odpoledne s Petrou. Víš, s tou mou bývalou spolužačkou, co teď učí na základce. Ptala se mě na naše holky, jak si vedou v domácí škole, jestli jim nechybí kolektiv a tak. No a já jsem jí vyprávěla spoustu věcí a zmínila jsem se, jak jsem toho byla plná, i o tom dnešním testu. Představ si, že oni ve škole taky zrovna probírají tuhle látku. Slíbila jsem jí, že jí dám svoje testy. Ulehčí jí to práci a mě baví si je vymýšlet.“ Zamyslela jsem se nad tím, které testy by mohla moje kamarádka upotřebit, ale můj muž se dožadoval pointy příběhu: „Co ale říkala na ten Adélčin výčet podmínek k životu nezbytných?“ „Ale no to víš, oni ve škole nemohou míchat předměty a nemají čas moc přemýšlet o tom, co do testů píšou žáci. Ve škole to musí sedět podle tabulky,“ pokoušela jsem se nějak obhájit školu a svou kamarádku, ale mé pokusy byly chabé.
„Tak co teda říkala?“ nenechal se odbýt manžel. Nedalo se nic dělat, nepodařilo se mi to nijak zamluvit ani okecat, musela jsem s pravdou ven. „No říkala, že by to nebylo přesně správně a že by jí dala dvojku.“
Manžel na mne chvíli nevěřícně zíral, ale pak se začal znovu rytmicky pohupovat. „Dobře, že je učíme sami,“ utrousil, „svoboda je přece nezbytná podmínka k životu.“
Žádné komentáře:
Okomentovat