Klípky na dovolenou

 Někdy si ráda přečtu něco oddechového. Občas při čekání u kadeřnice sáhnu po některém z barevných časopisů, co tam tak lákavě aranžují na stolek, ale spíš než oddechové mi připadají hloupé. Hledala jsem knížku, kterou bych si mohla vzít s sebou třebas k vodě. Knížka se přece jen dá číst déle než časopis, že. Našla jsem přesně to, co jsem potřebovala.

Světoznámý historik a publicista Paul Johnson vystudoval historii na Oxfordu a po vojenské službě působil v redakci londýnského týdeníku New Statesman. Napsal přes čtyřicet knih, v nichž projevil obrovský popularizační záběr. Knížka, kterou jsem si vzala na koupaliště, se jmenuje Bleskové portréty 20. století. Obsahuje několik desítek krátkých skic o jedincích, s nimiž se autor v průběhu svého bohatého života setkal. Některé z nich jsou jen takové klípky, prchavé pohledy, jiné překvapivě odhalují hlubší tajemství dotyčné osoby. Autorovi nejde v první řadě čtenáře vzdělávat či poučovat, ale obyčejně pobavit. Zřejmě s lítostí musel vyřadit spoustu zajímavých poznámek o pozoruhodných lidem čistě z toho důvodu, že ony osobnosti jsou stále naživu.

Jedná se o čtení docela podobné tomu v barevných časopisech, avšak o lidech podstatně zajímavějších. Johnsonův ostrý jazyk nešetří nikoho z popisovaných, mistrovsky dokáže vystihnout v několika málo slovech situace,  v nichž se odehrávají dialogy nebo prostředí, kde se pohyboval. Při čtení jsem si vychutnávala pikantnosti o lidech, které znám z dějepisných učebnic, ale i z filmových plakátů. Vedle sebe se v knize sešli velikáni politického života, umění, vědy či filozofie, duchovní nebo podnikatelé z celého světa. Jak se jevili v osobním styku? Jakou měli pověst u svých přátel? Co rádi jedli? Jak se chovali ke svým manželkám? Přesně o tom jsem vždy v hodinách dějepisu přemýšlela. O mnoha z osobností světové historie to teď už vím...

Johnson, Paul: Bleskové portréty 20. století, Leda, Rozmluvy 2011.

Pozvání na autogramiádu

Moji milí přátelé, zvu vás na autogramiádu, kterou budu mít 8. 11. v 19 hodin v knihkupectví Brána na Ječné ulici v Praze.
Budete-li mít čas, zastavte se, ráda vás uvidím.

Něco za něco

Eggerichs Emerson Dr.: Láska a úcta, Návrat domů, Praha 2012.

Podle výběru titulů, které v posledních týdnech doporučuju, protože mne zaujaly, by se mohlo zdát, že snad máme doma nějaké manželské potíže. Ne, není tomu tak. Ačkoli vždycky při čtení podobných knížek znovu a znovu odhaluju slabiny vlastní, manželovy i našeho manželství, opět a opět zjišťuju, že máme kam růst, co čistit a jak dělat věci lépe.

Pan doktor Eggerichs vychází ve své teorii, kterou popsal v této své knize, a kterou propaguje ve své celoživotní službě, z jednoho jediného biblického verše. Tajemství se skrývá v listu Efezským 5,33. Je to prosté: ženy potřebují vědět, že jsou milovány, muži nedokáží žít bez úcty. Pokud ženy nectí své muže, tito jim nedokážou projevovat lásku. Pokud jim neprojevují lásku, ženy si jich neváží. Kruh šílenství se roztáčí.

Protnout kruh šílenství můžeme motivací. Pokud začne žena svému muži projevovat úctu, dočká se jeho projevů lásky. Pokud muž začne ženě vyjadřovat lásku, dočká se její úcty. Vypadá to jako v pohádce, že? A žili spolu šťastně až do smrti. Ovšem pan doktor jde ještě dál. Tvrdí, že skutečný důvod pro lásku a úctu vlastně s manželským partnerem a jeho chováním či charakterem vůbec nesouvisí. Prokazovat lásku a úctu jsme povinni bezpodmínečně, to znamená bez toho, že by si ji náš manžel nebo naše manželka jakkoli zasloužili. Čistě jen proto, že Bůh to říká a že „cokoli byste učinili pro nejmenšího z mých bratří, mně jste učinili“. Lásku a úctu neprojevujeme proto, abychom měli lepší manželství (ačkoli to je také důležité), ale proto, abychom se líbili Kristu. Bingo! Co?

Jistě vás, stejně jako mne, napadne seznam výmluv a námitek. Pan doktor na všechno odpoví, všechno vyvrátí a mnohokrát zopakuje. A argumentuje dobře: „Je od nás pokrytecké, když uděláme něco, do čeho se nám nechce? Ne, je to známkou toho, že jsme zodpovědní lidé. Uctivé chování, když „úctu necítíme“, svědčí o zralosti, nikoli o pokrytectví.“

Rozhodla jsem se to vyzkoušet a dám vám vědět...

Zpátky domů

Nejsem si jistá, jestli tentokrát není mé doporučení zajímavé knížky trochu mimo. Ne že bych si nebyla jistá tím titulem, to ne, zaručeně je to kniha, kterou s dobrým svědomím doporučuju. Jen si nejsem jistá, že adresuju svůj knižní tip správným čtenářům. Nicméně to přesto zkusím. Budu totiž doporučovat kuchařku.

Nebojte se, nejsem z této knihy tak nadšená kvůli receptům a nebudu vás nenápadně motivovat, abyste se pokoušeli vařit nebo péct. O recepty tu vlastně skoro ani nejde (ačkoli jsou praktické a docela jednoduché). Jsem nadšená z textů, které se vlastně vaření přímo netýkají. Kuchařka se jmenuje Zpátky domů, napsala ji Hana Michopulu a je báječná. Takhle krásně vyvedená knížka se spoustou barevných fotografií by se mohla nazývat manifestem konzervativních hodnot, prohlášením rodičovské odpovědnosti či deklarací svobody ženy v praxi. Oč jde? Vysvětlím.

Hana Michopulu pracovala jako šéfredaktorka slavného časopisu o vaření a byla velmi úspěšná. Jak sama přiznává v úvodu své knihy, její časopis psal o poctivém domácím vaření, bio surovinách a zdravém stravování, avšak ona sama (stejně jako její kolegyně) se živily rychlým občerstvením, na domácí vaření nikdy neměla čas, a tak je šidila polotovary. Zastavila ji jedna poznámka jejích dětí. Pochybovaly totiž o tom, že by maminka dokázala sama upéct narozeninový dort. V krátké době na to její děti onemocněly a musely dodržovat přísnou dietu. Co na to maminka – úspěšná šéfredaktorka? Zůstala doma, aby vařila.

Návrat do domácí kuchyně pro ni znamenal návrat k jiným hodnotám. Příprava pokrmů dostala najednou ještě další rozměr než jen nasycení hladového žaludku, stala se vyznáváním lásky, potvrzováním rodinné či přátelské vzájemnosti, obdarováním. Je příjemné a osvobozující číst o tom, že dort nemusí být přesně symetrický a poleva dokonale hladká a lesklá. Předpokládá se, že se možná trochu sveze našišato a poleva bude vyhlížet lehce upatlaně. To ale vůbec nevadí. Neděláte to přece jako soutěž tvořivosti. Vaření je pro radost. Autorka předvídá, že ne každého může vaření lákat hned na plný úvazek. Proto nezapomíná na výstražná upozornění. Zkusit vařit neznamená připoutat se k plotně a na všechno ostatní zapomenout. Třeba vás zláká jediná disciplína, jediné jídlo, které ovládnete dokonale a originálně jako nikdo jiný. Možná se stanete specialistou na víkendové snídaně. Budete připravovat jediné jídlo v týdnu, ovšem tak brilantně a tvořivě, že si všichni budou myslet, jak skvěle vaříte. Vaření také znamená být spolu. Pohromadě v jedné kuchyni, olizovat lžíce od polevy a smát se… takové vzpomínky tvoří rodinnou historii, v takových chvílích je možné hovořit o všem. V takové chvíli je domov více domovem a láska má své hmatatelné vyjádření.

Člověk by nečekal, že kuchařská kniha velmi jasně a zpříma připomene, na čem v životě vlastně záleží.

Nic

„Tak co, maminko, jaké jsi dneska našla potěšení?“ ptala se mě dcera večer v koupelně. Celý den jsme se neviděly, jak jsme toho každá měla moc, a tak jsme doháněly nedostatek informací. Čistila jsem si právě obličej vatovým tamponkem a zamyslela jsem se: „Co to dneska bylo?“

Dceruška na mne zvědavě koukala a čekala na odpověď. „No dneska jsem měla potěšení z ničeho,“ prohlásila jsem. „Z ničeho? Tys neměla dneska žádné potěšení? Chudinko maminko, to je mi tě líto,“litovala mě dcera. „Ale já jsem neřekla, že jsem nenašla potěšení,“ hájila jsem se, „mým potěšením dneska bylo nic.“ „Nic? Jak to?“ dožadovala se vysvětlení má dcera, „tomu nerozumím. Jak může nic člověka potěšit?“ „Já ti to vysvětlím,“ usmála jsem se na ni do zrcadla.

„Dneska toho bylo v práci opravdu hodně, mluvila jsem s tolika lidmi a vyřizovala jsem tolik věcí, že si ani nepamatuju, co všechno to bylo. Po cestě domů jsem se ještě stavila na poště a nesla jsem těžkou tašku s nákupem a taky mě trochu tlačily boty. Přišla jsem domů a byla jsem tak unavená, že jsem si neuměla představit, že bych měla ještě něco dělat, s někým mluvit, na něco reagovat. Natočila jsem si sklenici vody, vypila jsem ji a pak jsem sebou plácla na postel. Byla jsem tak ráda, že nikdo z vás není doma.“ Dceruška mě soucitně pohladila po zádech a já jsem si vzala ještě jeden čistý tampon. Jen místo pleťového mléka jsem použila pleťovou vodu.

„Tak jsem jen ležela a cítila jsem, jak mě bolí nohy. Dýchala jsem zhluboka a strašně moc mě těšilo, že nemusím vařit večeři, uklízet byt, žehlit prádlo, zalívat kytky, čistit boty nebo nevím, co ještě. Zkrátka, že nemusím vůbec nic dělat. Možná bych mohla i na chvíli usnout, takové tu bylo ticho. Bylo to opravdu příjemné.“ „No vida,“ zaradovala se dcera, „tak i nic může být potěšením. Kdo by to byl řekl?“ Byla už oblečená do svého puntíkovaného pyžamka a v ruce držela ještě kartáč na vlasy. „Napíšeš o tom?“ vyzvídala a kartáčovala si vlasy. „Myslíš, že by to někdo pochopil? Psát o ničem je přece divné,“ namítala jsem. „Ale jo, jen se neboj,“ uklidňovala mne a jako důkaz použila neotřesitelného argumentu, „když jsem to pochopila já…“ „Tak jo, já to zkusím,“ slíbila jsem, „ale až zítra, dneska už nic nedělám, jdu spát.“ „No jasně,“ usmála se na mne, „dobrou noc.“

Jakého já chci vlastně prezidenta

Potkaly jsme se s mou kamarádkou Magdou. Měla šílený účes. Vypadala fakt hrozně. Nejspíš jsem na ni koukala dost vyděšeně, protože si ukázala rukou na vlasy, zatvářila se zhnuseně a vysvětlila mi: „Tohle? Ach ano, špatná kadeřnice. Co naděláš?“ Soucitně jsem pokývala hlavou a zeptala se jí, jestli nechce telefon na mou kadeřnici. Chtěla. Bodejť.

Podle čeho si člověk vybírá kadeřnici, zubaře nebo třeba instalatéra? Podle toho přece, jak umí svou práci. Když člověk odchází od kadeřnice a vypadá jako příšera, nejspíš tam byl naposled. Bude shánět někoho lepšího. Když můj zubař zvrže svou práci, začnu hned hledat někoho, kdo bude mít dobré reference, koho si budou mí známí pochvalovat, kdo se už osvědčil. S instalatérem je to samozřejmě totéž. Jestliže nepřijde včas, nechá mě čekat a ještě mne udržuje v napětí, zda vůbec dorazí, zatímco já jsem kvůli němu zůstala z práce doma, a pak on ještě draze koupí špatnou součástku... budu mít velkou chuť mu nezaplatit a jít si na internet vyhledat nějakého jiného. No ne? Může o sobě tvrdit, co chce, slibovat hory, doly, černý les, pokud se neosvědčí, sbohem!

No a podle čeho bych si asi tak měla vybrat prezidenta? Co vlastně od takového člověka potřebuji? Který ze slibů, o nichž si můžu v předvolební kampani číst, mi bude připadat podstatný? Jen aby aspoň nějaký dokázal vůbec splnit. Nová a lepší pravidla udílení milosti? To snad nebudu potřebovat. Vztah k linii zahraniční politiky? Tohle bude mít nějakou váhu. Jeho osobní odborná prestiž? Rozhodně! Snad jeho rodinný život? Absolutně ano! Ulpělo-li na jeho kariéře nějaké podezření, nějaká ta šmouha, je pro mne nadále důvěryhodný? Ale jistě, každý může někdy chybovat! Jenže pak nejvíc záleží na tom, jestli dotyčný hříšník chybu uzná a omluví se za ni. Ach, existuje to v politice ještě vůbec? Co mi dotyčný kandidát slibuje? Zajímá mě to vůbec? A jak ty sliby ladí s tím, co se o jeho životě mohu dozvědět? Samý otazník...

Jedno je jisté, když potkám kamarádku v šíleném účesu, k její kadeřnici raději nepůjdu. Bude-li si mi někdo stěžovat na svého zubaře nebo instalatéra, také nejspíš jejich služeb či jejich péče nevyužiju. Možná je to kruté, ale je to tak. Byla bych hloupá a sama proti sobě, kdybych si nechala spravovat zuby nebo vodovodní baterii někým, kdo má špatnou pověst. A co s tím prezidentem? S tím to bude taky tak.

Pohodlné boty

Nejsem si jistá, že vybírání a nakupování bot patří k těm pravým potěšením. Spíš mi to přijde jako adrenalinový sport. Skloubit účel, vzhled a pohodlí s cenou, to nebývá snadný úkol! Vybrat si ty pravé boty – toť hrdinský výkon.

Ale zato potom... Vzpomínám si na své dívčí botičky, když jsem byla ještě malá. Maminka mi kupovala botičky dvojího druhu: na všední den a na neděli. Ty nedělní jsem směla nosit skutečně jen v neděli nebo nanejvýš při nějakých zvláštních příležitostech. Všední byly všední. Není divu, že ty krásnější botičky jsem moc nenosila, trčely v botníku a po nějaké době mi byly malé. Pak mi maminka dovolila je nosit i ve všední den. Jak moc jsem po nich před tím toužila, tak moc jsem je pak nenáviděla. Kdo by dobrovolně nosit tlačící boty?

Když už jsem si mohla boty vybírat sama, zařekla jsem se, že si nikdy nekoupím tlačivé. To se lehce řekne, ale hůře provede. Naposled jsem si koupila botičky, které vypadaly jako pohodlnost sama. V obchodě jsem se v nich chvíli procházela a zdálo se, že je na nohou ani necítím. Když jsem v nich vyrazila do práce, těšila jsem se, že mé nožky budou jako v bavlnce. Prvních pár hodin tomu tak i skutečně bylo. Vznášela jsem se v nových střevíčcích a měla jsem dojem, že mi dělají moc krásnou nohu.

Ke konci pracovního dne už jsem pociťovala nějaké tlaky. Moc jsem si jich nevšímala, soustředila jsem se na úplně jiné věci. Ovšem po cestě domů jsem už nemohla ignorovat, že mě tlačí pravá botka. U kotníku pravého palce to bolelo tak silně, že jsem se musela zastavovat, abych si trošku odpočinula. Dobelhala jsem se domů a zuřila. Jak je to možné? Tak pečlivě jsem vybírala, tolik jsme si dala záležet, abych měla pohodlné a krásné botičky, a přece mě tlačí. Může člověk něco takového reklamovat? Jak bych dokázala, že mě ta pravá botka tlačí, když nic vadného na ní není vidět? Znechuceně jsem se v předsíni vyzula a boty strčila do horní police v botníku.

Druhého dne ráno jsem se dlouze rozhodovala, co si obout. Spíš ty hezké nebo ty pohodlné? Vzpomněla jsem si na otlačený palec. Dneska budu celý den na nohou, musím vyřídit nějaké pochůzky po městě, na hrdinství není čas. Vytáhla jsem své staré osvědčené červené kozačky, v nichž mě ještě nikdy nic netlačilo a vyrazila do ulic. „Pohodlné boty jsou fakt potěšením,“ přemýšlela jsem v chůzi po ulici a malinko jsem si poskočila.

Skulina mezi zákonem a skutečností

Kdyby se takový příběh odehrával ve filmu, myslím, že bych se docela bavila. Protože se ovšem odehrává v realitě, už mi tak zábavný nepřipadá. Spíš mě z něj tak trochu mrazí. Pokusila jsem se posbírat střípky informací, abych si ujasnila, jestli je mi provinilce líto právem nebo jestli dostal, co zasloužil.

Výtvarník, který si říká Roman Tyc, vyměnil u několika semaforů černou desku s obrysem panáčka. Místo panáčka stojícího či jdoucího instaloval panáčka ležícího, čurajícího nebo dokonce panenku… Za výměnu skel na semaforech byl odsouzen k náhradě škody a k pokutě. Škodu uhradil, pokutu zaplatit odmítl, protože neuznává, že spáchal trestný čin. Proto nastoupil na měsíc do vězení.

Ráno při čtení novin mne napadaly všelijaké otázky. Tak trochu mě to celé pobuřovalo. Jít sedět za takovou hloupost? Vždyť to bylo umění, ne? Ohrozil snad někoho? Vždyť ty semafory fungovaly, akorát obrysy panáčků byly jiné. Tak co se vlastně stalo tak strašného? Člověk by myslel, že vězení je tu k dispozici pro opravdové zločince – vrahy, lupiče, zloděje, podvodníky a zločince takového kalibru. Ne pro chlápka, který se pokusil zlidštit podobu dopravního značení města.
Vlastně by se mi to asi líbilo, kdybych šla takhle po ulici, dorazila k přechodu a namísto známého panáčka bych zahlédla jiný obrys. Možná bych se i smála, ten nápad mi připadá vtipný. Stejně jako sloupky značek nebo kmeny stromů oblečené do pletených rukávů, co jsem viděla ve městě. Stejně jako zábavně pokreslené zdi temných zákoutí či mostních konstrukcí železničních podjezdů. Zlidšťují prostory, v nichž jde na člověka strach, kde se nikdo nemůže cítit dobře, protože taková místa ztratila lidský, osobní rozměr. Zato s nějakou malbou, která má nápad, vtip, duši, s něčím, co dá takovému pustému místu osobitý charakter, s něčím takovým se člověk snadno sžije. Díky takovým věcem máme k místům osobní vztah, tvoří širší rámec našeho domova. Můžeme se s nimi ztotožnit, být na ně hrdí. Tohle by asi umění s prostorem mělo dělat.

Rozumím stanovisku umělcově. Pokutu samozřejmě zaplatit nemohl, pokud chtěl zachovat svůj postoj konzistentní. Chápu, že zaplatil škodu, ale nemohl zaplatit pokutu. Přiznal by, že to, co udělal, nebylo umění, ale vandalismus. Popřel by tak nejen akci s panáčky na semaforech, ale i celou svou dosavadní uměleckou kariéru. Na druhou stranu je třeba vidět, že zákon musí platit. Nezaplatíš, co jsi dlužen, musíš do vězení. I když se domnívám, že při výměně skel u semaforů sice k žádné škodě nedošlo, příště by ovšem třeba někdo mohl mít horší nápad s nebezpečným dopadem. Jde o precedens. A rozhodnutí soudu se musí respektovat. Proč tedy mám z celé té situace takovou divnou pachuť? Co s tím?

Ať se na tento případ podíváme z jakékoli strany, nic lepšího asi nenajdeme, než onen nenárokovatelný akt svrchované nezasloužené milosti. V situacích, jako je takhle, kdy vznikla skulina mezi zákonem a skutečností, kdy zákon nevystihuje život v celé jeho šíři a barevnosti, by se nejspíš měl použít. Třeba si toho pan prezident všimne.

Černá a bílá

Pořídila jsem do koupelny dva vysoké úzké koše na špinavé prádlo. Vypadají oba stejně. Jsou to takové kvádry s víkem potažené pruhovanou látkou. Proužky hrají do zelena a fialova, koženkové úchyty jsou zelené. Jeden z košů má na uchu přivázanou bílou mašličku. To proto, aby každý hned poznal, kam patří bílé a kam barevné prádlo.

Nejdřív mě nenapadlo, že by to měl být problém. Mohlo by se zdát, že je to tak snadné: vlevo bílé, vpravo barevné. Jenže jsem pořád lovila černé ponožky mezi bílými tričky. Uvázala jsem tedy tu bílou mašličku na víko koše na bílé prádlo. To už přece musí pochopit i malé dítě, myslela jsem si. Nevěřícně jsem proto kroutila hlavou, když mezi černým prádlem zasvítily bílé manželovy ponožky. „Třeba byl jen moc unavený,“ omlouvala jsem ho sama pro sebe. „Nejspíš nadával pozor,“ pokoušela jsem se ospravedlnit barevné omyly svého muže. Nenápadně jsem ho upozornila na bílou mašličku na víku jednoho koše. Zcela zřetelně jsem poukazovala na víko druhého koše, kde žádná stužka nebyla. Všechno marno. Při každém praní jsem našla něco černého v bílém nebo něco bílého v tmavém prádle. „Asi je mu to jedno,“ vysvětlila jsem si ty barevné zmatky, „nejspíš to vůbec neřeší.“ Ale to byl omyl.

Ráno jsem věšela vyprané prádlo. Dneska se pralo černé. Trička, ponožky, punčocháče. Pěkně jsem vyprané prádlo rovnala na sušáku a dumala, jestli mohu dát prát ještě i to z druhého koše. Zbude mi na ně na sušáku místo? Uschne to černé do té doby? Kdyby totiž ne, neměla bych druhou dávku kam pověsit. Ve škopíku mi zbývalo už jen několik ponožek a já jsem si všimla, že ve změti různě velkých černých se skrývá jedna šedivá. Jen jedna. „No jo, tatínek zase nedával pozor,“ napadlo mě. „Ačkoli, je to vůbec špatně? Šedá mezi černými, to by přece docela šlo, taková ponožka se nezabarví,“ usoudila jsem. Jenže pak mě popadla hrozná předtucha. Možná je to důkaz, že svého muže neprávem v duchu kritizuju pro nezájem o otázky správného umístění špinavého prádla. „Že on to řeší, chudák můj malý, rozhodně se o to snaží, ale s těmi šedými ponožkami si nejspíš nebyl jistý? Nejsou ani bílé ani černé, ale zároveň jsou tak trochu bílé i tak trochu černé. Že on alibisticky dal jednu do bílého a jednu do černého prádla?“

Vyskočila jsem a běžela se přesvědčit do koupelny. Zdvihla jsem víko s bílou mašličkou. Byla tam, hned nahoře. Druhá z páru šedých ponožek.

Láska a boj

Dramatický titul popisuje dramatickou situaci. Manželství po letech. Jak to vypadá? Možná je jako bojiště s válečnou vřavou v plném proudu. Možná je již jen jako doutnající válečné pole, které nese stopy dlouhých vyčerpávajících bojů, v nichž nikdo nezvítězil. Možná se však k boji teprve schyluje, napětí vzrůstá, obě strany zbrojí, chystají válečné plány, ale ještě by snad byly schopny vyjednávat. Kde jsme? Kde jste? Kde jsou ti okolo nás?

Kamarádka mi při rozhovoru řekla, že spousta jejích přítelkyň, jsou buď ve stavu znechucení manželstvím a pomýšlejí na jakoukoli formu rozchodu, nebo nejsou vdané a okolní manželská soužití pozorují a jsou z jejich stavu tak znechucené, že se ani do nějakého dobrodružství s názvem manželství nechtějí pouštět. Je to skutečně tak zlé? No možná je.

V posledních měsících mě překvapilo několik rozvodových řízení. Vedly je páry, které navenek vždycky působily jako vzory všech ctností. Tito manželé se nikdy se nehádali, neměli problémy ani spory, všechno se zdálo dokonalé. Stydívala jsem se, že my doma se občas hádáme. Máme spory. Nesnášíme se, chybujeme, zraňujeme se a zase se usmiřujeme. Myslívala jsem si, že jsme horší. Tak jak to, že se ti vzorní manželé teď rozvádějí? Že ono to ve skutečnosti nebylo tak skvělé? No asi ne.

Knížka Láska a boj nese podtitul Cesta ke spokojenému manželství. Prvním krokem, který na této cestě musí každý manželský pár učinit, je přiznání, že sami spokojené manželství nejsme schopni postavit. Musíme připustit, že po letech společného života jsme svým partnerem zklamáni a že jsme tak trochu (nebo hodně) zklamáni i sami sebou a celým tím svým manželstvím. Skvělé je, že takhle na tom nejsme sami. Tohle prožívá většina párů (ti, co to nepřiznávají, to zatím tají). Není to žádná tragédie. Je to život. Stačí ale najít několik směrovek, nechat si poskytnout několik pokynů a pak už budeme docela dobře vědět sami, co dál podnikat. Není to beznadějné. Má to smysl.

Díky své síle a oběti může muž učinit svou ženu tou ženou, jakou jí bylo určeno se stát. Díky své kráse a oběti se ženě může podařit učinit svého muže tím, kým od věků měl být. Je to dramatický příběh, jehož dobrý konec není zaručen. Ale stojí za to za něj bojovat. Máloco má na zemi větší cenu, protože „pokaždé, když se rozhodnete milovat, uděláte krok blíž k Bohu.“
Manželství je tím stavem, jaký Bůh pro lidský život od počátku zamýšlel. Manželé Eldredgeovi sepsali užitečnou praktickou knihu, kterou ze srdce doporučuji. Nenajdete v ní zázračné instantní recepty na šťastné manželství ve třech krocích, nedává snadná řešení. Nejspíš neobsahuje nic, co byste už nevěděli. Ale vydatně povzbuzuje, naléhavě připomíná a do nových souvislostí staví zjištění a pravdy o srdci, boji, příběhu a touze.

Eldredgeovi, John a Stasi: Láska a boj, Portál 2011.