Vážení návštěvníci

Vážení návštěvníci mého blogu, 

pokud mne chcete dále sledovat, přejděte, prosím, sem: https://hanapinknerova.cz

Tady teď jsem.

Na shledanou.

Svrbící prsty

„Už mě svrbí prsty,“ svěřila se dceruška. Přikývla jsem s porozuměním: „To mě taky.“ Rozuměly jsme si bez dlouhého vysvětlování. Dnes byl totiž mimořádně krásný den. Slunko svítilo, jako by byl už aspoň teplý duben, vzduch skoro jarně voněl a nám se při pohledu z okna zdálo, že nás naše zahrada přímo hlasitě volá.

„Já budu hrabat a ty budeš stříhat růže,“ plánovala Adélka. „Hm, ano a trochu zastřihnu i keře,“ těšila jsem se na tu práci. „Nevíš, jestli už raší tulipány?“ napadlo mě se zeptat, protože znám zvědavé spády své dcery. Není divu, je přece aspoň zpoloviny po mně. Ona se usmála a spustila podrobný přehled, co kde už raší, co kde kouká a kde ještě nic neleze. Mohla jsem to čekat! Vím o ní už přece, že když se vrátí ze školy, musí hned ale hned aspoň na chvíli vyběhnout na zahradu. Ke své duševní hygieně nutně potřebuje protančit trávníkem od meruňky ke skalníku, přivonět ke květinám, utrhnout si stéblo pažitky, pohladit trávník a aspoň jednou hrábnout do hlíny. Naprosto ji chápu. Tohle máme totiž společné.

Nevím, jestli to je tím, že můj tatínek byl zahradník. Mohlo by to být ale i tím, že já běžně pracuju s papírem a nehmotnými slovy, zatímco na zahradě je všechno tak konkrétní a hmatatelné. Cítím úlevu, když po dlouhém koukání do monitoru počítače nebo probírání se v papírech mohu vzít do ruky hrábě, motyku nebo zahradnické nůžky a dělat něco opravdového. Přes zimu se nic takového dělat nedá, a tak na jaře už vždycky nedočkavě vyhlížím, kdy hlína změkne, pupeny na větvičkách keřů se začnou nalévat a první jarní květiny vystrčí své zvědavé prstíky z hlíny ven na sluníčko. Přitom mne napadají všelijaké myšlenky. Jak to ty sněženky dělají, že se dokážou bez poškození prodrat tou ještě zmrzlou tvrdou hlínou, ale přitom malé dítě je v prstíkách zmačká? Kdo je tak podivuhodně a nepochopitelně stvořil?

Už jen pouhé pomyšlení na práci na zahradě mě naplňuje potěšením. Toužím naplnit plíce svěžím jarním vzduchem, vůní trávy a vlhké hlíny. Mé prsty by chtěly prohrábnout měkkou hlínu nebo sevřít plnou hrst suchého listí vyhrabaného z trávníku. Nemůžu se dočkat, až budu kypřit půdu kolem růžových keřů a obhlížet, jak na mne mrkají rašícími očky. Když se budu vracet domů, vždycky si ponesu nějakou malou kytičku a samozřejmě taky hrst bylinek. Čaje z čerstvé máty se nebudu moci nabažit. Už aby to bylo. Nemůže to přece dlouho trvat. Pár dnů a oteplí se, zavane vlahý jarní vánek a my se vydáme s dcerou vytěšené potěšení naplno prožívat. 

Prorocké sny

Začala jsem číst knížku o prorockých snech. Vybrala jsem si takový titul i přes to, že si většinou své sny nepamatuju. Možná se mi v noci něco zdá, ale když se probudím, skoro nic mi nezůstává. Nanejvýš zachytím prchavý závan nějakého pocitu, nálady, atmosféry a ten se rychle rozplyne. Ostatní členové mé rodiny dokáží o svých snech ráno u snídaně poutavě dlouze vyprávět, pamatují si neuvěřitelné podrobnosti jako barvy, vůně a komplikované zápletky dějů. Obdivuju je, protože tohle se mi nestává. U snídaně už ani nevím, že jsem spala. Jsem tak plná plánů všeho, co by se dalo provést, nedočkavě koukám z okna, jaký máme nový den, mám hlad na snídani a minulá noc pro mne už neexistuje.

Knížka o snech se na mne usmívala z police a já jsem měla dojem, že si mne volá. Někdy to tak s knihami mívám. Pustila jsem se do čtení a zatoužila jsem po snech.Věřím, že v nich může Bůh promlouvat a mě samozřejmě zajímá, co mi říká. Biblická argumentace o prorockých vlastnostech snů mi přišla dobrá. Těžko pochybovat, děj některých příběhů je na pokynech vydaných ve snu přímo založený. Praktické tipy, jak polapit ulétající sen, jsem rovnou naplnila. K posteli jsem si na dosah ruky přichystala bloček a tužku, abych si mohla okamžitě zapsat slovo, myšlenku, vjem nebo obraz, který by se mi v noci zdál. Hned vedle jsem si položila taky baterku, abych nemusela rozsvěcovat lampičku a nebudila třeba uprostřed noci svého manžela. Kdo trénuje, zlepšuje se a já jsem toužila po snech.

Dočetla jsem se k části, kde autor napsal, že sny od Boha se zabývají oblastí naší působnosti, případně naší služby, oblastí, v níž nám dává autoritu. To mi přišlo jako velmi logické. Nemohla jsem se dočkat, až se mi v nějakém snu něco takového vyjeví. Zatím totiž v mém bločku na sny bylo jen několik slov a ta odrážela spíš střípky děje předchozího dne nebo dojmy z filmu, který jsem sledovala před spaním. Většinou jsem v nich nic srozumitelného nespatřovala. Stále jsem ale doufala, že třeba i prostřednictvím snu ke mně může Bůh promluvit a ukázat mi, kudy dál. Naznačí mi, jaká je má další cesta. Nebo mi jen potvrdí, co už vím, což by znamenalo, že mě nečeká žádná výrazná změna a to by také bylo hezké. No prostě toužila jsem slyšet Boží hlas.

Začala jsem dokonce večer před ulehnutím prosit o sny. To jsem nikdy předtím nedělala, protože mě to ani nenapadlo. No a dnes se mi nad ránem zdál sen, který se dal zapsat. Obsah mého snu zapadal poměrně přesně do souvislostí vizí, Božích pokynů a oblastí duchovní autority. Byla v něm zřetelná odpověď na můj otazník, pokyn, jímž se vyřešil problém toho dne. Vděčně jsem si zapsala myšlenku ze sna připravenou tužkou do bločku. Co kdybych zapomněla? U snídaně jsem dcerám nadšeně vyprávěla, že jsem konečně měla sen, v němž jsem dostala řešení nějakého svého úkolu. Samozřejmě se zvědavě dotazovaly, co to bylo. A já jsem jim hrdě svěřila, že mi Bůh laskavě ukázal, co mám dnes uvařit.

Ještě stále toužím po snech. Jednou přijdou a já budu připravená.

Ptačí hnízda jako podnět

Kdysi jsem zjistila, že podzimně holé větve stromů odhalují opuštěná ptačí hnízda. Velice mne to zaujalo. Že zrovna v naší ulici si jich postavili tolik? Říkala jsem si, že to možná ukazuje na to, jak ta naše ulice je vhodné místo k životu. Cítila jsem se tím nějak osobně poctěná. Dalším zkoumáním této podivuhodné záležitosti jsem ovšem musela své mínění poopravit.

Ti ptáci stavějí hnízda všude! Dokonce i na těch k životu nejméně vhodných místech. Objevila jsem hnízda přilepená na větvích nad frekventovanými křižovatkami, na nejnižších možných rozsochách větví stromu těsně u vchodu do školy, uviděla jsem je v nepříliš hustém křoví na trávníku u samoobsluhy a dokonce jedno malinké rozčepýřené hnízdečko se naparovalo na dosah ruky na malém hlohu u tramvajové zastávky v nejcentrovatějším centru města. Ti ptáci nemají rozum! Být nějaká záchranářka, sbírala bych takhle nezodpovědně postavená hnízda a odnášela je někam do bezpečí, do hlubin parků nebo aspoň za roh do klidnější ulice. To ale nejsem, a tak je nechávám tam, kde jsou. Je to jejich vlastní nezodpovědnost.

Ale mezitím, poté, co jsem o svém nacházení a počítání ptačích hnízd někam napsala, se mi začaly hlásit další ženy. Také propadly kouzlu objevování ptačích domovů. Maily se zprávami, kolik hnízd kde v které ulici napočítaly, docházely v hejnech. Kromě těch počtů, kdy to vypadalo skoro jako by se trumfovaly, mi psaly, jak se proměnil jejich vztah k ulicím, kde žijí, k blízkým parkům a zahradám, prostě k okolí jejich domovů. Jedna žena mi napsala, že si poprvé doopravdy uvědomila, že v její ulici rostou stromy. Jedna mi dokonce telefonovala, že objevila ptačí hnízdo na větvi přímo pod svým oknem ve třetím poschodí. Jiná paní se mi svěřila, že ji rozplakalo, když za křovím u popelnic uviděla čimčarující hejno vrabců. Vzpomněla si na dětství, kdy jim u babičky na dvorku sypala drobky a tajně házela zbytky svačiny, kterou už nechtěla dojídat. Vrabci byli jejími tajnými spojenci. Dokud ji nenapadlo poohlédnout se po ptačích hnízdech, protože chtěla zjistit, jak je na tom s nimi okolí jejího bydliště, vlastně si vrabců nevšimla. „Vůbec jsem netušila, že ještě ve městě žijí a dokonce tak blízko,“ psala mi, „od dětství jsem je neviděla. Až teprve teď. Napadlo mě, co dalšího ještě nevidím a přitom to mám před očima.“

Její dopis mě dojal. Hned jsem si představila tu malou holčičku házející drobky vrabečkům. A taky jsem si promítla dospělou ženu vzpomínající na dětství při pohledu na houf vrabců. Nejvíc se mne ale nejspíš dotkla její věta o určitém druhu slepoty. Díky ní může člověk nevědět o tom, že v parku v naší ulici žijí veverky, že za rohem otevřeli novou cukrárnu, že houpačky na dětském hřišti jsou dimenzovány i na váhu dospělého, že rozkvetly sakury, že zpívají ptáci, že naproti v přízemí bydlí za oknem kočka, která se někdy nechá pohladit, že sousedových Pepíček už má dva zuby, že v tom malém suterénním krámku s podivným neidentifikovatelným zbožím ten pan prodavač dokonce bydlí. Můžeme úplně přehlédnout, že svět je velice barevné zajímavé místo, a je škoda kvůli nevšímavosti přicházet o spoustu potěšení. 

Aspoň dvacet druhů

Potkala jsem Moniku. Včera navečer uprostřed samoobsluhy s vozíkem plným potravin. Strašně spěchala, když jsem se jí ptala, jak se má. Vrhla na mne uštvaný výraz a vydechla, že nemá čas, protože za chvíli budou Vánoce. Skoro to vypadalo, jakoby Štědrý den měl být už zítra. Zeptala jsem se jí, co blbne, vždyť do Vánoc je přes týden času? Řekla mi: „No právě! Už jen deset dnů. Já to nestihnu.“ Málem se mi u regálu s moukou a cukrem rozplakala. Chvíli jsem na ni civěla, ale rychle mi to došlo. Vy Moniku neznáte, já ano.

Monika je opravdový člověk. Neumí nic dělat napůl. Když studovala, byla nejlepší ze všech. Vyhrávala odborné studentské soutěže, její práce byly všem za vzor. Když sportovala, musela vyhrávat. Do čeho se pustila, v tom byla výborná. Ona totiž věděla, že dobré dílo chce oběti. Nelitovala času, energie, sil, ani peněz. No a když se vdala, hádejte co? Všechnu svou energii věnovala úsilí stát se tou nejlepší hospodyní, manželkou a matkou v širém okolí.

„No ale kvůli Vánocům se nezblázníš, ne? Kde máš děti?“ zeptala jsem se jí. „Ale kluci jsou s tátou. Šli se projít do města. Okukovat rozsvícené výklady, stromeček na náměstí a tak.“  „Tak to máme čas na kafe!“ zajásala jsem, protože moje dcery zas pro změnu byly v dramaťáku. Polekaně na mne koukala a pak váhavě přikývla. „Tak jo, ale jen na chvíli.“

Sotva jsme poskládaly všechny naše nákupní tašky kolem malého stolečku v cukrárně, Monika se upřeně zahleděla na ciferník svých hodinek. „Mám tak půl hodiny, víc fakt nemůžu.“ „Však jo,“ smířlivě jsem ji uklidňovala, „a co tak honíš?“ Představila jsem si její vždycky dokonale uklizenou domácnost a opravdu mě zajímalo, z čeho je tak vynervovaná. „No víš, já ještě musím upéct nějaké cukroví,“ sdělila mi mezi dvěma doušky kávy. „Aha a kolik jich už máš?“ zeptala jsem se, protože znám Moniku. Ta nebude deset dnů před Štědrým dnem péct první linecké. Ale její odpověď mě šokovala, i když jsem čekala ledacos. „No zatím jen šestnáct druhů. Ale dneska musím zvládnout ještě aspoň tři upéct, zítra je slepím a nazdobím. Pozítří nestihnu nic, to je ve školce besídka, ale v pátek ještě udělám nějaké to nepečené. Tak pět šest druhů. No a o víkendu přijede maminka.“ Málem jsem si vylila kávu do klína! „Cože?!“ a rychle jsem se pokoušela spočítat, kolik těch druhů cukroví tedy bude celkem. „Dvacet pět? Ty budeš mít dvacet pět druhů cukroví?“ „No,“ odpověděla mi najednou nějak upejpavě. „A proč tolik, prosím tě? Není to zbytečný?“

Monika se zatvářila docela zoufale a řekla mi to naplno: „Ty neznáš moji maminku! Ta peče každý rok aspoň dvacet druhů. Kdo má míň, není pořádná hospodyně! Nemůžu si dovolit mít míň než dvacet druhů cukroví, zklamala bych ji!“ Koukala jsem na ni asi dost vyděšeně, protože jí vytryskla slzička. „Chápeš mě přece, ne?“ a malinká slzička se jí koulela po tváři. Nezůstala poslední. Až se Monika vyplakala, vysypala to všechno. Celá ta léta, každá ta práce, všechno to úsilí bylo proto, aby maminka byla spokojená. Stejně všechno bylo marné. Maminka vždycky našla něco, co ještě nebylo dost dokonalé. Vždycky předhodila své snaživé dceři nějakou oblast, v níž ještě dostatečně nevynikla. Jen občas a zdrženlivě připustila, že něco snad trochu zvládla, ale přirozeně, ještě to bude chtít zlepšit. Monika se zoufale snažila být dobrou dcerou své náročné matce, ale tušila, že ji neuspokojí nikdy.

Když jsme spolu probraly, že je báječná ženská, i kdyby nikdy v životě žádné cukroví neupekla, a že její manžel i synové jsou maminkou nadšení, i kdyby pekla jen vanilkové rohlíčky, a konec konců na nikom jiném už tolik nezáleží. Po těchto závěrech jsme si objednaly grog.

„Už to chápu, není špatné snažit se být nejlepší. Není marné snažit se udělat radost rodičům, ale je špatné ztrácet kvůli tomu radost a pokoj.“ S takovým závěrem jsme se mohly spokojit obě dvě. Při grogu mi Monika, která najednou nikam nespěchala, sdělila recept na báječné cukroví skoro bez cukru s názvem nadýchané obláčky. Já myslím, že je do Vánoc ještě stihnu.

Fejeton o těšení se

Na mimořádných událostech a svátcích mě vždycky zaráželo, jak krátce trvají. Těšívala jsem se celé dlouhé týdny, nemohla jsem se dočkat, malovala jsem si čárky, pak jsem je pořád pečlivě přepočítávala a pěkně jednu po druhé umazávala, abych zřetelně viděla, jak se ten vytoužený den už blíží. A pak najednou frrr! Slavný den byl pryč, ani jsem nevěděla, kam se poděl.

Protože se mi to stalo skoro pokaždé, když jsem se na něco tak moc těšila, a nezáleželo na tom, jednalo-li se o narozeniny, Vánoce, večírek, divadelní představení nebo výlet, usoudila jsem, že na vině nebude ta událost sama. Možná na vině nejsem ani já a ani nikdo jiný. Nejspíš je potřeba na to jít jinak. Chytře.

Co trvá nejdéle? Těšení. Čeho je tedy třeba si nejvíce užít? Těšení! Řešení bylo jasné: vymyslet nějaké metody, jak z těšení vytěžit maximum. Poctivým výzkumem jsem zjistila, že metody tu jsou, dokonce se hojně používají, ale my ani vlastně nevíme, že si jimi užíváme těšení. Za pár dní tu máme Vánoce, zaměřím se tedy na těšení předvánoční.

Adventní kalendář není nic jiného než zhmotnělé těšení. Každý den jednu malou lahůdku, malou sladkůstku, nebo to nemusí být sladké, může to být denně kolečko salámu nebo štamprlička něčeho dezinfekčního. Tajemství je v tom: každý den jednu malou věc. Je to záloha na Vánoce.

Těšení jsou i přípravy. Nakupování vás bude jinak bavit, když budete vědět, že každým nakoupeným dárkem jste blíž tomu dni. A tudíž i té radosti, kterou váš dárek způsobí. Každou vyleštěnou klikou, slepeným lineckým kolečkem, rozvěšenou ozdobou nebo rozsvícenou svíčkou jsme blíž tomu dni. Už nyní ochutnáváme jen malý kousek té slasti, která se pak rozvoní naplno. Já tedy zkouším neleštit kliky, neslepovat linecká kolečka a nepsat vánoční gratulace, abych to už měla za sebou, ale protože tohle jsou úkony, které mě přibližují Vánocům. Raduju se už teď, aby mi radost déle vydržela. Vím, že pak to možná bude frrr…

Kaštany

Každé roční období s sebou přináší jiné rozkoše. Na podzim jsou to například padající kaštany. Plody jírovce. S napětím vyhlížím, kdy začnou ostnaté slupky pukat a z hebkého bílého pelíšku se vykulí ještě vlhké, lesklé hnědé kaštany. Ještě nedávno, není to tolik let, jsme je vášnivě sbírali s dětmi. Pytle plné kaštanů, kapsy plné kaštanů, tašky plné kaštanů... Doma se pak kutálely všude, míchaly se do ořechů a moje popelky je zase přebíraly. Zestárlé bez lesku jsme nosili na rodinných výpravách prasátkům v oboře.
 Dneska je sbírám už jen tak pro sebe. Nikdy se nemohu rozhodnout, který je ten nejhezčí. Líbí se mi velké bachraté kaštany, na nichž krásně vynikne ornamentální kresba různých odstínů hnědé. Ale nejspíš ještě raději mám malinké kulaťoučké kaštánky, které mne někdy svádějí, abych si do nich kousla. Tolik se podobají čokoládě!

Strašně ráda nosím jeden kaštánek v kapse, pohrávám si s ním, vychutnávám jeho hladkost, těším se jeho hedvábným leskem. Často ve skrytu bojuju s touhou udělat si tajně a jen tak pro sebe nějaké to zvířátko. Vždycky jsem je na podzim vyráběla dětem, dokud byly ještě malinké. Pak jsem je to učila a pomáhala jim, a když vyrostly, potom už jsem jen obdivovala, jak tvoří prapodivné obludy z kaštanů samy. Dnes jsou velké a vyrábět zvířátka z kaštanů je neláká. Mne ano. Ovšem styděla bych se, kdyby mne přitom někdo pozoroval. Mohl by si o mně myslet, že jsem dětinská, hloupá, směšná nebo něco jiného, ovšem potupného. Ale proč bych se vlastně měla stydět za to, že si ráda hraju?

Kdo si zapomněl hrát, zestárl. Nechci být stará! Myslím tím stará uvnitř. Pokud hra může posloužit k prodloužení duševní svěžesti, sem s kaštanem! Kde mám párátka? Čím že jsem to propichovala tvrdou slupku, abych do ní mohla zastrčit párátko, špejli nebo voňavý hřebíček? Někde jsem měla schované kostěné šídlo po babičce a tím to šlo báječně. Od té doby, co jsem je tak dobře schovala, že je nemůžu najít, s podobně dobrými výsledky používám ocelovou grilovací jehlu. Vyrobím si mravence, kozu a možná i žirafu. Tohle stádečko si pak vystavím na psacím stole a nebudu se ostýchat přiznat se k autorství.

Pokud vás něco takového láká taky, potěšte se pro tento týden zvířátky z kaštanů. Bez ohledu na věk, vzdělání, důstojnost, zručnost, umělecké obdarování a nakonec i bez ohledu na počet dětí nebo jejich věk. Když vás to potěší...

Podobenství v hrnci

Koupila jsem si na trhu dva kusy dýně. Ne dvě celé dýně, ale dva velké kusy vykrojené z jedné obří oranžové dýně. Dohromady vážily přes dvě kila. Prodavač, takový dědoušek, tykev na místě rozpůlil, jednu polovinu nechal vcelku jako dekoraci a druhou naporcoval na zhruba kilové kousky, zbavil jader a nastrkal do sáčků. Nejspíš by tak velikánskou dýni nikdo nekoupil, protože by ji ani neunesl. A kutálet dýni domů ulicemi města?

Už jsem se těšila, jak z toho krásného materiálu uvařím polévku. To je naše typická podzimní pochoutka. Dovlekla jsem svůj zeleninový náklad domů a pustila se do dýně. Mínila jsem přichystat čerstvou dýňovou polévku k večeři. Je to hutné ale lehké jídlo, plné chutí a povzbuzující barvy. Naštěstí pro pro svůj recept toho nepotřebuji mnoho. Je to jedna z nejjednodušších polévek, co znám. Kapku oleje, karí koření, sůl a na každou porci lžíci tekuté šlehačky.

Zbavila jsem kusy dužiny slupky a nakrájela na menší kostky. Ty jsem vsypala do velkého hrnce na malou trošku rozehřátého slunečnicového oleje. Když se kostky trochu opekly, posolila jsem je a nepatrně zakápla vodou. Pak jsem přisypala karí koření, rychle přiklopila poklici a a stáhla plamen. Dýně se už dál sama dusila. Po patnácti dvaceti minutách se kostky rozpadaly a kuchyní to silně vonělo. Vypnula jsem vařič a vytáhla ponorný mixér, svého věrného kuchyňského pomocníka. Hrnec jsem si postavila na prkénko na kuchyňské lince a mixér zabořila doprostřed. Trochu jsem se obávala, že když ho zapnu hned na nejvyšší rychlost, že mi oranžová kaše zacáká kuchyň. Začala jsem tedy mixovat na nižší rychlost. Necákalo to.

Zamyšleně jsem pozorovala pohyb částí. Překonala jsem pokušení honit mixérem jednotlivé kousky po hrnci a držela jsem železnou vrtuli uprostřed hrnce. Jen jsem postupně zvyšovala rychlost. Kousky samy lezly pod vrtuli přitahovány dostředivou silou. Hmota se dala do pohybu. Za chvíli byla v hrnci jemná hladká řídká kaše barvy slunce. Prstem jsem setřela trošku polévky z kovové hlavice mixéru a olízla. Už teď to nebylo špatné, ale ještě trocha karí a malinko dosolit. Přesto jsem nepřemýšlela o chuti a vůni téhle podzimní pochoutky. Uvažovala jsem o podobenství, které se mi právě odehrálo před očima.

Jak často honím příležitosti a životní okolnosti jako kousky dýně v hrnci. Většinou vyniká moje křečovitá snaha. Jako nerozmixované kousky dýně v polévce. Pokud se mi podaří zůstat v klidu a čekat, okolnosti se srovnají a příležitosti samy přijdou až ke mně. Výsledkem bývá plynulý, jemný, hladký a barevný životaběh. Jako ta krémová dýňová polévka.

Ne že by polévka nebyla potěšením, to teda byla, se lžicí šlehačky v každém talíři a ozdobená lístečky bazalky, ale podobenství, které jsem pozorovala v hrnci, mě zahřálo ještě o trochu víc.

Padající list

Nádherný podzimní den. Slunko svítí, auta vesele jezdí, lidé procházející pod mým oknem jsou oblečení nalehko jen v tričkách s krátkými rukávy. Dokonce i pejsek, kterého páníček venčí na trávníku přes ulici, se nadšeně honí za padajícími kaštany. Listí už skoro zežloutlo, část už opustila stromy, poletuje vzduchem nebo obarvuje zelený trávník na žluto. Takový veselý den.

I já budu mít veselý den. Dneska se od rána do večera nezastavím. Jako včera a jako zítra. Jsou to teď takové aktivní dny. Všichni jsou ohromně výkonní, činorodí, plní nápadů. Já taky. Celý den jsem v jednom letu. Snídám v běhu, obědvám v chůzi, většinou dělám tři věci najednou. Mám pocit, že jsem ohromně důležitá, když jsem tak strašně vytížená. Nekoukám, nelelkuju, pracuju, a to usilovně. Vždy ve střehu, stále k dispozici. Chrlím nápady, jsem spolehlivá i zábavná, šířím dobrou náladu. Všechno stihnu, skoro nic nezapomenu. Nedá se nic dělat, jsem prostě zdatná a mám z toho radost!

Zůstala jsem chvilku stát u pootevřeného okna a zahleděla jsem se na zežloutlou korunu lípy přes ulici. Z vrcholku její nejvyšší větve se uvolnil jeden drobný žluťoučký lístek a pomalým klouzavým letem se snášel v ladných kruzích k zemi. Už už se blížil k zemi, ale poryv vánku ho znovu podebral, pozvedl a poponesl o kousek výš a lístek vykroužil ještě další plavný oblouk, ještě další půvabnou piruetu. Ve slunečních paprscích zazářila jeho zlatá barva. Byla to tak veselá a zároveň jaksi tichá podívaná. S napětím jsem hleděla na smělou dráhu jeho letu a nedokázala jsem odpoutat svůj pohled. Jak dlouho ještě poletí? Kam dopadne? Jakou ještě figuru zatančí ten žluťásek?

Okouzleně jsem pozorovala let lístečku, dokud hladce nepřistál mezi jiným listím na trávě. Nejspíš to byla jen krátká chvíle, ale mně se zdálo, že trvala hodně dlouho. Všechny mé veledůležité povinnosti byly zapomenuty, celá moje supervýkonnost byla odsunuta někam na vedlejší kolej. Pocítila jsem krátký okamžik intenzivního štěstí. Jakoby se celý svět zastavil ve svém pracovním chvatu a tvořivém třeštění a každý zároveň se mnou pozoroval, jak se jeden maličký lupínek lípy snáší pomalu k zemi. Všechno ztichlo, dokud nezmizel ve žlutavém koberci. Pak se pozvolna znovu ozval ruch ulice, všichni začali někam spěchat, telefony se rozdrnčely, auta troubila, děti na sebe pokřikovaly a všechno bylo jako dřív.

Vydechla jsem úlevou, jako když to ve filmu dobře dopadlo, a zatoužila jsem prostát takhle u okna celé dopoledne a pozorovat padající listí. Představovala bych si, že jejich houpavé obloučky znázorňují něco jako životní osudy. Mohla bych s otevřenýma očima snít. Strašně se mi chtělo ulpět pohledem na něčem drobném a nepodstatném a zastavit se. To by bylo potěšení... avšak pracovní povinnosti se už zase neúprosně hlásily o slovo, i můj telefon zvonil a bylo třeba se probrat a dát se do práce. Přesto však tahle malá tichá chvíle zanechala zřetelný otisk v mé duši.

Zkuste také na chvilku nerušeně postát u okna nebo na ulici a navzdory vší usilovné práci si plně vychutnat okamžik padajícího podzimního listí. Je to potěšení.

Nemohla jsem za nic na světě najít klíče

Nemohla jsem za nic na světě najít klíče. Už jsem se podívala na všechna možná i nemožná místa, kde bych je mohla mít. Prošacovala jsem kapsy obou mých zimních kabátů, i když nosím jen jeden a ten druhý jsem na sobě letos ještě neměla. Nic. Podívala jsem se do všech svých kabelek do všech jejich hlavních, postranních i docela malinkých kapsiček. Nic. Prohlédla jsem i kapsy bund a přihrádky batůžků mých dcer. Nic. Klíče nebyly ani na poličce v předsíni, ani na háčku za dveřmi, ani v košíku s rukavicemi, a šálami, dokonce ani ve velkém koši na čepice, ani nikde jinde jako třeba v kuchyni nebo na psacím stole v pokoji. Prostě nikde nebyly.

Byla jsem z toho nešťastná, smutná a cítila jsem i vztek. Zlobila jsem se na sebe, pro tak nemožnou roztržitost. Styděla jsem se, že tak velká holka ztratila klíče. Taky jsem prožívala úzkost, protože pokud se nenajdou, budeme muset vyměnit zámek na dveřích od bytu, což bude drahé. Ach jo? Kde by jen tak mohly být? Já přece klíče neztrácím. A tak jsem zase šla a zase hledala pro jistotu ještě jednou na všech těch místech, která jsem už jednou, jak jsem se domnívala, důkladně prohledala. Strávila jsem usilovným hledáním aspoň hodinu. Pro nic jiného jsem neměla smysl. Do ničeho jiného se mi nechtělo. Neměla jsem pokoj, dokud je nenajdu.

Vztekle a taky už trochu vyčerpaně jsem zasunula šuplík. Měla jsem toho dost. Už jsem hledala všude dvakrát, někde i třikrát. Nechala jsem toho a smutně jsem se zadívala z okna. Čeká mě manželovo káravé kázání, desítky dobrých doporučení od dcer, kam bych se všude ještě mohla podívat a já na ně budu odpovídat, že už jsem se tam dívala… a pak budeme přemýšlet, ze které obálky vezmeme peníze na nový zámek. Asi to bude z domácnosti a já můžu na nové záclony do kuchyně zapomenout.  Celá utrápená jsem se zvedla ze židle a šla pověsit prádlo. Mé myšlenky se pořád točily kolem hledání. Prý kdo hledá, najde… Bylo mi až špatně z té marnosti.  Docela se mi třásly ruce a žaludek se stáhl do poloviční velikosti.

Celý život je jedno velké hledání. Člověk pořád něco nebo někoho hledá. Svou osobní identitu, své místo ve škole, pak pozici v zaměstnání, ideálního partnera, správný čas k rozhodnutím, svůj způsob oblékání, hudební styl. Hledáme recepty dobrých jídel, vyhovující prášky na spaní nebo osvědčené metody, jak všechno rychle zvládnout. Hledáme Boha, a když ho najdeme, hledáme, jak se mu líbit. Odborně teologicky se tomu dokonce říká hledat jeho tvář. Hledání a nic než hledání.

Momentálně jsem hledala na sušáku místo, kam pověsit poslední vypraný kapesník. Taky jsem hledala, jak v této situaci zůstat klidná. Ještě trochu vztekle jsem protřepávala čtvereček bílého textilu a zkoušela posunout utěrky, aby se aspoň na kousek volného místa ještě vešel. Při této mechanické práci se mé myšlenky volně rozletěly. Stále ještě poletovaly kolem hledání. Prý kdo hledá, najde. To bych zrovna teď moc ráda viděla. Je vůbec ohledně hledání a nacházení v té Bibli ještě něco jiného? Určitě je toho tam spousta, jenže co z toho by mi právě nyní pomohlo? Přemílala jsem si v hlavě útržky různých příběhů a míst, kde se mluví o hledání, ale nic mi v myšlenkách neožívalo. Byly to jen nějaké známé věty. Až mi zazvonila výpověď zdánlivě nesouvisející: Bůh hledá ty, kdo ho budou uctívat.

Mé srdce zdeptané marným hledáním, nervozitou a strachem poskočilo. Bůh hledá. On taky hledá. Třeba hledá jako já, ne on pátrá určitě ještě usilovněji, než já sháním ty pitomé klíče, on hledá ještě daleko zuřivěji. Možná ho taky bolí břicho a třesou se mu ruce, když dlouho nemůže najít. Třeba taky nemá pokoj, dokud nenajde aspoň jednoho ochotného člověka k uctívání. Pak se mu uleví.

Musela jsem se posadit. Ta představa mě úplně zmohla. Slzy se mi tlačily do očí a v tu chvíli mi bylo úplně jedno, kam se poděly mé klíče. On hledá. Ale přitom by mohl tak snadno najít.  Mohl by najít mne. Já bych mohla být nalezena a mohla bych přinést pokoj, úlevu a potěšení do Božího srdce. Nechala jsem se nalézt.

Klíče jsem našla odpoledne v postranní kapse kabelky, kterou jsem ráno prohledávala třikrát.