Skulina mezi zákonem a skutečností

Kdyby se takový příběh odehrával ve filmu, myslím, že bych se docela bavila. Protože se ovšem odehrává v realitě, už mi tak zábavný nepřipadá. Spíš mě z něj tak trochu mrazí. Pokusila jsem se posbírat střípky informací, abych si ujasnila, jestli je mi provinilce líto právem nebo jestli dostal, co zasloužil.

Výtvarník, který si říká Roman Tyc, vyměnil u několika semaforů černou desku s obrysem panáčka. Místo panáčka stojícího či jdoucího instaloval panáčka ležícího, čurajícího nebo dokonce panenku… Za výměnu skel na semaforech byl odsouzen k náhradě škody a k pokutě. Škodu uhradil, pokutu zaplatit odmítl, protože neuznává, že spáchal trestný čin. Proto nastoupil na měsíc do vězení.

Ráno při čtení novin mne napadaly všelijaké otázky. Tak trochu mě to celé pobuřovalo. Jít sedět za takovou hloupost? Vždyť to bylo umění, ne? Ohrozil snad někoho? Vždyť ty semafory fungovaly, akorát obrysy panáčků byly jiné. Tak co se vlastně stalo tak strašného? Člověk by myslel, že vězení je tu k dispozici pro opravdové zločince – vrahy, lupiče, zloděje, podvodníky a zločince takového kalibru. Ne pro chlápka, který se pokusil zlidštit podobu dopravního značení města.
Vlastně by se mi to asi líbilo, kdybych šla takhle po ulici, dorazila k přechodu a namísto známého panáčka bych zahlédla jiný obrys. Možná bych se i smála, ten nápad mi připadá vtipný. Stejně jako sloupky značek nebo kmeny stromů oblečené do pletených rukávů, co jsem viděla ve městě. Stejně jako zábavně pokreslené zdi temných zákoutí či mostních konstrukcí železničních podjezdů. Zlidšťují prostory, v nichž jde na člověka strach, kde se nikdo nemůže cítit dobře, protože taková místa ztratila lidský, osobní rozměr. Zato s nějakou malbou, která má nápad, vtip, duši, s něčím, co dá takovému pustému místu osobitý charakter, s něčím takovým se člověk snadno sžije. Díky takovým věcem máme k místům osobní vztah, tvoří širší rámec našeho domova. Můžeme se s nimi ztotožnit, být na ně hrdí. Tohle by asi umění s prostorem mělo dělat.

Rozumím stanovisku umělcově. Pokutu samozřejmě zaplatit nemohl, pokud chtěl zachovat svůj postoj konzistentní. Chápu, že zaplatil škodu, ale nemohl zaplatit pokutu. Přiznal by, že to, co udělal, nebylo umění, ale vandalismus. Popřel by tak nejen akci s panáčky na semaforech, ale i celou svou dosavadní uměleckou kariéru. Na druhou stranu je třeba vidět, že zákon musí platit. Nezaplatíš, co jsi dlužen, musíš do vězení. I když se domnívám, že při výměně skel u semaforů sice k žádné škodě nedošlo, příště by ovšem třeba někdo mohl mít horší nápad s nebezpečným dopadem. Jde o precedens. A rozhodnutí soudu se musí respektovat. Proč tedy mám z celé té situace takovou divnou pachuť? Co s tím?

Ať se na tento případ podíváme z jakékoli strany, nic lepšího asi nenajdeme, než onen nenárokovatelný akt svrchované nezasloužené milosti. V situacích, jako je takhle, kdy vznikla skulina mezi zákonem a skutečností, kdy zákon nevystihuje život v celé jeho šíři a barevnosti, by se nejspíš měl použít. Třeba si toho pan prezident všimne.

Černá a bílá

Pořídila jsem do koupelny dva vysoké úzké koše na špinavé prádlo. Vypadají oba stejně. Jsou to takové kvádry s víkem potažené pruhovanou látkou. Proužky hrají do zelena a fialova, koženkové úchyty jsou zelené. Jeden z košů má na uchu přivázanou bílou mašličku. To proto, aby každý hned poznal, kam patří bílé a kam barevné prádlo.

Nejdřív mě nenapadlo, že by to měl být problém. Mohlo by se zdát, že je to tak snadné: vlevo bílé, vpravo barevné. Jenže jsem pořád lovila černé ponožky mezi bílými tričky. Uvázala jsem tedy tu bílou mašličku na víko koše na bílé prádlo. To už přece musí pochopit i malé dítě, myslela jsem si. Nevěřícně jsem proto kroutila hlavou, když mezi černým prádlem zasvítily bílé manželovy ponožky. „Třeba byl jen moc unavený,“ omlouvala jsem ho sama pro sebe. „Nejspíš nadával pozor,“ pokoušela jsem se ospravedlnit barevné omyly svého muže. Nenápadně jsem ho upozornila na bílou mašličku na víku jednoho koše. Zcela zřetelně jsem poukazovala na víko druhého koše, kde žádná stužka nebyla. Všechno marno. Při každém praní jsem našla něco černého v bílém nebo něco bílého v tmavém prádle. „Asi je mu to jedno,“ vysvětlila jsem si ty barevné zmatky, „nejspíš to vůbec neřeší.“ Ale to byl omyl.

Ráno jsem věšela vyprané prádlo. Dneska se pralo černé. Trička, ponožky, punčocháče. Pěkně jsem vyprané prádlo rovnala na sušáku a dumala, jestli mohu dát prát ještě i to z druhého koše. Zbude mi na ně na sušáku místo? Uschne to černé do té doby? Kdyby totiž ne, neměla bych druhou dávku kam pověsit. Ve škopíku mi zbývalo už jen několik ponožek a já jsem si všimla, že ve změti různě velkých černých se skrývá jedna šedivá. Jen jedna. „No jo, tatínek zase nedával pozor,“ napadlo mě. „Ačkoli, je to vůbec špatně? Šedá mezi černými, to by přece docela šlo, taková ponožka se nezabarví,“ usoudila jsem. Jenže pak mě popadla hrozná předtucha. Možná je to důkaz, že svého muže neprávem v duchu kritizuju pro nezájem o otázky správného umístění špinavého prádla. „Že on to řeší, chudák můj malý, rozhodně se o to snaží, ale s těmi šedými ponožkami si nejspíš nebyl jistý? Nejsou ani bílé ani černé, ale zároveň jsou tak trochu bílé i tak trochu černé. Že on alibisticky dal jednu do bílého a jednu do černého prádla?“

Vyskočila jsem a běžela se přesvědčit do koupelny. Zdvihla jsem víko s bílou mašličkou. Byla tam, hned nahoře. Druhá z páru šedých ponožek.

Láska a boj

Dramatický titul popisuje dramatickou situaci. Manželství po letech. Jak to vypadá? Možná je jako bojiště s válečnou vřavou v plném proudu. Možná je již jen jako doutnající válečné pole, které nese stopy dlouhých vyčerpávajících bojů, v nichž nikdo nezvítězil. Možná se však k boji teprve schyluje, napětí vzrůstá, obě strany zbrojí, chystají válečné plány, ale ještě by snad byly schopny vyjednávat. Kde jsme? Kde jste? Kde jsou ti okolo nás?

Kamarádka mi při rozhovoru řekla, že spousta jejích přítelkyň, jsou buď ve stavu znechucení manželstvím a pomýšlejí na jakoukoli formu rozchodu, nebo nejsou vdané a okolní manželská soužití pozorují a jsou z jejich stavu tak znechucené, že se ani do nějakého dobrodružství s názvem manželství nechtějí pouštět. Je to skutečně tak zlé? No možná je.

V posledních měsících mě překvapilo několik rozvodových řízení. Vedly je páry, které navenek vždycky působily jako vzory všech ctností. Tito manželé se nikdy se nehádali, neměli problémy ani spory, všechno se zdálo dokonalé. Stydívala jsem se, že my doma se občas hádáme. Máme spory. Nesnášíme se, chybujeme, zraňujeme se a zase se usmiřujeme. Myslívala jsem si, že jsme horší. Tak jak to, že se ti vzorní manželé teď rozvádějí? Že ono to ve skutečnosti nebylo tak skvělé? No asi ne.

Knížka Láska a boj nese podtitul Cesta ke spokojenému manželství. Prvním krokem, který na této cestě musí každý manželský pár učinit, je přiznání, že sami spokojené manželství nejsme schopni postavit. Musíme připustit, že po letech společného života jsme svým partnerem zklamáni a že jsme tak trochu (nebo hodně) zklamáni i sami sebou a celým tím svým manželstvím. Skvělé je, že takhle na tom nejsme sami. Tohle prožívá většina párů (ti, co to nepřiznávají, to zatím tají). Není to žádná tragédie. Je to život. Stačí ale najít několik směrovek, nechat si poskytnout několik pokynů a pak už budeme docela dobře vědět sami, co dál podnikat. Není to beznadějné. Má to smysl.

Díky své síle a oběti může muž učinit svou ženu tou ženou, jakou jí bylo určeno se stát. Díky své kráse a oběti se ženě může podařit učinit svého muže tím, kým od věků měl být. Je to dramatický příběh, jehož dobrý konec není zaručen. Ale stojí za to za něj bojovat. Máloco má na zemi větší cenu, protože „pokaždé, když se rozhodnete milovat, uděláte krok blíž k Bohu.“
Manželství je tím stavem, jaký Bůh pro lidský život od počátku zamýšlel. Manželé Eldredgeovi sepsali užitečnou praktickou knihu, kterou ze srdce doporučuji. Nenajdete v ní zázračné instantní recepty na šťastné manželství ve třech krocích, nedává snadná řešení. Nejspíš neobsahuje nic, co byste už nevěděli. Ale vydatně povzbuzuje, naléhavě připomíná a do nových souvislostí staví zjištění a pravdy o srdci, boji, příběhu a touze.

Eldredgeovi, John a Stasi: Láska a boj, Portál 2011.

Vědomosti

„Teda maminko, jak to že toho tolik víš?“ žasly dcery a já se dmula pýchou. Podařilo se mi vytáhnout se svými vědomostmi, když jsme na procházce v lese zahlédly datla, strakapouda, brhlíka, sojku, houf sýkorek a na samém kraji i několik kavek. U těch jsem se dočkala oné výše zmíněné pochvaly. Holky si totiž myslely, že to jsou havrani.

Jenže havrani to nebyli. Byly to kavky. Vysvětlila jsem ten rozdíl, popsala stavbu těla, tvar zobáku a vybarvení peří a hlavně odlišný zvukový projev u havranů a kavek a dcery žasly. Já jsem si o sobě nemyslela, že bych byla nějak zvlášť vzdělaná v ornitologii, ve společnosti specialistů uctivě mlčím a pozorně naslouchám. Jenže přece jen něco si pamatuju.

Loni k narozeninám jsem si přála Kapesní atlas ptáků a dostala jsem ho. Nevím, proč mě ptáci tak zajímají. Možná proto, že létají ke krmítku na našem balkóně, vídám je na procházkách v parku nebo v lese, pozoruju je, jak si staví hnízda na stromech v naší ulici. Nejspíš proto, že jsem zvědavá. Chci vědět, alespoň jak se jmenují.

Pamatuju si na první sojku, která přiletěla na naši zahradu. Paní sousedka na mě volala, abych se podívala, co za exotického ptáka to sedí na větvi naší meruňky. Pohlédla jsem z kuchyňského okna a nevěřila vlastním očím. Je to možné? Vždyť by to mohla být sojka. Opravdová živá sojka.

Nevzpomínala jsem si, že bych ji kdy viděla živou tak zblízka. Okouzleně jsem pozorovala sojku, jak poskakuje po větvi a pak trhaným letem opouští naši zahradu a letí k sousedům. Běžela jsem hned do pokoje ke knihovně a vyhledala jsem si knížku o ptácích našich parků a zahrad, kterou jsem koupila dětem v antikvariátu. Nalistovala jsem si stránku s obrázkem sojky a přesvědčila jsem se, že můj odhad byl správný. Jasně, byla to sojka. Přečetla jsem si tehdy, kde žije, jak hnízdí, čím se živí a hned mi bylo jasné, že to byla jádra z meruňkových pecek, co ji muselo zlákat k návštěvě naší zahrady. A co teprve na podzim, pomyslela jsem si, až budou zrát ořechy! To ji tu budeme mívat často. A cítila jsem se osobně poctěná, že tak krásný pták přiletěl k nám na zahradu.

Později jsem ji i její rodinu několikrát přistihla při krádeži ořechů přímo z našeho balkonu, kde jsem na lískách čerstvé ořechy sušila. To už mi nepřipadala jako vzácný host, spíš jako loupežník. Avšak stále mě těšilo, že vím, s kým mám tu čest. Podobně jako když k našemu krmítku jedné kruté zimy skoro denně létal houf žlutavých malých ptáčků. Našla jsem si v knize, že by to mohli být čížci. A byli! Se zatajeným dechem jsme je pak s holčičkama za oknem pozorovaly, sypaly jim mák a pak při hodinách hudební výchovy jsme se zvláštním zápalem prozpěvovaly tu písničku: Čížku, čížečku, ptáčku maličký… Věděly jsme přece už, jak takový čížek opravdu vypadá!

Ano, myslím si, že větší potěšení má člověk z pozorování ptáků, květin, kamenů nebo hvězd, o nichž něco ví. Přinejmenším to, jak se jmenují.

Lipový list

Přímo k nohám mi spadl žlutý list. Vzorový list z lípy. Poměrně velký, nepomačkaný a neoschlý. Zvedla jsem jej, protože mi připadal nějak zvláštní. Všude kolem mne se válely po zemi desítky, možná stovky podobných žlutých lipových listů, ale tento byl něčím výjimečný. Nevím, čím to bylo, ale zvedla jsem jej.

Pečlivě jsem prohlížela kresbu žilek na ploše listu a připadalo mi, jako by mi strom, ta stará lípa podala svou vrásčitou seschlou starou a přitom nečekaně hebkou ruku. Nemohla jsem se vynadívat na ten zvláštně krásný list. Překvapeně jsem sledovala, kudy vedou dráhy hlavních žilek, jaký obraz dokreslují drobné vlásečnice. Bylo to jako číst z podané ruky nějaký dobrodružný životní příběh. To takhle vypadají všechny lipové listy? Nikdy jsem si nevšimla. Ne že bych nevěděla, že listy nějakou stavbu mají, ale ještě nikdy jsem tak pozorně a dopodrobna lipový list nezkoumala. Zachtělo se mi uchovat jeho jedinečnou krásu jako zástupce všech lipových listů na světě. Nakreslím si ho. Nebo aspoň vylisuju!

„Je to nesmysl,“ bouřila se ta racionání část mé mysli, „je to list jako každý jiný, jen na jednom jediném stromě tady v ulici jsou jich tisíce. Není ničím zvláštní. Všechny jsou stejné.“ „Ale přece se mi zdá, že je jedinečný,“ namítal poetický hlas mé mysli, „nikdy jsem takový list neviděla.“ „Ach, to si jen namlouváš, klameš sama sebe. Pro nějaké své poetické představy vidíš věci, které nejsou, představuješ si vlastnosti, které neexistují, a tak pouze zveličuješ význam banalit.“ Ano, takové dialogy někdy sama v sobě vedu.

Držela jsem v ruce ten žlutý lipový list a uvažovala o tom, že lidé také na první pohled vypadají stejně. Zvlášť, když jich je hodně pohromadě. Působí jako hejno nebo jako stádo nebo jako ve větru tančící závěj listí. Ale jednotlivě, při bližším zkoumání, při rozhovoru mezi čtyřma očima tomu tak není. Každý člověk je jedinečný, zvláštní a výjimečný, ačkoli navenek to tak možná nepůsobí. Každý má za sebou nebo před sebou nějaký dobrodružný životní příběh.

Uschovala jsem si ten žlutý lipový list. Vložila jsem jej mezi dvě poslední stránky do poznámkového bloku, který nosím stále u sebe. Někdy si ho možná nakreslím.

Hezká kravata

Vstoupila jsem do rozlehlé haly. U pultu s občerstvením postával usměvavý muž v tmavých kalhotách a světlé košili s kravatou. Pozdravil každého, kdo šel kolem, některým stiskl ruku a prohodil pár přátelských slov. Zdálo se, že kazatel sboru je mezi svými rád. Široce se usmíval, pro každého měl povzbuzení, přímo zářil.

Taky jsem k němu zamířila, koneckonců jsme se znali. Zrovna u něj nikdo nestál a on si mě všiml už zdálky. Zajiskřil úsměvem a popošel mi vstříc s nataženou rukou. Hezky mě přivítal a poptal se, jak se mi daří. Chvilku jsme si povídali a můj zrak padl na jeho kravatu. Byla zajímavá. Na světlém podkladu se v pravidelných rozestupech pásly barevné ovečky. Jako by je nakreslilo dítě. Černé hlavičky a nožičky, barevná tělíčka. Ovečky červené, modré, žluté, zelené… Zahleděla jsem se na to stádo.

„Máš hezkou kravatu,“ konstatovala jsem. „Ta je zkušební,“ prozradil mi. „Co to znamená?“ zeptala jsem se. Pořád jsem nemohla odtrhnout pohled. Jako bych něco hledala. Podebral rukou kravatu a nastavil ji, abych si ji mohla dobře prohlédnout. „Hledáš černou ovci?“ zeptal se mne zvláštním tónem. „Ne, proč?“ mechanicky jsem odpověděla a v tu chvíli jsem si uvědomila, co to vlastně hledám. „Hledám zlatou ovečku,“ vysvětlila jsem mu důvod svého upřeného zírání na jeho barevnou ovečkovanou kravatu. Pohlédla jsem mu do očí a znovu opakovala: „Hledám zlatou.“ „To je divné, většinou lidi hledají černou.“ „Proč hledají černou ovci?“ zajímalo mne. „Protože se s ní chtějí ztotožnit,“ vysvětlil mi. „S černou? Proč s černou? To je divný…“ Pokrčil rameny. „Hm, je to tak,“ utrousil a už se hrnul vstříc dalším příchozím, aby je srdečně přivítal. Shromáždění mělo za chvíli začít.

Nie je nič, o čom by som nemohla hovoriť

Tento rozhovor se mnou vedla milá dáma z Partizánskeho. Její jméno se mi podařilo zapomenout. Ale rozhovor byl prima a vyšel v regionálním periodiku SK Partizánske.

Jej meno poznajú nielen čitatelia Života víry, ale aj širšia čitateľská verejnosť. Vydala už niekoľko vlastných knižiek zamyslení a mini príbehov zo života, ktoré vedia pohladiť dušu, vyčariť úsmev na tvári aj v situáciách, ktoré na prvý pohľad nútia k plaču, vedia vytvoriť atmosféru, kedy sa človeku žije a dýcha akosi krajšie. Vníma svet svojimi očami - citlivo romanticky, farebne poeticky, ale zároveň aj žensky prakticky.
Keď som sa jej spýtala, o čom by nechcela v rozhovore hovoriť, príjemne ma prekvapila odpoveďou - neexistuje nič, o čom by nemohla rozprávať (v skrini vraj neskrýva žiadnych kostlivcov). Sama seba nazýva extrovertným sangvinikom. Medzi nedostatkami o sebe uvádza, že je netrpezlivá, rada dlho spí, hovorí niekedy rýchlejšie ako myslí a mala by asi viac načúvať...
Na pozvanie manželov Wiesnerovcov prijala aj so svojou rodinou (manželom Otom a dvoma dcérami Aničkou a Adelkou) pozvanie na našu tohtoročnú zborovú dovolenku do Hronca.
Dámy a páni - Hana Pinknerová.

• Hovorí sa, že na človeka sa podpísalo aj jeho detstvo. Aké bolo to tvoje?Spokojné, prežité s rodičmi, mladším bratom, babičkou, dedom a prababičkou v krásnom dome s nádherným výhľadom na rieku Dyje. Detstvo, to je pre mňa predstava záhrady, prechádzky s rodičmi, bezpečie, pokoj. Bola som slušne vychované katolícke dievča, od 13 rokov som hrala v kostole na organ, páčilo sa mi to, ale nikdy som nepochopila, že vzťah s Ježišom mám brať osobne.
V rodnom Znojme som vychodila ZŠ i gymnázium. Práve na gympli sa začalo prejavovať, že ma priťahuje umelecký svet, že som „potměšilý“ organizátor. Hrala som v školskej kapele, viedla som krúžok básnikov a literátov, písala som triednu kroniku. No a keď bolo treba u riaditeľa žehliť „průšvih“, vždy som išla ja...

• Vysokú školu pedagogickú si si vybrala, lebo si chcela učiť?Aprobácia čeština a hudobná výchova bol cieleným kompromisom, počas štúdia sa to vždy preklopilo raz na jednu, raz na druhú stranu, čo sa týkalo záujmu. Spočiatku som aj chcela učiť, ale vedúci mojej diplomovky sa ma opýtal, či to s tým učením myslím vážne. Začudovane som odpovedala, že áno. On sa zasmial, vraj vie o zaujímavom mieste, aby som to zvážila, no a ja som to rada urobila. Išlo o redaktorské miesto v časopise Opus musicum, kde som robila 5 rokov na čiastočný úväzok. Popri tom som postupne bola korepetítorka v divadle a archivárka štátnej filharmónie, robila som aj na krajskom kultúrnom stredisku, tiež som učila. S manželom (ktorý študoval na konzervatóriu) sme si založili firmu na umývanie okien, a tak sa vlastne začala naša podnikateľská éra. Doobeda som bola redaktorkou, poobede som umývala okná, večery som trávila na koncertoch a v noci som písala. Bolo to vyčerpávajúce. Vtedy sme si ale zarobili na byt, aparatúru, nástroje, vybavenie.

• Ako sa ti podarilo do tohto kolotoča vpašovať Boha?Roky sme duchovne hľadali. Makrobiotika, vegetariánstvo, jóga... stretávali sme sa s divnými ľuďmi, čítali divné knihy, chodili k Mormonom... Raz nás oslovil jeden kamarát a my sme pocítili, že túžime úprimne spoznať Boha. Považovali sme sa za celkom spravodlivých, necítili sme potrebu nápravy, on však trpezlivo vysvetľoval a priviedol nás do malej kresťanskej skupinky, kde sme to celé zavŕšili verejným vyznaním. Bolo to logické vyústenie nášho hľadania. Vyskúšali sme všetko možné, ale nič nebolo to pravé. Bolo lákavé naozaj Mu odovzdať svoj život, všetko, čo sme, čo máme, so všetkým skončiť a položiť Mu to k nohám, aby nám to mohol vrátiť späť. (A to sa aj stalo!) Bolo to naozaj atraktívne a voňalo to životom. Otík pochádzal z neveriacej rodiny a Ježiš ho začal inšpirovať aj ako životný vzor a chcel Ho viac spoznať.
V spoločnosti, kde sme sa obrátili, nám všetko duchovné predkladali veľmi rýchlo – ako to prijali oni. Pripadalo nám to podozrivé, nie vždy podľa Biblie. Začali sme v Biblii hľadať sami odpovede na naše otázky a boli sme zvedaví, či k nám bude Boh konkrétne hovoriť. Rok po našom obrátení sa zbor rozdelil a my sme viedli jeho polovicu. Boli sme vtedy „nafúkaní charizmatici“, čo si mysleli, že vedia všetko. Prišla však rana... Smrť nášho prvého dieťatka...

• Ako sa dá v takejto situácii ďalej žiť? Nezanevreli ste na Boha?Prežili sme ozajstnú pokoru. Veľké myšlienky o viere zrazu spľasli, nevedeli sme, ako ďalej veriť. Nikdy sme to však Bohu nevyčítali. Len sme to nechápali. Hanbila som sa ísť na miesta, kde som predtým svedčila. Mučili ma otázky typu – ako ste sa za to svoje dieťatko modlili?
O tri roky sa nám však narodila Anička a o ďalšie tri Adelka.
V tej dobe sme viedli zbor. Päť rokov rástol, fungoval, poriadali sme celoštátne konferencie pre kresťanských umelcov a stali sa súčasťou KS. Potom Oto vedenie predal vyštudovanému pastorovi a išiel sa venovať hudobníkom.

• Vrátim sa ešte k Tvojmu učeniu. Neláka ťa učiť deti aj dnes?
Učenie ma vždy bavilo, ale momentálne popri veciach, čo robím, by som to asi nezvládla. Navyše sa bojím učiteľskej deformácie .

• Píšeš, organizuješ..., robíš mnoho vecí. Je ešte niečo, o čom snívaš, že by si robila?Neviem o žiadnom takom sne, lebo všetko, čo robím, ma aj baví.

• Kde čerpáš inšpirácie pre svoje knižky?V každodennom živote. Ísť so mnou na kávu znamená ocitnúť sa v literatúre. Vždy sa spolieham, že mi nápady pošle Boh a On to naozaj robí. Je to o dôvere.

• Študovala si aj literatúru. Ako vnímaš z kresťanského pohľadu klasiku? Mnohí po obrátení svoje knižnice od takýchto diel riadne pretriedili...Potrebujeme poznať klasiku. Umenie rezonuje s našou dušou. Aj cez knihy sa môžeme o sebe veľa dozvedieť. A či vyhadzovať knihy? Podľa toho, čo povie Boh. Niekto to potrebuje, niekto nie. Nie je na to jeden princíp. Každý musí počúvať, čo mu Boh hovorí...

• Ako si vieš najlepšie oddýchnuť?Rada spím, rada chodievam na kávu do pekných kaviarní, s manželom si rada vyjdem na prechádzku do lesa, milujem záhrady, parky, mám predplatené koncerty vážnej hudby.
Raz týždenne si spolu tiež vyjdeme na kávu. Voláme to rodičovské združenie, pretože som mu do žiackych knižiek dcér počas domácej školy písala pozvánky... V kaviarni je pokoj, nie je tu nevyžehlené prádlo, netreba tu umývať okná, nikto sem netelefonuje... Pracujeme spolu doma, komunikujeme dosť, no toto je rituál, ktorý by sme si chceli zachovať.


• Čo si odnášate domov z tejto návštevy Slovenska?Prišli sme sem na pozvanie Wiesnerovcov, s ktorými sme sa zoznámili na konferencii Aglow v Partizánskom. Spoznali sme tu kopec nových ľudí, zažili množstvo inšpirujúcich rozhovorov. Bolo to pre mňa krásne a dojemné. Od začiatku sme sa pýtali Boha – prečo sme práve tu. A myslím, že sme na niečo prišli...
Ja som mohla vyučovať. Veľmi ma baví hovoriť, prinášať svoj pohľad na Božie veci. Ota mohol hrať s Igorom, venovať sa mladým muzikantom z kapely, bolo to pre neho potešenie. Slovákov vnímam oproti Čechom ako menej organizovaných, ale otvorenejších a srdečnejších. Dúfam, že vzťahy, čo sme tu nadviazali, sú len začiatkom...
-bk-

Pěkné pořadí

Zjistila jsem, že podle žebříčku nejprodávanějších knih Svazu českých nakladatelů a knihkupců za loňský rok jsem se v kategorii dětské knihy umístila na pětadvacátém místě. Děkuji všem, kdo si Kuchyňské pohádky koupili. Je to hezký pocit.
http://sckn.cz/index.php?p=ladderA&rok=2011

Muž, který nesl sáně

Bylo pošmourné lednové ráno. Všichni tak trochu naštvaně spěchali do práce, do školy a kdoví kam. V ulicích se zdálo všechno šedé, špinavé, navlhlé. Lidi se choulili do bund, kabátů, šál a čepic, kterým by slušel sníh. Ovšem naděje, že by snad začal padat, byla marná.

Nebe je sice celé šedé a slunko nedává ani malým paprskem najevo, že by ještě existovalo, jenže teplota se drží těsně nad nulou. Kdepak sníh, ani náhodou. A přitom tuto zimu ještě pořádně nesněžilo! Chudáci děti, ani sáňky ještě nevytáhly. Žádné koulování, žádné klouzačky, žádní sněhuláci. To je ale smutná zima.

Taky jsem se choulila do kabátu a teplé šály, ale myslím, že mi nebyla zima kvůli nízké teplotě, ale spíš kvůli šedi, špíně a smutnému vzhledu ulice. Přemýšlela jsem o zimách svého dětství. Možná si to nepamatuju dobře, možná si pamatuju jenom to, co se mi líbilo. Možná ani v časech mého dětství nesněžilo každou zimu. Já si to ale nepamatuju. Spíš mi v paměti utkvělo to krásné.

Větve stromů pokryté pravidelnou bílou vrstvou sněhu, závěje u chodníků, do kterých jsme dělávali hluboké stopy. Jemné povrzávání čerstvě napadané sněhové pokrývky pod nohama a její třpyt ve světle slunce nebo lamp veřejného osvětlení, kdy mi sníh připomínal stříbrný brokát maminčiných plesových šatů. A což teprve sáňkovací radovánky! Rychlý sešup z kopce, pak úmorné šplhání do kopce se sáňkami v závěsu, ještě jednou a ještě, a pak poslední jízda a honem domů do tepla. Jak jsme se vždycky těšili, že si svlékneme promočené oblečení, rozvěsíme je doma po topení, umyjeme si ruce pod studenou vodou, která se našim zmrzlým prstům bude zdát horká, a na kakao od maminky.

Usmívala jsem se v chůzi svým staromilským vzpomínkám a vtom jsem ho spatřila. Po protější straně ulice kráčel muž. Na rameni nesl sáně. Zbrusu nové velké dětské sáně. Jednou rukou si je přidržoval na rameni a v druhé ruce měl dřevěné opěrátko, které se k saním připevňuje pro úplně malé děti. Rozvážně si to vykračoval ulicí a já jsem se za ním musela otočit, jak mě ten pohled uchvátil. Ten muž byl zosobněním naděje. Musel věřit, že sníh napadne, jinak by přece nekupoval sáně! S nadějí na bílý sníh se dá žít, i když je šedo, špinavo a vlhko. Z naděje můžu čerpat radost, i když je mi smutno. Hned jsem se narovnala a šedá ulice mi najednou nepřipadala tak beznadějná. Vždyť je teprve leden...

Poprvé a naposledy

Většinou dobře vím, když je něco poprvé. Například první polibek od milovaného kluka, ten si nesu ve vzpomínkách po celý život. To zvláštní rozechvění, zčervenalé tváře, srdce bušící tak, že hrozí vyskočením z hrudi, něha i dramatičnost té sladké i hrozné chvíle. Ten pocit zodpovědnosti a dospělosti, když jsem získala své první zaměstnání. Neochvějnost mladé pýchy smíchaná s lehkými obavami: Tak to už jsem opravdu velká? Tak takhle už to bude napořád?

Těžko zapomenout na ten strašlivý okamžik, kdy v žákovské knížce přistála první pětka z matematiky. Co tomu řeknou doma? Ta ostuda! Potrestají mě? Každý to na mně musí vidět, že já, vzorná žákyně se dvěma blonďatými culíky, jsem tak hrozně selhala.

Každoročně prožívám nevinné potěšení z odhodlání chutnat letošní první jahody. Budou už chutnat jako pravé jahody nebo se jedná pouze o barevný skleníkový produkt bez vůně a chuti? Každoročně svádím boj s vlastní netrpělivostí a rozumnou úvahou, že jíst čerstvé jahody v dubnu nebo v květnu ještě není moudré. Ty první, k nimž se odhodlám, si pak o to více vychutnávám a raduju se z nich. Jsou přece první...

Málokdy si ale můžeme uvědomit, že je něco naposled. Většinou to zjistíme, až potom. Až už víme, že nebude žádné příště, žádné ještě jednou. Poslední jahody někdy v půlce července si neuvědomuju. Bývají zastíněny chutěmi a vůněmi jiných lákavých pochoutek, nějak mi nepřijde, že další si dám až zase za rok. Poslední pětku si vážně nepamatuju. Nemám tušení, kdy jsem ji vyfasovala, ani z jakého předmětu. Nejspíš jsem ji neprožívala nijak tragicky. No – pětka, a co?

Poslední zaměstnání si asi uvědomím, protože už bude blízko k důchodu, ale nic osudového v něm nevidím. Poslední polibek si snad ani uvědomovat nechci. Chtěla bych vůbec vědět, že je poslední? Chovala bych se jinak, říkala bych jiná slova, dělala bych jiné věci, kdybych věděla? Nejspíš ano. Vědomí konečnosti dává člověku zároveň pokoru i křídla. Žít s tímto vědomím vyžaduje odvahu. Kéž bych ji měla.