Zahlédla jsem někde na internetu video s návodem, jak
nejrychleji na světě a bez jakékoli námahy oloupat česnek. Prý nemáme život
k tomu, abychom jej trávili otupující domácí dřinou v kuchyni. Prý
kdo až dosud nepoužíval oné revoluční časově úsporné metody, promarnil při
loupání česneku spoustu hodin. Všechny tyto hodiny mohly posloužit
k opravdovému prožívání. Jak neuvěřitelně revoluční úspora času!
Nezaujala mne ani tak ta metoda, jako to trochu velkohubé
prohlášení. Ano, česnek doma loupu často. Když ne denně, tedy obden. Ale je to
skutečně tak časově náročné? Nezdálo se mi. To je ale provokace. Skutečně bych
ušetřila tolik času? Ale kdeže! Navíc, co bych s tím časem asi tak dělala?
Už se vidím, jak rychle oloupu česnek, a v ušetřených dvou minutách (nebo
na kolik to vyšlo) – co? Koukám z okna? Dám si panáka? Pořídím selfíčko?
Žiju? Ale houbeles...
Nejvíc živá si připadám, když něco tvořím. Do tvořivých
činností samozřejmě započítávám i vaření. Loupání česneku nebo cibule, čištění
a krájení zeleniny – to jsou tak útěšné práce. Cítím se naprosto sama sebou a
na tom pravém místě, když se jimi zabývám. Přece se nějakým vynálezem
nepřipravím o toto vrcholné potěšení?
Já bych to řekla opačně: Kdo neloupe
česnek, nežije.
Žádné komentáře:
Okomentovat