Poslední dny před Vánocemi pro mne byly strašně únavné. Měla jsem dojem, že je toho na mne moc. Moc práce a různých požadavků, moc lidí a moc informací, moc zážitků a moc slov. Stres. Neměla jsem ani čas vypít si šálek horkého čaje. Sotva jsem si jednou lokla, někdo něco potřeboval. Než jsem se dostala k dalšímu doušku, byl čaj studený. Silně jsem se těšila do klidu domova. Strašně se mi chtělo domů. Představovala jsem si, jaké to bude, až se ocitnu doma v kuchyni. Bude tam teplo a ticho a voňavo.
Během kratinké přestávky mezi dvěma zákazníky, než si starší dáma vybrala z několika sbírek citátů, zatímco mladá maminka s kočárkem listovala pohádkovou knížkou a pak ještě chtěla prohlédnout mou nabídku vánočních pohlednic, jsem si odskočila k věšáku. Potřebovala jsem se dostat ke kabátu pro kapesník. Když jsem prohledávala kapsy, nahmátla jsem svůj svazek klíčů. Mé prsty sevřely ten důvěrně známý předmět a někde uvnitř mne zalil úlevný pocit bezpečí. Rychle jsem vytáhla kapesník a vrátila se zpět k zákaznicím.
Ještě nebyly o svém výběru rozhodnuty a mou pomoc nepotřebovaly. Dovolila jsem si malý luxus se napít chladnoucího čaje a na chviličku se zasnít. Povolila jsem svým myšlenkám rozběhnout se k domovu. Představovala jsem si, jak jdu tou známou cestou domů, jak jsem už na naší ulici, stojím před naším domem a v kapse si pohrávám se svazkem klíčů. Probírám v prstech jeden po druhém a poslepu se pokouším rozeznat, který je který. Ten od bytu je největší, ten je snadno rozpoznatelný mezi všemi stejně jako ten od poštovní schránky. Ten je zase nejmenší ze všech. Ale ty ostatní? To už není tak snadné. Naštěstí jsem si je navlékla na zvláštní starobylý masivní kroužek v přesném pořadí, jak je používám. První je ten od domu, druhý od schránky, třetí od bytu. Pak pokračují klíče od zámků pracovních. Správný klíč tedy bez potíží najdu i poslepu. Vyberu si klíč od domovních dveří a ten mi radostně zazáří v ruce. Je totiž červený. Odemknu a vejdu. Dveře za mnou neslyšně zaklapnou, protože mají dobře udržovaný a pravidelně promazávaný zavírací mechanismus, a já se ocitnu na tiché chodbě našeho domu, v bezpečí před hlukem a ruchem ulice, doma. Vyjdu jedenáct schodů, letmo zkontroluju naši poštovní schránku, strčím do starobylého dřevěného rámu dvoukřídlých prosklených dveří a automaticky třepu svazkem klíčů, abych oddělila ten největší, ten od bytu. Známé uklidňující cinkání, zachrastění klíče v zámku a zalije mě známá vůně mého domova.
Co všechno mohou znamenat klíče v kapse! Pocit bezpečí a pokoje, vědomí, že se mám kam vrátit, ujištění, že tam na mne někdo čeká. Mohu vstoupit, kdykoli budu chtít, kdykoli budu potřebovat uchýlit se do soukromí, odpočinout si, ukrýt se přede vším spěchem a stresem. Klíče mi symbolizují domov. Je hezké nosit si připomínku domova stále v kapse a moci vědět, že domov mám. Každý ho nemá…
Obě zákaznice se rozhodly a položily přede mne na pult knihy, které si vybraly. Opustila jsem rychle svou předsíň a úvahy o symbolu domova a zase se naplno pustila do práce. Ovšem ta hřejivá myšlenka mne provázela jako čerstvě nalezené potěšení až do večera.
Žádné komentáře:
Okomentovat