Přiznám se, někdy mi muži lichotí. Říkají mi takové ty roztomilé věty, které vlastně asi ani nic neznamenají, ale tak dobře se poslouchají. Třeba dneska ráno náš listonoš. Když zazvonil u našich dveří s doporučeným psaním a dobírkou pro sousedku, zahlaholil, aniž by se na mne pořádně podíval: „Dobrý den, milostivá! Dneska vám to ale sluší, dneska jste mimořádně krásná.“
Já jsem se tak trochu zatetelila radostí, že si toho dneska někdo konečně všiml, ale hned nato jsem se zachmuřila, protože dnes to skutečně nemůže být pravda. Mám děsný účes, nestačila jsem se zatím namalovat a na sobě mám pořád ještě župan, zpod kterého mi vykukuje pyžamo. Dělá si ze mne legraci? Nejspíš. Kdo by věřil chlapům a těm jejich řečičkám… Převzala jsem rekomando a balíček pro sousedku a chladně jsem se rozloučila.
Za chvíli zazvonil soused. Šla jsem otevřít stále v tomtéž županu s vykukujícím pyžamem, pořád ještě nenamalovaná a rozcuchaná. Chtěl půjčit klíč od sklepa. Dala jsem mu ho a on mi poděkoval s dodatkem, že jsem dneska „krásná jako vždycky“. Hm? To bylo lepší. Tohle se mi zdálo spíše uvěřitelné. Má krása přece nezávisí na tom, zda jsem namalovaná, perfektně oblečená a rovnou od holiče. Vždycky jsem doufala, že má krása vyvěrá odněkud zevnitř a objevuje se v úsměvu, v jiskře očí nebo tak. Aby někdo zahlédl mou krásu, musí se na mě skutečně podívat.
Soused vzal klíč a šel do sklepa. Já jsem se šla konečně převléknout a upravit. Stále jsem přitom převalovala v hlavě ty dvě možnosti: Mimořádně krásná nebo krásná jako vždycky? Co je lepší? Být jednou za čas opravdu oslňující nebo být krásná i třeba po ránu v pyžamu? Čeho bych chtěla, aby si na mně někdo všiml? Mé upravené příležitostné krásy nebo ducha, který mě prosvěcuje zevnitř? Ach, je to jasné! Až mi budete chtít, pánové, polichotit, zvolte prosím tu druhou možnost. Na mimořádnou krásu nehraju.
Žádné komentáře:
Okomentovat