Sudoku

Nikdy mě to nezajímalo. Nikdy jsem neluštila křížovky. Teda ne že bych se nikdy žádnou nepokusila vyluštit, to samozřejmě ano, a dokonce se mi to i podařilo. Ale křížovky mne dráždily tou svou nejednoznačností. Zájmeno na tři? Libovolná spojka nebo předložka? A co teprve citoslovce! Také jsem v nich nacházela chyby. A upřímně řečeno, ani tajenky většinou za tu námahu s luštěním nestály. Moje maminka luští křížovky, co ji znám. Vždycky ji to těšilo. Podezřívala jsem ji, že je to proto, že pracovala jako účetní. Mě to nikdy nelákalo.
Tím méně sudoku. Možná mě tyhle čtverečky dokonce odpuzovaly, protože obsahovaly čísla. A s čísly já moc nekamarádím. Ale jednoho dne se něco stalo.  Koukala jsem na poloprázdný čtvereček s několika osiřelými čísly a říkala jsem si: Jak se to asi luští? Zkusila jsem to. A ta hra se mi stala vášní. Zpočátku jsem se trápila i s nejjednodušší variantou a trvalo mi to strašně dlouho, než se mi podařilo zaplnit všechna políčka čtverce. Pletla jsem se a zamotávala, jako bych neuměla do devíti počítat. Zlobila jsem se, když mi to nevycházelo. Z novin vystříhané čtverečky se mi hromadily na nočním stolku, zakládala jsem si jimi knížky, které jsem právě četla, vypadávaly z mého diáře a trávila jsem nad nimi v tichém zadumání spoustu času. Často se mi nedařilo a tak jsem odkládala zpola vyplněné papírky s pocitem, že na to nikdy nepřijdu, že jsem beznadějný případ, ale pak jsem je zase znovu vytahovala a snažila se přijít té záhadě na kloub. Když jsem nebyla úplně soustředěná a do sítě číslic jsem se zapletla a zjistila, že jsem někde udělala chybu, neváhala jsem překreslit si tabulku na čistý papír a vyluštit ji znovu a pořádně.  Trénovala jsem. Po několika týdnech jsem byla schopná celkem běžně vyluštit sudoku v náročnosti pro začátečníky. Vystřihovala jsem si z novin čtverečky všech úrovní náročnosti a schovávala jsem si ty těžké na později. Jednou to přece zvládnu.
Doma na mě hleděli s údivem. „No maminko, co to děláš? Nikdy jsi přece nic neluštila. Copak se to stalo?“ A já jsem nevěděla, co kloudně odpovědět. „Co tě na tom tak baví?“ ptal se nechápající manžel v úžasu, „jenom tam doplňuješ nějaká čísla…“ Nevěděla jsem, co mu odpovědět. Z nějakého důvodu mne to strašně lákalo zaplnit všechna políčka, aby každé jednotlivé číslo bylo na svém místě. Lahodilo mi pomyšlení, že každé číslo může být pouze a právě na této jediné pozici, jinak nevznikne dokonalý systém. Nechali mě být, jen nade mnou občas kroutili hlavou.
Sama sobě jsem nedovedla vysvětlit, co mne na luštění číslicových hlavolamů tak přitahuje. Snad potřeba naprostého soustředění, kdy se člověk odpoutá od všech ostatních myšlenek a starostí. Možná pocit intelektuálního vítězství po úspěšném řešení.  Vysvětlením by snad také mohlo být, že mě na tom celém procesu řešení sudoku baví hledání a dosahování dokonalého systému. Uspokojuje mne, když čísla zapadnou na svá místa a ladí v řadách, sloupcích i čtvercích. Dokonalá harmonie, dokonalý soulad. Věci jsou na svých místech, všechno je v pořádku, mohu jít dělat něco jiného.