Pak jsem šla po své práci. Skládala jsem a párovala ponožky. Ze šňůry jsem jich vypraných a uschlých sebrala ohromné množství a teď přede mnou ležely v hromadě jako hnízdo černých housenek. Všechny ponožky byly černé, což při párování příliš nepomáhalo. Mořila jsem se s tím a skládala aspoň trochu shodné páry na hromádky podle uživatele. Jak jsem pohybovala rukama, vířila jsem ve vzduchu tu vůni. Bylo to moc příjemné a nějak zvláštně povědomé.
No jasně, tuhle toaletní vodu jsem dostala v dárkovém balíčku s dalšími kosmetickými produkty stejné vůně a se šňůrkou říčních perliček k narozeninám tehdy, když jsem přes léto ležela v porodnici s Adélkou. Měla jsem ten překrásný balíček na nočním stolku. Ta vůně mi tehdy připadala jako spojení s civilizací tam venku za branami nemocnice. To znamená, že v mé zásuvce schovaná odpočívá už devatenáct let. Je to vůbec možné? Proč jsem tu vůni přestala používat, když je tak příjemná? Nepamatuju si, jak se to stalo, že jsem si oblíbila nějakou jinou. A kde se to ztratilo?
Skládala jsem ponožky, čichala k zápěstí a vzpomínala. Klaply dveře a do pokoje vstoupila Anička, moje starší dcera. Chvilku jen tak postávala a povídaly jsme si. Pak ale zbystřila. „Co to tu tak voní?“ zeptala se a měla ve tváři zvláštní výraz. „Našla jsem starou voňavku a vyzkoušela jsem ji,“ vysvětlovala jsem přítomnost vůně a nastavila jsem jí před nosík své navoněné zápěstí. Chytla mne za ruku a zblízka si přivoněla. „Mami! To jsi ty!“ zvolala. Zasmály jsme se a já jsem jí popisovala, za jakých okolností si na tu vůni a malou lahvičku pamatuju já. Anička zase vyprávěla, jaké pocity v ní ta vůně vyvolala. Obě jsme vzpomínaly, jak když jsem někdy večer nebyla doma a ona musela usínat beze mne, dávala si na polštář můj šátek, který voněl mou vůní. „Pamatuju si, jak jsi odcházela někam na koncert, a my s tátou jsme se s tebou v předsíni loučili. Byla jsem tak pyšná, jak nádherně vypadáš. Měla jsi na sobě krásné šaty, červenou rtěnku, vysoké podpatky ti na chodbě klapaly a v předsíni po tobě zůstala tahle vůně. Tajně jsem se tam pak ještě za chvíli vrátila, jestli tam ta vůně ještě bude. Stála jsem tam potmě a čichala tvou vůni.“
Byla jsem dceři vděčná za tuhle dojemnou vzpomínku. „Nechceš? Já tě taky navoním,“ nabídla jsem jí. „No jasně!“ zazářila. Tak jsem jí taky stříkla trochu na zápěstí a pak jsme svorně skládaly ponožky a povídaly si o tom, jaké to bylo, když byla ještě malá. „Myslíš, že se ta voňavka dá ještě koupit?“ zeptala se najednou Anička. „Nevím, nedívala jsem se po ní. Možná ano,“ pokoušela jsem se upamatovat, jestli jsem povědomou lahvičku v posledních týdnech někde nezahlédla. „Víš, kdyby jo, přála bych si ji k narozeninám. Chtěla bych vonět jako ty.“ Vzala sloupeček svých poskládaných ponožek a odnášela je do svého prádelníku. Na prahu pokoje se otočila a dodala: „Jako maminka.“
Žádné komentáře:
Okomentovat