sobota 9. prosince 2017

Fejeton o těšení se


Na mimořádných událostech a svátcích mě vždycky zaráželo, jak krátce trvají. Těšívala jsem se celé dlouhé týdny, nemohla jsem se dočkat, malovala jsem si čárky, pak jsem je pořád pečlivě přepočítávala a pěkně jednu po druhé umazávala, abych zřetelně viděla, jak se ten vytoužený den už blíží. A pak najednou frrr! Slavný den byl pryč, ani jsem nevěděla, kam se poděl.

Protože se mi to stalo skoro pokaždé, když jsem se na něco tak moc těšila, a nezáleželo na tom, jednalo-li se o narozeniny, Vánoce, večírek, divadelní představení nebo výlet, usoudila jsem, že na vině nebude ta událost sama. Možná na vině nejsem ani já a ani nikdo jiný. Nejspíš je potřeba na to jít jinak. Chytře.

Co trvá nejdéle? Těšení. Čeho je tedy třeba si nejvíce užít? Těšení! Řešení bylo jasné: vymyslet nějaké metody, jak z těšení vytěžit maximum. Poctivým výzkumem jsem zjistila, že metody tu jsou, dokonce se hojně používají, ale my ani vlastně nevíme, že si jimi užíváme těšení. Za pár dní tu máme Vánoce, zaměřím se tedy na těšení předvánoční.

Adventní kalendář není nic jiného než zhmotnělé těšení. Každý den jednu malou lahůdku, malou sladkůstku, nebo to nemusí být sladké, může to být denně kolečko salámu nebo štamprlička něčeho dezinfekčního. Tajemství je v tom: každý den jednu malou věc. Je to záloha na Vánoce.

Těšení jsou i přípravy. Nakupování vás bude jinak bavit, když budete vědět, že každým nakoupeným dárkem jste blíž tomu dni. A tudíž i té radosti, kterou váš dárek způsobí. Každou vyleštěnou klikou, slepeným lineckým kolečkem, rozvěšenou ozdobou nebo rozsvícenou svíčkou jsme blíž tomu dni. Už nyní ochutnáváme jen malý kousek té slasti, která se pak rozvoní naplno. Já tedy zkouším neleštit kliky, neslepovat linecká kolečka a nepsat vánoční gratulace, abych to už měla za sebou, ale protože tohle jsou úkony, které mě přibližují Vánocům. Raduju se už teď, aby mi radost déle vydržela. Vím, že pak to možná bude frrr…






pátek 3. listopadu 2017

Kaštany


Každé roční období s sebou přináší jiné rozkoše. Na podzim jsou to například padající kaštany. Plody jírovce. S napětím vyhlížím, kdy začnou ostnaté slupky pukat a z hebkého bílého pelíšku se vykulí ještě vlhké, lesklé hnědé kaštany. Ještě nedávno, není to tolik let, jsme je vášnivě sbírali s dětmi. Pytle plné kaštanů, kapsy plné kaštanů, tašky plné kaštanů... Doma se pak kutálely všude, míchaly se do ořechů a moje popelky je zase přebíraly. Zestárlé bez lesku jsme nosili na rodinných výpravách prasátkům v oboře.
 Dneska je sbírám už jen tak pro sebe. Nikdy se nemohu rozhodnout, který je ten nejhezčí. Líbí se mi velké bachraté kaštany, na nichž krásně vynikne ornamentální kresba různých odstínů hnědé. Ale nejspíš ještě raději mám malinké kulaťoučké kaštánky, které mne někdy svádějí, abych si do nich kousla. Tolik se podobají čokoládě!
Strašně ráda nosím jeden kaštánek v kapse, pohrávám si s ním, vychutnávám jeho hladkost, těším se jeho hedvábným leskem. Často ve skrytu bojuju s touhou udělat si tajně a jen tak pro sebe nějaké to zvířátko. Vždycky jsem je na podzim vyráběla dětem, dokud byly ještě malinké. Pak jsem je to učila a pomáhala jim, a když vyrostly, potom už jsem jen obdivovala, jak tvoří prapodivné obludy z kaštanů samy. Dnes jsou velké a vyrábět zvířátka z kaštanů je neláká. Mne ano. Ovšem styděla bych se, kdyby mne přitom někdo pozoroval. Mohl by si o mně myslet, že jsem dětinská, hloupá, směšná nebo něco jiného, ovšem potupného. Ale proč bych se vlastně měla stydět za to, že si ráda hraju?
Kdo si zapomněl hrát, zestárl. Nechci být stará! Myslím tím stará uvnitř. Pokud hra může posloužit k prodloužení duševní svěžesti, sem s kaštanem! Kde mám párátka? Čím že jsem to propichovala tvrdou slupku, abych do ní mohla zastrčit párátko, špejli nebo voňavý hřebíček? Někde jsem měla schované kostěné šídlo po babičce a tím to šlo báječně. Od té doby, co jsem je tak dobře schovala, že je nemůžu najít, s podobně dobrými výsledky používám ocelovou grilovací jehlu. Vyrobím si mravence, kozu a možná i žirafu. Tohle stádečko si pak vystavím na psacím stole a nebudu se ostýchat přiznat se k autorství.
Pokud vás něco takového láká taky, potěšte se pro tento týden zvířátky z kaštanů. Bez ohledu na věk, vzdělání, důstojnost, zručnost, umělecké obdarování a nakonec i bez ohledu na počet dětí nebo jejich věk. Když vás to potěší...


čtvrtek 26. října 2017

Podobenství v hrnci


Koupila jsem si na trhu dva kusy dýně. Ne dvě celé dýně, ale dva velké kusy vykrojené z jedné obří oranžové dýně. Dohromady vážily přes dvě kila. Prodavač, takový dědoušek, tykev na místě rozpůlil, jednu polovinu nechal vcelku jako dekoraci a druhou naporcoval na zhruba kilové kousky, zbavil jader a nastrkal do sáčků. Nejspíš by tak velikánskou dýni nikdo nekoupil, protože by ji ani neunesl. A kutálet dýni domů ulicemi města?

Už jsem se těšila, jak z toho krásného materiálu uvařím polévku. To je naše typická podzimní pochoutka. Dovlekla jsem svůj zeleninový náklad domů a pustila se do dýně. Mínila jsem přichystat čerstvou dýňovou polévku k večeři. Je to hutné ale lehké jídlo, plné chutí a povzbuzující barvy. Naštěstí pro pro svůj recept toho nepotřebuji mnoho. Je to jedna z nejjednodušších polévek, co znám. Kapku oleje, karí koření, sůl a na každou porci lžíci tekuté šlehačky.

Zbavila jsem kusy dužiny slupky a nakrájela na menší kostky. Ty jsem vsypala do velkého hrnce na malou trošku rozehřátého slunečnicového oleje. Když se kostky trochu opekly, posolila jsem je a nepatrně zakápla vodou. Pak jsem přisypala karí koření, rychle přiklopila poklici a a stáhla plamen. Dýně se už dál sama dusila. Po patnácti dvaceti minutách se kostky rozpadaly a kuchyní to silně vonělo. Vypnula jsem vařič a vytáhla ponorný mixér, svého věrného kuchyňského pomocníka. Hrnec jsem si postavila na prkénko na kuchyňské lince a mixér zabořila doprostřed. Trochu jsem se obávala, že když ho zapnu hned na nejvyšší rychlost, že mi oranžová kaše zacáká kuchyň. Začala jsem tedy mixovat na nižší rychlost. Necákalo to.

Zamyšleně jsem pozorovala pohyb částí. Překonala jsem pokušení honit mixérem jednotlivé kousky po hrnci a držela jsem železnou vrtuli uprostřed hrnce. Jen jsem postupně zvyšovala rychlost. Kousky samy lezly pod vrtuli přitahovány dostředivou silou. Hmota se dala do pohybu. Za chvíli byla v hrnci jemná hladká řídká kaše barvy slunce. Prstem jsem setřela trošku polévky z kovové hlavice mixéru a olízla. Už teď to nebylo špatné, ale ještě trocha karí a malinko dosolit. Přesto jsem nepřemýšlela o chuti a vůni téhle podzimní pochoutky. Uvažovala jsem o podobenství, které se mi právě odehrálo před očima.

Jak často honím příležitosti a životní okolnosti jako kousky dýně v hrnci. Většinou vyniká moje křečovitá snaha. Jako nerozmixované kousky dýně v polévce. Pokud se mi podaří zůstat v klidu a čekat, okolnosti se srovnají a příležitosti samy přijdou až ke mně. Výsledkem bývá plynulý, jemný, hladký a barevný životaběh. Jako ta krémová dýňová polévka.

Ne že by polévka nebyla potěšením, to teda byla, se lžicí šlehačky v každém talíři a ozdobená lístečky bazalky, ale podobenství, které jsem pozorovala v hrnci, mě zahřálo ještě o trochu víc.


úterý 10. října 2017

Padající list

Nádherný podzimní den. Slunko svítí, auta vesele jezdí, lidé procházející pod mým oknem jsou oblečení nalehko jen v tričkách s krátkými rukávy. Dokonce i pejsek, kterého páníček venčí na trávníku přes ulici, se nadšeně honí za padajícími kaštany. Listí už skoro zežloutlo, část už opustila stromy, poletuje vzduchem nebo obarvuje zelený trávník na žluto. Takový veselý den.
I já budu mít veselý den. Dneska se od rána do večera nezastavím. Jako včera a jako zítra. Jsou to teď takové aktivní dny. Všichni jsou ohromně výkonní, činorodí, plní nápadů. Já taky. Celý den jsem v jednom letu. Snídám v běhu, obědvám v chůzi, většinou dělám tři věci najednou. Mám pocit, že jsem ohromně důležitá, když jsem tak strašně vytížená. Nekoukám, nelelkuju, pracuju, a to usilovně. Vždy ve střehu, stále k dispozici. Chrlím nápady, jsem spolehlivá i zábavná, šířím dobrou náladu. Všechno stihnu, skoro nic nezapomenu. Nedá se nic dělat, jsem prostě zdatná a mám z toho radost!
Zůstala jsem chvilku stát u pootevřeného okna a zahleděla jsem se na zežloutlou korunu lípy přes ulici. Z vrcholku její nejvyšší větve se uvolnil jeden drobný žluťoučký lístek a pomalým klouzavým letem se snášel v ladných kruzích k zemi. Už už se blížil k zemi, ale poryv vánku ho znovu podebral, pozvedl a poponesl o kousek výš a lístek vykroužil ještě další plavný oblouk, ještě další půvabnou piruetu. Ve slunečních paprscích zazářila jeho zlatá barva. Byla to tak veselá a zároveň jaksi tichá podívaná. S napětím jsem hleděla na smělou dráhu jeho letu a nedokázala jsem odpoutat svůj pohled. Jak dlouho ještě poletí? Kam dopadne? Jakou ještě figuru zatančí ten žluťásek?
Okouzleně jsem pozorovala let lístečku, dokud hladce nepřistál mezi jiným listím na trávě. Nejspíš to byla jen krátká chvíle, ale mně se zdálo, že trvala hodně dlouho. Všechny mé veledůležité povinnosti byly zapomenuty, celá moje supervýkonnost byla odsunuta někam na vedlejší kolej. Pocítila jsem krátký okamžik intenzivního štěstí. Jakoby se celý svět zastavil ve svém pracovním chvatu a tvořivém třeštění a každý zároveň se mnou pozoroval, jak se jeden maličký lupínek lípy snáší pomalu k zemi. Všechno ztichlo, dokud nezmizel ve žlutavém koberci. Pak se pozvolna znovu ozval ruch ulice, všichni začali někam spěchat, telefony se rozdrnčely, auta troubila, děti na sebe pokřikovaly a všechno bylo jako dřív.
Vydechla jsem úlevou, jako když to ve filmu dobře dopadlo, a zatoužila jsem prostát takhle u okna celé dopoledne a pozorovat padající listí. Představovala bych si, že jejich houpavé obloučky znázorňují něco jako životní osudy. Mohla bych s otevřenýma očima snít. Strašně se mi chtělo ulpět pohledem na něčem drobném a nepodstatném a zastavit se. To by bylo potěšení... avšak pracovní povinnosti se už zase neúprosně hlásily o slovo, i můj telefon zvonil a bylo třeba se probrat a dát se do práce. Přesto však tahle malá tichá chvíle zanechala zřetelný otisk v mé duši.

Zkuste také na chvilku nerušeně postát u okna nebo na ulici a navzdory vší usilovné práci si plně vychutnat okamžik padajícího podzimního listí. Je to potěšení.

úterý 12. září 2017

Nemohla jsem za nic na světě najít klíče


Nemohla jsem za nic na světě najít klíče. Už jsem se podívala na všechna možná i nemožná místa, kde bych je mohla mít. Prošacovala jsem kapsy obou mých zimních kabátů, i když nosím jen jeden a ten druhý jsem na sobě letos ještě neměla. Nic. Podívala jsem se do všech svých kabelek do všech jejich hlavních, postranních i docela malinkých kapsiček. Nic. Prohlédla jsem i kapsy bund a přihrádky batůžků mých dcer. Nic. Klíče nebyly ani na poličce v předsíni, ani na háčku za dveřmi, ani v košíku s rukavicemi, a šálami, dokonce ani ve velkém koši na čepice, ani nikde jinde jako třeba v kuchyni nebo na psacím stole v pokoji. Prostě nikde nebyly.
Byla jsem z toho nešťastná, smutná a cítila jsem i vztek. Zlobila jsem se na sebe, pro tak nemožnou roztržitost. Styděla jsem se, že tak velká holka ztratila klíče. Taky jsem prožívala úzkost, protože pokud se nenajdou, budeme muset vyměnit zámek na dveřích od bytu, což bude drahé. Ach jo? Kde by jen tak mohly být? Já přece klíče neztrácím. A tak jsem zase šla a zase hledala pro jistotu ještě jednou na všech těch místech, která jsem už jednou, jak jsem se domnívala, důkladně prohledala. Strávila jsem usilovným hledáním aspoň hodinu. Pro nic jiného jsem neměla smysl. Do ničeho jiného se mi nechtělo. Neměla jsem pokoj, dokud je nenajdu.
Vztekle a taky už trochu vyčerpaně jsem zasunula šuplík. Měla jsem toho dost. Už jsem hledala všude dvakrát, někde i třikrát. Nechala jsem toho a smutně jsem se zadívala z okna. Čeká mě manželovo káravé kázání, desítky dobrých doporučení od dcer, kam bych se všude ještě mohla podívat a já na ně budu odpovídat, že už jsem se tam dívala… a pak budeme přemýšlet, ze které obálky vezmeme peníze na nový zámek. Asi to bude z domácnosti a já můžu na nové záclony do kuchyně zapomenout.  Celá utrápená jsem se zvedla ze židle a šla pověsit prádlo. Mé myšlenky se pořád točily kolem hledání. Prý kdo hledá, najde… Bylo mi až špatně z té marnosti.  Docela se mi třásly ruce a žaludek se stáhl do poloviční velikosti.
Celý život je jedno velké hledání. Člověk pořád něco nebo někoho hledá. Svou osobní identitu, své místo ve škole, pak pozici v zaměstnání, ideálního partnera, správný čas k rozhodnutím, svůj způsob oblékání, hudební styl. Hledáme recepty dobrých jídel, vyhovující prášky na spaní nebo osvědčené metody, jak všechno rychle zvládnout. Hledáme Boha, a když ho najdeme, hledáme, jak se mu líbit. Odborně teologicky se tomu dokonce říká hledat jeho tvář. Hledání a nic než hledání.
Momentálně jsem hledala na sušáku místo, kam pověsit poslední vypraný kapesník. Taky jsem hledala, jak v této situaci zůstat klidná. Ještě trochu vztekle jsem protřepávala čtvereček bílého textilu a zkoušela posunout utěrky, aby se aspoň na kousek volného místa ještě vešel. Při této mechanické práci se mé myšlenky volně rozletěly. Stále ještě poletovaly kolem hledání. Prý kdo hledá, najde. To bych zrovna teď moc ráda viděla. Je vůbec ohledně hledání a nacházení v té Bibli ještě něco jiného? Určitě je toho tam spousta, jenže co z toho by mi právě nyní pomohlo? Přemílala jsem si v hlavě útržky různých příběhů a míst, kde se mluví o hledání, ale nic mi v myšlenkách neožívalo. Byly to jen nějaké známé věty. Až mi zazvonila výpověď zdánlivě nesouvisející: Bůh hledá ty, kdo ho budou uctívat.
Mé srdce zdeptané marným hledáním, nervozitou a strachem poskočilo. Bůh hledá. On taky hledá. Třeba hledá jako já, ne on pátrá určitě ještě usilovněji, než já sháním ty pitomé klíče, on hledá ještě daleko zuřivěji. Možná ho taky bolí břicho a třesou se mu ruce, když dlouho nemůže najít. Třeba taky nemá pokoj, dokud nenajde aspoň jednoho ochotného člověka k uctívání. Pak se mu uleví.
Musela jsem se posadit. Ta představa mě úplně zmohla. Slzy se mi tlačily do očí a v tu chvíli mi bylo úplně jedno, kam se poděly mé klíče. On hledá. Ale přitom by mohl tak snadno najít.  Mohl by najít mne. Já bych mohla být nalezena a mohla bych přinést pokoj, úlevu a potěšení do Božího srdce. Nechala jsem se nalézt.

Klíče jsem našla odpoledne v postranní kapse kabelky, kterou jsem ráno prohledávala třikrát.

středa 30. srpna 2017

Končí léto a začíná podzim


Začal nový školní rok. Každé první září je pro mne tak trochu prvním lednem. Něco krásného končí a něco krásného začíná. Prázdninové uvolnění se zase zarovná do běžných řádů, kratší a posunutá pracovní doba se znovu usadí do své původní polohy. Zase budu vařit jídla, která nesním a jíst obědy, které jsem neuvařila. Prostě to tak vychází.

Letos jsme opravdu hezky oslavili Pavlínu – Silvestra prázdnin. Na zešeřelé zahradě Anička rozsvítila spoustu svíček a lampiček, Adélka nakrájela různé ovoce a s kostkami ledu nachystala do velké polévkové mísy temně rudou sangríu. Já jsem připravila zeleninový salát se slaným sýrem. Společně jsme v altánku na setmělé zahradě jedli salát s čerstvým chlebem a pak popíjeli sangríu. Povídali jsme si o prázdninových zážitcích, smáli se a vzpomínali. Ačkoli nikdo z nás hned prvního září nenastupuje nikam do školy ani nezačíná vyučovat, přesto jsme měli pocit, že něco krásného skončilo.

Pro mne skončila možnost jít si ráno zaplavat do venkovního bazénu a pak se třeba povalovat na lehátku na slunci, nebo si pak zaskočit na trh a nakoupit  všelijaké laskominy. Potom zbytek dopoledne věnovat čtení, psaní, kuchtění nebo luštění sudoku. Můj život se od prvního září zase podrobí jinému řádu. Moje prázdninová pracovní doba, již nazývám ulejvací, bude  opět pokrývat dopoledne i odpoledne. Je to zvláštní, ale na podzim vždycky mívám pocit, že mám daleko méně volného času. Přemýšlela jsem o tom, a není to tím, že bych o tolik déle pracovala. Je to hlavně tím, že den se krátí a světla ubývá. Na večerní šero reaguju ospalostí. Zdá se mi, že jsem strašně unavená a musím jít do nejdřív do postele, ačkoli za plného slunečního svitu v létě ve stejnou hodinu odcházím z domova si zaplavat, pracovat trochu na zahrádce nebo něco podobně aktivního.

Rozhodla jsem se, že budu využívat dne co možná nejdéle. Dokud to jen trochu půjde, chodím hned ráno na zahradu a medituju v altánku. Zrána je už chladno, ale ten pocit venkovního vzduchu a prostoru je nenahraditelný. Navíc tam je samozřejmě nejmenší nebezpečí, že budu chtít nebo případně muset s někým mluvit. Protože je mimořádně teplý a slunečný začátek září (no jistě, astronomický podzim ještě nenastal), hned po práci běžím na koupaliště. Počítám dny, kdy ještě bude venkovní bazén otevřený a nechci minout ani jediný. Chci si do sytosti užít té rozkoše plavat v chladivé vodě pod širou oblohou. Vždyť víc než půl roku si ji nebudu moci dopřát!

Včera jsem vytrhala z truhlíků odkvetlé letničky a plánuju je nahradit chryzantémami a vřesem. Dneska jsem dostala první letošní právě spadlý kaštan a u okénka na rohu už měli burčák. Často myslím na to, že všechno letní je právě dnes možná naposled. Prožívám vděčnost za samozřejmá drobná potěšení. Do jednoho uzlíčku se mi mísí smutek z odcházejícího léta a radost z přicházejícího podzimu. Je to zvláštní a hezké. Zdá se mi, že tohle roční období nějak odráží období života, které právě žiju. Končí léto a začíná podzim.

Slavíte Pavlínu?


Konec prázdnin, to je přece něco jako Silvestr, ne? Rozhodně podoba obou konců je víc než těsná. Něco se končí, definitivně končí a něco nového definitivně začíná. Každé dítě, každý učitel a snad i každý rodič dětí školou povinných to tak jistě cítí. 
Když se tedy může tak halasně oslavovat svátek konce kalendářního roku, náhodou připadající na jméno Silvestr, proč bychom my, kterých se to týká, nemohli slavit podle libosti konec prázdnin – nebo možná ještě i konec předchozího školního roku. Mimochodem jaké jméno připadá na posledního srpna? Pavlína?

Slavit Pavlínu? Jak ji oslavíme? Objednám chlebíčky a rychlé špunty na Pavlínu. Nebo ne. Možná uděláme poslední letní táborák a opečeme špekáčky, ty se k prázdninám tak nějak líp hodí. Kdyby vyšlo počasí, šli bychom ještě na koupaliště, na přehradu na lodičky nebo na výlet někam na hrad. Tohle přece obvykle o prázdninách děláváme, a tak by možná bylo hezké ten den podnikat něco typicky prázdninového.

Třeba by se hodilo hodnotit a bilancovat, jak se to dělává před Silvestrem. Můžeme se ptát: Co jsme si od letošních prázdnin slibovali a jak to vyšlo nebo nevyšlo? Stihli jsme všechny naplánované výlety, výpravy a toulky? Prolezli jsme všechny hrady a zámky v okolí? Navštívili jsme babičky, tetičku Vlastu i strejdu Pepu s tím jeho rozmazleným jezevčíkem? Naučila se naše holčička plavat? A co váš syn? Už zvládne sám uvařit polívku z pytlíku a smažená vajíčka? Kolik táboráků jsme si společně s dětmi užili? Dva? Tři? Čtyři? Nebo jsme to zase nestihli, protože bylo pořád něco důležitějšího a neodkladného? Poznali jsme se s dětmi během těch volných dvou měsíců lépe? Měli jsme na sebe opravdu víc času, když jsme na sebe měli víc času?

Možná, že na Pavlínu (stejně jako na Silvestra) budeme plánovat nový školní rok. nejdotaženější oslava Pavlíny je s péefkami! Taková ta přáníčka zdravíčka a štěstíčka do nového roku. Vždycky se to píše dohromady pro Vánoce i Silvestra: Veselé Vánoce a šťastný nový rok. Kdo by to neznal… Zlaté podkůvky, roztomilí kominíčci, zelené čtyřlístky, růžová prasátka se zakrouceným ocáskem, prskavky nebo číše bublinkového moku. Ty obrázky by se když tak daly převzít. Ani s inovací textu nebude moc práce. Přece jen tradice jsou taky hezké. Bude to asi takhle: Veselý konec prázdnin a šťastný nový školní rok!

Tak hezkou Pavlínu!




úterý 29. srpna 2017

Ochutnávka ráje

Na jednom kalendáři jsem si přečetla hezký aforismus: Život je možná jenom upoutávka na něco mnohem lepšího. Nadšeně souhlasím. Zejména když procházím v létě trhem. Náměstí, kde se už od středověku trhy konají, se příznačně jmenuje Zelný trh. Prostě Zelňák. Je to mé oblíbené místo.
Například dneska jsem si přivstala, abych to všechno stihla, a vyrazila na trh hned zrána. Myslím, že ráno jsou ceny nejvyšší (kolem poledne už se slevuje a odpoledne dostanete dva svazky mrkve za cenu jednoho nebo vám k zelí přidají ještě kytičku pažitky), ale zase mám největší výběr zboží. Na trhu si uvědomuju, jak jsem mlsná. U stánků s ovocem musím častěji polykat sliny, jak mám chuť na všechno, co se tu vystavuje. Tolik barev, tvarů a vůní! Maliny, jahody, ostružiny, višně, angrešt, rybíz červený, černý i bílý, borůvky zahradní i lesní, to všechno se na mne culí z malých košíčků nebo krabiček. Broskve mají velké i malé, rudé i žluté a hned vedle nich září meruňky a nektarinky. Letní jablka voní na pět metrů a hrušky máslovky hrdě špulí do světa svá žlutozelená bříška. Nezmínila jsem se o hroznech a melounech jenom proto, že jsem to ještě nestihla. Při pohledu na to všechno rozmanité bohatství se mne zmocňuje čirá blaženost. Navíc skoro každý vám dá ochutnat. Jediným mým problémem je, že pak nemůžu unést košík plný těch dobrot, co jsem musela nakoupit. Vleču se domů s obrovským nákladem, bojím se, abych si to nepomačkala, a v duchu se hubuju. Příště toho koupím míň, rozhoduju se jako pokaždé a vždycky marně.
Zeleninové stánky nejsou o nic chudší. Papriky všech tvarů a barev, sladké i pálivé se rozkládají vedle rajčat červených kulatých, soudkovitých i miniaturních třešňových. Rajčata ovšem mohu mít i žlutá, oranžová a nafialovělá skoro až do černa. Někteří trhovci mi poradí, k jakému zpracování je který druh zvlášť vhodný, podle toho poznávám pěstitele. Nepoučení prodejci nevědí nic. Na ty si dávám pozor, protože jejich zboží nebývá místní. Zvlášť ráda nakupuju u jednoho pána z Medlova. Jeho sortiment není příliš široký, ale zato vám o jednotlivých odrůdách řekne všechno. Když mluví o tom, jak sázel salát, jak žena jednotila ředkvičky, nebo jak strávili večer otrháváním fazolek, září mu oči. Jeho jarní máslový hlávkový salát – to je jarní poezie, kterou s dobrou zálivkou směle postavím vedle Máchy.
Moc ráda nakupuju u babiček s malinkými stolečky, na nichž jsou pečlivě vyskládány polévkové zeleninové balíčky, svazečky mrkve, jarní cibulky nebo mladého pórku a kytičky bylinek. Některé mívají ještě vylouskané vlašské ořechy, jiné prodávají i vyloupané fazole. Když si toho koupím víc, vždycky dostanu ještě nějakou malou pozornost. Připadám si jako velevážená zákaznice.

Celou tou ódou na Zelňák (a to jsem se vůbec nezmínila o květinách, všelijakých sazenicích ani o bylinkách, mlčela jsem o moštech, burčáku a medu, vyhnula jsem se stánkům s pečivem, domácími uzeninami a kořením), tak tím vším chci říct, jak se těším do nebe. Jestliže tady na zemi prožívám takovou štědrou hojnost rozmanitých druhů dobrot, co teprve tam? V bibli se popisují stromy, které rodí každý měsíc několikeré druhy ovoce. Umíte si to představit? Já ne. Jsem unešená už tady na zemi, která je teprve malou ochutnávkou ráje.

pátek 21. července 2017

Boží milostné vzkazy

Dneska jsem už snad vstala levou nohou. Od rána se mi nic nedařilo. Zubní pastou jsem si pokecala župan, ranní kávou jsem si spálila jazyk, chleba s máslem a medem mi upadl na ubrus - jak jinak než namazanou stranou dolů. Rychle obléct a skočit nakoupit. Jenže poslední silonky bez dírky jsem měla na nohou včera. Dobře, tak džíny a tenisky. Při placení v samoobsluze se mi u pokladny vysypaly všechny drobné. Ucho nákupní tašky se utrhlo naštěstí až před naším domem a přišla jsem jen o jeden citron, který se zakutálel pod zaparkované auto. Ještě že jsem nenesla vajíčka! Zato jsem zapomněla koupit brambory. Jak bez nich uvařím naplánovaný bramborový guláš, to fakt nevím. Doma zatím děti rozlily na pracovním stole černou tuš. Zvoní sousedka, že dvě hodiny nepoteče voda. Bože! Jak v takové situaci udržet postoj vděčnosti?
Tuhle neděli jsme totiž měli takové krásné kázání. Hovořilo se o tom, jak máme být stále vděční, protože naše věčnost je zajištěna spasitelským dílem Kristovým. Jak máme neustále chodit v postoji vděčnosti. Jo, to mi teď znělo stejně, jako kdybych měla chodit v postoji spatném. Vůbec nic jsem si nedokázala představit pod těmi velkými slovy jako spasení, vykoupení, vysvobození z otroctví hříchu, záchrana na věčnost… Jak bych mohla být vděčná za něco, co v tuhle chvíli ani nechápu. Strašně se mi chtělo reptat. Kdyby jen to, nadávala bych jako špaček! V mém nitru zuřil hrozný boj. Chtělo se mi naštvat se. Obvinit někoho za všechnu tu smůlu. Něčím praštit. Vyvztekat se a pak se litovat. Jako obvykle.
Nějak jsem se uklidnila, ale pomyšlení na postoj vděčnosti mě dráždilo, kdykoli jsem si na něj vzpomněla. Když jsem věšela na balkóně prádlo, které se přece jen stačilo doprat, než zastavili vodu, zdálo se mi, že vzduch je nějak voňavější než ráno. Na trávníku přímo před mýma očima se v ptačí napáječce koupal černý kos. Legračně stříkal a zjevně si svou lázeň pěkně užíval. Pak vyskočil na velký kámen vedle, rovnal si pírka a po očku mě pozoroval. Vůbec se nebál. Povylétl si na větev meruňky, co směřovala ke mně a zazpíval. Krása!
Vyběhla jsem na zahrádku, abych nalila do napáječky čistou vodu a natrhala si pažitku do polévky. A co nevidím, moje krásná růžovožlutá růže konečně rozkvetla. Je nádherná. Všechna tři poupata na keři porozvinula své lístky. Jak vznešeně voní. Je to nejkrásnější růže, jakou mám. Ty drobné růžové růžičky jsou veselé, tmavě červené s předlouhými rovnými stonky jsou vášnivé, ale tahle má v sobě něco zvláštního. Jakže se jmenuje? Ten název na lístku ze zahradnictví si přece pamatuju. Bylo to něco latinského. Aha, už vím: Gloria Dei. Ale to je přece totéž, co bývá napsáno na tom transparentu, který drží anděl nad betlémskou jeskyní vždycky o Vánocích. To znamená, že ta růže se jmenuje Sláva Bohu! Zarazila jsem se a znovu jsem si přivoněla. Pocítila jsem jakýsi ostych. Tak tahle růže rozkvete, a tím pozdraví svého Stvořitele. Dokonce přinutila i mne, abych řekla Sláva Bohu, když jsem ji uviděla rozkvétat. To nemůže být náhoda. Prve ten kos, teď tahle růže – co mi tím chceš, Bože, říct? Já nevím, ale zdálo se mi, jako by Bůh jen tak pokrčil rameny a usmál se: Nic zvláštního. Mám tě rád.
Neslyšela jsem žádný hlas, ani nehřmělo. Jen zazpíval pták a rozkvetla růže. Můžete se tomu smát. Můžete nade mnou kroutit hlavou, že si to vymýšlím. Klidně. Já to totiž vím: tohle byly Boží milostné vzkazy pro mne.

K obědu jdu vařit špagety, i když nemám sýr. Nějak mi to dneska nevadí. Jsem vděčná.

úterý 11. července 2017

Autogramiáda na KCHK v Brně

V pátek jsem podepisovala svou poslední čerstvou knížku Život v tempu andante. Na Katolické charismatické konferenci jsem měla hodně příznivců. Setkala jsem se s milými lidmi, a poskytla následující rozhovor.

https://ze-zivota.signaly.cz/1707/hana-pinknerova-byt-maminka-nejlepsi-prace-jakou-jsem-kdy-mela