čtvrtek 27. dubna 2017

Driftování

Každý, kdo viděl divadelní hru Járy Cimrmana Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem, si jistě vzpomene na rozkošnou scénu s driftováním. Účastníci výpravy vysvětlují jednomu ze členů, co to driftování je (magnetismem přitahované ledové kry se pohybují poháněny proudem vody směrem k pólu). Ten jim to moc nevěří, tváří se pochybovačně: „Kdybychom jeli, rozráželi bychom vítr, drncalo by to nebo by se aspoň míhala okolní krajina…“ A když se ostatní dohadují, jak asi dlouho budou ještě driftovat, než dosáhnou pólu, prohlásí: „Tak to vám teda nezávidím.“ Přitom všichni stojí na téže kře, plující v ledovém oceánu.

My všichni jsme driftováni magnetismem smrti k věčnosti. Víme o tom, ale tváříme se, že se nás to netýká. „Já tedy driftovat odmítám.“ Jsme směšní jako ten Varel Frištenský, hrdina Cimrmanovy hry. Stojíme na ledové kře, která zvolna ale nevyhnutelně směřuje k pólu smrti.
Podivujeme se, jak to, že nic nedrncá. „Jaké šediny?“ ptáme se a vybíráme nový odstín barvy na vlasy. Vrtíme hlavou, že ani nerozrážíme vzduch. „Slabost stáří? Neznám. Kupuju si Geriavit farmaton.“
Kdybychom driftovali, aspoň krajina kolem nás by ubíhala… „Že někteří z našich spolužáků už umřeli? Měli prostě smůlu. Mě se to netýká,“ krčíme rameny.
Ale my všichni jsme driftováni magnetismem smrti k věčnosti. Víme o tom, ale kdybychom si to připustili, žebříčky hodnot našeho života by se možná obrátily vzhůru nohama. Nový model kozaček, kvůli kterému jsem dva měsíce dělala samé přesčasy a ani jednou jsem nebyla s dětmi sbírat kaštany. Pravidelné návštěvy u kosmetičky, kvůli nimž jsem přibrala to vedlejší zaměstnání, a pak jsem půl roku neměla čas navštívit mámu. 
Člověk může umřít kdykoli, ale jak roste od dospělosti ke zralosti, měl by s tím už asi počítat. Nikdo z nás neví, kdy přijde ta jeho hodina. Jak mi přibývají léta, víc na mne doléhá doporučení, abych nenechávala nad svým hněvem zapadnout slunce. Méně vtipná a více pravdivá mi připadá věta, že dobře vychované děti jsou tím nejlepším penzijním připojištěním.
Taky se mě stále více dotýká jeden příběh z bible. Ten o muži, jemuž se mimořádně bohatě urodilo na poli. Velice se z toho radoval a plánoval, jak postaví nové a větší stodoly. Těšil se, jak si pak bude užívat, odpočívat, radovat se. Ale Bůh mu řekl: „Blázne! Ještě této noci si od tebe vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi připravil?“ Tak se stane tomu, kdo si hromadí poklady a není bohatý v Bohu. Náš život totiž není zajištěn tím, co vlastníme.
Chci mít svůj poklad v nebi. (Nevíte, jaká je tam úroková sazba?)

Brusinky, KNA 2012

středa 26. dubna 2017

Rozhovor pro KULT

Člověka většinou motivuje k psaní vlastní záliba ve čtení knih, v literatuře. Jak to bylo u Vás? Co bylo tím hlavním podnětem, že jste začala psát vlastní texty?
Od malinka mne lákalo vyjadřovat se slovem. Svou první knihu – bohatě ilustrovanou kovbojku jsem s kamarádkou napsala asi ve čtvrté třídě.  Po vysoké škole jsem pracovala v redakci časopisu Opus musicum a tam jsem se naučila většinu toho, co o psaní vím. Psaní mě těší, je to svého druhu rozkoš. Vychutnávat na jazyku slova, aby co nejpřesvědčivěji předala mou myšlenku, řadit je za sebe ve vhodném rytmu, aby text zněl jako hudba, spřádat nitky příběhu, aby jeho pointa dávala smysl, to je velké potěšení.

Píšete hodně o sobě, svých nejbližších. Procházejí Vaše povídky, úvahy, fejetony (auto)cenzurou?
Moje první kniha vznikla sebráním mých rozhlasových  fejetonů. Psala jsem je pro Radio 7 pro pořad Zadáno pro dámy, který byl určen maminkám na mateřské. Byla jsem v té době taky na mateřské, a tak jsem psala o tom, co jsem sama prožívala. Zjistila jsem, že psát o sobě má podivuhodnou sílu. Prožívala jsem a prožívám samozřejmě totéž, co jiné ženy. Ovšem tím, že o svých příhodách a myšlenkách píšu, stávají se i pro ty ostatní ženy něčím cenným, něčím, o čem se dá psát. Jejich život tím získává na hodnotě. Skoro všechno, co napíšu a nějak se to týká mých blízkých,  jim dávám přečíst. Nevzpomínám si, že by něco neprošlo.

Vašimi čtenářkami jsou především ženy, máte ale ohlasy také od mužů?
Ach ano! Mnoho mužů mi soukromě sdělilo, že si nad mými příběhy poplakali. Děkují mi, že trochu pochopili, jak my ženy uvažujeme. Někteří kupují mé knížky svým manželkám nebo maminkám, aby se taky dokázaly dívat na svět jako já. Dojímá mne to, stydím se a jsem vděčná.

Láká Vás coby spisovatelku vyzkoušet nějaký zcela nový literární žánr?
Lákalo by mne napsat nějaký pěkný román. Nebyl by to tedy zcela nový literární žánr, ale byl by nový pro mne. Bude to chtít vymezit si na psaní pravidelný psací prostor. Fejetony se píší snadno, jsou krátké a většinou když sednu k počítači, mám už v hlavě srovnané, jak to asi bude. Psát román je jiná práce a bude chtít větší kázeň.

Vystudovala jste na Pedagogické fakultě češtinu a hudební výchovu. Nakolik si myslíte, že je jejich výuka ve školách důležitá pro rozvoj mladého člověka směrem k zálibě v umění, kultuře?
Pokud se česká literatura a umělecké výchovy vyučují dobře, jsou samozřejmě velice důležitým přínosem pro formování dětí ať už jako tvůrců nebo poučených konzumentů kultury a umění.  Často však vidíme, že tyto školní předměty děti od kultury a umění spíše odpuzují, protože jsou vyučovány necitlivě, nešikovně, školometsky.

Jak vzpomínáte na práci korepetitorky v divadle Na provázku?
Ráda vzpomínám na některé lidi, ale nebyla to práce pro mne.

Co Vás přivedlo k tomu, že jste si otevřela vlastní knihkupectví a galerii? Šlo se o dávný sen, nebo jste k tomu rozhodnutí „dozrála“?
V životě by mě nenapadlo, že já budu mít knihkupectví! Po mateřské a osmi letech domácího vzdělávání dětí jsem hledala nějaký kratší pracovní úvazek a oslovili mne z knihařství a knihkupectví.  Do dvou let po nástupu jsem stála před otázkou, zda celý obchod převezmu nebo si budu hledat něco jiného.  Bála jsem se, ale můj muž mne velice podpořil, a tak jsem to vzala. Ukázalo se, že mi to docela jde a že mne to velmi baví. Ráda vybírám knížky, zvláště ty dětské, ráda si povídám s lidmi a nabízím jim, co by se jim mohlo líbit, a ráda doplňuju knižní sortiment drobnými dárky. Velkou slunnou kancelář jsem přeměnila v galerii, kde každý měsíc pořádám novou výstavu a vernisáže bývají příjemnými setkáními lidí v hezkém prostředí. Nemám ráda účetnictví a všechny úřednické disciplíny, které se k té práci vážou, ale každá živnost má svoje. Moje práce mi dává svobodu a tu bych za nic nevyměnila.

Podle čeho vybíráte umělce, které v galerii prezentujete?
Mým hlavním kritériem, podle něhož hodnotím nabízené dílo, je můj instinkt. Hlas Ducha svatého, chcete-li. Některé výstavy pořádám proto, že mne osloví dílo, někdy je to ode mne gesto podpory umělci. Věřím, že umění má klást otázky a dávat naději.

Ráda píšete o potěšeních, která život přináší. Co Vás naposledy potěšilo v brněnském kulturním životě?
V nedávné době jsem se na Špilberku pokochala výstavou obrazů Pavla Čecha. U obrazu Odchod Jaroslava Foglara jsem se rozplakala.  Silný dojem jsem si odnesla z koncertu Marty Kubišové v Sonu.  Nikdy dřív jsem ji neslyšela naživo a měli jsme s manželem dojem, že jí to dlužíme. Byl to nádherný zážitek. Tak vitální, přesvědčivá a pokorná žena. Člověk však v jejím zpěvu nevnímá pouze hudební kvalitu, ale i všechno, čím v životě prošla, jaké postoje udržela, co dokázala obětovat. Nemohu se nezmínit o Janáčkově Její pastorkyni v Janáčkově divadle, o skvělých varhanních koncertech festivalu Bachův varhanní podzim, o koncertech staré hudby, jak je pořádá B. M. Willi v konventu Milosrdných bratří... je toho spousta, co mne potěšuje. Teď se už těším na otevřené zahrádky kaváren, to je taky městská kultura, ne?

http://www.kult.cz/divadlo-kino-hudba/detail/297408









úterý 11. dubna 2017

Být přitom

Většina lidí je jako já. Většina lidí je zvědavá. Většina lidí je ráda přitom, když se děje něco významného, důležitého, něco, co podstatně ovlivňuje chod světa. Strašně mě lákalo jít se nenápadně projít po náměstí, když jsem si v novinách přečetla, že v našem městě bude na oficiální návštěvě prezident naší země. Zajímalo by mě vidět ho doopravdy. Jestlipak vypadá z deseti kroků stejně jako v televizi nebo na fotografiích v tisku? A jestlipak se bude chovat mile, usmívat se na hostitele i obyčejné lidi, co je cestou po městě potká? Nebo bude poučovat a povýšeně si měřit malost všech kolem? To ale ještě nic není.
Při takové návštěvě se vlastně o nic významného nejedná. Daleko víc by mě zajímalo, jak to vypadá u důležitých politických jednání, kdy skutečně o něco jde. Třeba bych moc ráda byla přítomna rozhovoru dvou prezidentů nejmocnějších zemí světa o podpisu nějakého dějinného dokumentu. Co si tak povídají? Hledají třeba v textu na poslední chvíli hrubku nebo překlep? Je jim to jedno nebo prohánějí úředníky, aby to rychle opravili? Poznají to vůbec? Nikdy jsem se ovšem u ničeho takového nevyskytla, tak to nevím. Ale těšilo by mě to sledovat.
Včera jsem si však uvědomila, že se pravidelně vyskytuju u událostí patrně daleko důležitějších nejen pro mne, ale i pro běh celého světa, a vlastně si to skoro neuvědomuju. Seděla jsem ráno u okna v kuchyni a koukala jsem ven. Popíjela jsem svou ranní kávu. Zbytek rodiny ještě sladce spal, a tak jsem mohla nerušeně přemýšlet. Zálibně jsem si prohlížela rozvíjející se jaro. Raná meruňka přímo před naším kuchyňským oknem tu stála v plném květu, za ní zářil keř zlatého deště, po zemi tu a tam rozkvétaly červené tulipány a žluté narcisy. Mohutné vysoké lípy, které tvoří přirozený předěl mezi naším a protějším domem a v létě jsou jako neprůhledná zelená stěna, byly ještě holé. Jenom při pozornějším pohledu bylo zřejmé, že jejich větve jsou plné nalitých pupenů, a ty se co nevidět rozpuknou. Takové to stádium, kdy strom vypadá, jako by byl zahalen v zelenkavém závoji. Ještě ne plášť, jen závoj. Jasný příslib, že v příštích dnech to propukne. Co dnech?! V příštích hodinách se z pupenů vyklubou lístky a ty se každou minutou budou rozvíjet do svého tvaru a velikosti. Co by se stalo, kdyby se nerozvinuly?

Kdyby se na celé zemi nerozvinuly listy stromů, svět by měl potíže s kyslíkem, řekla bych. Stromy by nevykvetly a většina včel by zahynula hladem. Nebylo by ovoce. Bylo by smutno. Nejsem biolog, ale to je možná dobře. Kdybych si dovedla představit tu katastrofu, která by nastala, v celé její hrůze, asi bych se pořádně vyděsila. Není to vlastně dějinná událost, tohle rozvíjení pupenů? A já jsem u toho! Mám to přímo před očima a málem bych si ani neuvědomila, jak důležitou událost mohu sledovat v přímém přenosu. Zítra, pozítří nebo nejpozději ve středu budou stromy plné listů a já si je budu prohlížet s novým potěšením. Byla jsem přitom, když se to rozhodlo. Svět je zase na jeden rok v bezpečí. Listy se rozvily.

Jedno potěšení týdně, KNA 2010

středa 5. dubna 2017

Jidáš

Dva muži se vzrušeně dohadovali na chodbě pěkného výstavného domu. Mladší z nich, vzezřením ještě chlapec, před chvílí vstoupil do domu a nesl velký koš plný zeleniny. Starší, statnější a dobře oblečený muž se chystal z domu odejít. Jejich hlasy se rozléhaly tak, že by je mohl každý v domě slyšet. Ale nikdo tu nebyl. 
„Jidáši, ty sis zase bral peníze ze společné pokladny? Přiznej se! Že je to tak?“ mladšímu muži skoro přeskočil hlas, jak potřeboval zvládnout těžký koš i těžkou otázku.
Druhý muž se snažil odpovědět lehkým tónem, aby bylo jasné, že vlastně o nic nešlo: „ Ale no jo, vzal jsem si pár drobných. Něco málo pro svou osobní potřebu. Přece jako pokladník skupiny učedníků Ježíšových musím reprezentovat. Třeba když za nás někde jednám, nemůžu vypadat jako chudák, ne? To bys, ty, Jane, mohl pochopit.“
Mladší muž se nechtěl nechat jen tak umluvit: „Ale pořád je to krádež. Měl jsi nám to říct. Víš, že Ježíš by ti dopřál. Musíš se přiznat.“
Jidáši se zdálo, že tohle by mohl snadno slíbit. Třeba bude zase tak rušno, že se na pár drobných a nějaké přiznávání zapomene: „Tak dobře. Já mu to pak řeknu,“ zahučel smířlivě. Na Janovi bylo patrné, že mu celá ta rozmluva není příjemná a s úlevou se pustil do nového tématu, o němž se domníval, že bude méně kontroverzní. Postavil těžký koš na zem a otřel si zpocené čelo.
„Co říkáš na včerejší večer, na tu Marii? Pořád cítím vůni toho jejího parfému, co vylila Ježíšovi na hlavu. Seděl jsem vedle něj a taky na mě trochu káplo. Tady – na rukáv košile. Cítíš?“ a se zalíbením si přiložil předloktí k nosu a blaženě vdechl: „Voníme teď s Ježíšem stejně…“
Jidášovi se ovšem Janovo okouzlení nezamlouvalo a jako obvykle měl na celou situaci jiný názor: „No jo, ženská! To se dalo čekat, že nebude mít rozum. Jen tak zbůhdarma vylít celou lahev nejdražšího parfému…“ Jan vášnivě vyletěl: „To nebylo zbůhdarma! Ježíš je Boží syn!“
„Ale no dobře,“ zabručel Jidáš.
„Bohu přece patří to nejlepší. Marie to dobře pochopila! Vzala to nejlepší, co měla, to nejvzácnější a nejdražší,“ nenechal se jen tak odbýt Jan.
„Měla to dát do chrámu. Na oltář. Tak se to patří,“ stál si Jidáš na svém.
Jan zdvihl oči ke stropu: „Ale Jidáši,“ odpověděl už skoro zoufale, „Ježíš je přece Boží syn.“
Jidáš ale moc neposlouchal. Ve věcech obchodu se vyznal. Měl dojem, že sám rozumí té věci lépe: „Ale no jo. Považ ale, kdyby se ten parfém prodal, mohly se za to koupit nové sedačky do modlitebny. Nebo jsme za ty peníze mohli koupit nějaké jídlo a rozdávat ho po shromáždění chudým a hladovým. Víš, jaká by to byla skvělá reklama?“
„Ježíš řekl, že chudým můžeme dát kdykoli příště. Tohle bylo z úcty a lásky k němu,“ namítl zase Jan.
„Tak když to mělo být pro něj, to jsme mohli zaplatit pořádného osla, dokonce koně nebo i velblouda jsme mohli dostat a slavnostní vjezd do Jeruzaléma by měl pořádné grády.“ Pohrdlivě se zasmál:Kdepak oslátko!“ a zakroutil hlavou při té vzpomínce.
Jan zůstal v údivu stát. Nechápavě chvíli hleděl Jidášovi do očí a pak potichu řekl: „Vždyť to tak muselo být. Bylo to prorokováno!“
Jidáš si jeho pohnutí nijak nevšímal a z koše zeleniny si vytáhl jednu pěknou ředkev. Zakousl se do ní s velkou chutí a neochotně připustil: „To je sice pravda, ale vypadalo to tak nějak nanicovatě. Divím se, že vůbec lidi začali jásat. Pak se to skutečně rozjelo. Jak mávali těmi větvemi, co orvali z palem u cesty, to bylo ohromný.“ „Nebo jak prostírali své pláště na silnici pod kopýtka toho oslátka…“ doplnil jeho vzpomínku Jan. Jidáš se zatvářil dočista znechuceně: „No já bych svůj kabát asi neobětoval. Nejsem fanatik!“ Ukousl poslední sousto ředkve a listy, co mu zbyly v ruce, odhodil zase zpátky do koše. Otřel si ruku do pláště, narovnal si pás a otočil se k odchodu. „A stejně si pořád myslím, že Ježíš nerozumí reklamě. A s tím parfémem mě fakt naštval,“ pronesl ještě k Janovi a rázně vykročil ke dveřím. „Mám důležitou schůzku. Na náměstí. Spěchám,“ utrousil ještě přes rameno.
Jan se s povzdechem sehnul k velkému koši, uchopil jej a vydal se chodbou ke kuchyni. Měl před sebou ještě hodně práce. Nachystat večeři pro třináct lidí, to přece není jen tak. Kdoví, kde se potlouká Petr? Ten měl na starosti připravit maso… no ještě že víno jsme dali chladit do sklepa a stoly jsou prostřené. Saláty zvládnu rychle, pomyslel si, a placky jsem koupil.
Jidáš rychlým krokem vyšel ze dveří na malý dvorek. Už jen projít temnou chodbičkou, která končí mohutnými dveřmi, a bude na ulici. Svým rázným tempem vstoupil do tmy. Majitelé by neměli tak šetřit na osvětlení, napadlo ho. „Aspoň olejový kahan kdyby sem pověsili,“ zabručel si pod vousy. A vtom ucítil, že do někoho narazil a ze tmy se ozvalo: „Jidáši! Dávej pozor! Málem jsi mě srazil na zem…“
„Jé, to jsi ty, Ježíši?“ vyhrkl Jidáš překvapeně. „Nechtěl jsem do tebe vrazit. Promiň,“ dodal omluvně. „Co tu děláš tak sám a potmě?“ zeptal se ještě a ze tmy zasvítily jeho oči.
„Ale jen tak si tu přemýšlím,“ vyhýbavě odpověděl Ježíš. Zřejmě se mu nechtělo vysvětlovat, proč tu postává tak sám v temné chodbičce, a aby odvedl řeč, zeptal se: „Co ty? Dlouho jsme spolu pořádně nemluvili. Jak jdou v poslední době obchody?“
„Mám teď něco rozjetého. Bude to, doufám, větší kšeftík,“ nadšeně se rozvyprávěl Jidáš. „Jednám s jednou obchodní skupinou,“ dodal ještě na vysvětlenou.
Ježíš se zeptal: „Kdo to je? Znám je?“
„Asi ne. Myslím, že je neznáš,“ poněkud vyhýbavě odpověděl Jidáš.
„Jsou to ti zákoníci?“ ozvala se ze tmy tichá otázka.
Jidáš se trochu vylekal. „Jak to víš?“ vyjelo z něho.
Tmou blýskly v úsměvu Ježíšovy zuby: Ale Jidáši…“ odmlčel se na chvíli, ale brzy pokračoval: „Máš v pořádku smlouvy? Dej si na to pozor. Tihle zákoníci se tak dobře vyznají ve všech těch právních kličkách, že tě oblafnou jako nic.“
Jidáš si pomyslel:  Ty mě tak budeš poučovat, ty zrovna. A když sám sebe ujistil, že Ježíš nemůže mít ani tušení, o čem si to vlastně spolu vyprávějí (Jak by to mohl vědět?), pokračoval v řeči: „Zatím mi nabízejí za ten obchod částku nižší, než jsem si představoval, ale je to pořád v jednání. Třeba to ještě půjde dojednat líp.“
Ježíš starostlivě podotkl: „Buď opatrný, Jidáši.“
„Neboj se, Ježíši. To by bylo, abych nezískal aspoň sto zlatých,“ usmál se vidinou té spousty peněz uklidněný Jidáš. Ježíš se v temnotě, která už začínala být jen hlubokým šerem, jak si Jidášovy oči zvykly, pohodlněji opřel o malý výklenek a poznamenal: „Řekl bych, že se s tebou o zlatých vůbec nebudou bavit. Zákoníci platí obchody tohoto druhu zásadně stříbrnými. Mají na to předpisy.“ Jidáš se překvapeně pohnul. „To jsi nevěděl?“ pokrčil Ježíš rameny na znamení údivu nad takovou neznalostí. Jidáš užasle vydechl: „Ne.“ Nevěřícně ztichl. Jeho srdce se na chvíli zastavilo, ale pak se rozběhlo jako šílené. Ucítil, jak se mu začaly potit ruce. Napadlo ho, jak je rád, že se srazili právě v této tmavé chodbičce. Kdyby se byli potkali venku na dvorku nebo na jasném světle na ulici, viděli by si zcela zřetelně do očí. To by bylo daleko horší. Jidáš měl hroznou chuť rozběhnout se a prchat někam daleko odsud. Pryč od Ježíše, pryč od ostatních učedníků, pryč od svých obchodů… jenže věci už došly příliš daleko. Tušil, že svému svědomí by stejně neutekl. „Ježíši? Ty víš, o jaký obchod jde?“ otázal se tiše.
„Ale Jidáši… „ rozlehl se tmou Ježíšův hlas a zněl, jakoby se Ježíš hořce pousmál. Po malé chvíli ticha se ten hlas ozval znovu: „ Kdy s nimi máš další jednání?“
„Dneska večer.“
„Ale budeš na večeři aspoň chvíli, ne? Petr s Janem se opravdu snažili, aby to byl slavnostní večer. Myslím, že připravili vynikající večeři. Znáš to, pečený beránek na česneku, saláty, chlebové placky… všechno, jak má být. Petr tvrdí, že sehnali výtečné víno.“ Ježíš se zasmál a napodobil Petrovu chlubivou intonaci: „Výtečné víno!“ Pak pokračoval nezvykle naléhavým hlasem: „Však víš, jak rád hoduje. Tak to bys ho zarmoutil, kdyby ses vůbec neukázal. I Jana by to mrzelo. Dali si s tím takovou práci…“
Jidáš váhavě odpověděl: „Tak dobře. Sice jsem to neplánoval, ale přijdu tedy. Zastavím se aspoň na chvíli.“ A sám si nebyl jist, jestli to bude v jeho silách zvládnout. Ležet s nimi všemi u stolu, jíst, pít, bavit se, smát se?
Ježíš se zaradoval, nadšeně máchnul rukama a k Jidášovi zavanul obláček známé drahé vůně. „Jo. Přijď. Chyběl bys tam. Budeme všichni naposledy pohromadě.“ Jidáš strnul a zaťal zuby. Ježíš se zase opřel o zeď výklenku. „Bude to naše poslední večeře…“ dodal zamyšleně a najednou hrozně smutně.
Jidáš ustrašeně vyjekl: „Ježíši! Ty to všechno víš?“
„Ale Jidáši…“ ozvalo se trochu káravě tou temnou chodbičkou.
„Ty všechno víš? A přesto se mnou chceš ještě naposled večeřet? Nic neuděláš?“ dotazoval se Jidáš nevěřícně. Cítil, jak se mu roztřásla kolena a po zádech mu stekl pramínek potu. Ježíš se narovnal a svým trochu rošťáckým gestem staršího bratra, pro které ho všichni učedníci tak milovali, mu položil ruku na rameno.
„Jsi svobodný a můžeš se rozhodnout, jak chceš. My dva jsme přece měli často rozdílné názory. Přesto bych ti chtěl ještě říct něco důležitého. Vlastně na rozloučenou, že?“
A Jidáš ucítil, jak se ta pevná ruka na jeho rameni zachvěla. Nemohl promluvit, tak jen zasípal: „Co mi chceš říct, pane?“
Ježíš si přitáhl jeho tvář, aby mu v tom šeru viděl do očí, a velmi důrazně a zároveň velmi tiše řekl: „Ať se rozhodneš jakkoli, nikdy nezapomeň, že tě mám rád.“
Jidáš se mu vyškubl a vyrazil ke dveřím na ulici. Rozrazil je a přitom se bolestivě uhodil, ale jen sykl. Na nic nedbal a rychle běžel ulicí k náměstí, aby na schůzku přišel včas.

Nebiblické příběhy, KNA 2010




pátek 31. března 2017

Lahvička nardového oleje

„Cos to, prosím tě, provedla?“ zlobila se Marta, „copak se sluší lít ctihodnému muži na nohy parfém? Možná snad někde na hostinách římských zbohatlíků s těmi jejich zjemnělými mravy, ale tady u nás? V poctivé židovské rodině? Co si o nás lidi řeknou? To zas budeme mít ostudu!“ Marta se právě chystala mýt nádobí. Opásala se velkou hrubou zástěrou, aby si nezašpinila slavnostní šaty, nachystala si široký dřevěný škopek na stůl a zkoušela opatrně vodu v kotli nad ohněm, jestli už je dost teplá. Na stole se vršila hromada talířů, misek a velkých mis a podnosů, na nichž servírovala jídlo na stůl. Po velké hostině bývá hodně nádobí a dnes to byla velká hostina.
Přes rozhořčení, které dávala hlasitě najevo, se cítila spokojená. Kolem úst jí pohrával jemný úsměv, a jak se pohybovala po kuchyni mezi ohništěm a stolem, zdálo se, jako by chvílemi skoro tančila. Večeře se náramně vydařila. Jídlo bylo vybrané, víno jiskrné, zábava u stolu živá a přátelská. Všichni pozvaní se dostavili včas a chovali se noblesně. Až na Marii. Marta se zamračila. Obrátila se k sestře, která právě vybírala z ošatek na chleba zbylé úlomky a kůrky a z Martina hubování si nic nedělala. Možná ji vůbec neposlouchala. Marta vždycky hodně mluvila a Marie si zvykla, že pokud mluvila o něčem důležitém, vždycky to několikrát zopakovala. Aspoň jednou k ní Martina slova jistě proniknou a pak si je zapamatuje. Marie nebyla nemluvná nebo nespolečenská, ale hodně času trávila ponořená do vlastních úvah nebo snění. Všechno hluboce prožívala. Vedle vysoké tmavé krasavice Marty její drobnější postava vždycky trochu zanikala. Marii to však nijak nevadilo. Byla své starší sestře oddána a měla ji ráda z celého srdce.
Marta pozorovala Marii, jak se zasněným pohledem a nepřítomným výrazem čistí ošatky od zbylých drobečků a skládá si na hromadu použité plátěné ubrousky. Na některých zůstaly skvrny od červeného vína, budou se muset před praním namočit, napadlo Martu. Už už se chystala na to Marii upozornit, ale když viděla její výraz, rozmyslela si to. „Zaručeně by mě neslyšela,“ pomyslela si Marta. „Je zase duchem nepřítomná, přemýšlí si kdoví o čem a jak ji znám, nejspíš by se jen tak usmála a řekla: Ano. Ale kdybych se jí zeptala, co jsem to vlastně říkala, nevěděla by.“ Marta svou sestru dobře znala. Není divu, po smrti rodičů ji s bratrem Lazarem vlastně vychovali. Marie byla skoro ještě dítě, když osiřeli. Marta velmi oceňovala Mariinu zasněnou krásu a umělecké sklony, které se projevovaly v tom, jak dovedla upravit stůl, aranžovat květiny, ušít šaty nebo učesat vlasy. Vlastně byla celá taková – jiná. Někdy bylo pro Martu obtížné své sestře porozumět, cesty jejích myšlenek byly tak odlišné… Jako teď s tím parfémem.
Lahvička nardového oleje stála celé jmění. Byl to nejdražší dárek, jaký Marta kdy v životě někomu darovala. Sama lahvička byla malým uměleckým dílem. Jemný křišťál se zlacenými ornamenty vypadal jako královský poklad. A ta vůně! Marta si byla jistá, že to je ten nejvhodnější dárek k narozeninám, jaký by mohla pro Marii koupit. A také část výbavy, myslela si. Lazar takovým věcem nerozuměl, ale ochotně Martě svěřil velkou částku peněz, aby narozeninový dárek Marii vybrala. Při rodinné oslavě pak lahvička parfému vzbudila bouři nadšení. Marie jásala, tančila radostí a plakala dojetím. „Smích i slzy v jednom uzlíčku,“ myslela si Marta a šťastně se na sebe s Lazarem usmívali, když viděli, jaké potěšení sestřičce způsobili.
„Tak prosím tě, řekni mi, co tě to popadlo? Cos tím chtěla říct?“ počkala si Marta, až Marie dokončí jednu práci a rozhlédne se po jiné. Vzala sestru za ruce a přitáhla ji k sobě. Objímala ji, jako když byla ještě malá a potřebovala utišit, uklidnit nebo povzbudit, protože se bála. Marie se schoulila do Martiny náruče a tiše si vzdychla. Nevěděla, jak sestře vysvětlit všechny ty zmatené myšlenky, bouřlivé city a překvapující poznání, které zaměstnávaly její mysl v uplynulých hodinách. „Ach Marto, jak ti to mám vysvětlit?“ „Pojď, sedneme si na to, nádobí může počkat,“ usoudila Marta a sama se posadila na lavici u stěny jako první. Marie přisedla k ní a s těžkostí hledala slova, kterými by vyjádřila své city.
„Víš, já jsem si uvědomila, že on není jen učitel nebo prorok,“ pronesla po kratším váhání. „A já mu chtěla dát nějak najevo, že to vím, že mu věřím. Pamatuješ, jak si učedníci povídali tehdy o Petrovi? Jak řekl, že Ježíš je Mesiáš, syn živého Boha? Nešlo mi to z hlavy. Nejdřív jsem si myslela, že je to rouhání. Kdo o sobě může říct: Já jsem Mesiáš? Než jsem Ježíše poprvé uviděla, zdálo se mi, že to musí být pěkný náfuka.“ Marta se tiše zasmála, protože si dobře pamatovala na ohnivé debaty, které tehdy s Lazarem vedli. Slovo náfuka patřilo ještě k těm slabším výrazům, jichž v označování toho podivného Ježíše použili. „Mysleli jsme si, že to je nějaký blázen,“ vzpomínala. „Ale pak, když jsme ho poznali, když jsme slyšeli, jak mluví a co říká a když vzkřísil Lazara,“ vzlykla Marie, stále ještě plná vzpomínek na ty trýznivé a potom šťastné chvíle kolem bratrovy smrti a jeho vzkříšení z mrtvých. „Musela jsem na to myslet a v modlitbách jsem pořád zvažovala, jak to asi je. A jednou na zahradě, zrovna když jsem trhala fíky a dumala o tom všem, víš, napadlo mě, že buď je lhář, nebo je blázen nebo je opravdu ten, kdo říká. Mesiáš.“
Marta sebou až škubla, jak ji překvapila razance sestřiných myšlenek. „To myslíš vážně? Ne, on tedy rozhodně není žádný lhář ani blázen,“ protestovala. „No právě,“ přikyvovala horlivě Marie a tváře jí nadšením zčervenaly. „Pak ale není jiná možnost,“ uzavřela rozhodně. Pozorovala však, že Marta stále ještě svádí ve svém nitru boj, že se ještě zcela nerozhodla, jestli s tak opovážlivým tvrzením souhlasí. „Počkej, Marto, já ti povím, co bylo dál,“ chytila Martu za ruku a pokračovala. „Když mi tohle došlo, lekla jsem se. Stejně jako teď ty. Bála jsem se, jestli se nerouhám. Copak já se vyznám ve všech těch starých proroctvích o příchodu Mesiáše? Nemám ani ponětí o všech těch znameních a okolnostech? Ale měla jsem dojem, že prasknu, jestli v tom nebudu mít jasno. Tak víš, co jsem udělala?“ Marta mlčky zavrtěla hlavou. „Tam pod tím fíkovníkem jsem si klekla na zem, sklonila hlavu až k zemi a pokorně jsem žádala Panovníka Hospodina, aby mně, své nehodné služebnici, dal nějaké ujištění.“ Marie upřela svůj vítězný pohled do Martiných zmatených očí.
„A co se stalo?“ hlesla Marta bez dechu. „Nejdřív nic. Bylo strašné horko, ale já jsem měla husí kůži po celém těle. Nedělo se nic, neslyšela jsem nic ani mě nic nenapadalo. Cítila jsem se strašně slabá. Bála jsem se, jestli se takhle vůbec smím zeptat. Ale pak…“ Marie se usmála při vzpomínce na tu chvíli. „Pak mě začalo zalévat teplo. Jako kdyby mne někdo pomalu poléval teplým hustým olejem. Moje husí kůže mizela pod tím stékajícím příjemným teplem. A zároveň s tím pocitem tepla a takové sladké tíže jsem si uvědomovala pokoj. Chtělo se mi plakat i smát se zároveň, ale taky jsem toužila nedělat nic a co nejdéle zůstávat v tom blaženém stavu. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale když to přešlo, žádné mučivé pochybnosti jsem už neměla.“
Marie se na chvíli zasnila a ani Marta nic neříkala. Na její tváři se zračil úžas, ohromení a dojetí. „No, a když jsem už věděla, jak to s Ježíšem je, chtěla jsem mu to nějak dát najevo,“ pokračovala Marie. „Víš, nějak mu sdělit, že uznávám, že je Mesiáš, že to už vím, že mu věřím. Ale já bych mu to nedokázala říct. Umřela bych studem. Neumím se dobře vyjadřovat… ale neumím ani zpívat nebo tančit, abych to mohla vyjádřit nějakým takovým způsobem.“ Marii se trochu třásl hlas, když před svou sestrou odhalovala nejhlubší myšlenky svého srdce. „Ani nejsem taková hospodyně jako ty, abych mu svou péčí dala najevo, co prožívám. Cítila jsem se tak malá a nepatrná. A taky jsem si připadala hrozně neschopná. A pak mě napadl ten parfém. Víš dobře, že to je to nejcennější, co mám. A ta jeho vůně je tak vzácná a úžasná, že se mi zdálo, že je hodna toho, navonět Mesiáše.“ Marie rozzářenýma očima pohlédla na stále nemluvnou Martu a šibalsky se pousmála. „Jen myslím, že jsem to maličko přehnala a vylila jsem toho oleje Ježíšovi na nohy trochu moc. Chtěla jsem to něčím osušit, ale neměla jsem nic po ruce. Jak jsem obsluhovala u stolu, měla jsem na sobě zástěru, a chápeš, to přece nešlo. Tak jsem to otřela do vlasů. Snad to nevadilo, ne?“
Marta objala svou sestru kolem ramen, přitáhla si ji k sobě, políbila do vlasů a řekla trochu přiškrceným hlasem: „Ty můj malý blázínku.“ Marie se zavrtěla a přitulila k sestře. Blaženě se usmívala. „Krásně voníš, Marie. To jak jsi otřela parfém do vlasů,“ se zalíbením pravila Marta. „A ty teď budeš vonět zrovna tak! Jak tu sedíme vedle sebe a ty se dotýkáš mých vlasů…“ škádlivě se smála Marie. „A Marto, víš co?“ Marie se narovnala, aby viděla sestře do očí, „My obě voníme stejně jako on.“  Marta strnula a pak se jí po tváři rozlil stejně blažený úsměv. „To je taky způsob, jak něco vyjádřit, ne?“ zeptala se.
Protože její praktická povaha nedovolovala prodlévat dlouho u nějakých citových výlevů, po chvíli pustila sestru z objetí, vstala z lavice, protáhla si záda a rozhlédla se po kuchyni. „Co jsme to předtím dělaly? Aha, nádobí!“ a pustila se s vervou do mytí špinavých talířů, misek, mis, podnosů a pohárů. „No a já bych mohla uklidit v jídelně,“ uvážila Marie, vzala z rohu koště a vlhký hadřík a zmizela za dveřmi. Marta na malý okamžik zaváhala a pak v drobných rozpacích zdvihla loket k nosu a přivoněla si. Šťastně se usmála a znovu se pustila do nádobí. Rázně a energicky rovnala umyté nádobí do hromádek na stole, třískala talíři o sebe a stále se přitom usmívala. „No jasně,“ myslela si, „i vůní se dá něco říct.“

Nebiblické příběhy KNA 2010

pondělí 20. března 2017

Můj beránek

Na dnešní den jsem se vůbec netěšil. Myslím, že jsem se ho dokonce bál. Ráno jsem vstal strašně brzo, dřív než obvykle, dokonce dřív než bratři, ačkoli ti, protože jsou starší, měli vstát obzvlášť časně, aby šli s tátou do Jeruzaléma. Já jsem nešel. Táta mi řekl, že aspoň jeden muž musí zůstat v domě a být mámě oporou. Skutečně, sestra někdy nemožně piští a maminku by z toho mohla bolet hlava. Možná to ale řekl i proto, abych nemusel jít s nimi. Abych neviděl, až se to stane.
Ráno jsem vstával tak brzo, abych se rozloučil s beránkem. Přinesl jsem mu mrkev a ještě naposledy jsem si ho pohladil. On kolem mne poskakoval jako vždycky a mně bylo do breku. Jasně, je to jen zvíře, jak mi všichni už po celý týden opakovali, ale ještě nikdy jsem žádné zvíře neměl tak rád.
Beránek se narodil zrovna před rokem a hned od malinka se ukazovalo, jak je mimořádný. Byl nejkrásnější ze všech, ohromně chytrý a přítulný. Ničeho se nebál, ale přitom byl poslušný. Nejlepší na něm ovšem bylo, že mě měl rád. Vždycky poznal, když jsem se blížil, a šel mě přivítat. Vesele mě zdravil, i když jsem mu nic nenesl. Všichni říkali, že je dokonalý. Nemám to slovo rád, protože kvůli tomu ho vybrali za oběť.
Jednou do roka totiž chodí táta do Jeruzaléma do chrámu, aby tam nechal obětovat beránka bez vady jako oběť za hříchy celé naší rodiny. Letos vybrali mého beránka. Plakal jsem a zlobil jsem se. Snažil jsem se tátu přemluvit, aby vybral jiného beránka. Ale sám jsem viděl, že můj beránek je nejlepší ze všech. Věděl jsem přece, že je dokonalý. Musel jsem uznat, že je nejlepší obětí za hříchy. Táta mi sliboval jiného, že prý si vyberu z malých jehňátek nového kamaráda. Ale druhý takový beránek už přece nemůže být. A kdyby byl třeba jen podobný, co když bude zase jediný dokonalý a zase mi ho obětují?
Přemýšlel jsem, jestli bych dokázal aspoň já sám nehřešit, aby těch hříchů bylo míň, a k oběti stačil třeba jenom párek holubů. Minulý týden jsem se o to opravdu ze všech sil pokoušel. Ani jednou jsem nezalhal, ačkoli jsem kvůli tomu dostal výprask. Přiznal jsem se totiž, že jsem byl u souseda v sadě a utrhl jsem si dva fíky. Byly jen dva, ale táta to nějak poznal, zeptal se a já jsem se přiznal. No, tak jsem sice nelhal, ale zato jsem kradl.
Poslušně jsem pomáhal mamince, dokonce jsem hlídal malou sestřičku. Když ale ona pořád ječela a bořila mi mou ohrádku, kterou jsem si postavil pro figurky zvířátek, co mi táta vyřezal, tak jsem se neudržel a malinko jsem ji plácl. Ona hned běžela žalovat a já jsem dostal zase.  Maminka byla moc smutná, že prý ji trápím. No a já jsem se, prosím, tak snažil nehřešit. Nedokážu to, kdybych se přetrhl. Ani týden. Dost mě to zničilo. A to jsem jen malý kluk, co teprve, jak říkali starší bráchové, až přijdou mužská pokušení. To si ani neumím představit! Copak chudák beránek za to může? On nikdy neokusoval maminčiny květiny jako naše koza, ani nelezl sousedovi do zelí. On byl tak hodný. A teď to odskáče za celou rodinu! Prý to tak musí být, jednou ročně je zapotřebí prolít krev bezvadného zvířete. Jakože místo nás, místo celé naší rodiny. Protože odplatou za hřích je smrt. Brr. Bylo mi z toho nanic.
Celý den jsem se snažil pomáhat mamince. Hlídal jsem sestřičku, nosil vodu, sypal slepicím i jsem odnesl košík cibule ke staré sousedce, co bydlí na kraji vesnice, když mě o to maminka poprosila. Pořád jsem se něčím zaměstnával, jen abych nemusel myslet na to, že svého beránka už nikdy neuvidím. Nechtěl jsem si představovat, že mu podříznou krk, a přesto jsem o tom pořád musel uvažovat.
Odpoledne, když maminka uspala sestřičku, vzala si mě na klín a povídali jsme si. Asi na mně viděla, jak jsem pořád nešťastný. Vyprávěla mi, že to ustanovení o oběti je Boží spravedlnost. Že prý jinak by museli umírat lidé, kteří hřeší. A že prý zhřeší úplně každý. Tak jsem jí řekl, že to už vím. Že jsem se snažil, ale vůbec mi to nešlo. Maminka se usmívala, hladila mě a říkala, že ona tisíckrát raději obětuje zvíře, i když to byl můj milovaný beránek, než by viděla, že se něco stalo mně nebo bratrům nebo sestřičce nebo tátovi. To jsem musel uznat. Maminka dovede člověka vždycky tak uklidnit. Pak jsem jí pomáhal chystat večeři pro naše poutníky. Tak trochu jsem se začínal těšit, co mi asi z města přinesou.
K večeru jsem pořád vybíhal před dům, abych viděl, až se budou vracet. Dlouho nešli a už se stmívalo. Byl jsem celý nedočkavý a maminka mě uklidňovala, že je to dlouhá cesta, že nejspíš v Jeruzalémě bylo strašně moc lidí, že možná v chrámu museli čekat, než na ně přijde řada a že se nejspíš ještě zdrželi někde na tržišti. Pak se konečně objevili v zatáčce cesty. Bylo už hodně šero, a tak jsem myslel, že mě klame zrak. Táta totiž vedl beránka. Mého beránka. Poznal bych ho mezi tisíci. Vyběhl jsem jim naproti a křičel jsem radostí na uvítanou. Nemohl jsem pochopit, co se stalo.
Tatínek i bratři vypadali trochu zvláštně. Byli zaražení a pobledlí. Moc jsem si toho nevšímal, protože beránek mi skákal radostně naproti a já ho objímal. Později u večeře tatínek i bratři vyprávěli nějaký podivný smutný příběh, kterého byli svědky v Jeruzalémě, já jsem mu moc nerozuměl, a maminka plakala. Pamatuju si z něho jen, co řekl tatínek na konec, že už obětovali jiného beránka a že toho mého nebylo zapotřebí.


pondělí 13. března 2017

Prázdná nádrž

„Mami, potřebuju pochovat.“ To je jedna z nejčastějších potřeb našich dětí. Velmi často moje dcery vyžadují, abych je objala, podržela v náručí, políbila nebo lépe opusinkovala, pohladila, poškrábala na zádech, vzala na klín a chvíli tiskla k sobě nebo něco takového. Taková potřeba nastává vždycky, když docházejí síly fyzické nebo morální.
Někdy se moříme s matematikou a ono to nejde. Čísla a znaménka se pletou, mínus nebo plus, dělení, násobení, všechno jedno. Jsme z toho celé upočítané, dcera lehce nešťastná, já lehce naštvaná a co teď. „Mami, potřebuju pochovat,“ tiskne se ke mně nešťastně se tvářící holčička. V objetí nabereme sílu obě. Pak si dáme pusu, smlsneme kousek čokolády a jdeme na další předmět.
„Mamí, já asi potřebuju pochovat,“ šourá se ke mně hromádka neštěstí. Snažila se mě překvapit v kuchyni a zatím rozlila vodu, vysypala cukr, zamazala se a trošku se řízla. Beru ji na klín a šeptám do ouška, že je moje šikovná hospodyňka a velká pomocnice. Pofoukám pořezaný prstík a za chvíli se už domlouváme, jak tu spoušť zlikvidovat.
Nebo se kočičky hádají, poštěkávají po sobě, ne a ne si vyhovět. Jsou podrážděné, začínají být hysterické a už ani vlastně nevědí, proč se začaly dohadovat. Co s tím? Hledat kořeny sporu, abych mohla spravedlivě rozhodnout, je dlouhotrvající, úmorná a taky úplně zbytečná práce. Jako jediné rozumné řešení se nabízí pochovat obě, jednu po druhé. Většinou žádná nechce čekat, protože se to už nedá vydržet, a tak skončíme všechny tři na jedné hromadě na posteli nebo na polštářích na zemi.
Zdá se, že vždycky, když je jejich nádrž na lásku prázdná, nemohou uspokojivě fungovat, dokud nedoplníme zásoby. Už to znám, a tak se většinou nezdržuju zlobením a rozčilováním, vyšetřováním a zkoumáním příčin, prostě se rovnou zeptám: „Nepotřebuješ náhodou pochovat?“ Skoro všechno se tím vyřeší.
Nedávno jsem potkala svou kamarádku. Šla po ulici, já proti ní, obě jsme někam spěchaly. Měla stažený obličej zklamáním a při pozdravu byla na pokraji pláče. Co tak honem udělat, abych jí vyjádřila svou podporu? Na nějaké rozbory nebo řečňování tady na ulici opravdu není čas. Instinktivně vztahuju ruce a objímám ji. Chvilku ještě stojí celá strnulá, ale pak se mi schoulí do náruče, uroní dvě tři slzičky a je jí líp. Vysmrká se, usměje a vzápětí obě pokračujeme každá svou cestou. Že by to stačilo? Co jsem jí tím vlastně dala? Ono jedno objetí tolik znamená?
Sama jsem se o tom tuhle přesvědčila na vlastní kůži. Bylo mi mizerně, bolela mě hlava, připálila jsem bábovku, protože jsem na ni v troubě zapomněla. Psala jsem totiž cosi na počítači a v závěru jsem to všechno nešťastně smazala. Celá práce v háji! Ke všemu na mě byla sprostá sousedka, která je jinak nepříjemná ke všem a já si to normálně tak neberu, ale tohle byla poslední kapka. Seděla jsem v kuchyni jako hromádka neštěstí, slzičky mi kapaly na ubrus a měla jsem pocit, že jsem úplně k ničemu. Když mě takhle našel můj muž, viděl, že je to vážné. Já takhle zbořená běžně nebývám. Ale udělal přesně to jedině správné, co v této chvíli mohl. Objal mě, tiskl k sobě a já jsem cítila, jak ze mne padá všechna tíha.
Potřebujeme to jako děti, kdykoli nám docházejí síly. Obejmout, podržet v náručí, políbit nebo lépe opusinkovat, pohladit, poškrábat na zádech, vzít na klín a chvíli přitisknout nebo něco takového. To všechno je totiž vyjádřením lásky a bez lásky se žít nedá.


z knihy Smím být něžná

čtvrtek 2. března 2017

Takhle bude vypadat!

Moje nová knížka s názvem Život v tempu andante už má schválenou obálku. Sice jsem si ji představovala jinak, ale tahle se mi líbí. Červené kolo si nejspíš kupovat nebudu, ale ty kytky určitě ano.
Kdy knížku vytisknou, to ještě nevím, ale doufám, že to bude brzo. Snad se vám moje andante bude líbit.

Jako ochutnávku přijměte jeden z fejetonů.

Hledání potěšení

Jedna paní se mě ptala, jak to dělám, že pořád nacházím něco krásného, že se pořád raduju z nějakého toho potěšení. Že ona si na to, jak je den dlouhý, ani nevzpomene. Chvilku jsem nevěděla, co říct, ale pak mi to došlo. No to je ono. Kdybych nehledala, asi bych taky nic nenacházela. Ale jak to, že na hledání potěšení nezapomínám? Nebo aspoň většinou na to nezapomínám?
Dnes už to dělám automaticky, naučila jsem se tak hledět na svět kolem sebe. Jak tomu ale bylo dřív? Skutečně bylo pro mne vždycky samozřejmostí vidět něco potěšujícího ve všem a brát to osobně? Asi ne...
Kdysi jsem si přečetla knížku o francouzských ženách a o jejich schopnosti každý den nacházet a dopřávat si drobná potěšení. Zaujalo mne to a uvažovala jsem, zda já, česká žena, bych to také dokázala. Je to vůbec možné? Každý den? A tak jsem se rozhodla zjistit, jestli bych také dokázala najít jedno potěšení – no ne-li denně, tedy aspoň jednou za týden. První rok jsem při svých výzkumech uvažovala o tom, co dělat, abych potěšení dosáhla. Cíleně jsem připravovala situace a vytvářela podmínky pro vznik nějakých libých zážitků. Chodit pěšky, pít ráno sklenici vody, dát si šlofíka nebo šálek kávy, po dvěstěpadesátépáté si přečíst jednu knížku, zkusit něco sdílet, nebo si něco nechat pro sebe – no prostě některá potěšení se dají nachystat. Za všechno jsem byla vděčná. Bylo to velice zábavné, ale postupně jsem začínala tušit, že lze jít ještě dál.
Během druhého roku jsem se propracovala k změně postoje. Dělala jsem to všechno obráceně. Nic jsme si nepřipravovala, nic si nechystala. Naopak jsem hledala potěšení a radost ve všem, co jsem dělala, nebo co se mi přihodilo. Sbírala jsem potěšení cestou. Tohle bylo ještě zábavnější. Tento opačný postup se mi zdál trochu náročnější, bylo nutné být více ve střehu, jenže jakmile se člověk rozhodl uvažovat o sobě jako o přetvořiteli čehokoli do potěšení, šlo to už samo. Cokoli, co mne v životě potkalo, mohlo být potěšením. Udělala jsem první stopy v zasněženém plácku, jedla jsem oběd nejpomaleji ze všech, pozorovala jsem sýkorky za oknem, nebo jsem si vychutnávala krásné ráno jako dar. Třeba šlo klidně o tytéž události, radost přinesly podobné okolnosti, ale bez mého přičinění. Přestala jsem potěšení vytvářet, ale začala jsem je vyhledávat, protože v mém životě prostě byla. Má vděčnost se prohlubovala, neboť mi docházelo, že já nejsem zdrojem své radosti.
Ve třetím roce zkoumání jsem už zcela jistě věděla, že potěšení se vyskytuje ne jednou týdně, ne jednou denně, ale tolikrát, kolikrát člověk chce. Potěšením může být všechno, záleží na tom, zda se rozhodnu tak na svět a své místo v něm hledět. Nejspíš jsem pochopila, že štěstí je otázkou rozhodnutí. Myslím, že vděčnost se stala mým životním programem.Není vždycky snadné se pro vděčnost rozhodnout, ale vždycky je dobré to udělat.

Nevím, jestli dokážu vždycky jasně vysvětlit, jak se potěšení hledají. Nejsem si jistá, zda jsem věrohodným příkladem, že takhle žít je nejen možné, ale i nutné, aby člověk nestárl do trpkosti a hořkosti. Což bych nechtěla.

středa 15. února 2017

Nesmíme to vzdát

Umřela manželova maminka, moje tchýně. Dlouho už ani doopravdy nežila. Vzdala to. Svět nebyl podle jejích ideálních představ, život se neodvíjel, jak by si byla přála, lidé nejednali, jak by podle ní měli a vlastně ani ona sama nebyla tou, jíž chtěla být. Zavřela se doma a poslouchala rádio. Pak už ani to ne. Přestala se zajímat o svět, aby se vyhnula zklamání a bolesti. Bylo těžké se o ni starat, protože zároveň chtěla i nechtěla pomoc.
Pro mého muže byly ty poslední roky jedním z nejtěžších období v životě. Chtěl mít maminku nablízku a ona ho odstrkovala. Navrhoval způsoby, jak se o ni starat, ale všechny razantně odmítala. Uzavírala se do sebe, přestávala komunikovat. Nepamatovala si, že by se měla najíst, nebrala léky. Ani neochutnané jídlo házela do koše. Léky buď ignorovala, nebo jich snědla příliš mnoho. Její i tak přecitlivělá psychika se úplně rozkolísala. Bylo potřeba, aby byl někdo nablízku, protože začínala být nebezpečná sobě i jiným. Zapomínala, často upadla. Zuřivě odmítala péči rodiny. Přesídlit do města, kde žila její dcera, nebo k nám bylo tabu téma. Kdykoli jsme o tom začali mluvit, odmlčela se a do konce návštěvy s námi neztratila slovo. Nebo nás přerušila stížností na nějaké strašné bolesti. Už dříve jsme jí pořídili mobilní telefon, protože odhlásila svou pevnou linku. Byla si jistá, že je odposlouchávaná. Stačila se s ním naučit zacházet, ale schválně ho nezapínala. Tvrdila, že nechce být rušena. My jsme umírali strachy, zda někde neupadla a neleží bez pomoci. Z té veselé ležérní ženské se stávalo zlobivé, trucovité a nesamostatné dítě.
Hledali jsme pro ni nějaký dům s pečovatelskou službou, ale odmítala opustit byt. Navíc sehnat místo v dobrém zařízení bylo tak drahé, že to přesahovalo naše možnosti. Malou lstí jsme ji vylákali na krátký čas k nám. Bylo to trudné. Máme dvoupokojový byt. Je sice rozlohou velký, ale další dospělý k nám čtyřem? Manžel pracuje doma. Jeho žáci každé odpoledne procházejí bytem do pracovny. My jsme na to zvyklí, ale babička se při každém zazvonění děsila. Lekala se, kdo to k nám jde, ona nikoho přece nezvala. Nebo naopak polooblečená bloumala bytem zrovna ve chvíli, kdy se jeden žák střídal s druhým. Pravidelně nastávaly situace trapné pro obě strany. Celý byt brzy páchl močí, protože babička odmítala pleny. Pak jsme zjistili, že si je nedokáže nebo nechce dokázat sama navléknout.
V těch chvílích jsme se semkli jako jednotka a rozdělili si oblasti péče. Anička dokázala s nekonečnou trpělivostí pečovat o babiččino tělo. Přebalovala ji, ošetřovala, mazala mastí, česala vlasy, dělala jí pedikúru. Pomáhala jí z postele a do postele, vodila na procházky bytem na trase na balkon a zpět. Dokázala babičku opečovávat tak, že se blaženě usmívala. Adélka byla nedostižná v předčítání, vyprávění, štěbetání a rozptylování. Dokázala babičku spolehlivě rozesmát. Já jsem vařila, nakupovala, uklízela, prala a povzbuzovala všechny unavené. Babička velice ocenila má jídla a já věděla za ta léta, co má ráda. Manžel se pokoušel přizpůsobit náš byt potřebám člověka, který si sám nevleze do vany, dělá mu potíže sednout si na židli ke stolu nebo se sám neuloží do postele. Po dvou nebo třech týdnech jsme toho měli všichni dost. Holky se nevyspaly, protože babička dřímala přes den a v noci nemohla usnout. Chtěla zabavovat nebo jen tak svítila, vzdychala a vrtěla se. Byl to stres pro nás pro všechny. Když pravidelně brala léky a dobře jedla, velice se spravila. Víc se podobala sama sobě. Líp chodila a líp komunikovala. Za každou cenu chtěla zpátky do svého bytu. Zdálo se nám to nemožné, ale zbytek rodiny se postavil na babiččinu stranu. Má přece právo o sobě rozhodnout. Převezli jsme ji tedy zpátky a zajistili ošetřovatelskou péči třikrát denně.  Manžel vymýšlel technické zlepšováky. Zvýšil matraci a připevnil madla, aby se mohla sama uložit a zvednout z postele. Vyrobil v koupelně důmyslné schůdky a úchyty, aby se mohla dostat do vany. Sama totiž už nezvedla nohy natolik, aby to dokázala z podlahy. Z bezpečnostních důvodů odpojil plynový sporák a místo něj instaloval elektrický vařič. Procházel babiččiným bytem a představoval si, jak tam chodí, pohybuje se, žije. Co by jí pomohlo? Jak udělat život pohodlnější? Bude to dost?
Jasně, že nebylo. Žádná opatření nestačila zabezpečit její samostatný život. Nějaký čas to jakž takž šlo, ale pak se babiččin stav začal prudce zhoršovat. Pro změnu si ji k sobě vzala jiná příbuzná, ale nakonec po krátké hospitalizaci byla převezena do hospice. Nádor na játrech byl v jejím stavu neoperovatelný a brzký konec neodvratný. Jezdili jsme ji navštěvovat, ale už s námi nebyla. Dlela někde ve svých dálavách. Málokdy řekla slovo, skoro se neusmála. Ani smíšek Adélka ji nedokázala přivést zpět. Umřela jednoho dne brzy ráno.
Vyčítali jsme si, že jsme k ní nejezdili víc. Člověk nějak objektivně ví, že udělal, co mohl nejlepšího, ale přesto se trápí. Můj muž to pochopitelně snášel nejhůř. Vždyť to byla jeho maminka! Dlouhé měsíce po pohřbu se mu o mamince pravidelně zdálo. Co kdyby byl býval tenkrát, když ještě byla tou upovídanou a smějící se paní s kaštanovou barvou vlasů, jí předestřel projekt společného bydlení přesvědčivěji? Mohli jsme prodat naše byty a koupit něco, kam bychom se vešli nějak nezávisle všichni. Něco jako malý domeček se samostatnou garsonkou. Ona by měla své soukromí a zároveň bychom se o ni mohli starat. Ale pečujte o někoho, kdo bydlí sedmdesát kilometrů daleko! Přemítali jsme také o svém vlastním stáří. Nesmíme to vzdát! Musíme se uchovat svěží a soběstační tak dlouho, jak to jen bude možné. Rozebírali jsme babiččin život a hledali křižovatku, kde se rozhodla špatně, kde to vzdala a prohrála svůj život. Snad to zvládneme lépe. Nesmíme to vzdát.


úterý 7. února 2017

Potěšení u popelnic


Uklízela jsem. Proběhla jsem bytem, přenesla pár věcí sem a jiné zase tam, posbírala suché prádlo ze sušáku, zastrčila pár knížek do knihovny, vyměnila vodu kytkám ve váze a chtěla jsem ještě zastrčit přečtené noviny do stojánku. Jenže to nešlo. Byl plný.

No bodejť. Však jsme měli uskladněny noviny za dva týdny. Stojánek byl nacpaný k prasknutí. Vybrala jsem tedy všechny výtisky až na poslední sobotní a přesunula jsem je do koše na papír. Tedy chtěla jsem je tam dát, ale taky to nešlo. Koš na papír byl taky plný. Jenže kam teď se svazkem starých novin? Jak jsem se tak s tím uklízením rozšoupla, nechtělo se mi brzdit a dělat nějaké kompromisy. Rozhodla jsem se vynést papír. Není to tak jednoduché jako vynést běžné odpadky. Musí se jít dál, dolů ulicí až za roh, kde se nacházejí kontejnery na tříděný odpad. Ale odhodlala jsem se tu výpravu podniknout.

Vytáhla jsem přetékající koš a ve spíži našla dvě kartonové krabice, které čekaly, „až někdo půjde s papírem“. Naskládala jsem do krabic papíry z koše a završila jsem své úsilí hromádkou starých novin. Hodila jsem na sebe kabát, skočila do bot a strčila klíče do kapsy. Balancovala jsem po ulici se dvěma na sobě postavenými krabicemi plnými starého papíru. Hrozně jsem se snažila jít rychle, protože to bylo těžké, ale zároveň opatrně, abych nic nevysypala. Jak bych to sbírala?
Když jsem dorazila ke skupince kontejnerů, měla jsem toho tak akorát dost. Ta ekologie mě fakt zmáhala. Krabice se mi zdály těžké a nesly se mi nepohodlně. Zastavila jsem před tou plastovou příšerou, do jejíž obrovské tlamy se házel starý papír a zarazila jsem se. Jak to teď provedu?

Nedokážu jednou rukou odklopit víko kontejneru a ve druhé udržet ty těžké krabice. Budu je muset postavit na zem, otevřít víko a pak je teprve hodit dovnitř. Pozorně jsem postavila krabice na zem, protože se mi nechtělo honit drobné papírky po chodníku a trávníku, kdyby se náhodou vysypaly,  a zápasila s víkem kontejneru. Šlo to ztuha. Vtom jsem periferním viděním zpozorovala dvě tmavé postavy blížící se ke mně. Naposledy jsem zacloumala víkem kontejneru a ono se otevřelo. Chopila jsem se vrchní krabice a opatrně ji překlopila dovnitř. „Tak a teď tu druhou,“ řekla jsem si v duchu. Ovšem černá postava mne předešla. Mladý muž v uniformě městské policie, blonďatý a růžolící se shýbl, popadl krabici a obratně ji umístil, kam patřila. Oprášil si symbolickým gestem ruce, hezky se na mě usmál a popřál mi pěkný den. Rychle jsem zavřela v údivu pootevřená ústa a poděkovala. „Páni, tak myslím, že pěkný den už začal,“ napadlo mě, když jsem kráčela ulicí zpátky domů. „Vždyť tohle bylo nefalšované potěšení!“