úterý 10. října 2017

Padající list

Nádherný podzimní den. Slunko svítí, auta vesele jezdí, lidé procházející pod mým oknem jsou oblečení nalehko jen v tričkách s krátkými rukávy. Dokonce i pejsek, kterého páníček venčí na trávníku přes ulici, se nadšeně honí za padajícími kaštany. Listí už skoro zežloutlo, část už opustila stromy, poletuje vzduchem nebo obarvuje zelený trávník na žluto. Takový veselý den.
I já budu mít veselý den. Dneska se od rána do večera nezastavím. Jako včera a jako zítra. Jsou to teď takové aktivní dny. Všichni jsou ohromně výkonní, činorodí, plní nápadů. Já taky. Celý den jsem v jednom letu. Snídám v běhu, obědvám v chůzi, většinou dělám tři věci najednou. Mám pocit, že jsem ohromně důležitá, když jsem tak strašně vytížená. Nekoukám, nelelkuju, pracuju, a to usilovně. Vždy ve střehu, stále k dispozici. Chrlím nápady, jsem spolehlivá i zábavná, šířím dobrou náladu. Všechno stihnu, skoro nic nezapomenu. Nedá se nic dělat, jsem prostě zdatná a mám z toho radost!
Zůstala jsem chvilku stát u pootevřeného okna a zahleděla jsem se na zežloutlou korunu lípy přes ulici. Z vrcholku její nejvyšší větve se uvolnil jeden drobný žluťoučký lístek a pomalým klouzavým letem se snášel v ladných kruzích k zemi. Už už se blížil k zemi, ale poryv vánku ho znovu podebral, pozvedl a poponesl o kousek výš a lístek vykroužil ještě další plavný oblouk, ještě další půvabnou piruetu. Ve slunečních paprscích zazářila jeho zlatá barva. Byla to tak veselá a zároveň jaksi tichá podívaná. S napětím jsem hleděla na smělou dráhu jeho letu a nedokázala jsem odpoutat svůj pohled. Jak dlouho ještě poletí? Kam dopadne? Jakou ještě figuru zatančí ten žluťásek?
Okouzleně jsem pozorovala let lístečku, dokud hladce nepřistál mezi jiným listím na trávě. Nejspíš to byla jen krátká chvíle, ale mně se zdálo, že trvala hodně dlouho. Všechny mé veledůležité povinnosti byly zapomenuty, celá moje supervýkonnost byla odsunuta někam na vedlejší kolej. Pocítila jsem krátký okamžik intenzivního štěstí. Jakoby se celý svět zastavil ve svém pracovním chvatu a tvořivém třeštění a každý zároveň se mnou pozoroval, jak se jeden maličký lupínek lípy snáší pomalu k zemi. Všechno ztichlo, dokud nezmizel ve žlutavém koberci. Pak se pozvolna znovu ozval ruch ulice, všichni začali někam spěchat, telefony se rozdrnčely, auta troubila, děti na sebe pokřikovaly a všechno bylo jako dřív.
Vydechla jsem úlevou, jako když to ve filmu dobře dopadlo, a zatoužila jsem prostát takhle u okna celé dopoledne a pozorovat padající listí. Představovala bych si, že jejich houpavé obloučky znázorňují něco jako životní osudy. Mohla bych s otevřenýma očima snít. Strašně se mi chtělo ulpět pohledem na něčem drobném a nepodstatném a zastavit se. To by bylo potěšení... avšak pracovní povinnosti se už zase neúprosně hlásily o slovo, i můj telefon zvonil a bylo třeba se probrat a dát se do práce. Přesto však tahle malá tichá chvíle zanechala zřetelný otisk v mé duši.

Zkuste také na chvilku nerušeně postát u okna nebo na ulici a navzdory vší usilovné práci si plně vychutnat okamžik padajícího podzimního listí. Je to potěšení.

Žádné komentáře:

Okomentovat