„Páni, paní, vy píšete knihy?“ roztomile žasla starší paní u
poličky s mými knihami. Mám je v obchodě všechny pohromadě
v jedné polici a ona se zastavila zrovna tam, zalistovala v jedné a
objevila v ní mou fotografii. Styděla jsem se, ale zapřít se to nedalo.
„No ano, píšu,“ přiznala jsem se rozpačitě. „A to všechno tady jste napsala
sama?“ nepřestávala žasnout zákaznice. „Ve skutečnosti je jich ještě víc,
některé jsou už vyprodané,“ odvážila jsem se sdělit. „Ó!“ podivovala se paní a
střídavě hleděla na fotku v knížce a na mou tvář, snad aby si ověřila, že
jsem to skutečně já, že si nevymýšlím. Opravdu jsem nevěděla, jak reagovat, jak
se tvářit nebo co říct.
V rozpacích jsem přerovnávala něco na pultu. Netrpím
přílišnou skromností, avšak v takovýchto situacích se spíš shazuju. „Kolik
jste jich už napsala?“ zajímalo paní. Chvilku jsem zaváhala, ale věděla jsem
přesně, že osmnáct. „A o čem ty knížky jsou?“ tázala se paní zvědavě a dál se
probírala listy jedné z mých knížek. Co honem říct? „Ale tak o životě. Jak
byly děti malé, o mateřství, trochu o výchově, o hodnotách, řeším otázky tak,
jak je život přináší,“ nevěděla jsem, jak postihnout to bohatství života,
rozmanitost mých témat a nepochybně i vývoj názorů. Paní se netvářila nijak
zvlášť nadšeně. Pokusila jsem se tedy aspoň postihnout, jak jsem psala příběhy
jako své zkoumání drobných životních potěšení. „Je to takové příjemné čtení,
příběhy jsou krátké, takže je skutečně můžete číst jako jedno potěšení denně, i
když nemáte na čtení právě moc času.“ Paní se na mne koukala, jako bych byla
nějaké exotické zvíře a já jsem se snažila ani náznakem nepůsobit tlak, aby si
třeba jednu z knížek koupila, když ji to tak zajímá. Nezdálo se, že by se k tomu
chystala. Ještě chvíli se probírala hromádkami s pestrými obaly, ale
zjevně ji to natolik nezaujalo. Položila knížku zpátky do police a šla si
prohlížet jiné zboží. Nakonec si koupila jedno přání k narození dítěte a
odešla.
Cítila jsem se dost špatně. Tváře mi žhnuly a dlaně se
potily. Nějak jsem asi neobstála. Kdo už jiný by měl prodávat knihy, ne-li
jejich autor? Jak se to dělá, aby člověk byl sebevědomý v pravou chvíli?
Nestydím se za své knížky, to vůbec ne, myslím si, že jsou dobré a že skýtají
příjemné čtení. Jenomže se ostýchám. Seděla jsem pochmurně za pultem a dumala.
Jedna z mých oblíbených filmových hrdinek pracuje jako úřednice a sní o
tom, že napíše knihu. Nic tak zvláštního, jen pěkné příjemné čtení na léto.
Chodí na kurzy psaní a představuje si, že jednou, možná, snad naplní svůj sen.
Ve filmu to působí velmi mile. Napsat pěknou knížku je hodnotný životní sen. A
já jsem jich napsala už tolik. To by byl vrchovatě naplněný životní sen,
kdybych ovšem o něčem takovém kdy snila. Mně se to tak nějak přihodilo. Jakoby
přede mnou někdo otevřel dveře a já do nich jen vešla. Ulevilo se mi. Nebudu to
řešit. Prostě se nevychloubám, neprosazuju a nedělám si reklamu. Na tom není
nic špatného. Nikoho nebudu přesvědčovat, aby si koupil mou knihu. A jsem vděčná
za každého, kdo to udělá.
Zacinkal zvonek nade dveřmi a vstoupil nový zákazník.
Nadechla jsem se a přivítala jej v klidném přesvědčení, že se nemusím
nijak prosazovat. Nevím, jak se to stalo, ale koupil tři knihy. Všechny moje.
Žádné komentáře:
Okomentovat