Někdy nenosím mobil

Nakupovali jsme zeminu na přesazování kytek. To je vždycky dobrá příležitost přikoupit ještě nějaké nové pěkné sazeničky a náhradní pracovní rukavice. Možná i nějaký ten květináč, ten se hodí vždycky. Moc ráda se potuluju uličkami zahradního oddělení, okukuju květiny, obdivuju keře a představuju si, co bych mohla ještě někam zasadit. Mám pár velkých květináčů se stromky, které pravidelně zastřihuju a které na našem dvorku při pohledu z balkonu vytvářejí iluzi malého zámeckého nádvoříčka. Je to takový můj koníček.

Při prohlížení těch kytek jsem ráda sama. V mysli totiž spřádám představy o různých kombinacích zeleně a květin, sesazuju dohromady trvalky s letničkami, komponuju barevné kombinace… jsem prostě mimo. Je to jeden z nejkrásnějších druhů odpočinku, co znám. Brouzdat mezi květinami, opájet se vlhkou vůní, sytit oči barvami a tvary, jaké by člověk nevymyslel. A navíc mít možnost si něco malého také odnést domů. Když už trávit čas v nějakém nákupním středisku, tak v tomhle. Manžel mne doprovázívá, ale naštěstí se mnou ke kytkám nechodí. Ne že by je neměl rád, ale nejsou pro něj zdaleka takovou vášní jako pro mne. Neříkal by nic, určitě by mne nechal se kochat, ale mlčky by vyzařoval netrpělivost a ta by mne rušila. Už to znám. Nejlepším řešením bývá, aby taky našel něco, co bude s vášní zkoumat sám. Třeba žárovky. Neumím vysvětlit, co u polic se žárovkami tak dlouho dělá. Nijak mi to však nevadí. Naopak. Jsem šťastná, že se zabaví. Nejspíš je na tom podobně jako já s rostlinami. Mluví pak překotně o různých druzích žárovek, lumenech, světelnosti a ostrosti světla asi jako já o tvarech listů, náročnosti na světlo či zálivku a četnosti kvetení. Skoro hned za vstupem do obchodu se tedy rozdělíme a každý si jdeme zvlášť hledat svá potěšení. Sejdeme se dejme tomu za půl hodiny u pokladen.

„Nebo ti zavolám,“ navrhl mi manžel posledně, „máš s sebou mobil, ne?“ Vesele jsem zavrtěla hlavou. „Je sobota, to ho ani nezapínám.“ „No tak za půl hodiny tady,“ pokrčil rameny a ukázal na stánek s informacemi.

Zamířila jsem se svým vozíkem do zahradního oddělení. Protáhla jsem se kolem rodinky blokující provoz uprostřed hlavní cesty. Maminka telefonovala, tatínek rezignovaně držel vozík a kolem nich pobíhala malá holčička. Měla růžovou sukničku a dva blonďaté culíčky. Napadlo mě, že ten tatínek by taky potřeboval odeslat třeba do oddělení elektra, usmála jsem se na holčičku a odkráčela. S rodinkou jsem se za chvíli znovu střetla. Bylo to v oddělení květináčů. Porovnávala jsem zrovna různé tvary podobně velkých keramických nádob a představovala jsem si, jak by se v nich vyjímala má stříhaná túje. Holčička proběhla kolem mne následována tatínkem s vozíkem. Jakoby bezcílně bloumal mezi hromadami květináčů. Maminka stála na rohu uličky a telefonovala. Holčička přiběhla k ní a volala: „Maminko, maminko, tyhle kytičky si koupíme!“ Ale maminka jí nevěnovala žádnou pozornost. Telefonovala. Holčička utíkala zpět k tatínkovi, který znuděně procházel kolem mne ve druhém kole. „Tatínku, tatínku, které kytičky koupíme?“ Muž jen pokrčil rameny a řekl, že to vybere maminka. Jenže maminka telefonovala. Během hovoru brala volnou rukou nějaké plastové kontejnery se sazeničkami muškátů a ukládala je manželovi do vozíku. Dcerušky ani manžela si nevšímala, byla zcela zaujata telefonním hovorem. Pozorovala jsem holčičku. Pořád ještě poskakovala a snažila se zaujmout pozornost své matky. Avšak marně. Maminka si nevšímala vůbec nikoho. Telefonní hovor zcela pohltil její vnímání. Mechanicky brala nějaké květiny a kladla je do vozíku postrkovaného naprosto rezignovaným mužem. Přesunula jsem se jinam, přitahovaly mne rozkvétající větve tamaryšků.

U pokladny jsem se s malou rodinkou setkala naposledy. Stáli ve frontě těsně před námi. Co myslíte, telefonovala maminka ještě stále? Ano, pořád zaujatě hovořila do svého mobilního telefonu. Naprosto pasivní muž a znechucená malá holčička tupě zírali kamsi do neznáma, zřejmě vzdali všechna svá osobní přání. Paní zaplatila a s telefonem stále u ucha odvelela rodinu ven na parkoviště.

Hmátla jsem po kabelce. Ulevilo se mi, mobil opravdu zůstal doma na poličce. Nikdo se mi nedovolá. Můj manžel se chopil nákupního vozíku s pytlem zeminy, několika novými sazenicemi květin a dvěma báječnými úspornými žárovkami. Navzájem jsme si ocenili úlovky, zaplatili jsme a zamířili k autu. Manžel kráčel první a já jsem cupitala za ním a štěbetala o vhodnosti tamaryšku pro naši zahrádku.