Vědomosti

„Teda maminko, jak to že toho tolik víš?“ žasly dcery a já se dmula pýchou. Podařilo se mi vytáhnout se svými vědomostmi, když jsme na procházce v lese zahlédly datla, strakapouda, brhlíka, sojku, houf sýkorek a na samém kraji i několik kavek. U těch jsem se dočkala oné výše zmíněné pochvaly. Holky si totiž myslely, že to jsou havrani.

Jenže havrani to nebyli. Byly to kavky. Vysvětlila jsem ten rozdíl, popsala stavbu těla, tvar zobáku a vybarvení peří a hlavně odlišný zvukový projev u havranů a kavek a dcery žasly. Já jsem si o sobě nemyslela, že bych byla nějak zvlášť vzdělaná v ornitologii, ve společnosti specialistů uctivě mlčím a pozorně naslouchám. Jenže přece jen něco si pamatuju.

Loni k narozeninám jsem si přála Kapesní atlas ptáků a dostala jsem ho. Nevím, proč mě ptáci tak zajímají. Možná proto, že létají ke krmítku na našem balkóně, vídám je na procházkách v parku nebo v lese, pozoruju je, jak si staví hnízda na stromech v naší ulici. Nejspíš proto, že jsem zvědavá. Chci vědět, alespoň jak se jmenují.

Pamatuju si na první sojku, která přiletěla na naši zahradu. Paní sousedka na mě volala, abych se podívala, co za exotického ptáka to sedí na větvi naší meruňky. Pohlédla jsem z kuchyňského okna a nevěřila vlastním očím. Je to možné? Vždyť by to mohla být sojka. Opravdová živá sojka.

Nevzpomínala jsem si, že bych ji kdy viděla živou tak zblízka. Okouzleně jsem pozorovala sojku, jak poskakuje po větvi a pak trhaným letem opouští naši zahradu a letí k sousedům. Běžela jsem hned do pokoje ke knihovně a vyhledala jsem si knížku o ptácích našich parků a zahrad, kterou jsem koupila dětem v antikvariátu. Nalistovala jsem si stránku s obrázkem sojky a přesvědčila jsem se, že můj odhad byl správný. Jasně, byla to sojka. Přečetla jsem si tehdy, kde žije, jak hnízdí, čím se živí a hned mi bylo jasné, že to byla jádra z meruňkových pecek, co ji muselo zlákat k návštěvě naší zahrady. A co teprve na podzim, pomyslela jsem si, až budou zrát ořechy! To ji tu budeme mívat často. A cítila jsem se osobně poctěná, že tak krásný pták přiletěl k nám na zahradu.

Později jsem ji i její rodinu několikrát přistihla při krádeži ořechů přímo z našeho balkonu, kde jsem na lískách čerstvé ořechy sušila. To už mi nepřipadala jako vzácný host, spíš jako loupežník. Avšak stále mě těšilo, že vím, s kým mám tu čest. Podobně jako když k našemu krmítku jedné kruté zimy skoro denně létal houf žlutavých malých ptáčků. Našla jsem si v knize, že by to mohli být čížci. A byli! Se zatajeným dechem jsme je pak s holčičkama za oknem pozorovaly, sypaly jim mák a pak při hodinách hudební výchovy jsme se zvláštním zápalem prozpěvovaly tu písničku: Čížku, čížečku, ptáčku maličký… Věděly jsme přece už, jak takový čížek opravdu vypadá!

Ano, myslím si, že větší potěšení má člověk z pozorování ptáků, květin, kamenů nebo hvězd, o nichž něco ví. Přinejmenším to, jak se jmenují.