Bylo pošmourné lednové ráno. Všichni tak trochu naštvaně spěchali do práce, do školy a kdoví kam. V ulicích se zdálo všechno šedé, špinavé, navlhlé. Lidi se choulili do bund, kabátů, šál a čepic, kterým by slušel sníh. Ovšem naděje, že by snad začal padat, byla marná.
Nebe je sice celé šedé a slunko nedává ani malým paprskem najevo, že by ještě existovalo, jenže teplota se drží těsně nad nulou. Kdepak sníh, ani náhodou. A přitom tuto zimu ještě pořádně nesněžilo! Chudáci děti, ani sáňky ještě nevytáhly. Žádné koulování, žádné klouzačky, žádní sněhuláci. To je ale smutná zima.
Taky jsem se choulila do kabátu a teplé šály, ale myslím, že mi nebyla zima kvůli nízké teplotě, ale spíš kvůli šedi, špíně a smutnému vzhledu ulice. Přemýšlela jsem o zimách svého dětství. Možná si to nepamatuju dobře, možná si pamatuju jenom to, co se mi líbilo. Možná ani v časech mého dětství nesněžilo každou zimu. Já si to ale nepamatuju. Spíš mi v paměti utkvělo to krásné.
Větve stromů pokryté pravidelnou bílou vrstvou sněhu, závěje u chodníků, do kterých jsme dělávali hluboké stopy. Jemné povrzávání čerstvě napadané sněhové pokrývky pod nohama a její třpyt ve světle slunce nebo lamp veřejného osvětlení, kdy mi sníh připomínal stříbrný brokát maminčiných plesových šatů. A což teprve sáňkovací radovánky! Rychlý sešup z kopce, pak úmorné šplhání do kopce se sáňkami v závěsu, ještě jednou a ještě, a pak poslední jízda a honem domů do tepla. Jak jsme se vždycky těšili, že si svlékneme promočené oblečení, rozvěsíme je doma po topení, umyjeme si ruce pod studenou vodou, která se našim zmrzlým prstům bude zdát horká, a na kakao od maminky.
Usmívala jsem se v chůzi svým staromilským vzpomínkám a vtom jsem ho spatřila. Po protější straně ulice kráčel muž. Na rameni nesl sáně. Zbrusu nové velké dětské sáně. Jednou rukou si je přidržoval na rameni a v druhé ruce měl dřevěné opěrátko, které se k saním připevňuje pro úplně malé děti. Rozvážně si to vykračoval ulicí a já jsem se za ním musela otočit, jak mě ten pohled uchvátil. Ten muž byl zosobněním naděje. Musel věřit, že sníh napadne, jinak by přece nekupoval sáně! S nadějí na bílý sníh se dá žít, i když je šedo, špinavo a vlhko. Z naděje můžu čerpat radost, i když je mi smutno. Hned jsem se narovnala a šedá ulice mi najednou nepřipadala tak beznadějná. Vždyť je teprve leden...
Žádné komentáře:
Okomentovat