Hezká kravata

Vstoupila jsem do rozlehlé haly. U pultu s občerstvením postával usměvavý muž v tmavých kalhotách a světlé košili s kravatou. Pozdravil každého, kdo šel kolem, některým stiskl ruku a prohodil pár přátelských slov. Zdálo se, že kazatel sboru je mezi svými rád. Široce se usmíval, pro každého měl povzbuzení, přímo zářil.

Taky jsem k němu zamířila, koneckonců jsme se znali. Zrovna u něj nikdo nestál a on si mě všiml už zdálky. Zajiskřil úsměvem a popošel mi vstříc s nataženou rukou. Hezky mě přivítal a poptal se, jak se mi daří. Chvilku jsme si povídali a můj zrak padl na jeho kravatu. Byla zajímavá. Na světlém podkladu se v pravidelných rozestupech pásly barevné ovečky. Jako by je nakreslilo dítě. Černé hlavičky a nožičky, barevná tělíčka. Ovečky červené, modré, žluté, zelené… Zahleděla jsem se na to stádo.

„Máš hezkou kravatu,“ konstatovala jsem. „Ta je zkušební,“ prozradil mi. „Co to znamená?“ zeptala jsem se. Pořád jsem nemohla odtrhnout pohled. Jako bych něco hledala. Podebral rukou kravatu a nastavil ji, abych si ji mohla dobře prohlédnout. „Hledáš černou ovci?“ zeptal se mne zvláštním tónem. „Ne, proč?“ mechanicky jsem odpověděla a v tu chvíli jsem si uvědomila, co to vlastně hledám. „Hledám zlatou ovečku,“ vysvětlila jsem mu důvod svého upřeného zírání na jeho barevnou ovečkovanou kravatu. Pohlédla jsem mu do očí a znovu opakovala: „Hledám zlatou.“ „To je divné, většinou lidi hledají černou.“ „Proč hledají černou ovci?“ zajímalo mne. „Protože se s ní chtějí ztotožnit,“ vysvětlil mi. „S černou? Proč s černou? To je divný…“ Pokrčil rameny. „Hm, je to tak,“ utrousil a už se hrnul vstříc dalším příchozím, aby je srdečně přivítal. Shromáždění mělo za chvíli začít.