Ráno jsem vstala docela časně. Na to, že byla sobota, až nezvykle brzo. Měla jsem ovšem dobrý důvod. Ve spíži na mě čekal obrovský koš zralých švestek. Včera večer nám ho přivezl kamarád jako milou pozornost. K ránu už jsem nemohla dospat, jak jsem se těšila, co všechno s nimi podniknu.
Upeču koláč. Uvařím knedlíky. Pár jich taky usuším. Ty nejkrásnější narovnám do staré polévkové mísy na kuchyňském stole a všichni budeme chodit kolem a ujídat. Nesmím jen zapomenout položit na stůl k míse taky misku na pecky, jinak je budu sbírat z nejneuvěřitelnějších míst po celém bytě, napadlo mě. Před mým vnitřním zrakem už defilovaly plechy s koláčem pokrytým šťavnatými švestkami a zlatou křupavou drobenkou. Hned za nimi poletovaly v mých myšlenkách talíře plné knedlíků sypaných mákem a polévaných rozpuštěným máslem. O sušených švestkách jsem ani nestihla přemýšlet. Do čeho se pustím nejdřív?
Není to legrační? Švestky mohou mít různou podobu. Pořád jsou to švestky, ale jednou jako koláč, jednou jako knedlík a jindy jako křížaly. Napadaly mě ještě i jiné podoby, jaké by švestky mohly mít. Co je jejich pravou podstatou? Rozvažovat takhle po ránu o identitě švestky se mi náhle zdálo příliš složité.
Vyčistila jsem si zuby a prohlédla věšák, co bych si tak pro dnešní volný den oblékla. Vedle sebe tam visel můj romantický kytičkovaný župánek, ušmudlané pracovní kalhoty, které nosívám do zahrady, a zástěra. „Kým dneska budu?“ napadlo mě. Vzhledem ke koši švestek šlo o jednoduché rozhodnutí. Nebudu ani zahradnicí, ani odpočívající maminkou. Budu kuchařit. Taky legrační podobnost: jedna žena ve třech různých podobách. Pořád jsem to já, ale pokaždé tak trochu někdo jiný.
Kým jste dneska po ránu vy?
Žádné komentáře:
Okomentovat