Nejsem příliš snivý typ. Netoužím po zvláštních požitcích, neprahnu po exotických cestách, netrápím se kvůli něčemu neuskutečnitelnému, oč bych moc stála, a nemám to. Nevytahuju se tím, nemůžu za to. Jsem tak prostě stvořená. Proto mě občas překvapí, když v nečekané situaci prožívám něco jako naplnění holčičího snu.
Uvědomila jsem si to při jednom natáčení krátkého příspěvku pro televizi. Točili jsme podle mého textu a paní režisérka měla dojem, že nejlepší by to bylo někde na zámku. A tak jsem procházela komnatami, povalovala se v překrásné starožitné hraběcí posteli, pudrovala si nosík před toaletkou paní hraběnky, seděla u rozkošného psacího stolku s mnoha šuplátky, porcelánovým kalamářem a sametovou psací podložkou a probírala se hraběcím albem. K dovršení mého údivu mi navlékli krajkové rukavičky po paní hraběnce a nechali mě nastoupit a usadit se ve zlaceném polstrovaném kočáře.
Při zpáteční cestě domů jsem si teprve uvědomila, co se mi to přihodilo. Vždyť mně se splnil holčičí sen! Přesně to jsem si při návštěvách zámků vždycky přála. Snila jsem o tom, jaké to musí být posadit se k psacímu stolku, pohladit dlaní desku, cvrnknout do víčka kalamáře a povytáhnout aspoň jedno šuplátko. Přála jsem si vyzkoušet, jak se leželo ve vyřezávané vznešené posteli v historické komnatě a představovat si, že já jsem ta šlechtična, která tam bydlí. Byl to splněný sen, o němž jsem ani nevěděla, že ho mám. Přemýšlela jsem, že do stejné kategorie patří i kabelka, kterou nosím místo aktovky, rtěnka místo tyčinky jeleního loje a třeba lodičky na podpatku místo nudných polobotek mé dětské reality.
Připomínat si holčičí sny a radovat se z jejich naplnění je potěšení vskutku nečekané
Žádné komentáře:
Okomentovat