Ráda spím. Někdy se do postele těším už od rána. Baví mě ulehnout, pěkně si natřást polštář pod hlavou, zachumlat se do peřiny, šťastně si promítnout hezké zážitky uplynulého dne nebo zaujmout odhodlaný postoj, že v novém dni vyřeším to, co se mi dnes nepovedlo, a usnout.
Ale obzvlášť se těším do postele v ty dny, když mám čerstvě povlečené peřiny. Podle zvyku své babičky dávám vysvlečené peřiny, než je znovu povleču, vyvětrat na balkón. Lůžkoviny mi pak voní dvojnásob. Jednak čerstvým povětřím, jednak čistým povlečením. Nemám nějak moc v oblibě vůně aviváží, většinou mi připadají chemické, nepůsobí přirozeně. Prádlo peru v roztoku z marseillského mýdla a suším venku. Složené povlečení ve skříni prokládám plátěnými pytlíčky se sušenou levandulí. Ono to pak voní jinak.
V ten den, kdy převlékám peřiny, chodím do postele schválně docela brzo, abych si té krásy užila dřív, než usnu. Nejsem na tom ještě tak špatně, jako býval můj dědeček. Ten totiž vždycky, když babička převlékala peřiny, ochořel nějakou krátkou drobnou nemocí. Nějaké malé nachlazení, slabá horečka, lehká nevolnost. Prostě musel do postele. Babička brala dědečkovo ulehnutí do čerstvě povlečených peřin stoicky, podobně jako vnímala skutečnost, že vždycky (nebo hodně často), když umyje okna, začne pršet. Pokud vím, nahlas to nikdy nijak nekomentovala.
To já si večer blaženě hovím v té hebkosti a vůni, převaluju se opatrně, abych peřiny hned moc nepomačkala, a užívám si nenáročného potěšení. Někdy se ke mně pod peřinu vmáčknou i obě moje dcerušky, tulíme se, špitáme si nejtajnější tajemství a chichotáme se. Ale to je už docela jiné potěšení…
Žádné komentáře:
Okomentovat