Co děláte se starým nádobím?

Co děláte se starým nádobím? Ta otázka mi neodbytně vyskakovala na mysli po celou dobu, co jsem si v časopise o bydlení prohlížela tu úžasnou jarní nabídku nových bytových doplňků. Proměňte svůj interiér několika drobnými zásahy! Kupte si čerstvé květiny, pořiďte novou vázu, vyměňte povlaky polštářků a vyměňte nádobí. Hrneček ve svěžích jarních barvách projasní váš pokoj, přinese lepší náladu. No proč ne? Může být. Na tom, konec konců není nic tak složitého nebo neuskutečnitelného. 

Co ale se starým hrnečkem?

Vyhodit? To nemůžu. Ráda z něj piju čaj, když se večer vrátím unavená z práce. Zvykla jsem si na něj, i když teď do nových jarních barev mého osvěženého bytu se už nehodí.

Schovávat? Kam? Byt není nafukovací. Můj depozitář (velká krabice na nejhořejší polici ve spíži) je beztak plný. Vyhodit? To bych nemohla. Nejen kvůli vrozené šetrnosti ale také kvůli osobním vazbám. Zvláště s některými šálky mne vážou takové osobní vzpomínky, že bych se s nimi loučila opravdu nerada. Jsou částí mé osobní minulosti, doprovázely mne v situacích, kdy jsem něco řešila, kdy jsme se smiřovali po hádce, nebo kdy jsme plánovali něco nového. S některými po ruce jsem psala své knihy, jiné mi připomínají svého dárce. Jsou jeho symbolickou podporou, kterou si uvědomuju, když hrnek používám.

Netvrdím, že nikdy nic nevyhazuju. Existují i předměty, které opouštím bez lítosti a rozhodně. Neponechávám si nic, co není užitečné či krásné či obojí. Ale všechno mé své meze.

Vzpomněla jsem si, jak jsem jednou přišla na návštěvu do nového bytu nějaké své známé. Byt byl krásný jako z nějakého luxusního časopisu. Všechno bylo sladěné do modra. Závěsy, koberce, polštářky, obaly na květináče, dokonce i skleničky ve vitríně měly modré nožky. Kávu jsme samozřejmě pili z modrých šálků usazeni na modré pohovce. Vypadalo to ohromně. Pak jsem pomohla odnést špinavé nádobí do kuchyně a zahlédla jsem pootevřenými dvířky kuchyňské linky další modré nádobí. Všechno bylo nové, lesklé, sladěné a modré. Zmocnilo se mne nejasné podezření. Něco nebylo v pořádku, ale nedokázala jsem si hned uvědomit, co to je. Trochu víc jsem si uvědomila, co mi nehraje, když jsme si prohlíželi nový dětský pokojík. Všechno bylo nové. Dekorace, hračky i knížky zářily novotou. Bylo to moc hezké, ale vlastně to vůbec nepůsobilo útulně. Byl to krásný pokojík, jenže tak nějak bezduchý. Chyběl mi v něm umolousaný medvídek, odrbané dětské knížky, barevné obrázky kreslené ještě neohrabanou dětskou ručičkou... Chyběly mi stopy života. „Kde má staré otlučené hrnky? Nebo vůbec nějaké jiné hrnky?“ napadlo mě. „Kam schovali stopy svého života před tímhle modrým bytem?“ Jakoby celá ta nové lesklá krása působila nedůvěryhodně. Tehdy jsem z té návštěvy měla takovou podivnou pachuť.

A tak jsem zavřela krásný časopis a šla jsem si uvařit čaj. Vybrala jsem si zvlášť starý šálek. Ten jsem si koupila ještě za studií na vysoké škole. Vláčela jsem ho s sebou po všech kolejních pokojích i podnájmech. Po letech mne omrzel a skončil v depozitáři. Až nedávno jsem něco uklízela a znovu jsem jej vytáhla. Dcery jásaly: „Maminko, ten známe! Z toho jsi vždycky pívala kávu k snídani, když jsme byly malé...!“ Kus rodinné historie, řekla bych. Některé věci nejspíš nevyhodím.