Jednička

Opravdová zkouška sebepřijetí se přihodí samozřejmě vždycky v době, kdy to už nečekáte. Myslíte si, že už jste všechno zvládla. Jsem v pohodě, žádný problém. Taky jsem si to myslela.

Chvíli mi trvalo, než jsem překonala krizi, když mi můj muž vytkl, že jsem tlustá. Připadala jsem si najednou děsně. Pak jsem zhubla a skoro všichni kolem si toho všimli. Mé předchozí nadváhy nikoli. (Nebo ji nijak nekomentovali.)

Vyrovnala jsem se s nošením brýlí. Dokonce mi připadá, že s nimi vypadám autoritativněji. Taky se za nimi schovávám, když chci tak trochu utajit svou identitu. Na fotkách je totiž běžně nemívám, a tak mě s brýlemi lidi hned nepoznávají.

Po nějakém váhání jsem snesla i své šedé vlasy. Kvůli kožním problémům jsem si je dočasně nemohla barvit, ale když ta situace nastala, rozhodla jsem se po poradě s manželem, že si nebudu vlasy už barvit vůbec. Přešla jsem na svou přirozenou skoro bílou. To se ukázalo být dokonce ještě efektnější než mé blond barvy. Většinou si lidi mysleli, že mám tak avantgardní barvu umělou. Mé přiznání, že to jsou pravé šediny, je překvapilo a udivilo víc, než by to způsobila chemie.

Cítila jsem se silná v kramflecích. Co by se mi už muselo stát, abych kvůli svému vzhledu měla obavy vyjít z bytu? A stalo se. Vypadl mi zub. No a? Vypadla mi jednička vlevo nahoře. Chápete? Horní přední zub!

Když se to stalo, byla jsem v šoku. Padl na mne strach. Plakala jsem. Tohle už je stáří? Takhle začíná můj konec? A pak: Každý si toho přece musí všimnout! Copak takhle mohu vyjít z bytu? Ani s košem k popelnici bez zubu nevyjdu. Otřesená tou hrůzou jsem se na sebe nedokázala podívat do zrcadla. Kde je zubař? Jak to ale napraví?

Hned mne taky napadlo, že je v ohrožení celá má existence. Co budu dělat? Kdo mne zastoupí v obchodě? V několika příštích dnech mne čekají mimořádné povinnosti – mám zahájit vernisáž výstavy, jít na koncert, pořádám seminář o psaní. Mám veřejně mluvit a já šišlám! I když mne manžel utěšoval, že to na řeči vlastně skoro není poznat, a dcery mi tvrdily, že když se moc doširoka neusmívám, není ani nic vidět, nebyla jsem si jistá.

Když opadl první šok, dokázala jsem se na sebe podívat do zrcadla (pravda velmi opatrně a jen na krátkou dobu). Napadlo mne, že teď mohu argumentovat sama sobě tím, co jsem vykřikovala svému muži do tváře v době našich hádek o mém vzhledu. Copak je podstatné? Má mě snad mít někdo v úctě kvůli tomu, jak vypadám? Mám se já sama mít ráda pro svůj vzhled? Vždyť uvnitř jsem to pořád stejná já. Stará? Jen tak, jak si zasloužím. A tak jsem se rozhodla, že se nebudu ukrývat. Dodržím svůj program. Nebudu hystericky nahánět zubaře. Počkám si, až bude mít čas a uvidíme, jaké řešení mi navrhne. Do té doby budu prostě normálně žít bez jednoho předního zubu. No a co?

A tak jsem to také udělala. Těm, kdo si všimli a ptali se, co se mi to přihodilo, jsem po pravdě odpovídala: "Vypadl mi zub."