Co děláte se starým nádobím? Ta otázka mi neodbytně
vyskakovala na mysli po celou dobu, co jsem si v časopise o bydlení prohlížela
tu úžasnou jarní nabídku nových bytových doplňků. Proměňte svůj interiér
několika drobnými zásahy! Kupte si čerstvé květiny, pořiďte novou vázu, vyměňte
povlaky polštářků a vyměňte nádobí. Hrneček ve svěžích jarních barvách projasní
váš pokoj, přinese lepší náladu. No proč ne? Může být. Na tom, konec konců není
nic tak složitého nebo neuskutečnitelného.
Co ale se starým hrnečkem?
Vyhodit? To nemůžu. Ráda z něj piju čaj, když se večer
vrátím unavená z práce. Zvykla jsem si na něj, i když teď do nových
jarních barev mého osvěženého bytu se už nehodí.
Schovávat? Kam? Byt není nafukovací. Můj depozitář (velká
krabice na nejhořejší polici ve spíži) je beztak plný. Vyhodit? To bych
nemohla. Nejen kvůli vrozené šetrnosti ale také kvůli osobním vazbám. Zvláště s některými
šálky mne vážou takové osobní vzpomínky, že bych se s nimi loučila opravdu
nerada. Jsou částí mé osobní minulosti, doprovázely mne v situacích, kdy
jsem něco řešila, kdy jsme se smiřovali po hádce, nebo kdy jsme plánovali něco
nového. S některými po ruce jsem psala své knihy, jiné mi připomínají
svého dárce. Jsou jeho symbolickou podporou, kterou si uvědomuju, když hrnek
používám.
Netvrdím, že nikdy nic nevyhazuju. Existují i předměty,
které opouštím bez lítosti a rozhodně. Neponechávám si nic, co není užitečné či
krásné či obojí. Ale všechno mé své meze.
Vzpomněla jsem si, jak jsem jednou přišla na návštěvu do
nového bytu nějaké své známé. Byt byl krásný jako z nějakého luxusního časopisu.
Všechno bylo sladěné do modra. Závěsy, koberce, polštářky, obaly na květináče,
dokonce i skleničky ve vitríně měly modré nožky. Kávu jsme samozřejmě pili z modrých
šálků usazeni na modré pohovce. Vypadalo to ohromně. Pak jsem pomohla odnést
špinavé nádobí do kuchyně a zahlédla jsem pootevřenými dvířky kuchyňské linky
další modré nádobí. Všechno bylo nové, lesklé, sladěné a modré. Zmocnilo se mne
nejasné podezření. Něco nebylo v pořádku, ale nedokázala jsem si hned
uvědomit, co to je. Trochu víc jsem si uvědomila, co mi nehraje, když jsme si
prohlíželi nový dětský pokojík. Všechno bylo nové. Dekorace, hračky i knížky
zářily novotou. Bylo to moc hezké, ale vlastně to vůbec nepůsobilo útulně. Byl
to krásný pokojík, jenže tak nějak bezduchý. Chyběl mi v něm umolousaný
medvídek, odrbané dětské knížky, barevné obrázky kreslené ještě neohrabanou
dětskou ručičkou... Chyběly mi stopy života. „Kde má staré otlučené hrnky? Nebo
vůbec nějaké jiné hrnky?“ napadlo mě. „Kam schovali stopy svého života před
tímhle modrým bytem?“ Jakoby celá ta nové lesklá krása působila nedůvěryhodně. Tehdy
jsem z té návštěvy měla takovou podivnou pachuť.
A tak jsem zavřela krásný časopis a šla jsem si uvařit čaj.
Vybrala jsem si zvlášť starý šálek. Ten jsem si koupila ještě za studií na
vysoké škole. Vláčela jsem ho s sebou po všech kolejních pokojích i podnájmech.
Po letech mne omrzel a skončil v depozitáři. Až nedávno jsem něco uklízela
a znovu jsem jej vytáhla. Dcery jásaly: „Maminko, ten známe! Z toho jsi
vždycky pívala kávu k snídani, když jsme byly malé...!“ Kus rodinné
historie, řekla bych. Některé věci nejspíš nevyhodím.
Hani, úplně s Vámi souhlasím. I páni Svěrák a Uhlíř zpívají:..neopouštěj staré věci pro nové....
OdpovědětVymazatMyslím si, že sice nový přírůstek do bytu v trendy barvách, může přinést radost a novou chuť do života, ale na jak dlouho? 1 den..Ty dlouhodobé radosti jsou přece v něčem úplně jiném...Pěkný den:)